Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vlna která neulehá

29. 11. 2007

443

Autor

Creep

Všechen čas se jen ohlížíme za sebe a zkoumáme co je před námi. Když nás ale odněkud zespod chytne vlna která neulehá, musíme změnit svoje jednání a přestat se ohlížet, plavat s ní a nebo se utopit ihned.

Pracoval jsem tehdy jako prodavač v benzínce, prodělávál a vyhýbal se krachu. Nikdy sem v krámku neměl prázdno, vždycky tam někdo okouněl a nechal pár centů nebo nic.
Nad vodou mne drželi majetní muzikanti co si sem tam u mně koupili nějaký ten drahý instrument.
Nebylo to moc často a proto je mám všechny ve svém sešitu, ty kopie účtenek si střežím.
Začátkem Července sem byl už velmi moc zadlužen, ruce mi pomalu vrásčili ze stresu a oblečení bledlo
chudobou. Byt už mi dávno nepatří, mám rozkládací postel v prostorách hudebnin. 15. 8 ke mně vešli dva muži v oblecích s pečlivě naškrobenými límcemi, jejich tváře byli nápadné. Menší měl brýle, malý nos a břicho. Větší naopak svižnou postavu a pevnou, sebejistou tvář. "Dobrý den-" Začal ten vyšší. "Přejete si" Přerušil jsem ho. "Máme pro vás jistou nabídku, můžeme si promluvit vedle?" Mluvil trhavě a ve své řeči dělal až vteřinové přestávky, rozhodně nepůsobil jako zkušený řečník. Pamatuju si, že sem zahodil ten dokonale natrénovaný a zaručeně přirozený business úsměv a pokynul pánům rukou. Zašli jsme dozadu do mé odpočívárny, menší se váhavě postavil ke zdi a čahoun se mlsně vrhnul na židly, za chvíli tak učinil i ten druhý. "Pánové mám své dodavatele myslím že-" Začal jsem. "Pane!" přerušili mne oba zároveň. Tak přece jenom mají něco společného vyjma obleků. Dlouze se na sebe podívali zatímco jsem se jich zeptat co vlastně chtějí, načež ten tlustý vytáhl blok, něco zapsal, papír s těžkým srdcem utrhnul a položil ho na stůl v jehož čele jsem seděl. Bez rozloučení odcházejí, otáčím lístek na kterém je kostrbatě napsána adresa nějakého domu na kraji města. Celou noc toho dne jsem oči nezamhouřil. Když k vám přijdu dva chlápci v nóbl kvádrech co se ani nepředstaví, kterým přitom etiketa nedělá problémy, donutí vás to k neustálému myšlení. Další den v hodinu před otevíračkou jsem vyjel na tu adresu, byl to pěkný domek. Vjezd zdobili vedle růží i řady soch a živý plot kterým si bohatí i chudí vyhrazují právo na území. Zaparkoval jsem svého starého Ford Pickupa vedle luxusního medvěda a zapálil si cigaretu. V tu chvíli zápasím s nejistotou a strachem, zazvonil jsem. Mahagonové dveře se rozepli do stran a uprostřed nich stál kuchař: "Pan Sardijev tady nejní." Napsal jsem mu telefoní číslo a požádal ho zda bych si nemohl zaskočit na toaletu. Kuchař celý zbrunátnělý však zakroutil hlavou a skromě přidal: "Ne, pane promiňte pan Braun mi žádnou návštěvu nehlásil a kdyby se dozvěděl že jsem vás pustil dovnitř-"
"Vy jste kuchař?"
"Ano, proč pane?"
"A to vám hlásí kdo přijede?"
"Ne. Ale..." Trošku se zarazil, zjevně nečekal odpor.
Dveře se zavřely a já zůstal sám s plným měchýřem na kraji města. Nemohl jsem se déle zdržet a tak jsem se vydal do mé druhé práce. Vysedávání za pokladnou a účtování benzínu mi na chvíli zlepšilo náladu. Právě jsem si četl etiketu jedné kukuřičné tyčinky když do obchodu vrazil můj kamarád Luke. "Zdárek!" A plácl mě po ramenu. Luke byl asi o půl stopy vyšší než já, měl silnější ruce, krátké hnědé vlasy a džíny s modrým trikem. Byl rozvážný a chytrý, mnohem chytřejší než já, realista i vtipálek co zná míry. Často sme se nevídali, on měl holku a dobrou práci kde měl i své přátele. Předložil mi lístek ptajíc se jak se mám a co dělám. Já byl v rozpacích, cítil jsem se vedle něj tak malý, ne méně významný ale ubohý. Jeho úcty jsem si vážil více než čehokoli jiného, nakonec probudil mi v hlavě krásnou myšlenku, takovou která ho samotného barví ve zlatě.
