Dopis na rozloučenou...

Noc se chýlila ke konci a tím i večerní směna na CSI. Noční kluby se pomalu začínaly vyprazdňovat, aby se návštěvníci stihli aspoň trochu vyspat, než nastoupí do práce. Po ulicích ještě kráčely poslední prostitutky, kterým se dnes moc nevyvedly kšefty. Showgirls pomalu opouštěly podniky a vracely se do jejich malých bytečků, aby si konečně mohly sundat pěti centimetrové podpatky a zapadnout do peřin. Míjely své kolegyně, které šly na daleko nevýhodnější, denní směnu. Ty hned zapadly do šaten a spousta z nich se ještě posilovala hrnkem kávy, protože myšlenkami byly ještě pořád ve snech. Najednou provoněl klub ne zápach z cigaret a smrad peněz, ale dámské parfémy, laky na vlasy a na nehty. Všude to zářilo, jak se sem a tam nosily kostýmy striptérek. Na poloprázdném pódiu ještě uklízeli u tyčí a na podlahách celého klubu, přístupného veřejnosti. Měly na tohle všechno hodinu, než k nim přijdou dva stálý zákazníci, kteří mají noční a nemůžou tu být v pořádném provozu. Výhodu to přece jen mělo-nemuseli se tlačit davy a u baru čekat půl hodiny na sklenku whisky. Ve Vegas to prostě žilo dnem i nocí… Všechny podniky touhle dobou hodinu stály a uklízely. Po městě už nezářil ani jeden neon a ani jedna pouliční lampa. Konečně tady byl přirozený soumrak a světle modrá obloha.

Vodní show už končila a obdivovatelé se i v těchto ranních hodinách zklamaně ploužili pryč. Jakmile ale bylo po oné hodině, kdy kluby nekasírovaly, rozjela se zase zábava. Nedalo se to sice přirovnat k nočním jízdám, kterým se nevyrovnal ani hollywoodský večírek, ale Vegas prostě stát nemohlo! A tak museli zase všichni na nohy a zapojit se do pravidelného tepu tohoto Nevadského velkoměsta. Ti, kteří z něj zrovna vypadli klidně odpočívali a snažili se ignorovat klaksony projíždějích aut, které měly za volantem netrpělivé řidiče. Sara Sidleová se to ale přeslechnout nesnažila. Vlastně vůbec nevnímala, že její okna pomalu trsají v rytmu hip hopu, znějícího z jednoho z vozidel, které uvízlo v zácpě ve vedlejší ulici. Naopak, připadalo jí, že je všude klid. Až na ní. Nemohla už pár týdnů po sobě spát-přesněji od doby, co tenkrát skočila Gregovi do náruče. Ne, že by toho snad litovala! Ale… tohle nebyla její parketa. Vlastně se jí v oblasti milostných, a mezilidských, vztahů nedařilo vůbec! Jestli její vztah vydržel více než tři měsíce a pořád se to dalo považovat za vztah a ne jen rutinu, byl to zázrak… a ty jsou "odjakživa" nepravděpodobné a je jich minimum… A tak to bylo i u ní. Zvykla si, pokud se to dá tak nazvat… spíš to po tom všem už neřešila. Ale ve chvíli, kdy se nejednalo jen o náhodnou známost, co vznikla ze srážky nákupních košíků nebo politím kafe, jí to užíralo víc, než nevyřešený případ… a takové vztahy měla snad pouze dva… s Grissomem a teď s Gregem. Převalila se na druhý bok a zahleděla se na okno, kterým k ní pře žaluzie pronikaly pramínky světla, jenž se ztrácely v místnosti…
Ani ve snu, nebo spíš noční můře, by ji nenapadlo, že Sanders myslí na to samé co ona. Už už sahal po telefonu, že ji zavolá, když si uvědomil, kolik je vlastně hodin-bylo 10:10 AM. Všem ostatním by to připadala jako vhodná doba na ranní telefonát, ale když byli po noční šichtě… Vlastně čas nebyl tím pravým důvodem, proč jí nevolal. Bál se. V živých barvách, s potem na čele a na tvářích, si představoval, jak by to asi probíhalo-v telefonu by se ozval její hlas a když už by se konečně Greg ozval, koktal by a nevěděl, co říct. Zahodil telefon směrem k prádelníku a jen slyšel ránu, jak do něčeho narazil. Nepídil se po tom, co to bylo. Ani nezjišťoval stav jeho pevné linky. Jen se přetočil na bok a snažil se usnout a se spánkem zahnat všechny myšlenky na Saru. Ta naproti tomu ležela nehnutě a každou vteřinou se ještě víc a víc nořila do melancholických myšlenek. Ani se to nesnažila zastavit… na rozdíl od jejího kolegy. Pořád tam jen ležela a zvažovala všechna pro i proti. Ale obojího bylo zoufale málo na to, aby jí to pomohlo rozhodnout o budoucnosti…
