Tři dámy

Tohle je taky taková blbůstka...

Hostinec U Pěšce leží na křižovatce čtyř cest a toho času se nad ním kupily těžké černé mraky, které si tu daly sraz a teď se nemohly dohodnout, mají-li ještě chvíli zůstat nebo zda by snad bylo lepší vydat někam jinam, což se dole na zemi projevovalo přeháňkami a krátkými intenzivními slejváky. Po krátké pauze, kdy většina ze všech diskutujících trucovala, se znovu pomalu schylovalo k dešti, sotva však dopadly první kapky, přikodrcal si to po jedné z cest kočár, celý bílý, a než stihla dáma, která v něm přijela, položit svůj bílý střevíček na již trochu blátivou zem, přihartusily další dva kočáry, každý z jiného směru, těsně se vyhnuly čelní srážce, smykem zatočily k hostinci, zakymácely se a konečně zastavily. Z každého z nich vystoupila dáma. Jednou rukou si přidržovala šaty, aby jí je vítr neodfoukl a druhou rukou se snažila zabránit dešti, aby ji úplně zmáčel.

„Hrozné počasí,“ utrousila první dáma, zatímco jí kočí držel dveře.

„Doufám, že je to slušný podnik,“ strachovala se druhá, když vcházela do dveří, hledajíc střechu nad svůj překrásný účes.

Tak se v hostinci U Pěšce sešly tři dámy, dvě byly bílé a jedna černá.

První bílá dáma, ta, která přijela nejdřív, se usadila do čela malého stolku v rohu a kývnutím vyzvala druhé dvě, aby k ní přisedly. Hostinský, který nebyl na tak vznešené hosty zvyklý, se začal potit o něco víc než obvykle, prohrábl si zrzavé vlasy, natáhl kníry, utřel ruce do zašmudlané zástěry, vzal si bloček a tužku (to aby vypadal noblesně) a s úklonou se dam otázal, co by si ráčily přát.

„Černou kávu, děkuji,“ objednala si černá dáma, aniž by na něj pohlédla.

„Také kávu,“ pronesla bílá dáma, ta, co přijela první.

„Černou?“ otázal se hostinský, váhaje.

„Bílou, samozřejmě, že bílou,“ odtušila Bílá dáma a pohrdlivě si odfrkla. „Kdo to kdy viděl, aby bílá dáma pila černou kávu?“

Hostinský něco nezřetelně zamumlal. „A vám, madam?“

„Ježčí játra,“ poručila si druhá bílá dáma, jelikož byla zrovna těhotná a mívala podivné choutky.

Sotva se hostinský odporoučel, ujala se černá dáma konverzace.

„Tak vy jste v očekávání, že, drahoušku?“

„Ano. Král je hrozný...“ bílá dáma se na chvilku odmlčela, hledajíc vhodné slovo „...nezdvořák,“ a sklopila cudně oči.

„Chichi,“ zasmála se bílá dáma, která seděla v čele stolu. I černá dáma se pousmála, jako že rozumí.

„Ještě nevím, co tomu řekne manžel,“ pokračovala tichounce těhotná dáma. „Příliš často se vracím z bitev ...těhotná.“

„Máte štěstí, že si vás váš král vůbec všímá,“ odvětila druhá bílá dáma a dodala trochu rozhořčeně: „Zrovna jedu z pole. Můj král mě sprostě vyměnil za věž. To se dělá, obětovat dámu?“ zvýšila nepatrně hlas.

„Myslím, že je to součástí taktiky...“ pípla nesměle těhotná dáma.

„Taktiky, taktiky, jakápak taktika, obyčejné hulvátství je to!“ odfrkla si druhá.

„Buďte ráda, drahoušku,“ vložila se do hovoru černá dáma. „Alespoň se nemusíte stýkat se všemi těmi hroznými špinavými pěšáky, kterých je na bojišti vždycky plno.“

Hostinský, který zrovna přinášel obě kávy a ježčí játra, se trochu zakabonil.

