Hodina biologie

Seděla v bezvětří. Odolávala přílivu svých rozbouřených let. Nehnutě pozorovala, poslouchala, vnímala. Ticho pohřbených a slova němých. Na povrchu klid.
A uvnitř karneval  života. Každá část těla si vzala červenou masku krve, žlutou paruku žluči, stojíc na osmi nohou tepen a žil a ze srdce tryskají gejzíry mozku. Je to kolotoč, horská dráha na řece krvi, strašidelný zámek virů a bakterií. Teď jí kaz proniká do zubu. Víc a víc se blíží k hranici bolesti. Černý ďábel dělá ze zubů oharky. Systola a diastola. Krev je vstříknuta do těla. Jeď! Běž! Teč! Všechno do sebe zapadá a funguje na heslo života. Skřípání polystyrenových kuliček. Jako když kdosi škrábe nehty po tabuli. To rostou kosti. Pikometr, nanometr, mikrometr. Postupují pomalu a ona s nimi. Dítě, dívka, žena, stařena. Hrozí se toho plánu. Nemůže to ovlivnit, nemůže to zbrzdit. Stůj. Zastav se. Nespěchej tolik.
Trhla sebou. Už neseděla jako socha. Představa dějů, tepů a pochodů v jejím těle jí vehnala tráveninu zpátky do úst.