Ale bylo tady ještě jedno okno, za kterým nemohl někdo spát. Ano, byl to Grissom. Nenáviděl tyhle jeho stavy, kterým by se dalo s přehledem říkat "Sarovské". Už druhý polštář vyletěl z jeho postele a skončil někde v kuchyni, soudě podle otevřených dveří z ložnice a rány, naznačující pád skla. Ani tohle ho nedonutilo se zvednout. Asi ani kdyby mu teď do bytu najel policista z kanadské jízdní by se nehnul… Zase se mu objevila před očima Sařina tvář a zase odhodil další polštář. To už dopadl pouze na matraci, protože mu došla zásoba. Nezdálo se ale, že by mu to nějak vadilo. Možná naopak-byl rád, že nemá co dalšího házet a čím dalším si zlikvidovat byt. Za předpokladu, že počítáme s tím, že není takový cvok, aby vytrhl celou matraci. A k tomu se vážně nechystal…
Jenže tou dobou už Sidleová ve své posteli neležela. Místo toho si v obýváku malátně navlékla sportovní tmavě modré tepláky, bílé tričko a hnědou mikinu, popadla troje svazky klíčů a vyběhla rychlým krokem ze dveří. Jedny klíče byly od jejího bytu, druhé od auta a ty třetí od místa, kam se právě chystala… měla v plánu se zajet podívat do bytu, kde bydlela s Grissomem. Sama nevěděla proč…
Zaparkovala tahoe a vylítla ven. Elán jí došel až když stála přede dveřmi. Pomalu odemkla dveře a vešla dovnitř. Už od doby, co to s ním skončila tady nebyla-a on evidentně taky ne. Dokonce tady měla ještě nějaké své věci. Zabouchla dveře a klíče položila na kuchyňskou linku, jak to bylo jejím zvykem ještě když tu žili. Pomalu prošla bytem až vešla otevřenými dveřmi do ložnice. Z podlahy se zvednul obláček prachu. Záclony byly rozdělané a mezi nimi a oknem se vytvořily pavučinky. Najednou se ale její pohled zastavil mezi polštáři na posteli. Ležela tam bílá obálka, na které bylo napsáno:"For Sara" Jako by počítal s tím, že sem nakonec přijde a zastaví se tady v těchhle dveřích. Pomalinku přešla k posteli a posadila se. Uchopila obálku do ruky a otevřela jí. V ruce jí zůstal stránkový dopis. Na první pohled poznala Gilovo písmo.
"Drahá Saro,
vím, jak moc jsem ti musel ublížit. Ale vím, že ti nejsem lhostejný. Už jen proto, že si čteš tento dopis…
Už od chvíle, co jsi odešla a oddělila mě od svého života vím, jak moc chyb jsem udělal.chápu, že je pozdě na to, abych tě žádal o odpuštění a proto jsem se o to ani nepokoušel. Ne snad, že by mi nezáleželo na tom, jak to mezi námi je a bude, ale hlavně proto, že si uvědomuji, jak moc jsem ti musel ublížit. Tenhle dopis není žádostí o odpuštění, ani o návrat, zřejmě máš už jiné plány a já do nich nezapadám. Chápu to, víc, než si myslíš…
V mém životě neměl nikdo takové místo, jako si měla ty. A vlastně pořád ještě máš. Nedokázal jsem tě vyškrtnout ze života, i ze srdce, i když-a nezlob se na mne za má slova- jsem o to usiloval. Bylo by to tak lepší a míň bolestné-pro nás oba. Ale čím víc se o to snažím, tím míň se mi to daří a tím víc pochybuji o tom, že je to ta správná cesta. V životě mě učili bojovat a neutíkat před problémy a povinnostmi. Postavit se vstříc každému dni se zdviženou hlavou a bez strachu v očích. Jenže já se, Saro, vážně bojím. Že jsem tě ztratil. Vím, že to zní nejspíš