„Já teď zrovna do jedné bitvy jedu,“ pokračovala černá dáma nevzrušeně. „Vezu si s sebou celou krabici voňavky. Nesnáším smrad.“

„Možná máte pravdu, v některých ohledech je lepší odjet co nejdřív,“ trochu se uklidnila bílá dáma. „Až se mi často dělá nevolno, jaké oplzlé řeči pěšci občas vedou.“

„Úplně nejhorší je, když se jich musíte dotknout. Ještě že mám vždy po ruce pár čistých rukaviček,“ ukázala černá dáma. „Do každé bitvy si beru nové, ty staré se mi většinou již hnusí.“

Těhotná bílá dáma zřejmě chtěla také něco říci, dostala ze sebe ale pouze „Au, au“ a chytila se za břicho.

„Už kope!“ zatleskala druhá bílá dáma rukama.

„Máte již, má milá, představu, co by z něj v budoucnu mělo být?“ otázala se zkušená černá dáma.

„Měla byste o tom začít uvažovat,“ přidala se bílá dáma. „Je sice královské krve, ale v dnešní době...“

„Hlavně aby z něj nebyl koňák. Koňáci hrozně smrdí,“ skočila jí do řeči černá dáma.

„Přála bych si, aby to byla dáma,“ pronesla těhotná dáma zasněně a zahleděla se kamsi ke stropu.

V tom okamžiku se u dveří do hostince strhl jakýsi rozruch a do místnosti vtrhl kočí bílé dámy, té, co přijela první.

„Je mi to fakt líto, madam, ale bude vás musit vodvízt někdo jinej.“

„Jak to, co se děje?“ otázala se bílá dáma a vstala.

„Musim na pomoc. Králi hrozí mat...“

Rozhostil se okamžik napjatého ticha, které však bylo jen tichem před bouří a do tohoto ticha se ozvalo nehlasité žuchnutí. Těhotná dáma omdlela. V tu chvíli jako by se protrhla stavidla nějaké hodně veliké hráze a v místnosti se rozpoutala vřava.

„Jak to se mnou mluvíš? Co si to dovoluješ?“ ječela bílá dáma a bušila pěstí do stolu. „Nestydíš se používat taková vulgární...“ nemohla popadnout dech „...vulgární slova?“

„Nevidíš, že tu jsou dámy?“ přidala se k ní černá dáma, která dostala samým vzrušením šedavý odstín, a hrozila kočímu pěstí, zatímco se snažila vzkřísit nebohou těhotnou dámu tím, že ji ovívala jednou svou novou rukavičkou. Do toho se ozýval chraplavý smích a vzrušený hovor několika hostů a naléhavé volání hostinského „Uklidněte se, uklidněte se,“ načež se bílá dáma probrala, aby zaječela a omdlela znovu.

„Podívej, co jsi způsobil?“ bílá dáma byla již zcela rozzuřená, kočí ji však už neslyšel, neboť v nestřeženém okamžiku zmizel i s kočárem.

„Ó,“ řekla těhotná dáma, když se po několika minutách usilovného oživování znovu probrala z mdloby, a nechápavě se zahleděla na obě dámy, které se nad ní skláněly.

Bílá dáma se narovnala. „Milé přítelkyně, já se vám hluboce omlouvám. Kdybych věděla, jaký je můj kočí hrubián...“

„Ale, ale,“ přerušila ji černá dáma, která zpozorovala, že se jejich těhotná družka znovu chystá omdlít. „ale, ale, drahoušku,“ otočila se k ní, „vy jste nám z toho napětí celá zrůžověla...“

„Ó,“ udělala podruhé bílá dáma a vyndala ze záňadří krabičku s bílým pudrem a zrcátko a jala se ihned napravovat svůj vzhled.

Černá dáma se zahleděla ven. „Přestává pršet, budu muset jet. Kdybyste se snad chtěla svézt se mnou...“ otočila se na bílou dámu, která zůstala bez kočáru. „To je od vás moc milé, drahoušku, ale příliš byste si zajela...“ zdráhala se bílá dáma přijmout. „Však se nic nestane, přijedu-li o tah později,“ usmála se černá dáma.

Těhotná dáma, nyní opět celá krásně bílá, si pohladila bříško a zvedla se. „Také již pojedu.“

Tak se rozloučily tři dámy v hostinci U Pěšce a hostinskému po nich zůstalo jen špinavé nádobí a tři zlatky, které později vyměnil za něco užitečného.

Dokonce i mraky se konečně dohodly, že je čas se přesunout a zmizely, aby zchladily hlavu králům a střelcům a věžím a pěšcům na některém z mnoha bitevních polí.

---