Tichá zbytečnost..

Komu se už svěřit... Komu vysvětlit svý pocity.. Moje soulmate tu se mnou není.. bude, ale TEĎ není.. když ji nejvíc potřebuju..

Moji kamarádi.. Zlatíčka, pro který bych udělala cokoli.. Kluci, kterým jsem věřila, který jsem zbožňovala.. Komu se svěřit, když se mi zhroutí poslední nakřáplá iluze o přátelství.. Věřila jsem jim, že jsou to lidé, kterým můžu svěřit cokoli. Ne, nemám si vlastně na co stěžovat.. Já jenom.. proč mě nemůžou brát jako kamarádku? Jako normální holku, se kterou rádi tráví čas, kterou mají rádi.. Proč se musí zamilovat?

Co je na mě sakra? Já se o to neprosila, já to nechtěla. Chtěla jsem svý kamarády.. A mám.. Co vlastně? Zamilované přátele..? Jak jim můžu věřit? Jak můžu vědět, že jejich rady jsou objektivní, nezastřené žárlivostí..

Svěřuju se tady na písmák.. A nevím, jestli to bude někdo číst, jestli někdo bude považovat za vhodný psát mi sem snad i kritiku.. Kdybyste mi snad chtěl někdo pomoct.. Fakt to ocením.. Protože VY mě neznáte, protože vy mi můžete říct, jak se zachovat, když zjistím, že mí přátelé jsou do mě zamilovaní.. jak uhozeně to zní.. Vypadám jako namyšlená kravka, která si o sobě moc myslí, že? já vím.. ale oni mi to sami řekli.. Ne najednou, nechali si mezi sebou půlroční odstup.. ale o to to nebolí míň. Mám je tolik ráda a můžu jim jenom ublížit, protože jim nikdy nebudu moct dát to, v co doufají.

Kdybyste někdo považoval za vhodné mi poradit, sem s tím. A klidně si na mě i zanadávejte. Žádná vulgarita nemůže být horší než:

"Mám tě rád víc, než bych měl mít..."