Sežehlá křídla

Tohle se asi těžko bude líbit, ale snad to bude odpuštěno ... věnováno tomu, kdo léčí krvájícející rány ... solí ....

     Němé mlčení rosy, co zapomenutě stydla na řasách, hořce tiché pršení slov z rozpraskaných rtů, jako když se dává sbohem, naposledy, tak chutnalo loučení, s tím, co tu nikdy nebylo, s vysněnou krásou smutně naivní lásky těch, co pro bolest v roztrhané duši radši zapomněli žít, chutnalo po kovově hořkém víně, co jsem pil z křivek tvé horké kůže.
      Studené konečky tvých křehkých prstů opatrně vykreslovaly kontury mého těla a pak mi do očí vtíraly smutek vlastního trápení, že už neumíš doufat, ale bez naděje umíráš, že se pavučinově lehkými doteky snažíš mluvit, kde selhal hlas a zas a znovu prohráváš boj o pár slunečních paprsků, co by tvé unavené ruce rozvěsily do mraků, snad aby se ti nad hlavou honily o něco světlejší stíny.

      Ticho nočního stříbra
      ti jemně kreslí po tváři,
      vášeň, co na oči líbla,
      slzy skryté v polštáři
      a přitom nikdo neublížil,
      víš, lásko, to se stává,
      studená krev vytéká z žil,
      když na prodej se dává.

      Bolením dlaní, protkaných chladem okenních skel, jsem ti pod kůži vpisoval obrázky, že tvé rány zhojím teplem svých paží, že si ulámu křídla, abych s tebou mohl být ještě jednu další chvíli, nebo, jestli budeš radši, vystoupám na nich dešťovým perlením až tam, kde se nechám sežehnout paprsky Ikarovy vzpomínky, aby se ti k nohám sneslo pár bílých pírek, zapomenutá připomínka toho, kdo si vyrval srdce z těla, aby ti jej věnoval.
      Z vlastních rtů jsem pil chuť tvých hořkosladkých polibků a bylo mi trochu líto, že tvá duše si v mých očích nepřečetla nic z toho, co bych ti místo vyznání psal na nahé tělo, kdyby se to nemělo šeptat beze slov.

      Láska je hloupě věrná,
      i když už nezbylo nic
      a tma vždycky černá,
      rub nikdy nemá líc,
      křídla padlých andělů
      tě jen sotva unesou
      život má tisíc údělů,
      které mnozí nesnesou.

      Naší horkou mladou krví jsme si po tělech vzájemně psaly patetická vyznání, tak trochu pravdu a tak trochu lež, slova ztěžklá solí z očí, které se vpíjely hluboko do mého nitra, v němž však neuměly číst.
      Tvé lehce deštivé doteky zábly na mé holé kůži, stejně jako teplo tvého těla a tvých polibků, jak jsem tě halil do bezpečí vlastních křídel, rozedraných slunečními paprsky, k nimž mě poslala nevidomost tvé lásky, ještě příliš nedospělé na to, aby věděla, že nevolit znamená zvolit smrt, svou, nebo těch, které vězníš ve svém srdci.

---