Foki pospolite na plazi balticke

„Zítra budeme muset jet domů,“ řekl.

„Budeme muset. Škoda,“  řekla.

Seděli na pláži, záda měli podepřená dvěma velkými špinavými batohy. Jemně poprchávalo a vlny valící se na plážový písek tvořily monotónní hru jednoho zvuku. 

            Po cele obloze se táhla šeď mraků, která na obzoru splývala s šedí moře a žádná loď, člun nebo alespoň racek se nesnažili oživit tuhle vlnící se mrtvolu.

            „Budeme muset...škoda,“ zopakoval.  

Na nohách měl roztrhané tenisky a maskáčové kalhoty, které už byly tak zašlé, že se zelený vzorek skoro vytratil;

jeho mikina, původně bílá, byla šedá jako to moře a obloha a vůbec svět kolem.    

            Jednou rukou držel Ji kolem ramene a druhou šmátral v malé příruční tašce;

vytáhl navlhlou patku chleba, rozdělil ji na půlku, jednu si strčil do úst a druhou Jí dal.

„Už máme jenom sto zlotých. To stačí sotva na vlak.“

„Mám hlad,“ řekla Ona, „potřebuju sprchu a bolí mě břicho.....ale.....cítím se úplně šťastná.“   

Měla dlouhé blonďaté vlasy, byla nenalíčená, ale na její kráse to nebralo ani trochu, byla oblečená do kostkované košile a ošoupaných riflí,

doma měla komplexy z toho, že má velký zadek a malá prsa, ale to teď bylo všechno pryč,

když seděla  na mokrém písku, pršelo na ní, bylo jí trochu zima, ale teď se cítila šťastná, absolutně šťastná, přesně tak, jak to řekla. 

„To je všechno jídlo, co máme?“

„Máme ještě dvě housky. Na zítřejší snídani.Ale jinak už nic.“

„A na oběd nic?“

„Ne.“   

„Nějak to přežijeme. Zítra večer už jsme doma.“     

Jen tak si cosi malovala do písku. 

„Foki už asi nepřiplujou, co?“ řekla. Myslela tuleně, polsky foki, kteří  byli hlavními atrakcemi Narodního parku Slowinskeho, a kteří se čas od času objevovali na pláži. 

„Asi ne,“ odpověděl.

„To je škoda. A já jsem se na ty tuleně tak těšila.A oni nikde.“  

  „Ve fokáriu si jich viděla spoustu.“ 

„Ve fokáriu. Ve vězení.“   

Najednou v písku nahmátla  nějaký papír.

„Deset zlotých!“ vykřikla radostně, vyskočila  a samou radostí poskakovala kolem dokola, „máme deset zlotých navíc!“    

V tu chvíli si  najednou připadala neskutečně bohatá. Doma, kdyby vzala do ruku deset zlotých, sedmdesát korun, nic závratného by nepocítila. Ale teď, když neměli peníze na večeři, ani na snídani, to bylo hodně moc.   

 „Celých deset zlotých! Jsem boháči!“ vykřikl také on a dal se s ní také do tance.  

 „Budeme ještě čekat na tuleně?“ zeptala se.  

 „Kašlem na ně, jdeme se najíst,“ rozhodl.     

            Zatímco Němci v restauraci platili účet za 219 złotých a připadali si znudění,  

na ulici před restaurací šli On a Ona, pořád v ruce otáčeli těch 10 złotých a připadali si neuvěřitelně bohatí.    

     Vlezli hned do prvního obchůdku.   

Koupili chleb, prodavač se netvářil moc přívětivě, když mu dávali mokrou, pomačkanou a na horním okraji trochu roztrženou bankovku, ale se zamručením, kterému nerozumněli, ji přijal.  

Chleb stál 5 złotych, dalších pět jim ještě zbylo. Pořád jemně mrholilo, tak si šli sednout na krytou zastávku autobusu. 

     Rozlomili chleb na dvě poloviny a jedli.

K zastávce šla jakási paní s malým chlapcem. Chtěla se jít pod střechu taky schovat, ale když viděla ty dva, když si prohlédla jejich pomačkané oblečení, zůstala raději stát na dešti. 

