Z rozumu

Opět jeden úsek ze světa Mellorie, duo Arocy a Kohnarga

Z rozumu

 

Děti světla v nekonečném souladu, uctívající pokojně jednoho vládce. Vládnou spravedlivě Mellorii a milují své děti na ní žijící.

Lidé mají rádi pohádky.

Bohové slavili své triumfy a úspěch se tvorbou nového světa. Světlo bylo přesvědčeno o své neporazitelnosti. Jediný, kdo jim kazil vzorec, jsem byla já.

Neuvědomili si, že nic nemůže být absolutní.

            Vládce bohů, Miell, můj bratr a zároveň snoubenec mě odstřihl od moci, kterou mi slíbil za pomoc ve válce bohů. Dal přednost mé sestře, bohyni větru. Nechal mě opuštěnou, bezmocnou a zoufalou. A těhotnou.

            Světlo uvnitř tmy. Příliš světlé dítě pro tak temnou matku. Pohyb... Znamená pro mě ohrožení?

            Vzdát se?

            Tehdy se mě chopila duchapřítomnost, která mi zachránila život. Můj bratr Miell si vzal polovinu mé moci a z žijících bohů jsem tedy byla nejslabší. Zatím nevěděl, že v mém lůně roste jeho plod, ale netrvalo by dlouho a zjistil by, že na svět má přijít dítě, které by mu mohlo značně pokazit plány. Tenkrát ještě netušil, že moje sestřička mu je pokazí ještě lépe, než bych to kdy dokázala já. 

Zoufalství. Usídlí se hluboko, šíří se jako mor a obklopí duši hustě tkaným závojem bezbřehého smutku.

            Věděla jsem, že musím najít muže. Moje sestra shrábla dva najednou- Miella i mého druhého bratra, boha války, Benedikta. Ačkoliv Benedikt byl kapitola sama pro sebe... Přeci jenom jsem si u něj mírnila nejhlubší žal po Miellovi a než mi ho přebrala Aeloa, vypadalo to chvílemi jako slibný románek. Z bohů zbýval Araziel, který se však stranil všech a všeho a rozhodně by neměl zájem o mě. Byla jsem bezradná a mé zoufalství se stupňovalo, dokud se zbývající temnota Ghal, která kdysi tvořila celou matérii vesmíru, nezhustila do tří dalších bytostí. Do temných bohů, Herlina, Ereliona a Kohnarga.

            Vesmír zaburácel jako příboj. Temnota ve třech předsmrtných stazích.

            Ghal se nikdy nevzdá.

            Tyto tři temnota nevyvrhla najednou, ale jednoho po druhém a Kohnarga jako posledního. Kohnarg tedy byl trochu jiný než jeho dva bratři. Ti byli z nespoutané a ničím nezředěné temnoty, která je poháněla a stravovala a nutila vše ničit. Byli hrůzostrašní, nesmírně silní a už od začátku odsouzení k záhubě.

            Kohnarg byl také temný, ale narozdíl od nich nebyl zaslepen zuřivostí vůči výtvorům božského světla. Chtěl rovnováhu a jak jsem se za svůj život s ním mnohokrát přesvědčila, byl ochoten ji chránit jakýmikoliv prostředky.

            Mám pocit, že jeho o drobet světlejší povaha byla zapříčiněná tím samým, čím má temnější. Ghal byla při jeho zrodu už natolik oslabena, že se do ní přimíchala trochu té světlejší stránky celé věci. Já, Aroca, jsem vznikla úplně stejně, jen naopak.

            Na každý pád jsem však v Kohnargovi zpozorovala možného spojence. Viděla jsem v něm bytost podobnou mně samé, kterou nepřijmou světlí ani temní. A tušila jsem, že bychom si mohli pomoci.

            Bohové a láska, věčné téma. Můžeme ji cítit? Proč mě Kohnarg zaujal? Zvědavost?

            Nymfomanie...

            Tou dobou jsme již my, první bohové, vytvořili svět, Mellorii a začali se o něj starat a tvořit si na něm uctívače, o kterých jsme zjistili, že z nich pro nás pramení další energie. Usídlili jsme se na Mellorii a všichni z nás přijali fyzickou podobu, které jsem do té doby holdovala jen já. Kohnarg, Erelion a Herlin si také vytvořili sídlo, malou výspu temnoty, na které proti nám plánovali vzpouru.

