Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Co zmůže láska

21. 09. 2007

451

Autor

encyklopediářka

pro přehlednost všechny kapitoly najednou _-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_ Náš příběh začal před lety. Společně s válkou mezi zemí Laguera a Depait. Vládci těchto dvou království si mysleli, že právě oni jsou ti nejsilnější a nejlepší. Dokazovali si to napadáním sousedních zemí, přičemž si navzájem nepřekáželi, ale jakmile už neměli nikoho, kdo by se jim odvážil postavit, pozdvihli meče proti sobě. Jen jeden z nich mohl být opravdu ten nej. Tak začali válčit. Přestali si všímat podmaněných zemí, které se vzpamatovávaly z útoků, a zajímal je jen boj mezi sebou. Nic se nezměnilo ani, když se v dobitých zemích opět ujali vlády bývalí králové. Vše jim bylo jedno, nejdůležitější bylo porazit silného souseda. Všem ostatním to vyhovovalo, a tak se do bojů nepletli. Čas pomalu ubíhal... Králové zestárli, ale od své posedlosti ustoupit nedokázali. Útočili na sebe pořád a pořád. A když zrovna nebyli na válečných polích, vštěpovali svým synům, že válka neskončí, dokud jeden neprohraje. I na smrtelných postelích se nedokázali toho vzdát, vyžádali si sliby svých synů, že válčení neustane, dokud nevyhraje ten nejlepší... Zajímavé bylo, že zemřeli ve stejný den. Synové slib dodrželi. Ujali se strádající země a vyzbrojili další muže, aby boj mohl pokračovat... Ale přece jen... jsou opravdu stejní jako jejich otcové? Uběhl téměř rok od smrti bývalých králů a ještě se ani jednou nepotkali na bitevním poli. Vlastně se nepotkali ještě vůbec nikde. Snažili se postavit své země trochu na nohy. Byly tak zubožené.

Kapitola první
    Lýdie odpočívala ve svém stanu a uvažovala o tom, že asi opravdu měla poslechnout svého bratra, laguerského krále Dobroslava, a neměla se vydávat na toto hrozné území. Bitvy, které se tu odehrávaly poslední roky, zde zanechaly spoustu stop. Stovky křížů, zrezivělé zbraně, zbytky výstroje a kosti zvířat. Bylo to hrozné, tolik bolesti a zbytečně promrhaných životů. A to jen kvůli tvrdohlavosti a domýšlivosti dvou králů.
    Jakmile pomyslela na otce, v jejím nitru se odehrával boj. Na jednu stranu ho měla velice ráda, ale na druhou ho nenáviděla. Nikdy si nebyla jistá, zda ji měl opravdu rád. V soukromí se k ní choval jako otec, ale veřejně nikdy nepřiznal, že je jeho dcerou. To řekl jen svému legitimnímu synovi. Nikdy nepochopila proč, avšak zeptat se ho nedokázala. Nebyla si jistá, zda by snesla odpověď.
    Venku se zablýsklo. To ještě chybělo. Musela nechat postavit tábor na tak hrozném místě a ještě je tu potkala bouřka. Zvedla se z provizorního lůžka a došla ke vchodu. Odhrnula látku a pozorovala děsivou scénu venku. Déšť, hromy, blesky, kříže podél lesa, kostry zvířat… Přejel jí mráz po zádech.
    „Paní, měla jste zůstat uvnitř,“ promluvil právě přicházející kapitán, kterého její bratr pověřil, aby ji se svou skupinou doprovázel. „Zikmunde, nejsem z cukru, abych se roztavila, jak si vy i král myslíte.“ Ten si povzdychl. Když si ho král před pár týdny zavolal, ani ho nenapadlo, že mu dá snad nejtěžší úkol jeho vojenské kariéry. Přikázal mu hlídat Lýdii, jeho milenku. Tedy jak se jako všichni okolo domníval.
    „Zikmunde, on vám řekl, kdo jsem?“ Pohlédl na ni. Pořád tomu nemohl uvěřit. „Ano, paní, vím, že jste jeho sestrou.“ „Takže jste také patřil k těm, co mě pokládali, za jeho… řekněme přítelkyni.“ „Ano, paní. A zřejmě k nim patří i celé osazenstvo zámku. Odpusťte, ale jak jinak šlo vyložit jeho chování k vám? Dokud jste byli děti, šlo to považovat za přátelství, ale teď? Je vám devatenáct a král…“ jeho další slova přehlušil hrom.
    Má pravdu, pomyslela si. Dokud byla dítě a Dobroslav se o ni staral, hlídal ji a chránil, šlo to vyložit jako přátelství. Nyní však už dítětem není a on se k ní chová pořád stejně. Nemůže nikoho vinit za to, že si o ní myslí, že je královou milenkou.
    „Paní, smím vědět, proč jedeme…“ „Dříve tu stával hrádek mé matky. Dnes je zněj jen zřícenina, ale slíbila jsem matce, že z něj něco vyzvednu… Vidím vám na očích, že máte stejný názor jako král. Jsme na válečném území a je to tu nebezpečné. Nechci vyvolávat boj, jen chci splnit slib daný matce.“ „Král měl pravdu, jste tvrdohlavá jako on. Odpusťte, nechtěl jsem vás urazit.“ „To nic.“ Na to odešla do svého stanu, potřebuje se prospat. Zase se jí vrátily sny o tajemném muži, které ji pronásledují od smrti jejího otce.
    Druhý den ráno zbyla po nočním nečase jen promočená půda a mokré listy stromů. Na obloze však svítilo hřejivé slunce, které do odpoledne vše vysušilo. Do té doby stihla vyzvednout ze zříceniny matčinu skříňku a vydat se na zpáteční cestu. Míjeli zrovna místo, kde včera rozdělali tábor, když si všimla, že se několik mužů oddělilo od skupiny a zajelo do lesa.
    Zastavila. Co se děje? Uslyšela ženský výkřik a vydala se tím směrem. Nejdříve zahlédla koně laguerských vojáků. Poté i ty. Právě chytili nějakou ženu. Jeden z nich se ji chystal uhodit. Tomu však zabránil kapitán. „Okamžitě ji pusťte. Kapitáne, nikdo se jí nesmí dotknout,“ poručila. Vojáci nereagovali, jen pohlédli na svého kapitána. Jeho pohled byl výmluvný, pokud neuposlechnou, stihne je trest.
    Lýdie seskočila z koně a došla k plačící ženě, která před ní padla na kolena. Pomohla jí vstát. „Paní, nemusíte se bát, nikdo vám neublíží.“ Ta na ni nedůvěřivě pohlédla. „Kapitáne, mám jejího koně. Podívejte na sedle je znak depaitského království,“ řekl přicházející voják.
    Znak depaitského království, to se nemělo stát. Lýdie si moc dobře uvědomovala, co se může stát, pokud tato žena donese svému králi zprávu o její přítomnosti. Ale co s ní? Ublížit by jí nedokázala a s sebou ji také vzít nemůže. Žena byla vyděšená a ona se jí ani nedivila. Viděla, co neměla, jsou přece na území Depaitu, i když jen pár metrů.
    „Kapitáne, pomozte té ženě na jejího koně a nechte ji odjet!“ poručila. „Ale paní…“ „Žádné ale, to je rozkaz! Ta žena je volná.“ Zikmund poslech, třebaže nerad. Je to hrozný risk. Avšak z jejího pohledu bylo jasné, že to myslí vážně. Pokud té ženě ublíží, potrestá ho. Vydal se k zajatkyni. Byla velice krásná, uvědomil si najednou. Pomohl jí na koně a odstoupil.
    Ta pohlédla nejdříve na něj, a poté na ženu, jež velela cizím vojákům. „Děkuji, paní. Nikdy vám to nezapomenu.“ A odjela. „Paní, víte, co jste právě udělala?!“ zeptal se jeden z vojáků. „Dost! Paní moc dobře ví, co dělá, a ty ji máš poslouchat!“ rozzlobil se kapitán, ačkoliv sám nebyl přesvědčený o rozumnosti této situace.
    Najednou obloha ztmavla. Na zem dopadla jedna kapka a druhá… Za pár okamžiků pršelo víc než předchozí noc. Nezbývalo jim nic jiného, než znovu rozdělat tábor. V takovém počasí nešlo pokračovat. Jelikož toho v noci moc nenaspala, zase ji pronásledoval neznámý muž, odpočívala. Dokonce se jí podařilo usnout, ale zase v jejím snu byl ten muž. Avšak jeho tvář již nebyla skrytá, viděla ji…
    Náhle ji probudil hluk. Bouřka přestala, ani nepršelo, ale něco nebylo v pořádku. Vyšla ze stanu. Depaitští vojáci, spoustu depaitských vojáků! Její muži? Blesklo jí hlavou. Žili, klečeli na kolenou před cizími vojáky. Ti je hlídali. Šlo to hrozně rychle. Najednou uslyšela výkřik. „Paní, pozor!“ hlas patřil Zikmundovi. Než jí došel význam, ucítila, že ji něco obemyká kolem pasu a na zádech ucítila ostrou bolest. Podlomila se jí kolena.

