Závislá na chatu

Bylo krásné letní ráno, paprsky sluníčka lehce dopadající na zem, bledě modrá obloha a lehký čistý vánek, prostě idylka, tedy jak pro koho. Já to ani moc nesleduji. Vstávám a koukám do zrcadla, jsem pořád stejná, jako každé ráno.Vlasy nepravidelně stojící na hlavě, černo pod očima od včerejší řasenky, kterou jsem se ani neobtěžovala odlíčit a k tomu oči opuchlé od celodenního zírání do počítače. A nejhůře, třeštící hlava z neustále létajících písmen v monitoru.

Scházím po schodech dolů, do kuchyně, sedám na židli a usrkávám čaj, který je jako každé ráno připravený na stole...vlastně vše je jako každé ráno, i rodiče, kteří mě skrz novin pozdravili jen lehkým kývnutím hlavy a tichým: „Dobré ráno Alice.“ Tak, jak se na slušné advokáty sluší. Už to tak nevnímám, zvykla jsem si, že v téhle rodině to není normální jako v každé, kde si vyprávíte žhavé novinky nejen ze školy, ale i o klucích a zábavě. Tady se mluví tichým hlasem o tom, jestli mám ve škole jedničky, jestli už bych neměla jít spát a jestli nepotřebuji peníze. V této rodině žiji prostě sama.

Teď, když jsou prázdniny je to ještě horší, rodiče chodí celé prázdniny do práce a o víkendy spí, chodí do kostela a zase spí. Já jsem sama doma, nemám kamarády, se kterými bych jela k rybníku, nebo šla na zmrzlinu. Já žiji jen v jednom světě, ve virtuálním. V tomto světě mám plno kamarádů, nacházím tam zábavu, adrenalin a náhradu za rodinu.

Už asi měsíc jako každé ráno po pěti minutách strávenými tichem u stolu a usrkáváním čaje usedám k mému štěstí a uspokojení, k počítači. S roztřesenýma rukama roztržitě mačkám tlačítko pro zapnutí počítače a netrpělivě vyčkávám. Klikám na kolonku internetu a na svou oblíbenou adresu, tak tady se scházím se svými kamarády, kamarády, kteří nezradí, baví se s vámi a neodsuzují vás. Scházíme se tady, v chatu. Vidím, že je tu plno známých, rychle jim píši, že jsem konečně tady. Jako každé ráno si píšeme všechny novinky a vyléváme si mezi sebou srdíčka. Známe se dobře, sice ne vzhledem či snad  osobně, ale to je to, co mě na chatu baví nejvíce, nikdo neví jak vypadáte, ani kde bydlíte, nebo hůře, koho máte za rodiče, jste takoví, jací se ukážete a představíte, v chatu se hodnotí hlavně povaha.

Za celé odpoledne jím jen studenou polévku, kterou mi máma připravila, rychle ji beru z lednice a běžím zpátky k počítači, abych snad něco neprošvihla.

A takhle je to každý den, celý den sedím u počítače, jím studené jídlo, sotva si skočím na záchod a jdu spát nejdříve o půlnoci.

Den ode dne se probouzím s bolestí hlavy, ne-li migrénou a studenýma, roztřesenýma nohama. Jsem bledší a bledší a hubenější a hubenější. Už i já sama si všímám, toho co postrádám, barvy a elánu, kterého jsem dříve měla na rozdávání....

A jak to vlastně začalo?

Před prázdninami mi zemřela má milovaná babička, ta mi byla vždy oporou, té jsem vyprávěla zážitky ze školy a vlastně všechno to, co by si měly vyslechnout rodiče. Babička byla něco jako moje chůva, protože rodiče už přes 5 let co dostali výbornou práci advokátů a tím pádem chodily a ještě pořád chodí v osm ráno do práce a v deset večer se vrací, protože mají ještě jednání a podobné věci, které jim zabraňují, starat se o mě, u nich byla a vždy bude na prvním místě kariéra. Ano, sice mám pořád dostatek peněz, ale za co je mám utrácet? Nebo s kým? Jediná útrata je internet, který se mi opravdu prodraží. Takže teď mám babičku jen na fotkách, ale už nemám komu říkat co se mi stalo a co se děje, moc se mi po ní stýská, a někomu se vypovídat musím, tudíž jsem si našla jediné útočiště, chat.

Je předposlední den prázdnin, probíhá stejně jako každé ráno, venku je trochu zataženo a vypadá to na déšť, scházím do kuchyně vypiji si svůj ranní čaj, co nejrychleji se rozloučím s rodiči a běžím k počítači. Nohy studené, hořící tváře a má hubená roztřesená ruka už zapíná počítač.Ale ne! Internet nefunguje, nějaká chyba sítě, zhrozím se, co já budu dělat? Celý den bez chatu a virtuálního světa nevydržím! Lehám si na postel, cítím jen bušení ve spáncích a migrénu, která ovládá celé mé tělo, někam se propadám....

Probouzím se, přistoupím k oknu a myslím si, dneska je opravdu krásný den, půjdu na procházku parkem a konečně si pořádně prohlídnu každý strom, každou kytičku a lavičku v našem velkém parku. Nejdříve však scházím dolů do kuchyně, sedám na židli a mluvím s rodiči, maminka mi připravila čaj, toast se šunkou a něm kečupem namalovaný smějící se obličej. Usměji se na ní a říkám jí své plány pro dnešek, domluvíme se, že večer půjdeme na procházku všichni, celá rodina. Po pěti letech.

Jsem šťastná, dochází mi, že mě rodiče mají opravdu rádi, ale uvědomili si to až když jsem byla na pokraji smrti...