Psycho

Jak týden po týdnu plyne a jde,

nevnímám postup času, ani jeho běh.

Ale cítím jak život zkracuje mne,

o týdny, dny, hodiny až na poslední výdech.

Nebývalo to ale vždy,

dříve jsem dny užíval si.

Jenže s každým sklamáním se rozum ptal kdy?!

Kdy zanecháš muk svých na věčné časy?!

Však ale jaká toť muka on nastoluje mi?

Přec já vím co dělám a líbím v tomu.

A muka já nenazýval bych je, byť jsou to ony,

Dávají duši mé cíl a vedou mne k myšlenám zlomu.

Když tolik zbožňuji a obdivuji jest,

proč trápit mne nepřestává a doměle mne mučí?

Odpověď se jeví snadná – je to krásná bolestná lest!
A já mám trpět, neboť chybami se člověk učí…