zmizením propotit zimu

vzdávám uhýbám vracím uznávám platím prohýbám

další silnice, co tančí do noh

hranice zavátá a jestli lítám tak sama

úplně, nezvládám

nehádám nikdy jen jakoby

existovalo kdyby v nás naráz

a sráz, ten není slušíš si

umíš tvořit krev do stehů těl

zapomněla jsem

že zvuky žhnoucích mostů jsou výstřel

uprostřed vody

doby, co prošlapává čas častěji a raději si promítám

životy z dlažby, zanechala mnou město touhou soukat se

barvou ve skle _nádech_je mi mělce asi náhodou

noty, mám je v zádech

stoupají v drátech houpají se ven a unáší se sebou

nádorem občas kdyby umře

zavře ironií natře večery, co ubíhají pozadu a vyprší kaluže do tváře rtů

další vířící vlaky věřící taky ve víc

teprve v námětu čistě vyplývám

plýtvám zaplivaná sebou znám jenom slova

co jsou mimo sebe ve řvoucích koutech výloh

snad v každým

hostuju navzdory ránům

jsem klíč k bílé tónině vedra ze dna podzimu v dýmu zimu neznám_nádech_

a svět pořád stojí tak pevně nechce měkce mi ušpinit boty, odkládá

každou kapku mlhy jsem závada něhy rodím odpadky a moře břehů

postřehů doprostřed za střed, to jsi ty, o ní pro ní s ní zvoní vůní dní v ní k ní třením

stůňu asi nás toulám a chci dál, hrál ses třeba mám taky vlasy, víš

a ráda sním hlasy, trasy v chodníku jsou jak řasy a zase jsi mi spadl do oka,

tohle je za tento týden už po_nádech_

propast v lidech, omyl prospat v cílech záměny proměny v lidských propastech

jsem stesk a hrom zárodek svítících třech na obloze_výdech_

ukládám hřebeny, co mám na spáncích a snažím se o nic

víc přece

bolím vždycky já