Podzimní sonet

Podzimem bloudím, oslepen září,

barvou tvých očí byl jsem si jist,

měla jsi vždy nejmíň tisíce tváří,

pomlky v úsměvech, sta prázdných míst.

V kalužích klopýtám letmými kroky,

nacházím poslední spadnutý list,

sčítaje minuty, hodiny, roky,

vložím jej k řádkům, těm,  jež budeš číst.

S podzimem odešla´s, zase mi znova,

po nocích pláču, skládaje verše,

vyslyše má toužebná, bolavá slova.

Mysl mou pohřbila´s pod hladký rov,

nikdy víc nespatřím sluneční svit,

tvá láska spředla mi ledový hrob.