Bavit se s tebou bude každý, nudit jen opravdoví přítel.
Další den mám noční, občas přijede nějaký kamion nebo ztracený cestovatel ale je celkem klid. Až těsně po jedenácté mi vletělo do benzínky 5 mužů v maskách. Nepřekvapil mě fakt že mě jdou požádat se zbraní v ruce
o finanční injekci nýbrž jejich počet. Jeden z nich se přiblížil k pultu a bezeslov mi podal tašku, já ji naplnil, obyčejně to nedělám. V drtivích případech dorazí vyklepaný otec rodiny co nemůže splatit dluhy, trhá sebou, zbran mnohdy nemá ani natažennou. Když odcházeli jeden z nich ironickým úzkým hlasem pronesl: "Chtěli jsme si promluvit."
Potom jsem probudil šéfa a policajty, šéf se zlobil ale rozhodně se mě nechystal vyhodit, sám dřív v benzínce
pouze pracoval než si ji koupil. Celou noc přemýšlejíc nad tou jeho větou jsem si namlouval že to nemá nic společného s tou návštěvou, načež sem se umoudřil a spojitost přiznal. Ráno opět hodinu před šichtou jsem se tam znovu stavil. Tentokrát mi otevřel ten malý obtloustlý chlapík co u mě byl v benzínce a dal mi ten lístek. "Tak přece se hodláte domluvit?" Pronesl z ostra.
"Vlastně jsem se o to pokoušel už včera ale nechtěl mě pustil dovnitř, že prý pan Braun není doma."
"Idiot!" Řekl ten chlap nesympaticky a měřil si mě skelnatýma očima.
Vyzval mě dovnitř a já se ocitl na mramorové podlaze, nepamatuju si jak k tomu došlo, zřejmě mě něčím uhodil, protože jsem zezadu na lebce cítil tlak. Mistnóst byla krom toho studeného mramoru celkem útulná, plná polic s knihamy a bednami s alkoholem. Procházel jsem tím skladem a ke konci jsem spatřil černocha s mamutím vzhledem a skromným oblečením, jak uviděl že sem se probral zaklepal na dveře které vedli z místnosti. Byl jsem vyděšený ale nepanikařil jsem, tušil jsem že po mě něco chtějí a potřebují mě k tomu.
Do místnosti vešly ti dva chlápci zatímco se gorila odklidila. Ten vyšší představil sebe i toho druhého. Vysoký byl Ed a tlouštík Luigi. "Něco od vás potřebujeme Johne." Začal ten menší.
Tak přece jenom, já diplomaticky mlčel aby si nemysleli že se jich bojím.
"Vy pracujete na beznínce že ano?"Pokračoval.
"Ano, na Redway 31"
Z kapsi kabátu vytáhl fotku nějakého snědého muže s jemnými fousy. "Poznáváte ho?"
"Ne, měl bych?
"Kdepak, nemůžete si přece pamatovat každého kterému tankujete že?" Odpověděl.
Ztratil jsem trpělivost a začal na ně chrlit otázky o tom chlápkovi na fotce a kolik je hodin a co se děje.
Luigi pak vytáhl revolver a položil ho před sebe. Můj apetit pro mluvení ochabl.
"Je to snadné Johne, poslouchejte." Začal Luigi. Popisoval mi jeho přání jako by po mě chtěl jít nakoupit. Ve skutečnosti však chtěl něco mnohem závažnějšího, potvrdil moji domněnku o tom že to přepadení beznínky spáchal on, říkal že když úkol splním, nechá mě být a ještě mi dá peníze o které oloupili šéfovu kasu. Mohlo tam být tak 1200 dolarů. Podle jeho instrukcí jsem měl čekat kolem půlnoci muže na fotce v nákladním Fordu a při tankování mu dát bombu zespod pod auto. To byl problém, pokud pudu na policii zabije mě ta jejich opice, nebo jakákoliv jiná. Musel jsem jim to odkývat, načež mě pustili zpátky k Fordu. Jak si sakra můžou vědět že tam ve 12 někdo bude tankovat? Já měl fotku oběti a pro výbušninu jsem si měl přijet do čtvrti Pingeltown do domu naproti Hotelu Burns. Nicméně musel jsem do práce.
V jednu mi skončila směna a večer jsem měl nastoupit tu ve které mám provést tu nadstardantní péči o auto.