šíleně po tom všem, ale… Pořád máš v mém srdci místo, které ti snad nikdo nevezme. Pořád se mi o tobě zdá a pořád kvůli tobě nemůžu spát. Asi jsem ti už lhostejný a ani bych se tomu nedivil. Tolikrát si se musela dívat na to, jak se s jinými lidmi vzdaluji a ty jsi svým pohledem vysílala, ať už to bylo cokoli, jen mým zádům, protože jsem si neuvědomoval, jak moc tě ničím. A když mi to došlo, byla jsi cizí, nevěřila si mi. Ztratil jsem tě svojí vlastní vinou. Jen svou hloupostí a snad i tvrdohlavostí. Pořád dokola si opakuji, co bych udělal, kdybych mohl a konečně jsem na to přišel. Pozdě, ale přece…
Řekl bych ti, co všechno pro mě znamenáš. Že bez tebe nemůžu být. Snažil bych se ti naslouchat a nikdy tě nezklamat. Otevřel bych oči, abych viděl, jak moc se trápíš. Nezajímal bych se o to, čemu jsem byl lhostejný já. Vím, že tohle si chtěla slyšet. A tohle si chtěla, abych udělal. Abych tě poslouchal a viděl, jak ti je a snažil se ti pomoct. Abys měla pocit, že ve mně máš oporu a abych tvou oporou vážně byl. Abys mi mohla věřit, být se mnou a abych já byl u tebe, když mě budeš potřebovat. Aby mi neuniknul ani jediný tvůj úsměv a abych ti pomohl nést a setřel každou tvou slzu. Abych nebyl jako cizí vždy, když jsem tě pustil z objetí. Abys neměla pocit, že jsem ti vzdálený, i když stojím vedle tebe. Nebo tě jen na chvilku držím v náručí. Aby si mi nemusela vždy dávat najevo, že se mnou chceš být a že ti je zle, že se trápíš a že mě potřebuješ mít u sebe a abych si dokázal odpustit to své, čehož jsem schopen nebyl. Že potřebuješ, abych tě držel za ruku, až ti zase budou stékat slzy po tvářích a budeš bloudit po tmě úplně sama. Byl jsem tady, ale nic z toho jsem neviděl. A teď, když už je pozdě, tak najednou vím všechno. Možná. Ale vím hlavně jednu věc- kdybych to mohl vrátit, kdybych tohle všechno viděl a uvědomoval si, když byla ještě malá šance, být s tebou, změnil bych tohle i sebe.
A vím, že tě miluji.
Grissom.

Sara dočetla poslední slova a cítila chlad na svých tvářích. Jen letmým pohledem do zrcadla by zahlédla, jak se jí na tvářích třpytí slzy. Ruka pořád ještě svírala ten dopis, plný toho všeho, co po nejdůležitějším člověku v jejím životě chtěla. A co on nebyl schopný udělat. Ano, nebyl si schopný odepřít to své. A kvůli tomu jí ztratil. Ať už tímhle dopisem sledoval cokoli, Sara věděla jistě jen jednu věc-i ona by to vrátila zpátky. Měla mu tohle všechno říct, když jí ještě poslouchal. Nebo spíš když ona byla ještě ochotná mluvit… Přála si jedinou věc a to, aby stal za ní a ona se mu mohla vrhnout kolem krku, zapomenout na to všechno, zapomenout na Grega a už nikdy ho nepustit. Jedno já říkalo a přálo si tohle a to druhé litovalo, že sem přišla a nutilo jí zapomenout a ignorovat tahle slova. A potom si sara uvědomila tu hlavní věc-celý její vztah byl o zapomínání. A byl by. A o takový vztah nestála. Ale… Grissom byl jiný. Nedal se přirovnat k nikomu, koho potkala, nebo o kom třeba jenom slyšela. A ona měla na chvíli pocit, že mu rozumí a že jí otevřel tu jeho komnatu skrytou před světem. Možná to udělal… možná ne… Na jejích přetrvávajících citech se nic ale neměnilo…
Otřela si slzy, zhluboka se nadechla a uložila dopis zpět do obálky. Přemýšlela, jestli si ji má odnést, nebo tady nechat… nakonec si jí přeloženou uložila do kapsy u mikiny a zamkla za sebou dveře…
Dojela zpět domů a to už Grissom i Greg spali. Zatímco ona ukládala dopis do nočního stolku, oba dva byli ve světě snů. Přála si, aby tam mohla být taky. aby aspoň jednou v klidu usnula a nepřemýšlela nad tím co bude a co bylo.