Chlapec se paní vytrhl a sedl si na lavičku vedle nich, ale paní ho hlasitě okřikla a rychle vytáhla za ruku ven na déšť.        

Za chvilku přijel autobus a odjeli. 

Najedli se chleba, chvilku si povídali a když přestalo pršet,  procházeli se Łebou, dívali se do Smażalen ryb, jak kuchaři  na pánvi připravují různé druhy mořských živočichů, v přístavu omývali dělníci lodě;  

po ulicích vedoucích k moři, chodili turisté, které se snažili zaujmout pouliční muzikanti, malíři a mimové;

a najednou byla noc a bylo třeba někde přespat.        

Šli na pláž a hledali nějaký přístřešek, kde se schovávají plavčíci, nic takového tam ale nebylo, tak chtěli přespat pod terasou jednoho rychlobčerstvení, ale tam bylo spousta odpadků, blízký lesík zase byl plný toaletního papíru, přespat přímo na pláži, to nepřipadalo v úvahu, protože by se mohlo kdykoli znovu rozpršet. 

Na konci pláže byla dvě obrovská betonová mola, která chránila vjezd do přístavu. Na jednom z nich byl na konci maják a  měl před svým vchodem stříšku,  

Rozhodli se přespat tam.   

Převlékli se do spacího oblečení, roztáhli spacáky a karimatky. Chystali se spát.

Mořská voda pravidelně pleskala o beton a bylo to příjemná ukolébavka, takže brzy usnuli.

K jedné hodině ráno se zvedl silný vítr, ten se sebou přinesli bouřku, oblohu pročísl první blesk mizící kdesi v moři;

vichřice lomcovala zvonem kostela ve městě, není zoufalejšího zvuku, než divoké zvonění přicházející uprostřed temné noci  odkudsi z dálky;

oni se probudili a pod ochranou stříšky majáku to všechno pozorovali. Ona měla trochu strach a On se smál jejímu strachu a říkal, že je to krásné. 

            Ale to už vítr hnal k pobřeží velkou vlnu. Vlnolam, i když jí vzal velkou část energie, nebyl schopen ji zadržet, přeskočila ho jako nic;  

„Samotný Satan sestoupil na Zem!“ vykřikl On, uchvácen krásou blesku, který zrovna proběhl napříč oblohou a vzduch naplnil ohlušujícím hromem;

 v tu chvíli, kdy to vykřikl, vlna skočila na molo, přímo na ně.      

Ne, nespláchla je. Ale dolů do vody, šly všechny jejich věci, oblečení, batoh, karimatka, vlastně jim zůstalo jenom to, co měli na sobě a spacáky, co v nich leželi. 

Chtěl za batohy skočit do vody, ale když viděl, jak voda pod molem vře a navíc věci nebyly ani vidět, vše se ztrácelo v temnotě,  batohy šli určitě někam ke dnu a kdovíjaká je tady hloubka; 

 navíc molo bylo víc než pět metrů nad hladinou. Pocítil strach a neskočil.

„Jdeme rychle pryč!“ zakřičela mu do ucha, „než přijde další vlna!“

            Šli směrem k centru Leby a pršelo čím dál víc, oni byli promočení, mořem a deštěm,  proto, když narazili na nonstop bistro, vešli dovnitř.  

Prodavač se ptal na objednávku, tak On řekl jenom: „Prší.“

Když viděl jejich těla třesoucí se zimou, se rozhodl je nevyhodit.

            V bistru se nudilo pár Rusáků, kteří čekali na konec bouřky, aby mohli jít dělat práci, kterou hrdý Polák odmítá.

Sedli si naproti sobě. On měl jenom jenom kraťasy. Jinak nic.    

Ona měla oblečené pomačkané tričko nadměrné velikosti a kalhotky. Jinak taky nic. 

            Chytili se za ruce a začali se smát.  

Jeden z Rusů si všiml jejích odhalených stehen, to ho rozkurážilo tak, že jí  poručil vodku.  

Když ji dostala, upozornil na sebe hlasitým „Nazdravje!“  

„Nazdravje!“ zopakovala a vypila ji. Otřepala se a řekla: „Prastite, kupte nám čaj.“

„Požalujsta!“  řekl Rus.“Dva razy herbata!“ křikl na obsluhu bistra.  ;   

„Co teď?“  zeptala se, když se napila čaje.   

