babí léto

je krásná, má mělká víčka a plné rty

které občas zapomenou řádně vyslovovat

ach ano, půvabná

když prochází, často za ní víří to lehounké

až neviditelné chmýří

vždycky se usmívá

ještě nikdy jí nepřeběhl po tváři stín

(totiž) je to tím, že tolik polyká slunce

které, ač se snaží odolávat, neubrání se

a tak se stávalo

že jsem ji zářící míjel na ulici

a nebyl schopen slova (snad ani pohybu)

měla v oblibě společnost

někdy jsem nahlížel do místností

kde kouř z její cigarety voněl po meruňkách

já pak chodíval pomalu

a lehce olizoval kousek po kousku

tu sladkou chuť z prstů

nebo jsem bloudil po pokoji a ztrácel pro ni schválně řeč

za deště vybíhala ven

mnohdy zmáčená ležela v trávě

a zvedala se později než duha

prokřehlá chladem odcházela zpátky do domu elegantně

jakoby věděla, že ji pozoruje celá ulice

a tak s jejím úsměvem v očích lidé usínali šťastní

že opět nechala plakat tu druhou