Vánoční dárek

Pospíchám domů a nemůžu se dočkat. Dneska jsem si odbyla poslední den školy a čekají mě vánoční prázdniny. Mávnu holkám, zařvu na ně,že jim z Alp pošlu pohled a uháním k naší vilce. Je mi jedno, že se kolemjdoucí otáčí, musím vypadat jak blázen, jak metelím ulicí, poskakuji a broukám si možná až nahlas veselou vánoční koledu o sobovi Rudolfovi s červeným nosem, ale fakt je mi to jedno.
            Doma vletím do pokojíku a začnu se balit na hory. Jedeme s našima už pozítří, den po Štědrém večeru, a já se příšerně těším až si připnu snowboard a sjedu si alpskou sjezdovku. Loni jsme byli v Dolomitech, měla jsem zaplaceného fešného italského instruktora a díky němu nepadám z prkna jak pytel brambor. Rozevřu skříň, chvíli do ní civím jak bacil do lékárny, protože v ní nevidím oblečení, nýbrž zasněžené kopečky a chaloupky, ale nakonec se přece jen proberu, vyházím hromadu oblečení a jdu na to. Nedělám z toho kdovíjakou vědu, nabalím si spoustu svetrů a mikin, abych nezmrzla, a přihodím i tílko. Co kdybych tam potkala nějaký zajímavý objekt? Člověk nikdy neví…
             Ráno na Štědrý den se vykulím z postele a zapadnu k telce. Jediný den, kdy hrdě prohlašuji, že jsem stále ještě dítě, abych si mohla vychutnávat oblíbené pohádky. Hodlám relaxovat celý den, ale to mi překazí otec: ,,Jdi pomoct mamce!" Preventivně se zamračím, protože mi kazí Tři oříšky pro Popelku a snažím se odmlouvat, ale není mi to nic platné. ,,To neumí sama připravit oběd?" bručím si pro sebe. ,,Jsi hodná, Michalko, že mi jdeš pomoct,“ usmívá se mamka a já vidím v jejím výrazu pocit štěstí, ale tak šíleně zvláštní, vůbec nevím, jak to definovat... Má ještě spoustu práce do večera a ona se usmívá! Když je tedy tak podezřele šťastná, jdu jí pomoct docela s chutí. Ale stejně se mi to nějak nelíbí. Pozoruji změnu v jejím chování už delší dobu, jindy by bědovala, kolik má ještě práce… Ten pracovní elán mi vydrží asi půl hodinky, než přijde Patrik. Mezi dveřmi mu dám pusu a táhnu ho k sobě do pokojíku. Ne že bych měla před rodiči nějaké tajenství nebo dokonce zábrany, ale přece jen člověk potřebuje trochu soukromí, že. ,,Mám pro tebe dárek," usměje se a podá mi malý balíček, převázaný stříbrnou stužkou. Nedočkavě se na něj vrhnu, roztrhám obal a překvapeně zírám na prstýnek, který jsem nedávno obdivovala při společné procházce ve výloze zlatnictví. V první chvíli se nezmůžu na slovo, srdce se mi na chvíli zastaví a tep mi snad i vynechá. Tohle jsem fakt nečekala, po několikaletém vztahu snad, ale takhle brzy? ,,Musel tě stát majlant!" vydechnu, když obnovím základní životní funkce. ,,Na tom přece nezáleží, pro tebe jsem ho kupoval rád, miláčku," zašeptá a už ke mě natahuje nedočkavě ruce. ,,Počkej, i já mám pro tebe vánoční překvapení," odstrčím ho a pak mu konečně vyklopím radostnou zprávu: ,,Můžu jet s tebou na Silvestra na chatu!" Patrikovi se rozzáří oči jako lampionky: ,,To je super! To je skvělej dárek k Vánocům!!!" a div mě neumačká. Naši byli dlouho proti, přece jen jsem jejich jedináček a s mým klukem chodím teprve pár měsíců, dlouho si zvykali, že už nejsem jejich malá holčička a dovolit mi třeba jen kino s ním jim dělalo značné problémy. Ale teď, asi proto, že jsou ty Vánoce, ustoupili. Už se těším, až budu s Patrikem sama na chatě jeho rodičů...