Kapitola druhá
    Neodvážila se zvednout hlavu. Byla tak vyděšená. Napadli je. To se nemělo stát. Měla poslechnout bratrovu radu a nejezdit na hrádek své matky. Měla… Měla. Už na tom nezáleží, stalo se. A ona bude muset za tu nerozvážnost zaplatit. Bohužel ne sama, odnesou to i její muži a určitě i křehký mír, který poslední rok trvá. Jak to jen mohla dopustit.
    Někdo k ní přistoupil a ona si uvědomila, co se jí to omotalo kolem pasu. Bič. Jeho rukojeť byla v rukou onoho muže. Ucítila, jak k ní vztahuje ruku. Chytl ji pod bradou a zvedl jí hlavu. Podívala se na něj a nevěřila vlastním očím. Že by pořád ještě spala? Ne, to není možné, ta bolest je moc opravdová. Nespí. Ale ten muž proti ní, je přece ten z jejího snu. Muž z jejích snů, jehož tvář spatřila dnes poprvé.
    „Tak Lýdie, asi jsi nás nečekala, že?! Vstaň!“ poručil depaitský král. Když nereagovala, chytl ji za ruku a vytáhl nahoru. Přitom jí pohlédl do tváře. Byla tak krásná. Nedivil se, že si ji sousední král oblíbil. Nevěděl proč, ale pomyšlení nato, že tato dívka je milenkou jiného muže ho rozčílila ještě víc. V tom si všiml, že jeho bič ještě stále obemyká její tělo. Uvolnil ho a podal jednomu z přihlížejících vojáků.
    Zikmund nevěděl, co má dělat. Jak se rozhodnout. Jeho úkolem je chránit královu sestru, ale slíbil také, že neprozradí, kdo je. Co teď? „Králi, neubližujte jí!“ Jakmile to vyslovit, ucítil v zátylku ránu. Neomráčila ho však.
    Lýdie pohlédla jeho směrem. Nemohla ani zděšeně vykřiknout, úplně ztratila řeč. Její kapitán krvácel, měl poraněnou ruku, a teď ho ještě uhodili. Bože, co jen to provedla. Dostala lekci, ale cena je příliš vysoká, přesně jak to říkal její bratr.
    „Dost!“ přikázal král. „Kdo jste, že ji tak bráníte?“ Přitom se též podíval na muže, jež právě promluvil. „Kapitán laguerského království. Mám ji hlídat…“ „Když mému sousedovi záleží na jeho milence, tak proč ji sem posílá?!“ Vydal se směrem ke kapitánovi a Lýdii vláčel s sebou.
    Jakmile došli až k němu, padla na kolena. Už se neudržela na nohou. Král Leoš si ji však nevšímal. „Tak, kapitáne, co myslíš, že udělám s vámi všemi!“ Přitom máchl rukou a ukázal na zajatce. Tázaný však mlčel. Co by měl odpovědět? Jsou váleční zajatci.
    Ale co Lýdie? Když zemřou oni, nebude to tak strašné, jsou vojáci, ale ona je sestrou krále. Má modrou krev. Pokud ji depaitský král ublíží, hrozí katastrofa. Ten starý zákon, jež mezi sebou uzavřelo padesát království a knížectví, platí i v případě, že jde o nemanželskou dceru.
    (Do války nebude nikdy zatažena žena modré krve… Válka je pro muže, boj je pro muže. Každý, kdo ublíží ať ve válce či jen při pomstě ženě modré krve, popouzí si proti sobě sousedy i jejich sousedy, kteří jsou podepsáni pod tímto dokumentem. Ti mají právo daného vládce či mocného muže svrhnout zákonnou cestou…)
    „Na něco jsem se tě ptal, kapitáne! Co myslíš, že udělám s tebou a s vojáky… No a co asi udělám s ní?!“ Leoš si byl vědom toho, že ztrácí nervy, ale už se nemohl kontrolovat. Nejdříve mu jeho posel donesl zprávu o tom, že na hranicích jeho země je sousední vojsko. I když to bylo jen asi třicet mužů. A potom ještě zmizí Zlata, žena jeho nejlepšího přítele, který zemřel před více jak rokem při poslední bitvě, a které slíbil, že ji bude chránit.
    Zikmund se na něj podíval. Musí mu říct pravdu. O mladém králi Leošovi toho slyšel hodně a rozhodně nehodlal dovolit, aby zbytečně neudělal první krok k znovuobnovení války. Chtěl ji přece ukončit, stejně jako jeho král. „Pane, pokud jde o nás, jsme vaši zajatci a smíte s námi nakládat, jak uznáte za vhodné, ale ona je…“ Podíval se na klečící ženu.
    Lýdii došlo, co se chystá kapitán říci a zarazila ho. Nikdo se nesmí dozvědět, kdo je. Možná, že by ji to ochránilo před jeho zlobou a tím, co měl v očích, ale ohrozilo to už tak otřesený mír. Pokud nebude vědět, kdo je, nemůže být trestán zato, že jí ublíží. Konečně se jí vrátila síla. „Pane, králi Depaitu…“
    „Mlč!“ poručil. Nechtěl slyšet nic z toho, co se chystala právě říci. Raději uposlechla. Už toho pokazila dost. Pokynul jednomu ze svých vojáků, který přistoupil. „Vrátíme se do našeho tábora. Zajatce spoutejte a hlídejte je!“
    Potom se otočil k Lýdii. Nemotorně ji vytáhl na nohy. Nemluvil na ni, ale jeho pohled byl výmluvný. O ni se postará on. Kapitán si toho pohledu také všiml a chtěl něco namítnout. Kývla hlavou na nesouhlas. Tak mlčel. Ale věděl, že pokud ho nezabije tento král, dozajista to udělá ten jeho. Připustil, aby padla do rukou muže, který ji dozajista znásilní.
Kapitola třetí
    Depaitský tábor byl vzdálený asi hodinu cesty. A jak bylo vidět už z dálky, byl plný dalších vojáků. Odvážila se podívat na krále Leoše kráčejícího vedle ní. Určitě to byl muž z jejích snů, ale jak je to možné? A co teď udělá? Nějak cítila, že jí neublíží nebo alespoň ne moc. Pravděpodobně ji jen donutí, aby s ním strávila noc.
    Bude s ním muset spát. Jak jí to tehdy říkal bratr? Že pokud ještě někdy zahlédne v očích muže to, co měl v očích onen muž, který ji jednou napadl, má utéct a ihned mu to říct. Ale tady jí její bratr nepomůže. Je tu sama.
    A jedinou možností, jak se bránit je říci, kdo opravdu je. A to nesmí, tudíž nemá navýběr. I když… možná, že ji nechá být, myslí si přece, že je milenkou Dobroslava. To ovšem zavrhla, bylo to málo pravděpodobné.
    Neuvědomila si, že jsou už v táboře. Ani to, že její muže odvedli někam k ohradám s koňmi. Probrala se až když k ní přistoupil nějaký voják. „A co s ní, králi.“ „Odveďte ji do mého stanu a dejte jí pouta…“ pootočil se k ní, „doufám, že neuděláš žádnou hloupost.“ A odešel.
    Lýdie věnovala dál svou pozornost jen vojákovi, který dostal za úkol odvést ji do králova stanu. Muž udělal krok a ona ho následovala. „Vidím, že jsi rozumná… jen abys taková byla i vůči našemu králi.“ U stanu se zastavila, voják odhrnul látku a ona vešla. „Pojď sem,“ řekl, jakmile došel doprostřed stanu k hlavní tyči. Poslechla a on ji přivázal. Při odchodu se ještě otočil, něco zašeptal a nechal ji samotnou.
    Teprve teď se rozhlédla. Kousek od ní byl velký stůl a na něm mapa. Zaostřila na ni a poznala, že na ní je nakreslena trasa, kterou jela se svými vojáky. Takže je sledovali celou dobu. Jak je možné, že si toho nevšimli? U stolu byla i židle. Naproti vstupu stál ještě malý stolek s mísou, která zřejmě sloužila jako umyvadlo. A vedle něj postel.
    Tělem jí projela ledová vlna. Té se nevyhne. Musela být silná, král byl sice rozzlobený, ale nevěřila, že by byl i zlý. Do očí se jí hnaly slzy. Nesmí brečet, ničemu by to nepomohlo. Vše si zavinila sama. Měla být rozumnější.
    Od vchodu uslyšela nějaký hluk. Otočila se. Zase známá tvář. „Paní, já věděla, že to budete vy,“ promluvila žena, která právě přebrala od vojáka mísu plnou vody. Došla s ní ke stolku a položila ji. „Vy?“ Lýdiin hlas zněl překvapeně, ačkoliv ona nebyla.
    „Ano, já. Paní, je mi líto, že vás zajal. Netušila jsem, že vás sleduje.“ „Proč bys nás varovala. Zradila bys tak svého krále.“ „Král by to přežil… vy jste tam přece nedělali nic špatného. Počkejte, hned vám rozdělám ta pouta.“ Přistoupila k ní a zarazila se. „Neboj, neudělám žádnou hloupost.“
    Zničeho nic přišel král Leoš. Obě ženy ztuhly. On vytáhl nůž a přistoupil k zajatkyni. Rozřízl pouta. „Podepiš ten papír!… Na nic se neptej a podepiš ho!“ Poslechla a on i s listinou odešel. „Obvykle se takhle nechová, zbytečně vás děsí… Ještě jsem se nepředstavila, jsem Zlata. Můj muž… můj muž byl nejlepším přítelem Leoše, tedy krále. To, abyste pochopila, proč se k němu tak chovám.“
    Lýdie na Zlatu pohlédla. Proč se tak zarazila, když mluvila o svém manželovi? Pochopila sice, že zemřel, ale to nevysvětlovalo její reakci. „Vidím, že toho moc nenamluvíte, ale já tu vlastně nejsem proto, abych vás zpovídala. Donesla jsem vodu a vidím, že ji potřebujete. Vypadáte hrozně.“
    Měla pravdu. Kalhoty a boty měla úplně špinavé od bahna a košile na tom nebyla o nic lépe. O obličeji nemluvě. Začala se svlékat a Zlata si všimla rány na zádech. „Proboha, to je rána po biči, on vás…“ „Ne, to nic není.“ Věděla však, že je to lež. Druhá žena si také myslela své.
    Jakmile byla vykoupaná, Zlata jí podala noční košili. „Myslím, že vám bude… paní, začíná tu být zima, lehněte si…“ Lýdie vyděšeně pohlédla na postel. „To jsem si myslela. Vy víte, co s vámi udělá?“ Přikývla. „Nevím, jaké máte zkušenosti, ale nebraňte se mu. Stejně nemáte proti němu šanci a jen ho zbytečně rozzlobíte… Nemyslím, že vám vědomě ublíží… Paní, nechám vás… nebudu vám dávat pouta,“ dodala, když odcházela.
    Lýdie se zatím posadila na postel a chytala si lehnout. Všimla si však, že žena neodešla. „Neboj, neudělám žádnou hloupost. A děkuji za radu.“ A osaměla. Pomalu si lehla. Musí se uklidnit. Musí zjistit, co cítí. Začala si tedy dávat otázky.
    Bojí se ho? Ne. Líbí se jí? Ano. Bojí se o své muže? Ano. Dokázal by jim ublížit? Vzpomněla si na jeho oči… Ne, v boji by je asi zabil, ale spoutané muže by popravit nedal. Nebo ano? Je to trest za její nerozvážnost a tvrdohlavost? Určitě. Má říci, kdo je? Ne, to nesmí.
    Čas pomalu plynul a ona se cítila čím dál víc unavená. Usnout se však neodvážila, na to byla moc vystrašená. Co že jí to radila Zlata? Aby se nebránila, ale jak to má udělat? Kdyby nebyla tak tvrdohlavá, nemusela tu vůbec být, ale asi by také nepoznala muže ze svých snů osobně.
    Muž z jejích snů. Jak je možné, že to je král Leoš? Proč se jí zdálo právě o něm? Ve snech byl pozorný, hodný, a tajemný… Snažila si vzpomenout na další detaily, ale spánek byl rychlejší. Usnula. A její sen se opět týkal muže, který měl již za chvíli přijít do stanu, kde spala.

Kapitola čtvrtá
    „Zlato, to myslíš vážně, oni tě zajali?“ zeptal se již potřetí nevěřícný král. Opět přikývla. „Ublížili ti?“ Jeho nervy dnes velice zkoušely. Ještě jedna taková zpráva a úplně ztratí rozvahu. A potom neručí za nic, co se stane.
    „Ne, poručila, aby mě pustili… Leoši, co s ní…“ musela být obezřetná, v takovém stavu ho viděla naposledy, když se dozvěděl, jak se k ní její muž a jeho nejlepší přítel chová. Pohádali se a už neměli šanci se znovu udobřit. Její muž zemřel pár dní nato na válečném poli. Tehdy to byla nejhorší doba jejího života a ona na ni nerada vzpomínala. Bylo to velice těžké.
    Sledoval její výraz. Ona se o tu dívku bojí, ale proč? Byla nepřítel. Nepřítel, ale také byla tak krásná a… nevěděl, co ho na ní ještě upoutalo. Připadala mu jako čarodějka a určitě tak připadala i jeho sousedovi. „Zlato, jdi ošetřit toho jejího ochránce, tedy laguerského kapitána.“
    Nemá smysl se s ním o zajatkyni bavit, pomyslela si. „Ošetřit? Vždyť mi řekli, že nebyla prolila ani kapka krve.“ „Nikdo nezemřel, ale kapitán byl… no řekněme, že se nehodlal jen tak vzdát.“ „Dobře.“ Odešla.
    Už byla tma a on byl unavený, ale do stanu se jít neodvážil. Moc dobře si byl vědom, že až tak učiní, stane se ta dívka jeho milenkou. Ať dobrovolně nebo proti své vůli. Zlobil se na sebe. Nikdy nechtěl ženu jiného muže, ale tato byla výjimka. A to i když byla milenkou samotného krále Dobroslava. Jeho nepřítele.
    Co ten asi udělá, až se dozví, že ji vězní. Vždyť chtěl tuto válku ukončit. Tak proč riskovat tím, že sousednímu králi vezme… koho vlastně? Kdyby ji sousední král miloval, jistě by ji nepustil se svou armádou na výzvědy, tedy on by to nikdy neudělal. Takže ji asi nemiluje… Proč mu jen musela přijít do cesty! Zlobil se sám na sebe za to, co udělá.
    Když se tehdy dozvěděl, jak se jeho nejlepší přítel chová ke své ženě, nevěděl, co dělat. Na jedné straně byla ona, kamarádka z dětství a na druhé jeho nejlepší přítel, též kamarád z dětství. Ale plést se do toho musel. Nemohl dovolit, aby jí ubližoval.
    To je k smíchu. A co on se teď chystá udělat dívce ve svém stanu? Vzpomněl si na její oči. Bála se ho, ale byla velice silná. Měla svou hrdost. Nikdy se mu neodevzdá, pokud si to sama nebude přát. Nebo pokud neuvidí jiné řešení. Ale čeho vlastně? Musela pochopit, že by jí nedokázal ublížit. Nikdy nevztáhl na ženu ruku a nehodlal s tím začínat.
    Nebo snad ano? Je hrozně rozzlobený a na té dívce si zřejmě vybije svou zlost. Neměl by k ní chodit, nenáviděl by se za to, kdyby jí ublížil. Jeho myšlenky neměly konce, a když se konečně vzpamatoval, stál před svým stanem. Vešel ve chvíli, kdy se na obloze objevil první blesk. Opět bouřka.
    Ležela v posteli a spala. Jak dokázala spát? pomyslel si. Jen tam stál a pozoroval ji, byla tak krásná. Ale proč se musel zamilovat zrovna do ní? Proč musela být milenkou jeho souseda a nepřítele? V tu chvíli by ho dokázal i zabít za to, že měl pozornost této dívky. On si ji na ní bude muset vynutit silou. Neboť při pohledu na ni pochopil, že ji jednoduše nedokáže nechat být.

Kapitola pátá
    Vycítila, že ve stanu již není sama, a pomalu opouštěla svůj sen. Tušila, že ji někdo pozoruje, ale nebála se. Cítila se v bezpečí, i když to bylo v dané situaci zcela nepochopitelné. Otevřela oči a rozhlédla se. Stál u vstupu do stanu. Mohl to být jen jediný člověk, král Leoš.
    Pohnul se a došel ke stolku. Tam zapálil svíčku, která, když spala, zhasla. Otočil se k ní. Proč jen musí být tak krásná? Zdálo se mu, že je dokonce krásnější, než když ji viděl naposledy. Proč jí nemůže odolat? Pomalu k ní kráčel. Byla vyděšená? Ne, ačkoliv věděla, co ji teď čeká. Její oči to prozrazovaly.
    Posadil se vedle Lýdie. Ta zůstala ležet a připadala mu jako socha. Tou však nebyla. Nato ho moc přitahovala. Políbil ji. Čekal odpor, ale nic nedělala. Nechala ho. Začal odhrnovat deku. Byl si skoro jistý, že začne protestovat, ale opět nic neudělala. Hodlala se mu odevzdat dobrovolně. Že by jí to poradila Zlata? blesklo mu hlavou.
    Pro ni to ovšem nebylo vůbec lehké. Nechat ho, ať si dělá, co chce, a nezačít se bránit. Její výchova jí v tom bránila. Ale musela si však také přiznat, že to není úplně nepříjemné. Uvědomila si, že se jí chystá roztrhnout noční košili. „Pa… pane, já si ji sundám,“ zašeptala. Byla to však ta nejtěžší věc, kterou kdy udělala. Jakmile byla hotová, opět si lehla.
    On už v té době nebyl schopný uvažovat o tom, kdo ona je. Bylo mu to jedno, teď ji má on a podle toho papíru, co ji donutil podepsat… Byl také rád, že ji k tomu nemusí nutit silou. Ať už to mělo jakýkoliv důvod.
    Pospíchal. Tolik ji chtěl, že si ani neuvědomoval její nezkušenost. Vůbec ho nenapadlo, že by to pro ni bylo nové. To pochopil až ve chvíli, kdy v jejím těle narazila na jasný důkaz. Byla panna. Nedokázal se však už zastavit.
    Trhla sebou, ale plakat se neodvažovala. I když to bolelo. Pohnul se a ona tlumeně vyjekla. „Jak to?! Lýdie, ty si byla panna!“ Zlobil se. Nic nechápal. Copak nebyla milenkou krále Laguery? Přitom se opět pohnul a jí vytryskly slzy.
    „Pane, prosím, to bolí,“ odvážila se říci. On se však opět pohnul. „K tomu, aby tě to přestalo bolet, se dostaneme potom. Řekni mi, jak je možné, že jsi byla panna!“ Byl zmatený, co to má znamenat? Znovu se pohnul.
    Bože, co jen má dělat? Nesměla mu říci, kdo je. Byla pevně rozhodnutá, ale při další ostré bolesti to už nevydržela. „Nikdy sem nebyla Dobroslavovou milenkou, jsem jeho sestra… jeho nevlastní sestra!“
    „Sestra?! Ty jsi jeho… to vyřešíme potom. Snaž se uvolnit, bolest by měla přejít.“ Neměl být tak hrubý, ublížil jí, a to nechtěl. Teď jí musel dát čas, aby si na něj zvykla. Couvnout jednoduše nedokázal. Ani po tom, co se právě dozvěděl. Měla modrou krev. Byla dcerou krále.
    Znásilnil nevlastní sestru krále Laguery. Porušil zákon, pod který se sám podepsal. Neodvážil se však rozčílit. To by si Lýdie nezasloužila, určitě by jí přitom moc ublížil. Ještě víc než doposud. Ale proč mu to neřekla? Náhle si vzpomněl, že se mu její kapitán chystal něco říct. Proč mu v tom tehdy zabránila?
    Byla to snad lest jeho souseda? Ne, to nikdy. To by neudělal a to z několika důvodů. Zřejmě měl svou sestru rád, chránil ji, ale všichni si to špatně vyložili. Nedokázal by ji použít, jako návnadu. A hlavně to nesedělo na jeho povahu. Byl to přímý muž, nikdy neudělal nic, co by nebylo čestné.
    Ucítil, jak se její tělo uvolňuje. Podíval se jí do očí a políbil ji. Nesměl na ni spěchat. A přitom zjistil, že má kupodivu dost síly na to, aby dokázal čekat na její souhlas s pokračováním. Chvíli to opravdu trvalo, ale poté se mu opět poddala.
    Zůstali vedle sebe nehnutě ležet a pozorovali plápolající svíčku. Vítr se dostal až k ní a uhasil ji. Stan obklopila tma, který oběma poskytla možnost k přemýšlení. Leoš nevěděl, co má dělat, a Lýdie začínala mít strach z toho, co bude následovat. Přiznala se, řekla, kdo je, i když vlastně nechtěla. Ale stalo se a ona bude muset nést následky. Bude se jí vyptávat, zřejmě ji i potrestá…
    Venku uhodil další blesk a ona uviděla jeho dýku vedle postele. Byla tak zoufalá, co jen to provedla. Ale trest si zvolí sama. Natáhla se pro ni a rychle si ji přitiskla ke krku. „Pane, prosím. Raději mě zabijte, já nechci… byla jsem vám po vůli, ale nesnesla bych i…“
    Zareagoval rychle. Chytl ji pevně za obě zápěstí a ona dýku upustila. Ta dopadla na polštář a po něm se svezla zpět na zem. To mu však bylo jedno, sledoval Lýdiiny oči. Byla vyděšená. „Tak zaprvé, nikdy bych tě jim nevydal. Jak tě to vůbec napadlo… Za druhé máš přece modrou krev. Porušil jsem sice ten zákon, ale tak daleko bych nezašel. A za třetí…“ zarazil se, co zatřetí? Chce jí snad říct, že se do ní zamiloval? Ne, to neudělá.
    Zahleděla se mu do očí a pochopila. On není muž, který by se mstil takovým způsobem. To, že skončila v jeho posteli, neznamená, že by ji dokázal předhodit svým vojákům. Ani v případě, že ohrožuje jeho postavení krále. Je úplně stejný jako v jejích snech. Zamilovala se do snu, a teď se zdálo, že se asi nejspíš zamilovala doopravdy.
    Naklonil se k ní a pomalu ji políbil. Nemohl si pomoci. Jednoduše to nešlo jinak. Její oči byly tak výmluvné, jak pochopil, když opětovala jeho polibek. Také ho chtěla, i když si s tím nevěděla rady.
    Na chvíli usnuli. Nevadila jim ani zuřící bouřka. Dokonce je uklidňovala. Dokonale totiž odrážela stav jejich srdcí. Leoš se probudil první. Musel se začít zase soustředit. Ať už mu to dovolila nebo ne, její bratr bude žádat potrestání. On by ho také žádal, kdyby se něco takového stalo jeho sestře Elizabeth.
    Jak má tuhle situaci vyřešit? Zbavit se Lýdie? Ne, to nejde a ani by to nemělo smysl. Všichni věděli, že je v jeho stanu. Navíc by jí nedokázal ublížit. Zem se dá udržet i jinak. Musí to jít. Ale momentálně ho žádná varianta nenapadala. Bylo tak těžké vládnout království.
    Podíval se na důvod svých problémů. Spala natažená na břiše. A při dalším zablýsknutí pochopil proč. Na zádech měla stopu po biči. Na to úplně zapomněl. V dolní části zad jí vedl červený pruh. Určitě od došlehávajícího biče.
    Probudila se a zakryla se přikrývkou. Poté se otočila na něj. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ zašeptal. Ona však nemluvila. „Je mi to líto, Lýdie.“ Nato se zvedl a oblékl. Ona si zatím opřela hlavu o kolena a sledovala deku. Než opustil stan, dodal: „Pošlu ti sem Zlatu, aby ti ošetřila tu ránu na zádech.“