„Co by. Je to jednoduchý. Ráno půjdeme do nějakýho hotelu a zavoláme nejdřív někomu, kdo by pro nás mohl přijet. A taky zavoláme na českou ambasádu, že máme problémy. Oni sem už někoho pošlou, nebo alespoň řeknou co máme dělat.“  

„Takže je všechno v pohodě.“

„Absolutně.“

V bistru byli dlouho, až do svítání, v šest ráno k nim přišel jeden z obsluhujících bistra a řekl polsky, ať jdou pryč, že za chvilku začnou chodit hosti, oni to pochopili a šli.   

            Zamířili k prvnímu hotelu, vlezli do vestibulu a hned se je snažili vyhodit. 

On divoce gestikoval a pořád dokola říkal:  „My, problém telefon, proša pana.“

Recepční, když konečně uviděl, že to nejsou žádní opilí nebo dokonce sjetí vagabundi,  vzal  ho za ruku, dovedl ho přes recepci do nějaké místnosti a tam byl na stole telefon.  

První volal na ambasádu.  

Všechno bylo v pořádku, paní v telefonu byla laskavá, až do chvíle, kdy se zeptala:

„A na noc jste samozřejmě byly přihlášení, že?“

„Prosím?“

„Jestli jste se na noc přihlásili v nějakém kempu nebo hotelu. Nebo domácnosti.“  

„Ne, to ne, nepřihlásili.“ 

„To není dobře.“

„Co tím myslíte?“

„Že jste porušili zákon Polska. Podívejte se, samozřejmě  vám pomůžeme, ale budete muset zaplatit pokutu, abychom dodrželi polské zákony.“ 

„A ta pokuta je kolik?“

„Od pěti set zlotých do půl roku vězení. Ale pochybuji, že by zrovna ve vašem případě přiklonili k vězení.“  

„A nešlo by to nějak obejít?“

„Po jistých problémech máme pokyn přímo od ministerstva zahraničí, že se máme striktně držet polských zákonů. Lituji.“

„Tak to mě napadá, že jsem neměl říkat celou pravdu. Že by stačilo říct, že mě prostě jenom okradli a nebyl by problém.“

„To nebudu komentovat.“

„Pět set zlotých jste říkala?“

„Pět set až půl roku.“

„Dělal jsem si z vás srandu. Žádný problém nemám.“

„Jste si jistý?“

„Ano.“

„V tom případě nashledanou.“

„Naschle.“

Naštvaně to položil. Pak zavolal pár kamarádům, až pátého se podařilo přemluvit, přezdívalo se mu Harakiri, protože se bezhlavě pouštěl do jakýchkoli akcí,  aby pro ně zajel až k Baltu.

Pak Všechno  vysvětlil Jí a dodal:

„No nic, musíme to do zítřka přežít, než Harakiry přijede.“

„Jak přežít?!“ vyštěkla podrážděně, „nemáme peníze! Nemáme oblečení! Nemáme nic! Jak chceš přežít do zítřka?!“

Pokrčil rameny a řekl:  „Nevím. Ale není tohle právě to dobrodružství, jaký jsme hledali až v Estonsku? A dostihlo nás až tady?“

 „Tohle určitě není dobrodružství,“ rozčílila se, „tohle už je úplná zoufalost.Chápeš to?  

Nemáme nic, než mokrej spacák.Nemůžeme ani žebrat, protože nemáme klobouk, do kterýho by nám házeli mince, nemáme ani tužku, abysme na kartonovou krabici napsali „Proše pana, jsme v prdeli, davaj těnge.“  

 „Jsi nervózní. Uklidni se.“

„Jsem nervózní protože mám důvod! Co budeme dělat? Co budeme doprdele dělat?“ 

„Co by,“ odpověděl klidně, „budeme se hrabat v plážovým písku a třeba něco najdem.“ 

Hrabali se v písku přes dvě hodiny, ale kromě dvou trenek,  pár pivních plechovek, náramku s nápisem „Zakopane 2001“ a roztrhané knihy Quo Vadis od Sienkiewicze nenašli vůbec nic.  

