Flower power

And here´s to you

Mrs. Robinson

Jesus loves you more than you will know

God bless you please

Mrs. Robinson

 „ Jone, probuď se! Jone!“ Kerry divoce bušila pěstmi do hrudi světlovlasého mladíka. Klečela na špinavé zemi, kdesi v zatemnělém bytě jednoho ze svých nových přátel a z dálky k ní doléhaly tóny  Mrs. Robinson.

„ Bože, to ne.“ hlesla. Hudba začala nekontrolovatelně zrychlovat a její tělo se třást. Od omdlení ji dělilo jen pár sekund.

 Rozkvetlá louka v Tennessee, otcovy pěsti, slzy sourozenců. Peace please! Make love not war! „ Zkus to Kerry, zapomeneš.“ Let your minds be free! „ Dobře. Věřím ti.“

 Prameny jejích plavých vlasů spočívaly na růžové květinové halence bez povšimnutí dlouho poté, co Simon & Garfunkel dozpívali. Bytem se místy rozléhal euforický smích, místy výkřiky vášně. Neexistoval čas, pravidla, povinnost. Žít naplno, milovat, zemřít mladý!

 „ Do prdele! To snad ne, Kerry!“ Mohutný černoch zvedl bezvládné tělo své dívky a přiložil ucho k jejím ústům. Dýchala. S Jonem už se tak namáhat nemuseli. Dlouho se blížil ke konci své cesty. Agresivita výpadů vůči ostatním v komuně rostla přímo úměrně s navyšováním dávek.

 Celé San Francisco  kdysi kvetlo. Nevinnost bíle obsypaných stromů znázorňovala dokonalou čistotu myšlenky hnutí hippies a smích na rtech dívek s vlasy po pás, dlouhými rozevlátými sukněmi a jiskrami v očích dával Americe novou tvář. Nový nevázaný rytmus.

 Kerry vyhovovalo nepřemýšlet o budoucnosti, žít z minuty na minutu. Neplánovat. Bavilo ji putovat z místa na místo, nechat se unášet aktuální chutí. Byl tu Terence nebo někdo jiný, nežádali po ní plány, jistotu. Poprvé v životě od ní lidé okolo nic neočekávali, byli si rovni. Když chtěla tančit, tančila. Když se chtěla milovat, milovala se. Smála se, plakala. Bylo to tak prosté, jen občas se to zdálo složité. To když si uvědomila, že neleží nahá vedle černocha, ale někoho bílého z komuny. Když se za svítání probudila  ve spacáku vedle skomírajícího ohně a přála si, aby na ní někomu doopravdy záleželo, aby k někomu patřila. Když jí červánky na obzoru připadaly příliš podobné těm v Tennessee.

 Nepřišel. Samozřejmě. Kerry v nemocnici podepsala propouštěcí list a chytla si taxík. Přestože tušila, že návratem ke komuně si relativně dobrý zdravotní stav neuchová, nadiktovala taxikáři adresu bytu v černošské čtvrti San Francisca. Kam jinam by šla?

 Když přejížděli Golden Gate a slunce pomalu vycházelo za mrakodrapy, připadala si doma. S pocitem štěstí, který po dlouhé době vyprodukovalo samo její tělo, zaplatila, otevřela dveře auta a položila nezdravě bílou nohu v plátěných botech na zaplivaný chodník. Ne, doma nebyla.

 „ Zkurvená válka! Lyndon, Lyndon, Lyndon! Nějaký kretén Johnson!“ Terencův hřmoucí hlas byl slyšet až na ulici. Kerry přidala do kroku, aby zadržela demolici jejich bytu. V běhu pustila u dveří tašku a pokračovala za jeho hlasem do jakési kuchyně.

 „ Terenci! Stačí! Nech toho!“ Byla jediná, která se dvoumetrovému černochovi dokázala postavit. Všichni ostatní jen stály u zdí místnosti a klopili oči. Všude byly střepy a z puchu, jež se šířil celým bytem, se jí zvedal žaludek.

„ Kerry...“ Nebezpečné žhnoucí plameny jako zázrakem při pohledu na ni okamžitě zmizely a hlas zmírněl.

„ Kerry! Promiň mi to, miláčku. Já jsem zapomněl...“ Až teď si všimla skelných panenek a jemného třesu.

„ Chtěl jsem pro tebe přijet, to ta posraná válka!“ Z vatry, kterou slyšela praskat, když vcházela, už zbývaly jen dohořívající uhlíky, které dokázala bez problému uhasit.

„ Terenci, co se stalo?“ řekla mírně a rozhodila rukama. „ Co si to zase udělal? Hm?“ Připadalo jí to jako zaseklý film.

„ Nechtěl jsem.“ Třesot se neúměrně zvyšoval a Kerry se ho znovu zželelo. „ Promiň.“ propukl v pláč. Jeho obrovské tělo se zhroutilo na židli u baru.

 Ostatní se rozešli. Muž, kterého Kerry neznala, si ještě u stolu přihnul z láhve  levného ginu a potom se odpotácel na špinavou terasu. Zřejmě náhrada za Jona. Někdo pustil naplno hudbu.