Kapitola šestá
    Zlata mezitím v dešti došla k zajatcům. Byli přivázáni k prázdné ohradě pro koně a všude kolem nich procházely hlídky. Jednu si zavolala. „Odvažte toho zraněného muže!“ „Paní,“ chtěl protestovat voják. Ale nakonec si to rozmyslel a uposlechl. Zikmund dopadl na zem. Byl zesláblý. Rána na ruce začala opět krvácet a hrozně ho bolela hlava.
    Pochopila, že tady mu moc nepomůže. „Pomozte mi ho odvést ke studánce! A jim dejte napít!“ Tentokrát poslechli ihned. Odvedli ho pod malé přístřeší u vody. Žena se obrátila na ozbrojence. „Můžete jít.“ „Ale paní, on…“ „ Je raněný a zesláblý, co by mi asi mohl udělat… Nezapomeňte na tu vodu,“ dodala ještě. Muži odešli.
    Potom se začala věnovat zraněnému. Rána na hlavě se nezdála být vážná, ale krvácející ruka se jí nelíbila. „Ošetřím vás.“ Vojákům lhala, trochu se bála. Byl to přece nepřítel. „Nemusíte mít strach. Jsem sice už odsouzený k smrti, ale vám bych neublížil.“ Jeho hlas byl až moc laskavý.
    „Odsouzený k smrti? Leoš, tedy král Depaitu by vás nikdy nenechal popravit.“ Podíval se na ni smutnýma očima. Další, která oslovuje krále jménem, ale už moc dobře věděl, že nemá dělat ukvapené závěry. „Jsem si vědom, že by mě zdejší král nepopravil. Ani nebude muset, to udělá ten můj,“ zarazil se a rychle změnil téma, „ co jste dělala v tom lese?“
    Podařilo se mu načatý rozhovor přerušit. „Poznal jste mě?“ „Ano, na vás bych jen tak nezapomněl. Nemusíte se lekat. Jsem si vědom toho, že vy jste nic neřekla. Vyděl jsem vás přijíždět až po nás a navíc, neměla byste na to ani čas. Při útoku věděli příliš mnoho podrobností.“ Pak byli ticho. Zlata mu doroztrhla rukáv, aby se dostala k ráně, a začala ji čistit. Podařilo se jí přitom zastavit krvácení, které bylo naštěstí jen povrchové. Zranění na hlavě ovázala.
    Jakmile přestal ztrácet další krev a pořádně se napil, začala se mu vracet síla. Pomalu se postavil. V tu chvíli u nich byla hlídka. „Nic se neděje,“ uklidňovala je, „vracím vám zajatce.“ Ten s nimi odešel.
    Zvláštní muž, pomyslela si. Už když ho uviděla poprvé, tehdy v lese, když zastavil své muže, aby jí neublížili, ji upoutal. Ale byl to přece nepřítel. První muž, do kterého se zamilovala, byl surovec a druhý je dokonce nepřítel. Tedy kapitán nepřátelského vojska.
    Podívala se na své šaty, byly od krve a bláta. Stejně jako její ruce. Ty si umyla ve studánce a vydala se do svého stanu. Určitě tam má šaty na převlečení. Byly tam. Když byla hotová, posadila se do křesla a začala přemýšlet o dívce uvězněné v Leošově stanu. Věděla, že ačkoliv měla nad myšlením krále Depaitu velkou moc, její radu tentokrát neuposlechl. Jen doufala, že té dívce moc neublížil. Přitom se jí vybavilo její manželství. To peklo, co musela prožívat.
    Zikmunda zatím opět přivázali. Podíval se na své druhy, a konečně si plně uvědomil, že ani jeden nechybí. Nikoho při útoku nezabili. To mu potvrzovalo domněnku, že král Leoš chce válku ukončit. Nebo spíš chtěl. Král Dobroslav nikdy nepřistoupí na mír s mužem, který znásilnil jeho sestru.
    Lýdie byla příliš krásná, než aby ji nechal být a příliš tvrdohlavá, než aby přiznala, kdo je, aby se uchránila. Musel si však připustit, že ji chápal. Chtěla zabránit ještě větší pohromě, než je válka mezi Laguerou a Depaitem, i když to znamenalo obětovat proto sebe samou.
    Jak se v ní všichni mýlí. Jak se v ní i on mýlil. Byla velice silná, odvážná, hrdá a bohužel i tvrdohlavá. Stejně jako její bratr, král Dobroslav. Nechápal, že si toho nikdo nevšiml. Jsou si tak podobní. A to nejen povahou.
    Z jeho úvah ho vytrhlo několik vojáků. Nic neříkali, jen ho odvázali a odváděli dál od zajatců. Na stejné místo, kde byl předtím se Zlatou, u studánky pod stříškou. Vojáci odešli a on se pořádně rozhlédl. Nebyl tam sám. Zády k němu stál muž.
    Leoš se otočil a bez úvodu začal. „Ty jsi věděl kdo je!“ „Kdo?“ „Nehraj si se mnou, moc dobře víš, o kom mluvím.“ „Ano, vím. Řekla vám to?“ „ Právě že neřekla!“ Kapitán nebyl ani nijak překvapený. Je opravdu stejná jako její bratr. „Tak jak to tedy víte?“ „Potom už neměla na výběr, musela se mi přiznat.“
    Pokud do této chvíle měl ještě nějakou naději, že přežije, právě ji ztratil. Dovolil, aby jí někdo ublížil. „Pane, chtěl jsem vám to říct, ale…“ „Nepřála si to. To jsem pochopil. Ale proč to nechtěla říct?“ „Kdyby vám to řekla, nechal byste ji být? Já myslím, že ne. Když jste ji sledoval, váš pohled jasně vypovídal o vašich úmyslech. A ona jednoduše nechtěla riskovat…“
    Leošův hněv vyprchal už ve chvíli, kdy přišel na to, koho si to vlastně vzal do postele. A od té doby se ještě nevrátil. A to si ještě před pár hodinami myslel, že ho neuklidní nic na světě. „Kdo všechno ví, kdo je?“ „Nesmíte jí ublížit, to že jste ji znásilnil…“ „Neublížím jí, ale propustit ji také nemohu.“
    Co to zase říká? zamyslel se nad svými slovy. Proč ji nemůže pustit? To on přece musí. Musí, ale nedokáže to. To je ono, nedokáže ji propustit. Zamilovat se zrovna do ní, byla tedy hloupost. „Poslouchej, kapitáne. Všechny laguerské vojáky propustím, ale ji nemohu. Nejde to. Vím, že nejsem tvůj král, ale chtěl bych, abys mi přísahal věrnost… Mlč! Nezradíš přitom Lagueru, jen budeš chránit její princeznu.“
    „Pane, jak myslíte…“ „Pošlu ji společně s polovinou zdejších vojáků na svůj zámek, ale potřebuji někoho, kdo pojede s ní. A ty jsi zřejmě nejoddanější. A tu přísahu chci proto, že s vámi pojede i Zlata. Ta žena, co tě ošetřovala. Mí vojáci vědí, že se jí nesmějí dotknout…“ „Dobrá pane, máte můj slib, že doprovodím princeznu do vašeho zámku a nepokusím se utéct.“
    Král pokynul několika vojákům a ti odvedli zajatce zpět k ostatním. Sám se vydal za Zlatou. Řekli mu, že je ve svém stanu. Když mu dovolila vstoupit, seděla pořád na křesle. „Zlato, jdi jí ošetřit tu ránu na zádech a dones jí tam další mísu s vodou.“ Okamžitě poslechla a odešla. Bylo jí jasné, že nemá smysl se ho na něco vyptávat. Neodpoví.