            Ohlušující rachot, křik umírajících. Mellorie, výspa světla se hroutí v troskách.

            Ani světlo nemůže být absolutní!

            Temným bohům však nedošlo, že výhoda světlých je ve stálém přísunu energie díky úctě lidí. Oni sami si žádná podřízená stvoření nevytvářeli a silnější světlí bohové je plánovali co nejdříve vyhladit.

            To jsem nesměla dopustit. Potřebovala jsem muže a potřebovala jsem ho co nejdříve, dokud ještě půjde ve mně zpomalovat růst dítěte, které však díky své božské síle mělo mnohem větší potenciál, než jsem ve svém stavu dokázala dlouhodobě zvládnout. Rozhodla jsem se, že Kohnarga uvedu mezi bohy. Přiznávám se, že když jsem se vypravovala do jejich sídla, neměla jsem plán téměř žádný, snad pouze jedinou rámcovou myšlenku. Byla jsem slabá bohyně radovánek a proti žádnému jinému bohu bych se svou silou neobstála. Přesto byla jedna věc, ve které jsem překonala každou ženu.

            Vůně. Kdo jsi? Třeba jsem dítě lesa... Ne, o tom se nežertuje.

            Krev na nehtech. Já jsem nezabila!

            Když jsem chtěla, žádný muž ani bůh mi nedokázali odolat. Ačkoliv jsem neovládala dlouhodobé vztahy a lásku, touha byla pouze moje parketa a na krátkou chvíli jsem dokázala pobláznit hlavu každému. Byla otázka, zda obstojím u Kohnarga.

            Věděla jsem, že jakmile se dostanu do sídla temnoty, bude pozdě na jakékoliv přemýšlení, ale nebyla jsem schopná si vymyslet kloudný plán, co budu dělat, když se mě pokusí zničit. Musela jsem nechat svůj osud jen a pouze v rukách štěstí, které mi však vždy přálo plnou měrou.

            Růžová a zlatá v nekonečném víru v hloubi mého nitra. Štěstí je nestálé, uletí ti, maličká.

            Tak ho zamknu na tři západy zlatým klíčkem.

            Klíček ztratíš.

            Já nic neztrácím.

            Nadechla jsem se a zaprosila nevyzpytatelnou sílu, která mě naplňovala, aby mě neopouštěla. Zavřela jsem oči a jediným krokem překročila hranici mezi světlem a temnotou.

            Myslím, že takovýto krok by pro mé sourozence nebyl možný, nebo by alespoň byl smrtelně nebezpečným a obtížným. Já jsem však vždycky stála na rozhraní a kvůli Miellově krádeži ve mně nyní bylo víc temnoty než světla. Přechod do temnoty pro mě byl lehký, přesto setrvat v ní už tak snadné nebylo.

Černá a bílá dělí šachovnici. Černý král a bílá královna a naopak. Každý po svých polích, tančí okolo sebe.

            Nikdy jsi tohle neuměl hrát, bratříčku.

            A jsi si tím jistá?

            I přes svou sílící temnou stránku jsem patřila mezi světlé bohy a můj základ byl ze světla a z řádu, který Ghal, esence chaosu, trhala a nemilosrdně ničila. Když jsem vkročila do temné říše Kohnarga a jeho bratrů, ovanul mě chlad a cítila jsem se, jako kdybych se nadechla špatného vzduchu.

            Tou dobou už jsem byla nejvíc lidská ze všech bohů. Tito tvorové mě zaujali více než jiné a bavila mě jejich vynalézavost. Ostatní bohové upravovali lidstvo, aby se přiblížilo jejich moci. Já jsem lidi nechala, aby se mé moci přizpůsobili sami a oni mi za odměnu zprostředkovávali zábavu, o jaké se mi ani nesnilo. Výměnou za krásu a potěšení si se mnou hráli tak, jak to bohové nikdy nedokázali. Už tenkrát mě víc než co jiného bavily hry, vlastně jsem je mezi bohy zanesla já a díky tomu jsem mohla měnit jejich pravidla.

            Kdo jsem? Figurka. Já jsem člověk! Kdo jsi ty? Hráč.

            Zároveň s výhodami však na mě přišly i některé jiné lidské zvyky. Zvykla jsem si spát, ne jen rozprostřít svou energii pro Mellorii. Zvykla jsem si jíst a pít pro potěchu, protože čím jiným krátit svůj dlouhý život, zvykla jsem si projevovat své emoce a těšit se z lidské krásy. Zvykla jsem si i dýchat, hlavně kvůli skvělému efektu korzetu a stoupající hrudi, který tak krásně působil na Benedikta.