„ Terenci, co mám dělat? Poraď mi.“  zašeptala si spíš pro sebe Kerry a dosedla na vedlejší barovou židličku. Schovala si tvář do dlaní. Byla zoufalá. Najednou, po tolika měsících otupělosti, po měsících s drogami v tomto uzavřeném světě viděla, jaké je to bez nich. Bez těchto ztracených lidí, kterým už nešlo o sílu květin.

 „ Kerry, já jsem sám. Už nemůžu žít jinak, nemám proč.“ vypravil ze sebe Terence. Nemusel to říkat, Kerry to věděla, jen ho nemohla zachraňovat. To musel sám.

„ Poslouchej mě Terenci!“ zatřásla s ním a donutila jej, aby se jí podíval do očí. Musela mít jistotu, že ji vnímá. „ Já jsem málem zemřela! Rozumíš? Co to říkáš, každý může začít znova. Podívej se jak vypadáš! Vypadáš jako troska...“ křičela, jako by se dívala do zrcadla minulosti.

 „ Ale já vím, že jí nejsi.“ dodala tiše a objala jej. Seděli tam dlouho. Kerry  třepajícího se Terence něžně hladila po afrocopáncích a doufala, že toho nevzal příliš mnoho, aby to co mu řekla, zapomněl.

„ Pšš.“ šeptala mu do ucha jako matka, tišící své dítě. Jak jen mu měla pomoct? Byl příliš daleko.

 Potom odešla. Dala sbohem San Franciscu, dala sbohem lidem, se kterýma bývala šťastná. Místu, které nepřestala milovala.

„ Goodbye, Mrs. Robinson.“ pomyslela si, když se oknem autobusu, směřujícím na východ, dívala na ztrácející se město. Pousmála se. Ta písnička ji provázela všemi těmi roky. 

 Ovocné stromy  už nebyly v den jejího odjezdu obsypané nevinností jako kdysi na začátku.  Zbyla jen vzpomínka na to, jak sladké bylo pozorovat jejich rozpuk. Pro Kerry však jejich vůně nebyla hořká. Ne, to ne. Jen jí rozum úzkostlivě radil, aby už navždy vzpomínkou zůstala. 

 Zítra bude doma, už jen čtyřiadvacet hodin. Přesto, že v porovnání s lety, kdy žila v Kalifornii, to bylo směšné, Kerry to připadalo jako celá věčnost. Tupě sledovala jeden ze zábavných pořadů v malé černobílé televizi naproti postele. Poslední levný motel u silnice. Najednou si uvědomila, jak moc je unavená cestováním, každodenními změnami, shonem. Unavená životem v pohybu.

 Vypnula program, který byl stejně jen kulisou, nepodstatným doplňkem. Zamířila do koupelny, kde se svlékla a vstoupila do sprchy. Studená voda příjemně chladila, byla to spása před neutuchajícím horkem.

 Snad stesk,  zamyšlení se na konci období, jež jí tolik dalo i vzalo, nebo jen obyčejný strach z budoucnosti smísily ledové kapky s horkými dohromady. Kerry se kousla do rtu.

„ Proboha, vždyť to nebylo tak špatný.“ vzlykla a svezla se na světle modré kachličky, jež pokrývaly zem sprchového koutu v motelu Missisipi Inn.

 Za svítání Kerry vešla do jídelny a objednala si na snídani toasty, aby mohla co nejdříve vyrazit. V boxech okolo nikdo neseděl a právě rodící se žhavý kotouč na obzoru probleskoval mezi nápisem motelu na okně, který promítal svůj stín na Kerryin stůl. Mhouřila bledě modré oči na  novinový sloupek o nebývalém suchu v Kalifornii, a nepostřehla, že vešla skupinka rozesmátých lidí s přesně tak dlouhými vlasy a s chutí a touhou po dobrodružství, které se pro ni postupem let staly pouhým snem. Mladík líbal po většinu času svou dívku vášnivě na ústa a ostatní si jich nevšímali. Byli příliš zaujatí svými plány, vyhlídkami na lepší život jinde než v tomto zapadákově s rodiči. Netušili, jak pomíjivý to může být úsudek. Když konečně vzhlédla, zarazila se. Litovala jejich nevinnosti, přála si přisednout a varovat je. Ne! Ona jim záviděla.

 Kerry rychle hodila na stůl pár drobných mincí,  ve spěchu zachytila jedinou tašku, se kterou kdy cestovala z lavice a práskla dveřmi toho prokletého motelu. Nikdo se za ní neotočil. Stoupla si na kraj silnice a vánek z rychle projíždějících aut jí vzal lesk z očí. Tolik toužila po tom začít znovu. S jinými lidmi, jinde. Disponovat sílou květin, která zůstala před lety někde u Golden Gate. Tam, kde nechala opravdovou svobodu a nadšení ze života.

„ Domů, slečno?“ prohodil vesele stařík, který jí zastavil na cestě u Missisipi Inn. Jeli už pár hodin. Kerry nebyla schopná přemýšlet. V rádiu hrála Mrs. Robinson.

Heaven holds a place for those who pray

Sitting on a sofa on a Sunday afternoon

Going to the candidates debate

Laugh about it shout about when you got to choose

Every way you look at it you loose

Where have you gone Joe DiMaggio a nation turns its lonely eyes to you?

What´s that you say Mrs. Robinson Joltin´ Joe has left and gone away

„ Domů? Já nevím.“