„Mám hlad,“ řekla, „a je mi zima! Mám na sobě jenom tričko a kalhotky!“

„Zkusíme projít celou pláž znovu.Nějaký peníze tady musí být. A teď půjdeme naproti sobě. Abysme se navzájem nerozptylovali řečma.“

            Šel až k tomu velkému betonovému molu, kde spali a brouzdal se pískem.

Najednou uviděl na kraji pláže stánek.  

Byla z něho postavena jenom kostra, přes kterou ještě ani nebyla přehozena plachta, ale hlavně, na jedné tyči byly na provaze pověšeny námořnické čepice s nápisem „Łeba“. Vedle sice stála dodávka, ale jinak nikde nikdo.

V tu chvíli ho to napadlo.

Šel ke stánku, obešel ho třikrát dokola, liduprázdno.

Sundal provaz a s čepicemi utíkal pryč.

Jí to stále nedocházelo. „Co budeme proboha dělat s  čepicema?“ 

„Až přijdou na pláž lidi, tak je budeme prodávat. Jednu za deset zlotek, počítej, máme padesát klobouků, pět stovek. Koupíme si oblečení a jídlo. Jenom musí být hezky, aby vůbec někdo přišel.“                                            

Hezky bylo.

 Na pláž přicházeli první lidé, kteří  rozkládali  na písek své deky, případně za sebou táhli obludné konstrukce lehátek z nedaleké půjčovny, pak dámy rozložily své masitá stehna a pánové svá tučná břicha do slunečních paprsků, a Slunce se je nestydělo opalovat. 

            Povytáhl si kraťasy, kolem krku omotal padesát klobouků, vzal Ji za ruku a šel prodávat. Jenže když udělal první krok, zastavil se, a uvědomil si, že neví, jak se polsky řekne klobouk, natož třeba čepice a vůbec už nevěděl jak říct „Kupte si čepice!“  

            Dal se znovu do kroku. Měl za sebou  devět let studia angličtiny, čtyři němčiny a půl roku ruštiny. K tomu devatenáct let praxe češtiny. Prostě to bude vykřikovat ve všech jazycích, co zná a někdo se chytí. 

„Very good hats! And cheap! So gut hut! Und bilig! Ja ja! Charašo  šljápy!  I tanie! Bardzo tanie!“  

Zamával ně něho jeden z rekreantů. Měl na sobě nevkusné sluneční brýle, které byly v Łebě na tržnici prodávány po stovkách. Nejlevnější model. 

„Ile to kosztuje?“  ¨

„Deset zlotych.“  

„Preposzsa?“ 

„Deset. Desjať.“  

„Dziesięć. Tanie.“

„Barzo.Nejvíc tanie na miru,“ míchal dohromady češtinu, ruštinu a polštinu.

Polák si hned jednu koupil.   

A ho  napadlo, že by se mohl zeptat, jak se řekne polsky klobouk.  

„Proše pana, kak zavut šlapje v jiziku polskim?“

Polák chvilku přemýšlel, překládal si velice špatnou ruštinu a pak řekl:

„Czapka“

„Čapka. Díky!“

Chodil po pláži a vyřvával „tanie čapky! Bardzo charašo čapky z Leby! Nejlepší na světě! Bardzo charašo na miru! Desjať zlotych!  To jest zadarmo! Panímajéte? So gut! The best! Vorstehen?“

Za hodinu bylo pryč všech padesát čepic. Na tržnici stáli dvacet zlotých.On je prodával za polovinu.Vyplatilo se to oběma stranám.

Kapsu u kraťasů měl narvanou 500  złotými.Tři a půl tisíce v přepočtu. Takže úplně v klidu můžou přečkat do zítřka, kdy má přijet Harakiry.  

Můžou jít na tržnici a koupit si všechno potřebné.

„Já počkám,“ řekla ona, „nechci chodit po městě v kalhotkách. Na pláži se to snese, ale ve městě ne.“  

Tak On odešel na koupit a Ona tam na něj čekala. 

Po chvíli se začala nudit, tak si otevřela nalezené Quo vadis a v nepřehledném spřežkovém pravopisu se snažila luštit děj.   