          Na Ježíška se u nás dávno nehraje, takže po večeři přejdeme do obývaku, taťka opatrně usadí mamku, nevím, co se děje, vypadá to, že je mamka nemocná a oni to přede mnou tají. Pozoruji to už poslední týden a znepokojuje mě to víc a víc... Ale zase ten její dnešní pracovní zápřah a skvělá nálada mi k tomu nepasují. Každopádně bych ráda přišla celé věci na kloub. Jenže teď není ta pravá chvíle se jich na to ptát, ale ona se jistě za čas naskytne.
Pak už jen děkuji drahým rodičům za nové oblečení, ,,cédečka“ a knížky. To budou holky ve škole slintat, až napochoduji po Novém roce do třídy v úžasně barevném svetru s kapucou. ,,Máme pro tebe ještě jeden dárek, Michalko!" oznámí taťka, když rozkuchám obaly všech svých dárků, a já se nechápavě posadím zpátky do křesla, ač jsem již byla na cestě k sobě do pokojíku. Ale zvědavost je silnější, protože pod stromkem už přece nic neleží! ,,V červnu nebudeme tři, ale čtyři," řekne do ticha mamka a já vykulím oči: ,,Cože??" ,,Je to tak, Míšo, čekám miminko. Jsem ve třetím měsíci." Málem to se mnou šlehne. Druhý šok v jednom dni, naštěstí také příjemný jako ten první. ,,Mami... to znamená, že já budu mít konečně sourozence!" rozzářím se jako sluníčko, a když moji rodiče přitakají, mám pocit, že se radostí zblázním. Bratříčka nebo sestřičku si dlouho přeji. Do pozdní noci pak sedíme u stromečku, mamka pije čaj a my s taťkou svařák, a plánujeme naší budoucnost s dítětem, ačkoliv bychom měli dávno jít spát a připravit se na zítřejší odjezd do Alp.
         Je Silvestr a za oknem blýskají barevné rachejtle. Blíží se půlnoc, nový den a zároveň nový rok. Nový start. Taková ironie osudu až se mi chce zvracet. Odraz světel od bílých zdí mě pálí v očích. Možná, že to jsou slzy, nevím... Nad hlavou mi bliká světlo zvonku, někdo chvátá po chodbě, ale jinak je ticho. Zdánlivé ticho, protože já stále slyším tu ohlušující ránu a nepřirozený, téměř zvířecí křik, hrozivě smrtelný řev, hlas mamky, který tomu předcházel a varoval taťku, aby zpomalil, že je mlha, začíná padat omrzlice a klouže to, když zavřu oči, vidím dvě žlutá světla proti mě a .... Teče mi slza, jediný pohyb v téhle prázdnotě... Taťka už není. Ani mamka a ani to maličké, co čekala... Prý byli mrtví hned po nárazu naší Fabie do kamionu. Doufám, že tomu tak bylo, že netrpěli dlouho, doufám i v to, že teď už je jim dobře, že jsou všichni v nebi a čekají snad i na mě. Ale jistě to nevím. Dneska měli pohřeb. Všichni tři. Já tam nebyla a ani bych neměla na to jít tam, tedy kdyby to šlo.Jenže ono to nejde. Nemůžu chodit a už nikdy moct nebudu. Doktorka mi od té doby, co jsem se probrala, dává naději, že jednoho dne se postavím, ale já jí nevěřím. Její oči mi říkají, že už nikdy… Také říká, že jsem měla štěstí. Vždycky mám chuť něco po ní hodit. Pěkné štěstí! Jako jediná jsem přežila, ale za jakou cenu? Upoutaná na lůžko, bez tatínka, co umí poradit, bez maminky, co obejme, když je nejhůř a hlavně bez toho malého človíčka, co jsem se na něj tak moc těšila… Radši umřít než být nadosmrti mrzák. Jen idiot si totiž zkazí život s kriplem... Přesně tohle mi včera řekl můj Patrik.