Tma pohladila záclony

Tma pohladila záclony vlající v okně do ložnice Na chvíli vzňal se zvadlý knot už dohořelé mrtvé svíce a na zátylek padl stín: Tvé tváře s pusou od malin mi ještě chybět nepřestaly Tvé prsty si tak rády hrály s mým tělem jako s loutnou kdysi Oči v nichž vídal jsem se celý vždy při střídání s oblohou Dnes ani nevím proč jsme chtěli dělat tak hloupé kompromisy v domnění že nám pomohou Jen válku myslí rozpoutaly a kdo se zeptá na oběti? Spíš s fantazií malých dětí jsme stavěli jen hrady z písku a vůbec nic nám nezůstalo Snad básně skryté do notýsku nám jednou poví co se stalo A neplakej - to není málo

---