Na pláž přišli policisté.Někoho hledali. Vyptávali se rekreantů, dobrý pozorovatel by si všiml, že jenom těch, co mají u sebe námořnickou čepici „Łeba.“

Jedna paní ukázala na Ni, tak se k Ní policisté vydali.

„Prosze pani, pasporta,“ řekli. 

„Na hotelu,“ řekla Ona.  

„Na hotelu,“ zasmál se jeden z policistů, „co ja słyszę?“  

„Preposza, mluvi panstvo po anglicky? Protože já nerozumím.“   

„Yes, I do, a little bit“ řekl, „you are not from Russia? Nejsi z Ruska?“

„Ne,“ řekla, „já jestem z Čech,“ řekla Ona naučenou polskou frází, aby jim zalichotila.

„We are sorry, omlouváme se, ale někdo tady bez povolení prodával čepice, pravděpodobně kradené, a jedna žena, ukázala na vás,  identify you, ale když jste z Czech republic, tak to si vás asi spletla. Protože ten co to prodával, si pomáhal ruskými slovy, help in speaking with russian words.“  

„Rusové? Jste si jistý? Are you sure?“ zeptala se a po zádech ji běhal mráz.  

„Tak,“ odpověděli, „na co šáhnou, to ukradnou, they steal often, a všechni drogoví dealeři  a prostitutky jsou z Ruska, all bitches are from Russia,  dávej si na ně pozor, protože jsou doopravdy nebezpeční, russian are very  dangerous,  ale Čechům my věříme, Česko, to je takové Švýcarsko Slovanů, slavic Switzerland.“ 

Uklidnilo jí to a začala  vtipkovat.

„A Poláci jsou nejlepší národ,“ utahovala si z nich, ale polský policista ironii přehlédl. 

„Tak,“ řekl, „Poláci dali Evropě velmi hodně, lot of knowledge is from Poland, Sklodowska, Mickiewicz, Milosz.Kdyby nebylo Rusů, if russians do not exist, Polsko by bylo  most powerful nation in Europe, nejsilnější národ v evropě.“

„Look!“ vykříkla najednou Ona a ukazovala směrem k moři. Na hranici moře a pláže se převalovalo něco šedého. „Batohy! To jsou batohy!“ rozběhla se k nim.  

            Policisté se rozběhli také, ačkoli nevěděli, kam a proč běží. 

Ona doběhla k té šedé věci a strašně se lekla, to nebyly batohy, to bylo zvíře!

Byl do dodělávající tuleň, šedý, pokrytý černými skvrnami,  silně krvácející ze skoro odřízlé ploutve, krev zabarvovala písek a vodu všude dokola,hlasitě funěl a odfrkával a prosebně na ni upíral své černé oči, chyběli jim jenom slzy;    

             došla k němu a pohladila ho mezi těma smutnýma očima a řekla polským policistům:

„Pomoc.“  

„To kvůli Rusům tuleni umírají it’s caused by Russians,“ řekl policista znechuceně a pokračoval: „Má velké bolesti. He has big pain.Pomůžu mu. Odejděte od něho dál.Go fahrer from the seal.“  

            Vytáhl pistoli a střelil tuleně do hlavy.  

„Co si to proboha udělal?!!!“   vykřikla něj česky, hlasitě a hystericky.“Ty vrahu! Ne Rusáci! Kdo je nejhorší národ???!!! You are murder!“  

„To Rusové.Jezdí po moři ve velkých lodích, in big ships, s velkými lodními šrouby a ty zraňují tuleně.“

„Všechno Rusáci. Natürlich. Shut up! Shut up!!! Drž už prosímtě hubu!“               

  Cítil se jejími slovy uražen. Tak jen suše řekl:

„Zavolám veterináře.I will call vet.Ať si ho odveze.“

Ona brečela.Nemohla se dívat na ty oči, ve kterých už nebyl život, ani smutek, jenom výčitka, tichá výčitka. 

Pořád v ruce držela Quo vadis.  

Přikryla knihou tu tulení hlavu. Teď vypadal, jako kdyby si četl.       

„Quo vadis,“ zasmál se Polák, „Sienkiewicz.Největší polský a světový spisovatel. The best writer ever.“  

Co však název znamená,

nevěděl.