Kapitola sedmá
    Lýdie byla tak zamyšlená, že si skoro nevšimla příchozí. Probral ji až studený vzduch na nahých zádech. „Nelekej se, to jsem jen já. Proč je tady taková tma?“ Po paměti došla ke stolku, položila mísu a zapálila svíčku. Poté se podívala na ženu v posteli.
    Její pozornost ovšem upoutalo něco jiného. Krev na prostěradle. Lýdie ji sledovala. Nechápala výraz v jejích očích. „Proboha,“ zašeptala Zlata. Sedící žena se podívala na místo, které bylo zřejmě důvodem výrazu očí druhé ženy. Také uviděla krev. Předtím si jí vůbec nevšimla.
    Zlata si připadala jako v noční můře. Její manželství bylo peklo a to manžela milovala. Zato tato dívka muže, se kterým tu právě strávila pár hodin, vůbec neznala. Začala si prohlížet i ji. Moment, vždyť nemá žádné modřiny. Něco ji napadlo. „Vy jste nebyla milenkou krále Dobroslava.“ Lýdie zavrtěla hlavou. „Vy jste nebyla vůbec ničí milenkou.“ Opět zavrtěla hlavou.
    Než mohla některá z nich něco říct, vešel do stanu Leoš. Zlata se otočila a vyběhla ven. Ani se za ní nepodíval. Přistoupil k míse s vodou, namočil a vyždímal houbu. Poté došel k posteli. Sedl si na kraj.
    Lýdie nevěděla, co dělat. Už si sice byla jistá, že by jí nijak neublížil, ale pořád cítila neklid. „Pane, mí muži…“ „Neboj, jsou v pořádku. I ten tvůj ochránce, Zlata ho ošetřila, bude v pořádku.“ Natáhl k ní ruku s mokrou houbou a otřel jí obličej. Nechala ho.
    Najednou se zvedl. „Lýdie, prosím tě, řekneš mi konečně, co jsi tady dělala?“ Zavrtěla hlavou. Nesmí mu to říci. Zřejmě by tomu nevěřil a bral by to jako výmluvu, aby zakryla, že tu byla vyzvídat. A vše byla jen její vina. Měla poslechnout bratra, ale to ne. Jedna nerozvážnost a co to může mít za následek.
    Nechtěl si myslet, že tu byla na výzvědách, ale pořád se mu do dralo na mysl. Snažil se to zavrhovat, bylo to však silnější než on. Začala se mu vracet zlost. Nahnul se k ní a vytáhl ji na nohy. Okamžitě zase na zlobu zapomněl. Byla tak krásná.
    Ona se cítila dost nesvá, vždyť tu před ním stála úplně nahá, ale lekla se až, když před vchodem do stanu zastavil nějaký muž a zavolal na krále. V tu chvíli se jí skoro zastavilo srdce. „Hned jdu!“ zavolal na muže venku. Potom se podíval na Lýdii. „Už jsem ti snad řekl, že… ty si vážně myslíš, že bych…“ nevěděl, co říct. Ona nevěří jeho slovu, ale proč by vlastně měla.
    Vytrhla se mu a oblékla si košili, kterou uviděla ležet kousek od sebe. „Nikdo z nich se tě nedotkne. Měla jsi mi říct, kdo jsi… Nedotknul bych se tě ani já.“ Podívala se mu do očí. „Jste si tím jistý? Opravdu by se to nestalo?“ zeptala se nevěřícně. Bylo patrné, že tomu nevěří.
    Není hloupá, uvědomil si. Měla pravdu. Zřejmě by se to stalo, i kdyby věděl kdo je. Nebo spíš by jí nevěřil, kdyby se mu přiznala předtím. Chtěl konečně najít nějaké východisko z této situace, ale její přítomnost mu to nijak neusnadňovala. „Chránila jsi mír, i když si věděla, co tě to bude stát. Ale stejně si to nedomyslela. Tvůj bratr mě zřejmě zabije, až se dozví, co se tu dnes stalo.“
    Měl pravdu. Její bratr něco takového jen tak nepřejde. Bude žádat trest. „Pane, nemusíte se však bát. O trůn nepřijdete. Pokud nikomu nepotvrdím, co se tu stalo, nebude se na vás ten zákon vztahovat…“ „Tady nejde o trůn. Jde o tebe. Děláš jako by se tě to netýkalo. Přitom ty jsi to jediné, o co jde.“
    Už si déle nemohl udržet chladnou hlavu. Ona tu s ním debatuje o takových věcech, jako by se jí to vůbec netýkalo. Jako by spolu právě nestrávili polovinu noci v posteli. Začaly se mu vracet vzpomínky. Byla víc než přívětivá, když si konečně zvykla na nové pocity.
    Poznala, co se mu honí hlavou. Nemohla přehlédnou výraz v jeho očích. Musela to však zastavit, než bude pozdě. „Pane, ten voják. Volal vás,“ zašeptala, když se ji chystal políbit. On ustal ve svém pohybu a zadíval se jí do očí. Poté rychle opustil stan.
    Venku konečně přestalo pršet. „Tak co se děje,“ zakřičel. Přišel k němu jeden z vojáků. „Pane, odpusťte. Hlídali jsme tábořiště zajatců, někdo tam přijel, ale nestačili jsme ho chytit. Dal jste příkaz, aby se nikomu nic nestalo.“ „Zkrať to!“
    Král měl velice špatnou náladu, to si uvědomovali všichni, i zajatci přivázaní u ohrady. Voják, jež podával hlášení, pokračoval, jak si král přál. „Asi to byl zvěd. Když jsme ho honili, upustil dýku s laguerským znakem.“
    Leoš si ho už nevšímal. Zamířil k zajatcům. „Rozvažte je!“ Jeho vojáci nevěřili vlastním uším. „Řekl jsem, aby jste je rozvázali!“ Přikázal ještě jednou svým mužům. Ti poslechli, ač nechápali, stejně jako laguerští vojáci. „Jste volní. Mí vojáci vás doprovodí na hranice, tam vám dají zbraně a vy se vrátíte ke svému králi. A ty kapitáne Zikmunde, jak jsi se rozhodl.“
    Ten vystoupil ze shluku. „Král mě pověřil, abych ji hlídal. Pokud ji nepropustíte společně s námi, musím zůstat u ní.“ „Dobrá, ale pamatuj! Pokud se pokusíš udělat něco proti mně nebo s ní utéct, stihne tě tvrdý trest.“ Na to se vydal ke svému stanu. Před vchodem se ještě otočil a rozkřikl se. „Dal jsem snad rozkaz!“ Pak zmizel šokovaným vojákům z očí.
    Když Zlata uslyšela křik, vyšla ven. Naskytl se jí ojedinělý pohled. Král dával svobodu zajatcům. Nevšímal si přitom šokovaných výrazů. Nikdo nechápal a ona také ne. Sledovala ho, jak se vrátil do stanu. Co se to s ním děje? Nikdy nebyl tak impulsivní. Nebo že by si to promyslel? Jí to tedy smysl nedávalo.
    Jediný, kdo by jí asi mohl vysvětlit Leošovo chování, byl cizí kapitán. Jen on se netvářil nechápavě. Věděl, co se děje. Nemohla však k němu jít. Všude byl zmatek. Vojáci se co nejrychleji snažili vyplnit královu vůli. Sháněli koně, nakládali zbraně Laguerů, a přitom je ještě hlídali. Ačkoliv bylo vidět, že ti se k žádnému útoku nechystají. Byli stejně šokovaní jako Depaiťané.
    Zikmund se vrátil ke své skupině. „Kapitáne, proč tu zůstáváte? Co to má znamenat?“ ptali se. „Slíbil jsem králi, že na ni dohlédnu. A i když se mi to moc nepovedlo, nemohu ji tu nechat samotnou. Neptejte se mě proč, ale nejde to. Jeďte rovnou do paláce… Ručíte mi za to, že se král dozví o tom, co se tu stalo. Řeknete mu také, že paní Lýdie nechal odvést do svého zámku.“
    Náhle si uvědomil, že pokud se to opravdu dozví takto, zřejmě ihned vytáhne proti Depaitu. A to by nebylo dobré. „Vyřiťte mu také… Řekněte mu, že pro ni je mír vše. Řekněte, že odmítla říci pravdu o svém tajemství. Nezapomeňte. Odmítla říct pravdu o svém tajemství, aby zachovala mír. Mě se na nic neptejte, jen to králi vyřiťte.“
    Vojáci nasedli na koně a on je pozoroval. Doufal přitom, že vše nakonec dobře skončí, protože pokud ne, byla princeznina oběť úplně zbytečná. Otočil se a stanul tváří v tvář Zlatě. „Paní,“ zašeptal.
    „Kapitáne, jen vy my můžete vysvětlit, co se to tu děje. Kdo je paní Lýdie?“ Zikmund se rozhlédl. Nikdo si jich nevšímal. Nadechl se a tlumeně odpověděl. „Paní Lýdie je nevlastní sestrou krále Dobroslava. Je laguerskou princeznou.“
    Teď to dávalo všechno smysl. Péče krále Laguery. Věrnost kapitána Zikmunda. Hněv Leoše. On to musel také vědět. Plně jí to došlo. Leoš znásilnil ženu modré krve. „Proboha,“ zašeptala, když se otřesená vracela do stanu. Jediný laguerský voják v táboře osaměl.

Kapitola osmá
    Zvěd, který se vydal po stopách skupiny vedené paní Lýdií a který se dozvěděl, co se na hranicích stalo, zlomil snad všechny rychlostní rekordy. Uhnal sice skoro čtyři koně, ale za necelý den a půl dorazil do laguerského zámku.
    Tam zrovna probíhal slavností oběd na počest návštěvy zdejších hrabat. Muž toho však nedbal a vrazil do hodovní síně. Král mu přece nařídil, aby ho informoval ihned, co se vrátí zpět. „Pane, králi Dobroslave,“ přitom padl na kolena. Celý sál utichl.
    Král pohlédl na klečícího muže a okamžitě poznal o koho jde. „Co se stalo, proč se skupina nevrací?!“ Už měl dost předstírání klidu. Neměl se nikdy nechat od sestry přemluvit. Bylo to tak riskantní. Všichni okolo si všimli králova rozpoložení i zvěd.
    „Pane, jel jsem v jejich stopách. Našel jsem jejich tábor. Byl na hranicích naší země. Na válečném poli. A byl prázdný. Bylo zřejmé, že je přepadli. Asi tak třikrát víc mužů než jich měla k dispozici paní Lýdie,“ zarazil se.
    Obličej jeho krále začínal blednou, ale zároveň se v něm objevila zloba, jakou u něj nikdo nikdy neviděl. A ve chvíli, kdy se ještě postavil za stolem, už ze sebevědomí zvěda nezbylo vůbec nic. Musel však pokračovat.
    Král mu nedal příležitost. „Co udělali s ní?!“ „Pa-ne,“ muž začal koktat. „Mluv!“ Nikdo v sálu se neodvážil ani pohnout, v takovém stavu krále ještě neviděli. „Král Depaitu ji uvěznil ve svém stanu, vojáky svá…“ nestačil ani doříct větu. Musel se rychle vyhnout letícímu stolu plného jídla.
    Jakmile muž klečící na podlaze pronesl, že ji král Depaitu uvěznil ve svém stanu, měl Dobroslav pocit, jako by se mu vše jen zdálo. Jeho nervy naprosto vypověděly službu. Král Leoš znásilnil jeho sestru, to bylo to jediné, na co se dokázal soustředit. Proto si ani neuvědomil, že uhodil do stolu před ním až tak silně, že odletěl.
    Všude po místnosti je ozval ženský křik. Dvorní dámy, dcery a ženy hrabat byly vyděšené k smrti. Muži nechápali královu zlobu. Byla sice jeho milenkou, ale to neznamenalo, že to musí dávat až tak najevo. Jeden ze starších rádců se to odvážil říci i nahlas. A až pozdě pochopil, že to neměl dělat.
    Královy oči plály hněvem. Ale jeho hlas, když zařval, byl ještě děsivější. „Tak dost! Už toho mám plné zuby! Zajímá vás, kdo to padl do rukou krále Depaitu?! Dobrá, řeknu vám to, ať se už nemusíte dohadovat! Lýdie je má sestra! Je to nemanželská dcera mého otce a vašeho bývalého krále! Lýdie je laguerskou princeznou! Vaší princeznou!“
    Jakmile to vyslovil, první, co se ozvalo, byl zvuk rozbíjejících sklenic. Služebné, které roznášely, upustily tácy. Když zvuk utichl, šly zaslechnout zděšené dušené výkřiky přítomných dam. Tato zpráva však ochromila i přítomné muže. Ochromila celý laguerský dvůr. Lýdie byla jejich princeznou.
    První zvuky utichly a místnost se ponořila do naprostého ticha. To však přerušil jeden z rádců. „Pane, toho by se dalo využit. Pokud král Leoš vaši ses…“ nedořekl. Hněv planoucí z Dobroslavových očí byl dost výmluvný.
    Pro jistotu to však ujasnil všem. „Má sestra je ta poslední, která by si přála novou válku. Ale to je jedno, okamžitě vyrážíme do Depaitu!“ Kývnul na svého generále, který opustil místnost. Potom se otočil ke zvědovi. „Co ještě víš?!“
    Muž se svého krále začal bát. Určitě je to trest za to, že si jednu dobu myslel, že je jejich král moc měkký. Nebyl, ani zdaleka ne. Zloba v jeho očích vypovídala, že by mu nechal klidně i srazit hlavu. „Útok byl proveden rychle a myslím, že nebyl ani nikdo zraněn. V králově táboře jsem napočítal všechny vaše vojáky. Nic víc nevím, musel jsem se rychle vytratit, bylo tam moc hlídek. Málem mě chytily.“
    Zatímco se v Lagueře Dobroslav dozvídal o osudu své sestry, ta byla na cestě do depaitského zámku. Společně se svým kapitánem, paní Zlatou a asi padesáti vojáky. Měli za sebou už den cesty na koni a ženy byly značně unavené, avšak král nařídil, že se nesmí zastavit.
    Do zámku dorazili za dva dny. Začínalo již ráno, ale většina služebnictva ještě spala. Proto jim přišel naproti jen starý komorník. „Paní Zlato, moc rád vás vidím…“ zarazil se, když spatřil Zikmunda se znakem Laguery na hrudi.
    „To nic. Nech připravit koupel v mé komnatě i v té prázdné vedle. Bude tam ubytovaná paní Lýdie… A pro kapitána Zikmunda nech také připravit pokoj. Na nic se neptej, potom ti to vysvětlím..“ „Zajisté, paní.“ Nechápající muž odešel a vyplnil příkaz.
    Do rozednění celý zámek věděl, že na hradě jsou jako „hosté“ lidé z Laguery. Doneslo se to i depaitské princezně Elizabeth. A to i podrobnostmi. Jakmile se to dozvěděla, vběhla do svého pokoje a rozplakala se. Pokud její jednání mělo přinést pohromu, co asi přinese tohle. Jak jen tohle dopadne? Obávala se, že katastrofou.
    Král Leoš přijel na zámek před polednem. Všude už byl zase klid, tedy alespoň to tak na první pohled vypadalo. Nikdo se neodvážil před králem dát najevo své názory na vzniklou situaci. Zamířil rovnou do své pracovny. Tam se posadil za stůl a snažil se přemýšlet.
    Elizabeth zaklepala na dveře a vešla. Uviděla bratra, jak sedí. Hned poznala, že je rozzlobený. Vlastně ho v takovém stavu nikdy neviděla, dokonce ani tehdy, když ho otec donutil přísahat, že bude ve válce pokračovat. O to horší pro ni bylo přiznat konečně pravdu.
    Když o pár minut později celá roztřesená opouštěla místnost, uslyšela, že na dveře dopadl nějaký předmět. Hned po něm následoval další. Strach, který z něho neměla před tím, než se mu přiznala, co před třemi měsíci opravdu dělala, se nedal srovnat s tím, jaký cítila právě v tuhle chvíli. Musí okamžitě opustit zámek a to i s Lýdií. Není tu ani pro jednu bezpečno. Ještě, že vše zařídila už předem.