Naproti Hotelu Burns byl malí domek, spíš buňka pro pracovníky. Dle instrukcí jsem ho prohledal a našel několik válců přilepených k hodinovému strojku. Ve 20:00 jsem nastoupil do práce a každá vteřina pro mne byla hodinou. Nevěděl jsem co mám dělat, jestli mám mít na svědomí neznámé lidi nebo se nechat odkrádlovat sám, taky bylo nebezpečí že se mi tam bombu nepodaří umístit i kdybych chtěl. Já totiž osobně benzín netankuju ale pouze přijímám platby, tankuje mladý Jimmi. Bude ho potřeba před dvanáctou nějak odklidit, hodně jsem přemýšlel a napadaly mě spousty věcí. Jedna horší než druhá.
Nakonec se mi ho ve pět minut před devátou podařilo přesvědčit že volala naléhavě jeho teta a že já to za něj vezmu. Ano je to hloupé, vždyť přijde na to že sem lhal. ale já chci žít. Aspoň zatím jsem chtěl.
0:06 dorazil starý náklaďák, když řidič vystoupil aby zaplatil poznal jsem svůj cíl. Když nasedal zpátky do auta, vyjmul jsem bombu z tašky, obtočil ji lepící páskou a připevnil. Mám to za sebou, oddychl jsem si.
Když auto najelo na silnici, ano teprve potom jsem si uvědomil že jsem nenatáhl časomíru. Kdybych tam bombu nedal vůbec nebylo by to tak hrozné jako tohle. Ve spěchu jsem nasedl do svého Forda a benzínku nechal ladem, šlo o život a já se třásl a proklínal všechno kolem. Sledoval jsem náklaďák až do jeho cíle, a nebyl jsem sám. U cíle mne předjel ta svině Ed, pokud to nebouchne, odbouchne on mě. Nákladní vůz zastavil na troskách staré fabriky po které zbyli jen staré, holé skladovací prostory. Náklaďák zajel až do areálu zatímco já a Ed stáli s auty vedle silnice. Když sem vystoupil z automobilu a ohlédl se na Edovo auto, spatřil jem nechápaví výraz. Já sám sebe nechápal, jistě to nebude jen tak nějaký náklad a jak mě uvidí můžu klidně dostat kulku jako trest. Přibehl jsem k jednomu s těch hangárů kam vůz nacouval, řidič kouřil cigaretu a zjevně na někoho čekal. Zanedlouho přijelo druhé auto ze kterého vystoupili tři muži. Ve chvíli kdy se s řidičem domlouvali vystoupil jsem ze tmy a neustále huhlal že jim musím něco říct. Nechci aby to znělo hrdinsky, děsně jsem se bál, děsně. Později jsem byl o dost chladnějším a vypočítavějším ale v té chvíli jsem hleděl a cítil jak mám ze strachu lehké nohy a těkžou mysl. Jeden z nich na mě mířil pistolí a kříčel ať se držím dál od toho auta. "Musím vám něco ukázat!" řekl jsem naléhavě "Podívejte se pod náklaďák."
"Kurva!" Zakřičel muž co na mě mířil. "Kterej zkurvenec!"
Řidič udeřil rukou do kapoty a ostatní vykládali krabice z auta.
"Kdo to tam strčil a kde?" pokračoval muž s kloubokem a pistolí.
Chtěl jsem to celé vylíčit ale někdo mě předběhl: "Musel to tam dát on, když sem čerpal na benzínce, vysál mi nádrž aby měl jistotu. Já ho viděl jak se motá za károu!"
Ten řidič je snad Sherlock! "Ty zasranej šmejde!" Zařval na mě muž s kloboukem, jehož pistole mi lechtala kůži nad okem. Já začal vysvětlovat, on nepřestal mířit. Neřekl jsem ani pár vět když se ozvala střelba. Zaběhl jsem do hangáru a vykoukl zpoza rohu. Řidič ležel postřelen na zemi a světla auta ho osvětlovali jako herce na pódiu, bohužel hlavní roli nemá. Ostatní se kryli za náklaďákem, muž s kloboukem občas vystřelil do tmy, nebylo nic vidět. Střelba od druhé strany ustala, protože někdo z těch co se kryli vypnul světla náklaďáku a zničil tak útočníkům jejich výhodu. Všude byla tma, jen přes zeď areálu dopadala světla veřejného osvětlení pár metrů za ni. Slyšel jsem dupot snad desíti mužů, dobře jsem věděl že mě nemůžou slyšet a tak jsem se doplazil k náklaďáku a šeptal "To jsem já, nestřílet." Muselo to působit trochu legračně, vždyť ani neví kdo já jsem! Muž s kloubokem opírajíc se o pneumatiku si položil prst na ústa aby mi naznačil že mám být zticha.
Otevřel dveře náklaďáku a plížil se pod sedadly. Výtáhl z tama kapesní svítilnu a podal mi ji se slovy: "Běž do skladu, najdi tam bednu z lahvema a pár jich dones." Moc sem tomu nechápal, ale vypadal že věděl co dělá. Pližil jsem se do skladu a slyšel neutichající výstřeli protivníků, občas se ozvala střelba pistole toho chlapa v klobouku, u skladu jsem slyšel jen hlasité zajeknutí a další střelbu. Neveřím že ten vzdych smrti pocházeli ze strany protivníka, byl totiž rozprášen po trávníku a pomalu se plazil k autu pod rouškou tmy.