            Jsi krásná, sestřičko. A ona je krásnější? Krása je jen o víře. A tys mi věřil, blázne?

A víc než co jiného jsem chtěla zkusit milovat. Lidská posedlost láskou pro mě byla nepochopitelná a chtěla jsem si vyzkoušet tu extázi plytkých citů, které se jim v tu chvíli zdají tak hluboké a nekonečné. Ztrátu soudnosti, být poháněna něčím tak intenzivním... Láska. Už jen to slovo zní pro mě tak nedosažitelně, snad asi příliš křehce pro Arocu. Pro bohyni Mivku, jak mi začali posměšně říkat jiní bozi, zkomoleninou ze jména Miw-weth, kterým mě oslovovali mí zasvěcenci. Snad právě poháněna touhou po lásce jsem se vypravila do temnot.

Štěstí ti uletí, slabá sestřičko. A láska je přelétavá.

Třeba ho někdo chytí a vrátí mi ho, bratříčku válko. Ti hodní ještě nevymřeli.

Za všechno se platí.

Můžu platit... polibkem?

            V zásvětí, kde se vše rozmazávalo a trhalo, se mě velice rychle zmocnil chlad a beznaděj. Cítila jsem, jak mě temnota ze všech stran obklopuje a dusí, ale neviděla jsem ji, protože před očima jsem měla svou vlastní temnotu, která mě dočista oslepovala a já skrz ni nemohla prohlédnout, ač jsem se snažila a marnila své síly až do úplného vyčerpání...

 

            Údery kapek deště na listy... Zní slabě, trhaně a přerývaně. Kapky? Nebo tlukot mého srdce?

            Srdce, které nemám? Srdce v těle, které převlékám jako šperk?

            „Tak lidská. Tak hloupá. Tak slabá.“  Hlas z temnot, svítící rudé a bílé oči. Herlin a Erelion, nemilosrdní a nejchladnější ze všech mocných.

            Růžová a zlatá společně v jednom propletenci odplouvají...

            Chci je chytit, natahuji ruku, poslední zlatá jiskřička mi proklouzává mezi prsty.

            „Nevyhraješ, malá. Nikdo neporazí temnotu, chaos, který ničí světlo.“  Oba bratři se přibližují. Který z nich mluvil? Herlin nebo Erelion?

            Oheň hoří a spaluje. Snad vně, snad uvnitř mě. Chci být plamenem, chci stravovat vše, co se mi postaví do cesty.

            Pálí i mě.

            „Hrát si s ohněm je nebezpečné. Každý zaplatí, Aroco, i ty. I bohové platí.“  Jejich blízkost mě bolí. Světlo není stavěné na přítomnost takového množství chaosu.

            Temnota v očích pulzuje v rytmu srdce. Nebo se moje srdce řídí tepem temnoty? A chci to vědět?

            Jsem zmatená, sama a nahá v temnotě. Hledám světlo, které nenacházím.

            „Jak může lidskost porazit temnotu?“  Herlin mě uchopil za zápěstí, snad by mi ho i zlomil, kdybych byla člověk. 

            „I bohové platí, Herline. A i ty zaplatíš, Erelione. Nic nemůže být absolutní, musí existovat chaos rovný řádu, ale ne větší. A lidé porazí temnotu, na to jsi nepřišel? Neslyšel jsi příběhy lidí dole na Mellorii? Oni dokážou tvořit, temní páni, toho vy schopni nejste. A ani my nedokážeme být tolik slabí i silní zároveň.“  Asi jsem se musela zbláznit, hájit před temnými bohy lidstvo.

            Ještěrka leze po kameni, rozpáleném sluncem. Kameni, který patřil chrámu bohů, bohů, kteří jsou zapomenuti.

            Lapám po dechu... I bohové jednou skončí! Je to vize budoucnosti, či už mou mysl otrávila temnota?

„Ne, my nebudeme zapomenuti. Lidé nás budou ctít, máme moc!“

            Erelionova tvář se zkřivila vzteky. Nevyšel ti plán, temný? „Jsi slabá. Kdo vůbec jsi? Nevíš, jestli jsi světlá nebo temná, malá bohyně. Chceš chránit lidi? Jsou křehcí, odsouzení k záhubě!“

            „Není právě v tom jejich síla? Dokážete vy, temní, vidět ve své velikosti i na ty malé? Ne bezohlednost neznamená sílu, znamená snad jen zábavu, ale té vy rozumět nedokážete!“ Směju se... strachy?