Kapitola devátá
    Rovnou zamířila do pokoje, kde Zlata ubytovala laguerskou princeznu. Věděla, že tam je sama, Zlata se prochází s cizím kapitánem v zahradě. Pro jistotu se však ještě rozhlédla, a když nikoho nezahlédla, rychle vstoupila.
    Lýdie si zrovna omotávala osušku kolem těla. Když přijeli, byla tak unavená, že neměla sílu ke koupeli. Zvuk otevírajících dveří ji vyděsil. Vešla nějaká žena. Té chvíli trvalo, než ji našla. „Paní, kdo jste?“ zeptala se trochu vyděšeně Lagueřanka. Když si ji však pořádně prohlédla, bylo jí jasné, kdo to je. Princezna Elizabeth, byla tak podobná bratrovi.
    Ona se zatím zaobírala stejnými myšlenkami. Jak si někdo mohl myslet, že byla Dobroslavovou milenkou. Vždyť si byli tak podobní. „Jsem Elizabeth, sestra krále Leoše… princezno Lýdie, musíme obě okamžitě pryč. Můj bratr hrozně zuří a já se bojím, že udělá nějakou hloupost.“ Náhle se jí zamotala hlava. Už zase. Ještě, že se jí to nestalo před bratrem.
    Lýdie ji chytla, aby neupadla. „Je vám dobře?“ „To nic nebude… Musíme řešit důležitější věci. Můj bratr se zbláznil, když vás sem dovezl. Měl vás propustit. Váš bratr to nenechá jen tak, má vás rád.“
    „Jak víte… o čem to mluvíte?“ Byla zmatená, nedávalo jí to smysl. „Měla jste bratrovi říci, kdo jste. Neznásilnil by vás. To je přece to, co vám udělal, když vás zajal.“ Znovu skoro ztratila rovnováhu. „Posaďte se, Elizabeth. Vůbec to nechápu. Vezmeme to popořadě. Jak myslíte, že tu není bezpečno ani pro jednu z nás?“
    Druhá žena se nadechla a pomalu začala. „Dnes jsem se mu konečně přiznala k tomu, že jsem se vdala za vašeho bratra.“ Lýdie na ni zůstala nevěřícně hledět. „To… to jsi byla ty?“ „Ano. Proto jsem utekla. Nešlo to jinak. Miluji Dobroslava a budu mít jeho dítě…“ „Dítě?“ „To jsem tehdy samozřejmě ještě nevěděla. Ale i kdyby musela bych jednat stejně.“
    Pak nastalo krátké ticho, které přerušila Elizabeth. „Je mi to líto, možná, že kdybych se přiznala dřív, nemusel ti můj bratr ublížit.“ Lýdie se nadechla, nebylo správné, aby lhala. „Tvůj bratr byl zřejmě můj osud. Ty za to rozhodně nemůžeš… A vlastně mi neublížil.“ „Jak to, vždyť tě zná…“ nechtěla to slovo vyslovit znovu.
    „Ne… Nemusel. Já jsem se do něj zamilovala. Dlouho před tím, než jsem ho poprvé uviděla. Mé sny navštěvoval již celý rok.“ Najednou venku zaslechly hluk. Elizabeth se zvedla. „Rychle už to začalo. Musíme pryč. Cesta je volná.“ Lýdie se na nic neptala, začala se oblékat. Potom potají opustily palác.
O čtyři měsíce dříve
    Elizabeth už toho měla dost. Tím, že její otec donutil Leoše přísahat, že bude pokračovat ve válce, ho zcela zničil. Chodil jako tělo bez duše. Stíhal sice přitom i dávat dohromady polorozpadlou zem, ale to bylo všechno. Jinak jakoby nežil. A včera jí navíc ještě oznámil, že vyplní otcovu poslední vůli. Začne znovu válčit.
    Toho se tedy ona účastnit nehodlala. Její bratr byl hodný. Neměl rád války, ač se jejich otec snažil seč mohl. Jako svou poslední zbraň vyzkoušel přání na smrtelné posteli. Ani tam se nedokázal vzdát posedlosti jménem moc s síla. Bylo to hrozné. Celý život se snažila, aby měla otce ráda, ale nešlo to. A jemu to ani nevadilo. Stávalo se, že ji neviděl celé týdny, ačkoliv byl v zámku. Nezajímal se o ni. Byla jen žena.
    To byl také důvod, proč se po smrti matky přimkla k bratrovi. Byl její jediná rodina. Její starší, hodný a rozumný bratr. Měla ho tak ráda. A teď hrozilo, že se z něj stane to samé, co byl jejich otec. Už byl sice mrtvý, ale i tak jí dokázal opět ublížit.
    Nechala si osedlat svého koně a odjela ze zámku. Jela a jela. Zastavila ji až padající tma. Proboha, vždyť jela celý den, uvědomila si. Kde to vlastně je? Vůbec to tu nepoznávala. Začala se bát. V tom si všimla, že kousek od ní vede cesta.
    Vyjela na ni a v dáli zahlédla hrad. Hrad na vršku. Hrad Mrtvých, jak se mu přezdívalo. Kolem něj byla z jedné strany pláň a z druhé moře. Vládla v něm stará hraběnka. Lidé se jí báli a vyprávěli si o ní různé hrůzostrašné historky, ale ve skutečnosti nikdy nezaslechla nic, co by mohla být pravda. Rozjela se tam.
    Bylo to přesně tak, jak se domnívala. Stará hraběnka byla velice stará dáma, která žila s velkou bolestí. Kdysi přišla o dceru. Byla tehdy pyšná a chtěla s její pomocí dosáhnou větší moci, ale ona měla jiný názor. Utekla a už se nikdy nevrátila.
    Zůstala v hradě celý měsíc. Bylo to jako útěk od skutečnosti. Vše zde vypadalo jako sen. A hlavně její seznámení s kapitánem lodi, jež připlula druhý den po jejím příchodu. Hraběnka stála zrovna vedle ní, když ho poprvé uviděla a řekla: „Děvče, tak tohle je tvůj osud… Ale bude lepší, aby se nikdo nedozvěděl, kdo jsi. Neznám ho.“
    Kapitán lodi se jmenoval Dobroslav, jak zaslechla, když žádal o slyšení u hraběnky. Ta mu vyhověla. Byli spolu v pracovně zavření dlouhé hodiny. Ale jí se nikdy nepodařilo zjistit, co tam rozebírali. Bylo to prý tajemství.    Dokonce jediné tajemství, které jí neprozradil.
    Scházeli se každý den a týden před tím osudným dnem se vzali. Hraběnka to schvalovala, ačkoliv před sebou měli oba tajemství. V tom neviděla překážku, poznala, že se milovali. Ale pak nastal ten večer. „Elizabeth, musím se ti konečně přiznat, kdo jsem. Už jsem ti řekl, že mám sestru, kterou všichni považují za mou milenku, i proč tomu tak je. Ale to nejdůležitější je… Mé jméno je Dobroslav a jsem král Laguery.“
    Doteď si pamatuje svůj šok. Princezna Depaitu si vzala krále Laguery. Ona princezna Depaitu milovala krále Laguery. To se nemělo stát. Co to jen provedla. Počkala až její manžel usne a opustila hrad. Jela domů. Vracela se z nejkrásnějšího snu, který málem proměnil její život v peklo.
    Jakmile se vrátila na zámek, na nádvoří se sešlo celé osazenstvo. Všichni byli zvědaví, co se stane. Jak král potrestá princeznu za její útěk. Ale jak se mýlili. Ve chvíli, kdy ji uviděl, spad mu obrovský kámen ze srdce. Přišel k sestře a objal ji. Tolik mu chyběla a tolik se o ni bál.
Přítomnost
    Tak popsala svůj příběh Elizabeth Lýdii během cesty kočárem ke staré hraběnce. „Bratr mi nikdy neřekl, kde tehdy byl. Nechtěla jsem se ho na to ptát. Byl tak zničený, že jsi odešla. Vůbec to nechápal. A stará hraběnka mu to odmítla říci. Řekla mu jen, že pokud jste si opravdu souzeni, znovu se potkáte a ona prý věří, že si souzeni jste.“

Kapitola desátá
    Jakmile se Leoš dozvěděl o útěku princezen, jeho hněv ještě vzrostl. To už opravdu bylo moc. Zamilovat se do laguerské princezny a ještě navíc zjistit, že se jeho sestra provdala za laguerského krále. To bylo opravdu moc. Voják, který mu zprávu donesl, raději rychle opustil místnost. A právě v čas. Všude po místnosti začaly létat věci.
    Zlata se odvážila zaklepat až za hodně dlouho. Když se nikdo neozval opatrně vešla. „Leoši… proboha, tady to vypadá…“ dodala šeptem, když se v temné místnosti rozkoukala. On stál u okna. „Kam utekly?“ Jeho hlas byl klidný. „Ke staré hraběnce, nasedaly do jejího kočáru.“ „To jsem si myslel, kam jinam by se chtěly ukrýt. Jen tam nemůžu. Odjel s nimi i ten její ochránce?“
    Nemusela se ani ptát, koho myslí. Zavrtěla hlavou. K ničemu jinému se neodhodlala. Měla strach, co král udělá. On si všiml její opatrnosti. „Nemusíš mít o něj strach. On bude svobodný. Stejně nemá smysl něco podnikat. Její bratr přijede nejpozději zítra.“ Přitom se posadil. „Věděla jsi, že se vdala?“
    Teď nechápala. O čem to zase mluví? „Takže se nesvěřila ani tobě. Mluvím o Elizabeth. Když tehdy byla pryč, u staré hraběnky, tak se vdala. Vdala se za laguerského krále.“ „Ona se vdala? Za lag…“ byla v šoku. Tak proto tak řádil. „No, alespoň nejsem jediný, kdo o tom nevěděl.“ Nato odešel a zanechal šokovanou Zlatu v tmavém pokoji.
    Zatím princezny dorazily do hradu Mrtvých. „Nemusíš mít strach, není tak zlá, jak se o ní povídá. Je dokonce velice hodná. Uvidíš, že tě přijme. Koneckonců tady přijala i tvého bratra,“ chlácholila Elizabeth nervózní Lýdii. Ta se cítila prapodivně, z nějakého důvodu jí místa připadala známá, ačkoliv je ještě nikdy neviděla.
    Poslední větu zaslechla právě přicházející hraběnka. Zůstala stát, jako by uviděla ducha. Tak tohle je ona. To je dcera sousedního krále. To je dcera její dcery. Její vnučka. Elizabeth ji pozdravila, chtěla ji seznámit se situací, když si všimla, že ji vlastně stará hraběnka nevnímá. Pozorovala jen Lýdii.
    Ta se cítila ještě podivněji než předtím. A zničeho nic ji stará hraběnka objala. „Už jsem nevěřila… ty jsi Lýdie, moje Lýdie… má vnučka… co tady děláš? Vždyť říkal, že ti nemůže říct pravdu,“ říkala mezi vzlyky. Depaitská princezna pochopila. Tak o tom si povídali tehdy v pracovně. Najednou se jí objevilo před očima černo.
    Objímajícím se ženám se podařilo v poslední chvíli zachytit padající. „Ona je…“ „Těhotná, vždyť já vím, holčičko.“ Posadily ji do křesla, ale to už se začala probírat. „Jsi v pořádku?“ Přikývla. Stará hraběnka jí podala sklenici s vodou.
    Potom se podívala na druhou mladou ženu. Ta promluvila. „Vy jste matka mé maminky? Ale jak…“ Elizabeth ji přerušila. „Jsem si vědoma, že si máte, co povídat, ale teď to nejde,“ otočila se k hraběnce, „musíte vědět, co se stalo. Utekly jsme… Můj bratr zajal Lýdii a… a strávil s ní noc. Nevěděl, kdo je. Řekla mu to až potom. A já… já jsem se zrovna odhodlala přiznat se ke svému manželství. Udělala jsem to, i když tak zuřil.“
    „Pomalu, prosím. Nerozumím tomu.“ Princezny začaly tedy pomalu vysvětlovat, co vše se za poslední dny stalo. Stará hraběnka poslouchala a sledovala přitom výraz své vnučky. Přitom se v ní mísily různé pocity. Bylo to tak zvláštní. Že by zasáhl osud? Nakonec jim poradila, aby napsaly dopisy. Jeden pro krále Depaitu a druhý pro krále Laguery. Ony tak učinily.

Králi Depaitu
Drahý bratře,
je mi líto, že jsem tě tak zklamala. Ale já tehdy opravdu nevěděla, že si beru Dobroslava, krále Laguery. Myslela jsem si, vlastně jsem si nemyslela nic. Bylo mi jedno, kdo to je. Milovala jsem ho. Moc jsem ho milovala a nedokázala jsem si poručit, aby tomu tak nebylo. A to ani tehdy když mi řekl, kdo je. Utekla jsem sice, ale málem mi to zlomilo srdce.
Jsem přesvědčena, že Dobroslav chce mír, stejně jako ty. Jste oba hrozně hodní muži. Oba milujete svůj lid. Dohodněte se prosím. Už žádná válka. A pokud ano, už nikdy nás neuvidíte. Už nikdy se nevrátíme. Odjedeme i od staré hraběnky a vy nás již nikdy nenajdete. A nesnažte se nás zde navštívit. Stejně se na hrad Mrtvých nikdy nedostanete.
Tvá sestra Elizabeth

Králi Leoši,
nevím, co si myslíte o té noci ve vašem stanu. Chtěla bych sice říct, že je mi to jedno, ale to nelze. Jedno mi to totiž není.
Vím, že jste si vědom, co jste tím mohl způsobit, ale jak jsem vám již jednou řekla, nikdy nepřipustím, abych byla záminkou dalších bojů. Nikdy nepotvrdím, co se ve vašem stanu stalo. Vlastně si ani nejsem jistá, co se to tam stalo.
Nakonec vám chci říct, že vás považuji za velice hodného a dobrého krále a člověka. Nevyčítám vám nic z toho, co se mezi námi stalo. Ať jste to totiž udělal z jakéhokoliv důvodu, nevěřím, že jste to udělal se zlým úmyslem.
Lýdie, neoficiální laguerská princezna.

Králi Laguery
Drahý bratře,
doufám, že jsi dostal můj dopis včas. Už jistě víš o tom, co se stalo při mém nerozvážném výletu. A chci ti říct, že nesmíš zapomenout na to, co jsi mi slíbil. Nezačni znovu nesmyslnou válku. A hlavně ne kvůli tomu, co se stalo mezi mnou a králem Leošem.
Pamatuješ si na ty sny, o kterých jsem ti vyprávěla? O snech o tajemném muži. Konečně vím, kdo to byl. Byt to král Leoš. Byl to osud, kdo nás svedl dohromady, i když ne zrovna za ideálních podmínek.
Neměj mu za zlé jeho chování. Není proč. Já mu to za zlé také nemám. A co se stalo, stalo se. Nedá se to změnit.
A chci tě varovat. Pokud znovu započne válka. Odejdeme odtud a už nás nikdy neuvidíš. Neuvidíš ani mě, ani svou ženu, princeznu depaitskou. Stejně učiníme, i když se pokusíš do hradu vniknout s vojskem.
Tvá sestra Lýdie

Dobroslave,
je mi líto, že jsi se musel mou totožnost dozvědět takto. Měla jsem ti to tehdy asi říct, ale nedošlo mi to. Neviděla jsem jinou možnost. Když si mi řekl, kdo jsi, byl to pro mě šok. Ale věř mi, nikdy to nezměnilo mé city k tobě. Pořád tě miluji a doufám, věřím, že se ani tvé city nezměnily.
Tolik bych teď chtěla být u tebe, ale to nelze. Dohodni se, prosím, s mým bratrem. Oba jste moc hodní a spravedliví. Nedovol, aby ta událost mezi Lýdií a Leošem ohrozila mír. Vím, že se to nemělo nikdy stát. Byla to obrovská chyba, ale už se stalo.
A i když mi to láme srdce, neuvidíme se, dokud neuzavřete mír. A pokud propukne znovu válka, už mě neuvidíš nikdy.
Tvá milující žena Elizabeth, princezna depaitská

    Když byly dopisy dopsané, poslala stará hraběnka dva posli. Jeden směrem, kudy má přijet sousední král, a druhý do depaitského zámku. Mužům slíbila vysokou odměnu, když dopisy donesou včas. Pak se už začala věnovat své vnučce.

