Silná brazilská káva

                                             SILNÁ BRAZILSKÁ KÁVA

      Jednoho dne jsem se vracel z práce domů, když tu se na mě někdo obrátil s otázkou: „Co si myslíte o vlivu demokracie na dnešní obyvatelstvo?“    Už už jsem sklápěl hlavu na náznak maximálního nezájmu a zrychlil chůzi, když tu mé periferní vidění oka zahlédlo milý úsměv. Zastavil jsem se, otočil a koukal do tváře neznámé dívky. Nebyla nijak zajímavá, ofina střižená podle katalogu francouzské módy a la šedesátá léta se marně snažila zakrýt zlatavé pihy, ale přesto mě na této dívce něco zaujalo.
„No, víte,“ začal jsem zamyšleně, abych dostal prostor si ji lépe prohlédnout, „demokracie je sice velmi svobodná a neomezující věc...“ Bylo mi jasné, že tato milá tvář byla schválena přísným okem komise promo agentury, pro kterou pracovala jako chodící počítač za účelem prozkoumání veřejného mínění.
„Ale?“  vzbudila mě z mého zamyšlení.
„Ale z četných statistik je známo, že existuje nemálo příkladů, které tuto tezi zcela vylučují.“ Chvíli na mě nechápavě a s jakousi bázní koukala, a pak se její rty doširoka roztáhly v milý úsměv.
„Kdybyste byla tak laskavá a doprovodila mě do nějaké vinárny- na můj účet pochopitelně, zcela rád bych vám tuto teorii osvětlil.“ Rozhlédla se kolem sebe, jako by čekala na svolení kolemjdoucích, a pak se oddaně zavěsila na mé čekající rámě. Pro mě se tak jindy stereotypní cesta domů stala dobře rozehranou hrou, ve které ani představitelé hlavních rolí neví, jak nakonec dopadnou.
     Zahnul jsem do nejbližší vinárny, na kterou jsme narazili. Známé prostředí by bylo v této situaci přítěží, a tak jsem využil zaručené anonymity hlavního města, která mi dávala nesčetné možnosti. Vinárna, ve které jsme se ocitli, patřila k vinárnám středních tříd. Žádní štamgasti probírající fotbal a končící večer rvačkou, ani muži ve smokinzích s kufříkem, uzavírající smlouvy s penězi nás všech. Byla jednoduše útulná, přímo stvořená k rozhovorům pro demokracii, jen kdyby se tam takové nějaké vedly. Náš intelektuální rozhovor se brzy stočil v nezávaznou konverzaci, se kterou jsme příjemně proplouvali večerem.
     Má společnice se jmenovala Lucie. Studovala prvním rokem vysokou školu a zprvu se zdráhala se nechat pozvat na sklenici vína.
„Jsem abstinent!“ omluvný pohled.
„Ale no tak, Lucie, když už jste semnou šla až sem...“ zavolal jsem číšníka.
„...ale opravdu jen skleničku!“
„Jistě!“ jak jinak.
      Lucie mi po pár skleničkách zcela neostýchavě vykládala rádoby zajímavé historky z jejího života. Už po pár minutách jsem ji měl přečtenou. Takových jako ona běhá po světě na statisíce. Znal jsem tento typ mladých dívek, které ještě neznají nástrahy velkoměsta, a nechají se tak s myšlenkou na dobrodružství pozvat na víno od cizích pánů. Holky, co pak jdou se svým společníkem domů, a ráno se oblékají s úsměvem na rtu a o jednu zkušenost bohatší. Až po letech jim dojde alarmující fakt, kým nebo čím opravdu byly a jak moc je to změnilo na jejich duši přichystané pro ďábla. Pocítil jsem obrovský odpor k těmto rádoby ženám, ale na druhou stranu jsem doufal, že tu, co sedí naproti mě, můžu ještě zachránit.
     Vyšli jsme z kavárny a já ji pod záminkou romantické procházky vedl do svého bytu.
„Mám doma vynikající brazilskou kávu, takhle zřízenou vás přece domů pustit nemůžu!“
Její zakalený pohled mi zrcadlil obraz jejích spících rodičů, kteří od nás byli vzdáleni tisíce kilometrů a který ji při této větě vběhl na mysl.
