Pochodeň míru

 Bylo jedno z mnoha středečních rán, kdy devatenáctiletý bělošský chlapec Daniel usedl do školní lavice stojící přímo u okna učebny. Bezmyšlenkovitě hleděl do smutného oparu mlhy, který zahaloval celou krajinu jako plášť úzkosti. Jako by všechno pohltila šeď beznaděje.

     Daniel zdvihl obyčejnou tužku a pomalu začal vpisovat do rohu dřevěné lavice slova, jež mu vycházela ze srdce. Psal a mlhou prostupovaly paprsky Slunce.

     Byl čtvrtek odpoledne, když se šestnáctiletá asijská dívka Ajako posadila do školní lavice u okna. Tiše sledovala kapky deště, které za oknem dopadaly na osamělé sklo. Připadaly jí jako drobné slzičky dítěte, marně prosícího o pomoc, která nikdy nepřijde. Jako by celý svět plakal.

     Ajako si všimla drobného písma v rohu lavice a začala číst slova, jež jí hladily srdce. S posledním slovem vzala svoji propisovačku a začala jemně tvořit slova, která jí šeptalo srdce. Psala a na obloze se objevila duha.

     Bylo páteční poledne, když si osmnáctiletý černošský chlapec Marlon sedl do lavice k oknu. Oči mu zabloudily na oblohu za sklem, která byla zahalena špinavou oponou zármutku. Jako by snad ani neexistovalo štěstí.

     Marlon spatřil slova lesknoucí se v rohu lavice. Začal číst a každé slovo mu připadalo jako kouzlo, jako by ho psalo jeho vlastní srdce. Nakonec on sám sáhl po tužce a vepsal poslední dva řádky. Psal a z mraků vystoupilo Slunce.

     V rohu lavice stálo:

Mezi lidmi není žádná rovnost,

je jen na nás, abychom to změnili.

Podívej se do svého srdce,

je stejné jako srdce ostatních lidí.

Pozvedni Pochodeň míru

a zapal ji svým srdcem.