Kapitola jedenáctá
    Laguerské vojsko bylo na dohled od depaitského zámku, když se podařilo poslovi dohonit jej. Král Dobroslav hnal vpřed takovou rychlostí, že byl div, že koně ještě nezačali umírat utaháním. Skoro nezastavovali. Dobroslavův cíl totiž ležel uprostřed této země. V zámku depaitského krále.
    Nikdo se jim při jejich rychlé jízdě neodvažoval postavit. Vojenské hlídky měly již dávno jen zachovávat mír, a to za jakýchkoli podmínek. Chvíli sice zvažovaly útok, ale při přihlédnutí k množství cizích vojáků raději jen hlídaly počínání jízdy a zajišťovaly, aby nenarazila na zdejší obyvatele.
    Král byl jeden z prvních, kdo zpozoroval přijíždějícího jezdce. Přibližoval se k nim od boku. Dobroslav pozdvihl ruku, čímž naznačil, aby muži za ním zpomalili. Neznámý dojel až ke králi. Sesedl z koně a on si všiml znaku na jeho oděvu i sedle koně. Znaku staré hraběnky.
    Muž byl tak udýchaný, že nemohl ani mluvit. Jen si kleknul na koleno a podal vojáku, který držel královského koně, dopis. Ten jej předal králi. „Jak se ti dostal do rukou dopis od mé sestry?“ zeptal se podezíravě. „Pane, pane, nic nevím. Měl jsem vám jen předat dopis od dvou žen, kterým poskytla hraběnka ochranu.“
    Dobroslav nic nechápal. Začal se však věnovat dopisu. Přelomil pečeť a rozvinul papír. Rychle ho přitom přejel pohledem. Jeho tvář zbledla, a to i když byla doteď úplně rudá od jízdy. Jeho zrak totiž upoutal poslední řádek… Tvá milující žena Elizabeth, princezna depaitská… Na chvíli se zadíval na posla. Určitě to není vtip, tohoto muže přece viděl na hradě Mrtvých. Zrak sklonil zpět k papíru a začal číst.
    V blízkém zámku zatím bylo pozdvižení. Nikdo nechápal, co se to děje. Proč přijel sousední král až do nitra Depaitu. Nechápal to nikdo až na Zlatu, laguerského kapitána Zikmunda a samotného krále. Ten se však o dění venku moc nezajímal. Od chvíle, co dostal svůj dopis, nevyšel z pracovny. A když mu přišli oznámit, že se blíží vojsko, řekl jen: „Trvalo mu to déle než jsem myslel.“
    Přistoupil k oknu a zahlédl jezdce. Právě vyjeli z lesa pár kilometrů od města. I z takové dálky nešel přehlédnout jejich počet. „Doufám, že jsi neudělal žádnou hloupost,“ zašeptal si Leoš sám pro sebe. Pak se zahleděl na dopis. Znovu si ho přečetl. To se to muselo tak zamotat? Už tak to snad bylo dost komplikované. Pohledem se vrátil k jezdcům, zastavili.
    Zvenčí se začaly ozývat vyděšené výkřiky. Všude po nádvoří pobíhali vyděšení lidé. Otevřel tedy okno a zakřičel co mohl. „Dost!!“ Všichni vzhlédli a utišili se. „Generále, okamžitě odvolejte pohotovost! Král Dobroslav nezaútočí! … A ihned rozvažte laguerského kapitána!“ dodal, když si všiml spoutaného muže, u něhož stála vyděšená Zlata.
    Nikdo se však nepohnul. „Tak, vydal jsem snad příkazy! Dělejte! Králem jsem tady já!“ Byl rozzlobený. Vojáci to vycítili a raději poslechli, když se k tomu neměl jejich generál. Začali se stahovat z pozic. Jejich král byl od návratu nevyzpytatelný. Ale od útěku oné cizinky a jeho sestry, si už nebyli jistí vůbec ničím.
    Král zabořil pohled do Zikmunda. „Okamžitě přijď za mnou do pracovny! I se Zlatou!“ Oba učinili, jak si přál, a za pár minut už se otevíraly dveře. Leoš začal. „Vezmeš si malou skupinku a pojedeš ke svému králi. Řekni, že ho čekám. Vojsko může rozdělat tábor dál od města… Zlata pojede s tebou. Věřím, že nedopustíš, aby se jí něco stalo.“
    Ona se na něj s úlekem podívala. Věděl snad…? Zikmundova tvář zůstala kamenná. Byl voják a naučil se nedávat najevo pocity. „To jste si mysleli, že to přede mnou utajíte? Myslíš si, Zlato, že nevím, kde jsi strávila dnešní noc? Nedívej se tak na mě, já tě soudit nehodlám.“ „Králi, nejsem si jist, zda mě můj král bude poslouchat…“ „Proto s tebou posílám i Zlatu. Budu věřit úsudku své sestry.“
    Mezitím Dobroslav četl dopis snad už po padesáté, ale stále nevěřil jeho obsahu. Nevěnoval pozornost ničemu jinému. Ani si neuvědomil, že sesedl z koně a začal chodit sem a tam. Připadal si jako šílený. Cítil zlost, cítil radost. Pocity si v něm dělaly, co chtěly. Našel ji. Našel.
    Jeho Elizabeth byla depaitskou princeznou. Proč mu to jen stará hraběnka neřekla. A co by to vlastně změnilo? Jeho lásku k ní? Stěží, s tou nedokázalo otřást ani to, co její bratr udělal jeho sestře. A co jí vlastně udělal? Ona mu to nikdy neřekne. Zná ji až moc dobře.
    Jeho muži ho užasle sledovali. Neodvážili se však ani promluvit. Ať v dopise stálo cokoliv, nebyla to jejich věc. Tak to trvalo několik minut. Pak jeden z vojáků zahlédl jezdce s bílou vlajkou. Bylo jich asi deset a jedna dozajista žena. Upozornil na ně generála. Ten zase krále.
    Jakmile byli vyjednavači skoro u nich, zpomalili. Jeden z mužů seskočil z koně a kráčel ke králi. Všichni ihned poznali laguerského kapitána. Ten padl před králem na kolena. Než stačil něco říct, Dobroslav se ohradil. „Ty se mi ještě opovažuješ přijít na oči?! Měl jsi ji přece chránit!“ Zikmund nebyl nijak zaskočen, čekal jeho reakci.
    Co ovšem nečekal, byl pohyb za ním. Zlata slezla z koně a postavila se za něj. „Králi Dobroslave, váš kapitán plnil svůj úkol, co nejlépe dovedl… Než se znovu rozzlobíte. Vyslechněte alespoň mě. Já vaši sestru znám jen pár dní, ale i tak jsem si všimla její povahy. Vy ji dozajista znáte… Teď ale není čas mluvit o tomto. Máme vzkaz od krále Leoše, jste na depaitském zámku vítán. Čeká vás, ale také prosí, abyste nechal své vojsko zde. Může tu rozdělat tábor. Pokud nemáte dostatek jídla, postarám se…“
    Její řeč zanikla v reptání vojáků. Král je však okamžitě umlčel. „Ticho!“ Jeho zrak se neodpoutal od ženy, jež právě mluvila. Nechápal, proč jeho soused posílá jako posla ženu. Pak mu to ale náhle došlo. Posílá ji, aby nedošlo ke krveprolití. Muselo mu dojít, že v přítomnosti ženy by nikdy nezabil ani nenechal zabít.

Kapitola dvanáctá
    Nálada v depaitském zámku byla velice pochmurná. Přítomnost několika laguerských vojáků a jejich krále měla velice špatný vliv na myšlenky zdejších lidí. Vše bylo tak zvláštní. A všude po hradě kolovaly otázky.
    Proč utekla princezna Elizabeth?
    Co se stalo při zajímání laguerské skupinky?
    Proč král dovezl tu cizinku sem?
    Proč sousední král přijel tak nakvap?
    Proč se jejich král tváří, jako by vůbec nevnímal okolní svět?
    A proč byl tak rozzlobený?
    Proč…? Proč…? Proč…?
    V přítomnosti krále se nikdo neodvážil promluvit. Nikdo netušil, zda se znovu nerozzlobí. A utvrzovalo je v tom i to, že sama Zlata, králova svěřenkyně, na kterou nedal nikdy dopustit, se mu vyhýbala. Nejdříve si sice mysleli, že je to proto, co bylo mezi ní a cizím kapitánem, brzy to však byli nuceni zavrhnout. Ona také měla strach z jeho rozhodnutí.
    Králové se poprvé setkali až druhý den. Jejich rádci to naplánovali jako smiřovací schůzku. Chtěli uzavřít mír. Jenže Dobroslav s Leošem se o mír zrovna nezajímali. Každý z nich měl v mysli jen svou sestru. Trvalo hodinu, než Dobroslav přerušil tu frašku. „Tak dost! Tohle nemá smysl! Chci si s vámi promluvit osamotě.“ Nastalo ticho.
    Druhý muž přikývl. Bylo to nesmyslné, dohadovat se o tom, kdo udělá jaké ústupky, zda zruší pasti na hranicích a o dalších věcech. Stejně to ani jeden z nich nevnímal. „Je tu někde klidné místo?“ zeptal se. „V mé pracovně.“ Oba se zvedli a chtěli odejít.
    Zarazil je však depaitský rádce. „Ale výsosti, co…“ „Důvod, proč král Laguery přijel je ten, že ta zajatá žena, co utekla společně s mou sestrou, je jeho sestra.“ Rozhostilo se naprosté ticho. Depaiťané byli naprosto šokováni. Celý zámek už totiž věděl, že ta dívka strávila noc v králově stanu. A pokud byla sestrou krále Dobroslava, znamenalo to, že byla laguerskou princeznou. Třebaže byla nemanželským dítětem. Všichni věděli, že král měl s ženou jen syna.
    Jakmile za králi zaklaply dveře, začali se rádci dohadovat. Nakonec toho však nechali, nemělo smysl něco vymýšlet. Řešení této situace leží plně jen na vládcích. Tedy z větší části na králi Dobroslavovi. Oni v tomto případě nemají žádnou moc. I když si obě strany přejí mír, těžko říct, zda teď bude možný.
    Králové došli do zdejší pracovny. A první, co se stalo, bylo, že Dobroslav udeřil zdejšího vládce. Ten na to nijak nezareagoval. Otřel si krev z rohu úst a zeptal se: „Ulevilo se vám?“ „Ulevilo? Ne! Nemáte tušení, jak mi je od doby, co mi to řekli!“ Křičel. Snažil se zůstat klidný už moc dlouho.
    Leoš velmi dobře chápal jeho vztek. Měl svou sestru viditelně rád. „Neřekla mi, kdo je…“ „A co by to změnilo? Kapitán mě informoval. A má sestra také není slepá, věděla to.“ Leoš začal přemýšlet o tom, čím by druhého muže trošku uklidnil. Nic ho však nenapadalo.
    „Kdy vám řekla, že je má sestra?“ zeptal se znenadání Dobroslav. „Až když bylo moc pozdě.“ „Moc pozdě?! Moc pozdě?! Nemáte tušení, jakou námahu mě stojí… Ublížil jste jí?“ On však mlčel. Co na to říct? Sám si nebyl jistý, zda ano nebo ne.
    Lagueřan si špatně vyložil jeho mlčení. „Kdybych vás připravil o trůn v důsledku toho, co jste udělal Lýdii, neodpustila by mi to. A hlavně by nikdy nepřiznala…“ „Dobrá. Moc dobře víte, že jsem ji znásilnil… No, vlastně jsem ji svedl.“ „Svedl?“ zase se v něm začínala vařit krev. Nadechl se a pokračoval: „Spolupracovala. Ona se se mnou milovala.“
    Trpělivost druhého muže přetekla. „Jak… jak se opovažujete! Mám toho dost! Tohle nejde! Zaplatíte!“ Zvedl se ze svého místa a přistoupil k druhému obsazenému křeslu. Muž na něm se však nepohnul. Zůstával pořád klidný.
    „Nejdřív se nebránila, protože věděla, že nemá proti mně šanci, a …“ „Nechci nic slyšet!“ rychle ho přerušil, ale potom začal mluvit mnohem tišeji a klidněji, „vím, proč vám byla po vůli. Napsala mi to. A něco jsem… No to je jedno. Jen mi řekněte, jestli jste jí ublížil.“ „Ne, to bych nedokázal. Zamiloval jsem se do vaší sestry.“
    Víc už Dobroslava překvapit nemohl. Sny jeho sestry se týkaly depaitského krále. Lýdie se zamilovala do depaitského krále. A on se zamiloval do ni. Tohle mohl zařídit jen osud. „Zamiloval? Ale vždyť… myslel jste si přece, že je mou milenkou.“ „To myslel. Ani nevíte, jak jsem vás v tu chvíli nenáviděl.“
    Pak nastalo ticho, které prolomil Leoš. „Teď k mé sestře. Také jsem se dozvěděl zajímavou věc. Je vaší ženou.“ Tvář druhého muže nedokázala skrýt radost a úžas. Bylo to tak nečekané, už se skoro smířil s tím, že ji nikdy nenajde. „To je. Dozvěděl jsem se to támhle u kraje lesa, když mi posel z hradu Mrtvých donesl dopis.“ Přitom ukázal ven z okna.
    „Také jsem dostal dopis… Dáte mi přečíst ten váš?“ Dobroslav vytáhl papír, který měl pořád u sebe. Leoš se vydal pro ten svůj. Měl ho v psacím stole v zásuvce. Vyměnili si je a začali číst. Po chvíli Lagueřan promluvil: „Tak, co uděláme?“ Depaiťan si povzdechl. „Co můžeme dělat?“
    Opravdu neměli na výběr. Princezny pro ně byly důležitější, než nějaká mužská pýcha a slib daný umírajícím otcům. A oba přece chtěli mír. Lagueřan napřáhl ruku se slovy: „Mír?“ Leoš potřásl s rukou bývalého nepřítele. „Ano, mír. Ale ony se nevrátí, dokud nebude jistý na sto procent.“ „Toho jsem si vědom. Pár týdnů to potrvá… A k tomu mezi vámi a Lýdií…“ zarazil se a sledoval počínání svého souseda.
    Ten došel ke stolu a otevřel znovu zásuvku. Vytáhl odtamtud listinu. Tu mu podal. Podíval se na její obsah. Co to má znamenat? „Co to má znamenat?“ Nechápal. „Dal jsem jí to podepsat ještě předtím, než… než jsem si vyžádal její tělo.“ „To nechápu. Vždyť jste si myslel, že je mnou milenkou.“ „To myslel, ale jak jsem již řekl, zamiloval jsem se do ní.“
    Listina o níž je řeč, byla totiž předmanželská smlouva. Už se sice skoro nepoužívala, ale stále byla platným dokumentem. Měla skoro stejnou váhu jako sňatek. „Proč mi to v tom dopise nenapsala?“ „Neví, že to podepsala. Nedal jsem jí možnost, přečíst si to.“ Než se vrátili do sálu, Dobroslav ještě souseda varoval. „Nedotkneš se jí proti její vůli. Už nikdy.“ „Máš mé slovo.“
    „Málem bych zapomněl. Ještě něco bys měl vědět. Lýdie je vnučkou hraběnky z hradu Mrtvých. Proto jsem tu tehdy byl. Náhodou jsem narazil na dopis od Lýdiiny matky. Chtěl jsem vědět, jestli je opravdu tak zlá, jak se o ní povídá. Jí jsem to neřekl, ale hádal bych, že pokud se to ještě nedozvěděla, nepotrvá to již dlouho.“