„Jestli řeknete ano, budete pro mě ztracený případ...“
Po chvilce přemýšlení mi odpověděla. Brazilská káva byla silnějším motivem než výraz ustaraných rodičů. Prozradil jsem jí strategii své hry, a ona nebyla sto jí prokouknout.
„Brazilskou kávu jsem ještě nikdy nepila...“
      V jednu chvíli, a to, když Lucie ležela polonahá na mém gauči, jsem si nadával do blbců, jaký že jsem to hráč. Obviňoval jsem trefný výběr promo agentury, bez něhož by moje další role, kterou jsem si navíc určil sám, byla mnohem snazší.
„Už tě někdy napadlo, že každý člověk má svého anděla strážného?“
„Ne, to mě nenapadlo,“ zcela prázdně a nepřítomně odpověděla, a sama vypadala jako anděl, když si vlezla do mé postele a pečlivě se přikryla.
Dusila mě kravata.
„Pamatuješ si, Lucie,“ přisedl jsem si na okraj postele,  „jak si se mě nedávno ptala, zda nás demokracie ovlivňuje?“ Přikývla. Jak by si nepamatovala, stalo se to teprve před pár hodinami. Sundal jsem si kravatu, což si evidentně vysvětlila po svém a přitiskla se ke mně. Nechal jsem ji a využil tento moment k excelentnímu finiši mé hry.
„Víš, Lucie,“ začal jsem mírným hlasem a její nechápavý úsměv, který jsem u ní spatřil na začátku, mi dodal odvahy, „ty sice žiješ v demokracii, ale nejsi ovlivněna o mnoho méně než v kterémkoliv jiném režimu. Ti lidé, po kterých si tak vehementně chtěla svolení na schůzku semnou, si tě nevšímali, neodpovídali , ale přece tě nevědomky ovlivnili. Jakési lidské seskupení říkající si společnost  tě ubezpečila, že je zcela normální se nechat pozvat do vinárny od cizího chlapa... ale je to správné? Jsi schopná popravdě říct, že to byla jen a jen tvoje volba vypít sklenici vína? A nebo jsem to byl já, kdo rozhodl za tebe? Někdy se zkrátka lid rozhodne, a jelikož demokracie, stejně jako komunismus potlačují individualitu, nikoho tvůj názor nezajímá. O tobě v této pozici- jak tu teď polonahá sedíš- rozhodla společnost a já, což nemá s demokracií nic společného. Je to jako ta káva, která nebyla brazilská.“
„Ale mě chutnala!“
„Já vím, že možná ano, ale nebylo to snad proto, že tě ovlivnil můj vykonstruovaný názor?“ Zvedl jsem se a skočil do kuchyně pro krabičku od kávy.
„To je ta nejlevnější, jakou na českém trhu seženeš. Chutnala ti jen na základě sugesce.“
      Chvíli seděla schoulená pod peřinou a já doufal, že dobře pochopila spojitost mezi touto situací a kávou a že si z toho vezme ponaučení.
„Ať máme demokracii nebo ne, lidi budou vždycky dobří a nebo zlí. Nezáleží to na režimu, je to prostě tak,“ dodal jsem sbírajíc její svršky po pokoji. Smutně pokývala hlavou.
„Asi bych teď měla jít domů.“
Galantně jsem se otočil, aby se mohla obléct. Naplnila mě vítězná pozitivní energie. Ještě nikdy jsem se nepovažoval za člověka dobrého právě tak jako teď.
      Lid tvoří společnost, kde člověk sám o sobě je jednotka přímo zanedbatelná. Má sice právo na svůj vlastní názor, ale ten nikoho nezajímá. Ne Lucie, ale bohužel ani já, není ten, kdo tu rozhoduje; rozhoduje lid.
A tak se stalo, že jsem šel Lucii vyprovodit ke dveřím.„Tak nashledanou, slečno, a pamatujte na mě!“
Vyšla ze dveří, a když už jsem je chtěl zavřít, otočila se na podpatku a dodala: „Ale mě ta káva chutnala! Doopravdy.“