            Síla a velikost nejsou vždy totéž. I bohyně někdy stojí na špičkách na okraji propasti.

            „Proč je hájíš, slabá bohyně? Nejsi člověk! Nedokážeš být tím, čím jsou oni. Toužíš po lásce? Myslíš, že my ti ji dáme? My necítíme, malá bohyně, ale přesto jsme jim blíž než ty. Snad totiž máme jeden pocit a nenávist je blíž lásce než co jiného. Ale ty tu zahyneš, malá, protože my jsme Ghal a Ghal je mocná.“

            Na obloze svítí měsíc. Bílý a rudý. Erlin a Herelion, říkají lidé.

            „Vy padnete, temní. Nevydržíte, bohové jsou silnější.“ Křičím. Proč? Snad tohle vážně nepřežiju, můj plán selže.

            „A tebe to snad těší, slabá bohyně? Neumíš si ani vybrat, jestli stojíš o nás nebo o ně!“ V Herlinových očích se zračí triumf. Kéž bych mu mohla říct, že nemá pravdu.

            Páska na očích, šedá mlha se válí v lese a já utíkám. Na trávě je krev. Čí? Moje? Jeho? Objetí je cítit žalem, polibek chutná slaně od krve a já padám. Padám a věřím v návrat a topím se. Vytáhni mě!

            „Nic nemůže být úplné ani absolutní. Musí být chaos, ale nesmí být jen on!“ Další hlas. Podobný těm druhým dvěma ale přece o trošku jiný. Naděje?

            „Kdo jsi, že se proti nám stavíš, bratře? Je slabá, hloupá!“ Opět jsou vzteklí, možná mám přeci jenom šanci. Můj osud drží v rukou Kohnarg, ale nedůvěřuji mu.

            Barevné vlákno, jedno z mnoha, prochází mou myslí... Tentokrát se ho účastní i on.

            Neslíbili jsme si nic... Laskavost, lásku, slitování. Ani pomoc.

            Každý má právo na šťastný den.

            „Má pravdu!“ Kohnargova zloba děsí i jeho bratry. Pro mě nastal čas se zapojit.

            „Jsi můj opak!“

            „Zabij ji, bratře.“

            Další obraz mimo realitu. Snad ho vidíme oba...

            Nezabíjej. Snad by ti mně bylo líto, temný bože. Snad bys věděl, že bys porušil rovnováhu. Jsem chaos a ty jsi řád. Patříme k sobě.

            „Zabij ji! Jsi náš bratr, jsi temný. Oni tě nepřijmou, pohrdají námi.“ Herlin je lstivý... Proč máš zase pravdu, temný?

            „Nepřijmou tě. Ani mě. Ale nás by mohli. Nás. Nás tři?“ Ani nevím, proč jsem to řekla. Nevěřím přece, že ho dokážu oklamat natolik. Kohnarg není hloupý... ačkoliv ti ostatní by mohli být.

            Zatvářil se odmítavě... nejistě? Právě od tebe jsem nejistotu nečekala.

„Nejsem bůh.“

            „Nejsi!“ Vy tohle berete za triumf? Přeci jen jste hloupí, temní bozi.

            Nabízím mu svou ruku. „Můžeš být. Každý má právo na výběr.“            

            Temnota, která se opakuje, stále stejný úsek. Objímám jen studenou čerň. Třesu se zimou.

Zahřej mě! Temnota nehřeje. Proč? Je temná.

Procitnutí a pak zase slepota, tentokrát bílá. Kde jsem? Jak může světlo oslepit?

Zahřej mě, prosím.

 

            „Kde to jsme?“

            „Ve vašem světě.“

            Teprve jeho hlas mě úplně probouzí. Otevírám oči. Je temný, ale neničí mě. Jeho hlas je jiný než tam dole. I já jsem jiná, snad více svá. Přežila jsem zkoušku ohněm, ale ten na mně zanechal stopy. Hluboko uvnitř sebe mám chaos, asi jako protiklad k jeho řádu.