Kapitola třináctá
    Leoš, na cestě do svých komnat, byl zcela vyčerpaný. Hodiny a hodiny jednali o míru. A to už celý měsíc. Tedy spíše se dohadovali. No ani to nebylo přesné. Rádcové a generálové se dohadovali. Oni se to toho moc nepletli. Nechali své jednatele jednat. Oba se přitom bavili, i když na tom nic směšného nebylo. Zdálo se, že vyjednavačům vůbec nejde o mír. Spíš naopak.
    A až dnes Dobroslavovi došlo, že zřejmě vůbec neberou v potaz jeho manželství s Elizabeth. Musel se chtě nechtě usmát při vzpomínce na jeho slova. Zopakoval dost podrážděně a dost nahlas, aby to zaslechlo i služebnictvo pobíhající po chodbách, že mír je to jediné, co se dá podniknout. Nemohl by prý válčit s bratrem své ženy.
    Vyjednavači se na to tvářili nechápavě, čímž zcela vyvrátili možnost, že by to zaslechli, když se tehdy vrátili z pracovny a oznámili jim to. Zřejmě to nepovažovali za důležité. Lagueřan to pro jistotu zopakoval ještě jednou a pomalu. Řekl, že je manželem depaitské princezny.
    Už byl skoro u dveří, když ho ze vzpomínání vytrhl cizí zvuk. Byl si jistý, že ho už určitě někdy slyšel, ale nemohl si vzpomenout kde. Chvíli ještě poslouchal, a když se neopakoval, vešel do pokoje.
    Někdo v něm zapálil svíčky. Ale kdo? Služebné přece měly dost jiné práce. Rozhlížel se po pokoji. Byla tam, seděla v jeho křesle pod oknem. A ačkoliv byla zády k němu, nemohl se splést. Lýdie. A ten zvuk bylo otevírání skrytých dveří.
    Proč nic neděl? divila se. Musel si ji přece už všimnout. Musel o ní vědět. Zvedla se a pomalu otočila. Věděl o ní. Asi ho nenapadlo, že by přišla. Neměla přece důvod. Dokonce dala slib, že ji neuvidí, dokud neuzavře s jejím bratrem mír. „Co tady děláš?“ zašeptal nakonec.
    Co tady dělá? To by sama ráda věděla. Ale vždyť ona to přece ví. Potřebuje si ujasnit, co k němu cítí. A co znamená pro něj. „Potřebovala jsem si s tebou promluvit. Jde o… o…“ její hlas vypověděl službu. Neměla sem vůbec chodit.
    „Promluvit si o tvých snech? O těch, co máš od smrti otce?“ Nechápala. „Ale jak… jak o nich víš? Aha. Bratr.“ Přikývl a ve stejný okamžik si uvědomil, že se ještě nepohnul z místa. Od chvíle, kdy mu došlo, kdo si hoví v jeho křesle, byl jako přimrzlý k podlaze.
    Podíval se jí do očí a udělal krok k ní. Jelikož svíčka osvětlovala tu část místnosti, kde byla, viděl ji dokonale. Nebála se ho. Došel až k ní a opatrně ji políbil. Chvíli váhala, ale nakonec se mu poddala. Jako tu noc ve stanu.
    Noc už byla skoro u konce, když se probudili. Všude byla sice ještě tma, ale na obzoru vylezl první sluneční paprsek. „O čem jsi to chtěla mluvit? Nemělo to něco společného s tím, že mě miluješ?“ Rychle se posadila. Takže ji slyšel. Neměla se nechat unést a proříci se. „Musím jít.“ Zadržel ji. „Lýdie, neboj, pustím tě. Vím, že musíš jít.“
    Proč se jen musela zamilovat do tohoto muže. Kárala se v duchu. Ale stalo se. „Leoši, já si potřebovala ujasnit… Po té první noci jsem byla dost… Nevěděla jsem, co si myslet.“ Musí si dávat pozor na jazyk, jinak prořekne i to největší tajemství. O něm se určitě nesmí dozvědět. Avšak jednu otázku si odpustit nedokázala. „Co pro tebe znamenám?“
    Podívala se na ni. Je možné, že jí to nedošlo. A to ani po této noci? „Mám tě rád. A to od první chvíle, co jsem tě uviděl… Tehdy ve vašem táboře. Připadala jsi mi jako čarodějka…“ Přerušila ho polibkem. Nemusel mluvit dál, pochopila a stačilo jí to. Začala se oblékat.
    Nechal ji. Ještě není uzavřen mír. Tedy oficiálně. Musí počkat. „Tvůj bratr asi nebude moc rád, až se dozví, že jsi tu dnes v noci byla.“ „Ty mu to řekneš?“ „Ano, nebudu mu lhát… O té tajné cestě jsi se dozvěděla od sestry?“ Přikývla. „Jak je jí?“ Co na to odpovědět? Vždyť on neví, že je Elizabeth těhotná, neví to ani Dobroslav. „Je smutná. Přeje si mír a přeje si vidět svého manžela. A tebe taky.“ Taková odpověď mu stačila.
    Zrovna otevírala tajné dveře, když si vzpomněl, že by jí měl ukázat ten dokument. „Lýdie, počkej ještě,“ podal jí papír, „čti.“ Ona tak učinila a nevěřila vlastním očím. Přitom se dotkla rukou svého břicha. Jen na okamžik. Ruku pak rychle stáhla. „To… to je to, co jsi mi dal tehdy podepsat?“
    Nedivil se jí, že byla překvapená. Co také mohl očekávat. „Myslel sis, že jsem jeho milenka a dal jsi mi to podepsat? Proč?“ „Miloval jsem tě.“ Zarazila se. Odejít se pro ni stalo téměř nemožné. Chtěla tu zůstat, tolik chtěla zůstat, ale potom si vzpomněla na Elizabeth. Ona také trpěla. Musela se k ní vrátit. Podala mu papír a vběhla do tajné chodby.
    Sledoval ji, jak mizí v chodbě. Nejdřív se ztratila její postava, a poté i světlo svíčky, kterou držela v ruce. Zavřel pomalu dveře a posadil se do křesla, kde ji minulý večer nalezl. Byla pryč. A pokud něco rychle neudělá, jen tak se nevrátí.

Kapitola čtrnáctá
    Lýdie se vrátila do hradu Mrtvých za dva dny. Věděla sice, že je to velice riskantní, ale potřebovala být sama. „Lýdie, byla jsi v zámku?“ zaslechla za sebou, jakmile vjela na nádvoří. Otočila se směrem k hlasu. „Elizabeth. Ano, byla jsem tam. Promiň, ale musela jsem si něco ujasnit.“ Přitom sesedala z koně. Obě ženy se na sebe zahleděly. Uvědomily si totiž, že jedna bez druhé to asi nezvládnou.
    Ticho, které na nádvoří vládlo, přerušila stará hraběnka. „Dítě, bože, tolik jsem se o tebe bála. Už to víckrát nedělej. Nebo mi to alespoň řekni. Nesnesla bych, kdybych přišla i o tebe.“ Dívky se na ni podívaly a v jejích nevyspalých očích spatřily strach a smutek.
    Lýdie pocítila vinu. Neměla odjíždět tak nakvap. Podívala se na svou babičku a vběhla jí do náručí. „Promiň, ale musela jsem. Musela jsem zjistit, co se to stalo s mým životem.“ Stará žena na ni starostlivě pohlédla. „Byla jsi u něj?“ Přikývla. „Poznal to?“ Mladá žena ztuhla. „Myslela sis, že si toho nevšimnu? Čekáš s ním děťátko.“
    Elizabeth tlumeně vykřikla. „Ty, ty jsi také těhotná? Lýdie, proč si mi…“ „Došlo mi to ten den, co jsem odjela… Proto jsem odjela. Musela jsem vědět… potřebovala jsem se ho zeptat, co pro něj jsem.“ Zadívala se nejdřív na svou babičku, a poté na kamarádku.
    Ta byla celá bílá. „Lýdie, ví o tom?“ „Ne, neřekla jsem mu to. Neví, že s ním budu mít dítě a neví ani o tom tvém.“ Stará hraběnka přerušila napjaté ticho, které následovalo. „Co pro něj znamenáš?“ „Miluje mě. Řekl, že mě má rád a já mu věřím… Proč by mi jinak dával podepsat předmanželskou smlouvu?“
    Obě ženy udiveně vydechly. Lýdie se tedy dala do vysvětlování. „Když mě zajal, nechal mě podepsat dokument. Nevěděla jsem jaký… Dal mi ho ještě před tím, než… než mě svedl.“ Poté se všechny tři odebraly do hradu k připravenému jídlu.
    Zatím v depaitském zámku králové s rádci a generály opět usedali k mírovému stolu. Hodiny a hodiny poslouchali návrhy. Jeden byl nepřijatelnější než druhý. A králové toho začali mít dost. Leoš to zatrhl jako první. „Dost! Dost! Dost! To stačí! Tak zaprvé: není důležité, kdo tu válku vlastně vyhrál. Zadruhé: není důležité, kdo bude mít větší výhody. Zatřetí: nejsme tu kvůli penězům nebo kvůli tomu, co s vojáky a vybavením. Začtvrté: naše království už trpěla dost…“
    Dobroslav poslouchal rozzlobený projev svého souseda. V podstatě se vším souhlasil, ale raději Leoše zastavil. „Král Leoš má pravdu. Já bych navrhoval, aby se okamžitě do všech koutů našich zemí poslali poslové se zprávami o nastoleném míru. A určitě by se mělo poslat pár poslů k sousedním vládcům. Ti také mají právo na klid.“
    Přítomným konečně došlo, že od míru je již nedělí vůbec nic. Králové si snad byli i ochotni pomáhat s obnovováním zemí. Koho by napadlo, že pro konec války je třeba jen dvou žen. Žen, kterých si oba vládci váží a milují je. Na jejich sestrách a ženách. Už se totiž dozvěděli o předmanželský smlouvě mezi králem Leošem a princeznou Lýdií.
    A teprve teď se začalo diskutovat o důležitých věcech. O věcech, které jsou třeba k obnovení zničených zemí. Ale nejdříve ze zámku vyjelo několik desítek poslů. Jeli ve dvojících jeden Lagueřan a jeden Depaiťan.
    Jakmile venku padla úplná tma, jednatelé opustili síň a rozešli se do svých pokojů. Jen králové se odebrali do pracovny. „Dobroslave, včera v noci tu byla tvá sestra.“ Druhý muž zůstal klidný: „Vzhledem k tomu, že o tom nevím, předpokládám, že byla za tebou.“ „Ano. Chtěla vědět… potřebovala si ujasnit nějaké věci.“
    Dobroslav se nadechl. Nechtěl se začít hádat, ale poznámku, jež se mu drala na jazyk zastavit nedokázal. „A ujasnila si je v tvé posteli.“ Leoš na něj zůstal potichu hledět. Co na to říct? „Dal jsem ti slovo, že si ji nevezmu proti její vůli… Tak dost. Dnes se celý den snažím soustředit… Už to nevydržím. Řekla, že mě miluje.“ Na to opustil místnost.
    Lagueřan osaměl. Ne však na dlouho. Do pokoje vešla Zlata. Myslela si, že pokoj je prázdný, a tak když si uvědomila, že tomu tak není, lekla se. „Nemusíte mít strach, paní Zlato.“ „Králi, nebojím se vás, jen jsem se lekla, že tu nejsem sama.“ Nebyla si jistá, jak se v přítomnosti sousedního krále chovat.
    Ten si její nervozity všiml. „Vím, že není vhodné, abyste tu se mnou zůstávala, ale Zikmundovi to snad vadit nebude. Potřebuji se totiž něco dozvědět. A zdá se mi, že vy jste ta nejzasvěcenější osoba.“ Zlata se uvolnila. Žádné nebezpečí nehrozí. Posadila se na jednu z volných židlí naproti Dobroslavovi. „Co chcete vědět?“ „Jaký je vlastně Leoš a… a ještě povídejte mi o Elizabeth.“
    Zlata mu vyhověla. Povídala a povídala, občas odpovídala na jeho dotazy. Přitom poznala, jak moc svou ženu miluje a jak moc si váží své sestry. Dokonce se jí zdálo, že Dobroslav s Leošem mají společného víc, než bylo na první pohled patrné.
    Po více jak hodině se znovu otevřely dveře. Vešel Zikmund. Jeho pohled padl na Zlatu. Seděla hned naproti dveřím. „Tady jsi, hle…“ zarazil se, když si všiml svého krále. „Pane,“ jeho hlas zněl nejistě. Dobroslav to hned zpozoroval. „Nemusíš stát ve dveřích. Omlouvám se, že jsem tu tvou snoubenku zdržel tak dlouho, ale potřeboval jsem se jí na něco zeptat.“
    V místnosti nastalo ticho. „Králi, omlouvám se. Jen mě překvapilo, že je tu s vámi.“ Muž volil slova opatrně. „To nevadí. No, a když už jsi tu… Ještě jsme neměli možnost si pořádně promluvit. Také ti dlužím omluvu… nepřerušuj mě… dal jsem ti na starost svou svéhlavou sestřičku, i když jsem věděl, že ji nedokážeš ochránit před ní samotnou. Což pro ní představovalo největší nebezpečí…
    Neměl jsem ti dávat za vinu, co se stalo. Jsem si vědom, že jsi jeden z mých nejvěrnějších mužů. A pokud jde o tvou nastávající, gratuluji ti. Nemohl ses zamilovat lépe.“ Při posledních slovech se usmál na Zlatu a odcházel z pokoje. Ve dveřích se však otočil. „Málem jsem zapomněl. Děkuji vám za informace, paní Zlato.“ A snoubenci osaměli.
    Žena pohlédla Zikmundovi do očí. Zase z nich nemohla nic vyčíst. To neměla ráda. To, jak dokázal skrývat své pocity. „Co…“ než stačila říci něco víc, políbil ji. Poté spolu potichu opustili místnost.

