křehký skořápkový pád

 zrovna jsem seděl pod naklánějícím se lesem a pozoroval slepičí vejce. procházelo se přede mnou a zpívalo prostonárodní písně.

  pohladila mě ve vlasech, přisedla ještě blíž a chytila kolem pasu. chvíli jsme mlčky seděli a pozorovali potulující se, teď už prasklou skořápku.

„je pěkné začínat nový život.“

„ale už ne tolik, když se musíš probourat skrz tvrdou slupku. už od začátku překonávat překážky. ptáci to nemají tak jednoduché.“

„narozdíl od lidí, máš pravdu, dítě si pár měsíců hoví ve vyhřívané placentě, pak už nemusí nic, než se nechat vyndat císařským řezem. už se ani nemusí tlačit, to zvládnou jiní.“

 hned poté se svlékla a chvíli lezla po čtyřech napříč loukou. když se vrátila, byl její oděv plný skořápek, které vedle mě urovnala na hromádku a šla se do lesa oblepit smůlou. polepila si skořápkami celý hrudník, břicho i nohy.

„můžeš mi prosím oblepit záda? já si tam pořádně nevidím a ani nedosáhnu.“

„tak se otoč. proč sis vlastně nechala koukat prsa?“

„abych si za letu mohla mnout bradavky a za pádu svádět jiné dravce.“

 lepil jsem kousek za kouskem.

„copak nebudem padat spolu?“

„vždyť se mnou nechceš ani líhnout, nejsi na mě dost hodný.“

 záda už byla úplně polepená. rozeběhla se směrem k nedaleké skále. pak se vrátila. lehla si na záda. skořápky se jí pod tlakem zaryly do kůže a vyjekla bolestí. kleknul jsem si k ní, svléknul se a začal se s ní milovat. zarývala mi nehty do kůže, kousala mě bez přestávky do ramen, pak vyběhla znovu, zatímco já jsem úplně zničený ztěžka dýchal a chladil si vlažnou trávou četné škrábance. leželo se mi dobře.

 tentokrát spadla sama.