            Temný bůh je celý v černém, ale v černé, která nepohlcuje světlo, jen ho tiše popírá. Já jsem v bílé. Nikdy jsem bílou nenosila. Snad se to teď hodí. Snad to vyjde, snad to přežiju, snad nedojdu újmy...             Snad mám alespoň výstřih.

            Některé věci jsou otázka cti.

           

            Otevírá oči, malá, slabá bohyně, hájící lidi. Nikdy bych neřekl, že je odvážná. Ona by to ani nepřiznala.

            Některé věci musí nastat. Všechno ostatní však jde ovlivnit. I průběh. Prý je bohyně štěstí, říkala mi. Říkala mi, že její štěstí jí ulétlo v podsvětí.

            Asi jí ho vrátím

Vstává. Nevím, jestli je krásná. Ale je chaos. Já jsem řád. Musíme být spolu.

            Myslím, že pro dnešek by ona mohla být krásná.

            Jen pro dnešek.

 

            Abych ho objala kolem krku, musím balancovat na špičkách. Spadnu? Nebo mě chytíš? Protentokrát...

 

            Někdy se jí musím zeptat, proč je vždycky tak maličká.

 

Údery kapek deště na listy... Zní slabě, trhaně a přerývaně. Kapky? Nebo tlukot jejího srdce? Nikdy jsem ničí srdce tlouci neslyšel. Vážně je tak rychlé?

Růžová a zlatá společně v jednom propletenci odplouvají... Ona otevírá oči, dětsky nadšené. Šťastná bohyně štěstí, je tohle dnes tvůj den?

Oheň hoří a spaluje. Snad vně, snad uvnitř ní. Je plamenem, stravuje vše, co se jí postaví do cesty. Stojím jí v cestě.

Pálí i mě.

 

Jsem zmatená, nahá v temnotě. Cítím bolest, která nebolí. Nejsem sama. Kdo jsi?

Bojím se! Bojím se, že nejsem sama a mám strach, že zase sama budu. Kdo jsi!?

 

            Ještěrka leze po kameni, rozpáleném sluncem. Hnědé vlasy v trávě, pokropené rosou. Je krásná? Budu tomu věřit pro tentokrát, vždyť krása je jen o víře.

Páska na očích, šedá mlha se válí v lese a ona utíká. Na trávě je krev. Čí? Její? Moje? Objetí je cítit žalem, polibek chutná slaně od slz a padá. Malé dlaně mi podkluzují mezi prsty a ona se topí. V sobě samé. Vytáhnu ji?

Dotek. Každý má někdy šťastný den.

 

Hnědá a bílá v kontrastu. Temný bůh je vlastně bílý, když je bez černé skořápky. A oni jsou bílí jen navenek. Musí ho přijmout mezi sebe. Jsem bohyně štěstí a za všechno se platí. I Miell zaplatí.

Zapletla jsem se do hry, ze které už nemohu odejít. Teď už musím jen přežít a vytěžit pro sebe co nejvíce.

Co to cítím? Je tohle láska?

 

„Kohnargu?“

„Aroco.“

„Cítil jsi... něco?“

Naděje v dětské tváři. Vlastně je ještě mladá, nejmladší bohyně. Už nemusí být krásná.

Přesto je?

Krása je o víře. Stačí vzájemná tolerance, důvěru jsme si neslíbili. Ani laskavost. Ačkoliv...

Temní neznají krásu.

„Jak se to pozná?“

Měla vztek. To je dobré, snad lepší než smutek. Vztek se dokáže změnit v nenávist a nenávist je přesný opak lásky.

Aroca je přesný opak Kohnarga.

 

„Dostanu tě mezi bohy, ale nikdo mi nesmí ublížit. Ani mému dítěti. V tomhle směru už jsi udělal dost ty sám.“

„Budeme se chránit navzájem.“

„Slib mi to.“

„My si přece nikdy nic neslíbili...“

 

Odešla. Nechala po sobě jen krvavé šrámy na zádech temného boha. Nebyl si jistý, proč si je nezacelil hned. Nevěděl přeci, co to je melancholie.

 

Jeden nehet zbarvený od krve. A to prý dělají jen běhny...

Neřekla jsem, že nejsem běhna.

 

Přemýšlel, zda učinil správně. Ale nenávist je pro ni lepší než láska. Nenávist on dokáže opětovat.

 

Některé věci je lepší neříkat.

Vlastně jsem se jí nikdy nezeptal, proč je pořád tak malá.

---