Kapitola patnáctá
    „Tak dost! Tohle už nevydržím. Hledal jsem ji tak dlouho, a teď…“ Dobroslav nepokračoval. Místo toho vzal do ruky láhev a mrštil jí o stěnu. Pak nastalo ticho. Muž jen sledoval rozbité střepy na podlaze mezi nimiž zůstal zbytek tekutiny.
    V tom někdo zaklepal. I když se neozval, osoba vešla do pokoje. „Dobroslave, kdy jsi viděl Elizabeth naposledy?“ zeptal se Leoš, když zavřel dveře a rozhlédl se po pokoji. Druhý muž už klidný na něj pohlédl. „Před šesti měsíci. Bože, co si to na nás vymyslely! Ať se vrátí. Vždyť už jsme mír dojednali. Tedy skoro.“
    Leoš si povzdychl. I on trpěl. „Jsou to dva dny, co se vrátil náš posel. Víš, co řekl. Odmítají opustit Hrad mrtvých, dokud nebude mír jistý. Také bych je měl raději tady. Ale ony mají svou hlavu.“ Druhý muž se pousmál. „Ano. Svéhlavost. Tu mají společnou.“
    Oba se posadili a sledovali dění za okny. „Co kdybychom už k nim neposílali posli, ale vydali se tam sami,“ navrhl Lagueřan. Depaiťan si povzdechl. „Kdyby to tak šlo. Ale tak týden se odtud nedostaneme. Musíme dát do pořádku… Také sis snad všiml, že se nám trochu bouří rádcové.“ „Všiml. Byli zvyklý na boj. A hlavně byli zvyklí na moc, kterou měli a o kterou s mírem přijdou.“
    Ve stejnou dobu si na Hradě mrtvých stará hraběnka zavolala obě dívky do hlavní síně. „Myslím, že je načase, abyste se vrátily. Splnili vaše požadavky. Je mír. A také musíte myslet na ty chudáky posli, co se tu každou chvíli objeví.“ Obě přikývly. I jim se již moc stýskalo. A hlavně bylo už na čase, aby se králové dozvěděli o dětech.
    Vše se začalo připravovat na odjezd. No, ve skutečnosti vyjeli z bran hradu o tři hodiny později v pohodném kočáře. Neměly toho tolik, aby jim to zabralo více času. Vlastně nejdéle jim trvalo přemlouvání staré hraběnky, aby jela s nimi.
    Cesta lesem byla pomalá. Všude byly výmoly a kočí musel dávat pozor. Všude byl však klid, tedy alespoň se to tak na první pohled jevilo. Kdyby se ženy z kočáru rozhlédly důkladně, uviděli by jezdce sledující jejich kočár. Drželi se sice ve velké vzdálenosti, ale to jen proto, že ještě nebyli připraveni zaútočit.
    Byli na cestě již druhý den, když zaslechly výstřely. Ženy se vyděsily. „Co se to děje?“ vykřikla Elizabeth. „Říkala jsem vám, že jsme si měli vzít doprovod,“ zašeptala vyděšená hraběnka. Najednou nastalo naprosté ticho. To je vyděsilo ještě víc.
    Zničeho nic se otevřely dveře. Venku stál jejich kočí a mířil na ně zbraní. „Dobrý den, dámy. Doufám, že vám nevadí… Tak dost. Musíte zemřít. Nadělali jste moc škody. Ženám přece nepřísluší motat se do věcí mužů…“ než se dostal dál, ozvala se rána. Muž se sklátil k zemi.
    Ženy byly stále vyděšené. Pořád nechápaly, co se to děje. Tedy vlastně chápaly, někdo se jich potřeboval zbavit, aby válka pokračovala. Najednou uslyšely hlas. „Paní, nebojte se.“ Muž, jež mluvil doběhl k místu, kde ležel kočí. Měl na hrudi znak Depaitu. Hned za ním další muži.
    „Sledovali vás už od hradu. Všimli jsme si jich a jeli za vámi. Připojili se k nám i lidé z vesnice… Omlouvám se, že jsem vás vyděsil… Jsem jeden z poslů, který měl do sousedního království doručit zprávu o míru,“ muž byl vyvedený z míry, to ženám došlo a vzápětí i to proč. Všiml si, že mladé ženy jsou těhotné.
    První se vzpamatovala Lýdie. „Pomohl byste mi, prosím, z kočáru?“ Muž okamžitě vyhověl. Venku se rozhlédla. Kolem kočáru stálo asi třicet mužů. Většinou sedláků a mužů z vesnice. A mezi nimi laguerský voják. Přitom si uvědomila, že za ní stojí i Elizabeth a její babička.
    Muži poklekli. „Kolik jezdců nás sledovalo?“ zeptala se Lýdie. „Asi deset, paní. Všechny jsme je zneškodnili. Králové sice zakázali zabíjet, ale v tomto případě jsme neměli na vybranou,“ odpověděl Lagueřan.
    Elizabeth se podívala po vesničanech. Bylo na nich vidět, že musí tvrdě pracovat. „Proč jste nám přišli na pomoc, myslela jsem, že nás nemáte rádi.“ Jeden muž odpověděl. „Paní, nemáme rádi vládce, co rádi vedou války. Ale vás se to netýká. Vy jste tu válku ukončili.“ „Nastupte do kočáru. Doprovodíme vás na zámek. Tam přece míříte,“ promluvil Depaiťan.
    Do zámku dorazili druhý den ráno. Všude bylo pozdvižení, když se lidé dozvěděli, kdo v kočáře jede. Proto se není čemu divit, že se to velice rychle doneslo i do jídelny, kde snídali králové. Ti se okamžitě přesunuli na nádvoří.
    Přišli právě včas. Kočár projížděl hlavní bránou. Vedle něj jelo několik jezdců. Králové poznali posli a ti ostatní byli sedláci. Než se zmohli na slovo, otevřely se dveře kočáru. Nikdo však nevystupoval.
    Na nádvoří se postupně sbíhal celý zámek. Všude to švitořilo. Zničeho nic však vše ustalo. Nastalo naprosté ticho, během kterého Leoš s Dobroslavem došli k otevřenému kočáru. To bylo to jediné, co je zajímalo. Jinak by si totiž všimli spoutaných mužů, jež drželi jezdci.
    Dívky v kočáru byly ovšem rozrušeny nejvíce. Tolik se sem těšily, ale nepomyslely na to nejdůležitější. Na to, jak zareagují oni na to, že jim zatajily své těhotenství. Stará hraběnka je chápala. Proto z kočáru vystoupila první. Muži jí pomohli. „Hraběnko…“ řekl polohlasem Lagueřan.
    Ta se usmála. Byli ve stejném stavu jako dívky uvnitř. Vyvedení z míry, šťastní, vyděšení, vše jim to koukalo z očí. „Králi Dobroslave, ráda vás opět vidím. A vás králi Leoši ráda poznávám.“ Její slova se nesla po tichém nádvoří. Jedno překvapení stíhalo další. Lidé byli šokováni. Hraběnka z Hradu mrtvých.

Kapitola šestnáctá
    Pak nastalo ticho a všechny pohledy se upnuly ke dveřím kočáru. Všichni okolo již věděli, že uvnitř jsou ony. Princezny, královny, ženy, jež dokázaly zařídit mír. Jejich hrdinky, jak jim říkali vesničané, sloužící i vojáci. Hrdinky.
    Lýdie se vzchopila první. Přesunula se k východu a podívala se ven. Pomalu se zvedala a vystupovala. Chtěla se přidržet rámu, ale než se ho stačila dotknout, ucítila, že její ruku svírá silná dlaň. Podívala se na ni, ale neodvažovala se pohlédnout do obličeje muže, jemuž patřila. Na to nebyla připravená, ještě ne. Byla tak zmatená.
    Leoš na tom byl stejně. Její přítomnost ho vyvedla z míry víc než kdykoliv předtím cokoli jiného. Jak ji miloval. Ona jeho také, věděl to, ale také si uvědomoval, že se bojí. Nepodívala se na něj, ani když byla venku. To se otočila a pomohla ven z kočáru Elizabeth.
    Obě ženy se chytly pevně za ruce, společně se otočily a zvedly oči ke králům. Ti ztuhli. Překvapení předcházelo ještě většímu překvapení. Ony byly těhotné. Proč to neřekly? Chtěli se je na to zeptat, ale nenacházeli slova.
    Okolo čtveřice hledící si do očí nastal hluk. Lidé začali zase šeptat. Bohužel si přitom nikdo nevšiml, že jeden ze spoutaných mužů uvolnil pouta, dostal se ke zbrani a došel až ke královnám. „Zemřete!“ zakřičel. Dál se ovšem nedostal. Skácel se k zemi.
    Proběhlo to tak rychle, že nikdo nic nepostřehl. Všichni udiveně hleděli na umírajícího, kterému z hrudi tepala krev. Poté zvedli oči a spatřili hraběnku z Hradu mrtvých s krvavou dýkou v ruce. Ta si jich však nevšímala, sledovala oči umírajícího. „Kdysi jsem slíbila, že již nikdy nezabiji, ale u tebe jsem udělala velice ráda výjimku, Konrete.“ Muž zemřel.
    Vzpamatovali se i králové. „Kdo je to?“ zeptal se Leoš. Voják doprovázející kočár chtěl odpovědět, ale přerušila ho hraběnka. „On je ten, kdo prodlužoval boje. Je to rádce tvého otce… Lýdie, Elizabeth ani nevíte, jak jsem ráda, že to dopadlo takto. Konečně jsem mohla odčinit, co jsem způsobila… Před pětadvaceti byl ten muž mou pravou rukou, ale když má dcera utekla, odešla jsem od všeho… Konečně jsem pochopila, co válka znamená. Zničilo mě to…
    Až když jsi ke mně přijel ty, Dobroslave, jsem se vzchopila. Uvědomila jsem si, že válka musí skončit. Nevěděla jsem však, jak to udělat. Až přišly ony. Bylo mi hned jasné, co zmůže láska. Vše probíhalo dobře, ale to se Konretovi nelíbilo. Pokusil se tedy o poslední výpad. Chtěl zabít královny…
    A s ním zemřela i tato válka. Nechť je to poslední oběť,“ zastavila se a pohlédla na dívky, které padly do náručí svých lásek. „Buďte šťastni. Já odjíždím. Sbohem.“ „Ale babičko,“ vykřikla Lýdie. „Proč bys odjížděla?“ „Musím. Já nemám právo, abych s vámi vychutnávala mír… Po tom, co jsem tehdy udělala na to právo nemám… Všechny vás mám moc ráda, pamatujte si to.“ Nasedla do kočáru a ten ji pomalu odvážel ze zámku.
    Králové se za ní dívali a jako jediní ji chápali. Oni znali pravdu, ale nemysleli si, že by se jí měl dozvědět ještě někdo další. Stará hraběnka z Hradu mrtvých už své činny odčinila. Teď tu však bylo něco důležitějšího. Jejich lásky. Konečně je mají u sebe.
    „Správce!“ zavolal Leoš. „Ano, králi.“ „Připravte hostinu. Dnešním dnem začíná nová doba. Doba bez války.“ Obyvatelé zámku, přilehlého města a vesničané začali jásat. A pak se rychle vrátili ke své práci. Do večera musí připravit spoustu věcí.
    Královská čtveřice vše v tichosti pozorovala. Dívky ovšem potřebovaly být s nimi osamotě. Museli si promluvit. Čekali na to tak dlouho. Pomalu se vydaly do zahrady a králové je následovali.
    Mezi záhonky růží byl klid a malý altán. Tam se posadily. Obě byly unavené, ale tento rozhovor již déle odkládat nemohly. Kdo ho však začne? „Sestřičko, rád tě vidím… Lýdie, kdybych tehdy tušil, co vše tvá cesta způsobí…“ promluvit Dobroslav „Co bys udělal?“ „To právě nevím.“ Pak se otočil na svou ženu. „Elizabeth, mohla jsi mi to tehdy říci… Tuhle chvíli jsem si představoval tolikrát, ale rozhodně ne takto,“ pohledem spočinul na jejím vyklenutém břiše.
    „To já také. Ale copak se někdy něco děje podle toho, jak jsme si to představovali, nebo naplánovali?“ podotkl Leoš. „Opravdu jsme se na vás těšily, ale to přepadení, pak… pak ta věc na nádvoří. A nakonec odjela babička,“ přidala se do rozhovoru laguerská princezna, teď už depaitská královna. „Lýdie, nevypadala jsi překvapeně, když hraběnka mluvila o své minulosti. Ale Elizabeth ano.“
    Lýdie si povzdychla. Také o tom věděli. „Dobroslave, to, co jsem měla vyzvednout z toho zříceného hrádku… z hrádku, kde došlo k největšímu krveprolití… byl to dopis. Byl to popravčí příkaz podepsaný babičkou. To ona nechala vypálit hrádek a odsoudila tím všechny v něm k smrti… Ten dopis jsem spálila,“ pak omdlela.
    Probudila se o pár hodin později. U její postele seděl Leoš. „Lež, hostinu jsem odvolal. Jste moc unavené. Oslavovat budeme až zítra. A oslavíme rovnou i naši svatbu.“ „Leoši? Nepožádal jsi mě ani o ruku.“ „Tak tě žádám teď. Vezmi si mě.“ Souhlasila. Nebylo nic, co by udělala radši.
    A druhého dne, společně s úsvitem slunce, začal i úsvit dvou velkých království. Všude se oslavovalo a nejvíce v srdcích dvou mladých párů sedících v čele obrovského stolu v depaitském královském paláci.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

Co zmůže láska

Autor

encyklopediářka

Sdílení