Věděl jsem že když zasvítím baterkou tak se v tom skladu prozradím ale bylo málo času a já byl naprosto v tranzu, aby světlo nemělo takoví rozptyl dělal jsem pravou rukou stinítko. Láhve jsem našel a rozutekl se k náklaďáku, nemohl jsem se plazit asi bych to nestihl. Byli moc blízko a bylo by to momentálně víc nebezpečné než rychlí průnik. Muži co vykládali náklad leželi mrtví poblíž auta, asi je ten v klobouku někam poslal, to dodnes nevím. Muž si vyhrnul rukávy a začal vyndával lahve z krabice, velice opatrně aby to nikdo neslyšel, otevřel je, utrhl si kousek košile, polil jí a zastrčil dovnitř. Ze saka si vytáhl sirky a cocktail zapálil. Rukou mi naznačil ať nalezu do náklaďáku, pomalu jsem se vplížil a krčil pod volantem. Mezitím připravil další láhev. "Nastratuj motor!" Zařval a hodil jeden molotov na zeď hangáru. V tom okamžiku se mi ve zpětném zrcátku oběvil jeden z těch bastardů. "Sou tady!" Zakřičel jsem a stlačil plyn, můj druh stihl naskočit zezadu do náklaďáku, po cestě postřelil muže v zrcátku. "Jeď!" Ozvalo se ze zadu. Zatímco jsem se rozjížděl a mířil k závoře vyhodil druhý cocktail na beton kde auto předtím stálo, nikoho nezasáhl ale útočníci nebyli schopni střelby, museli utéct před plameny. Provalil jsem závoru a ujížděl nocí pryč, když jsem dorazil do bezpečné vzdálenosti a měl jistotu že nás nikdo nevidí přistavil jsem auto na parkovišti. Můž s kloubokem
se ujal řízení a zavezl nás k cihlovému domu, starý dům na pronájem bytů. Celou dobu jsem neřekl ani slovo, měl jsem ještě před očima ty plameny a byl jsem stále vzrušen. Vyšli jsme do čtvrtého patra a zaklepali na byt číslo 7. Otevřel nám jiný muž v saku - "K sakru Huberte!" A ukázal na špinavý oblek mého společníka.
"Vyskytli se komplikace." Řekl klidně seč mohl, potom ukázal na mě a pokračoval "Tenhle to ví".
"John Oldfield" Představil jsem se.
Můj společník se představil jako Hubert Cessalo, muže ve dveřích jako Ryana Mortona. Hubert byl podle všeho Ital, byl totiž snědý a mluvil velice barvitě, jeho černé vlasy podtrhávali jeho původ. Ryan byl typický američan, byl asi o půl hlavy větší než Hubert, tělem o dost silnější, vlasy měl neupravené a světlé.
Sedli jsme si do kuchyně a já začal vyprávět. Během vyprávění mlátili pěstmi do stolu a Hubert nervózně kouřil evropské cigarety, když jsem dovyprávěl Ryan se zvedl ze židle a otevřel okno vedoucí do ulice, odklápěl žaluzie a něco hledal. "Dean Benin ta svině, to byl ten kdo ti dal tu fotku Oldfielde. Huberte?"
"Poslouchám" řekl klidně, přičemž nepustil oči z ulice.
"Já se nikdy nefotil, odkud sakra můžou mít tu fotku?"
"Ta fotka je z Ronnieho oslavy, fotil tam skoro každýho." Odpověděl pohotově, otočil se od okna a navrhnul že bude nejlepší když se za ním hned vydáme, dokud je to čerstvé.
"Jsou tři hodiny po půlnoci Huberte!" řekl Rayen klepajíc si na čelo.
"Dobře klid kámo, tohle je ale průser. Zabili tam tři od přepravní firmy, mimo to část zboží tam zůstala."
Narušil jsem nadcházející chvíli klidu: "Ten s kým jste ten obchod uzavřely, musel být domluvenej s tim Beninem"
"Proto tam taky nepřijel" Dodal Hubert.
"Já myslím půjdu" pronesl jsem nevině.
"Hlavně nechoď domů, jestli ho nechceš vidět naposledy." Smál se Ryan.
"Vyspi se někde v hotelu a ráno se stav, chci se ti odvděčit za pomoc. Nejsem svině" Říkal Hubert když mě vyprovázel z bytu. Ocitl jsem se sám, v teplé letní noci ... kolem procházel zamilovaný pár a já jen přemýšlel kde je nejbližší trafika, dál jsem se neodvážil pomyslet.

2 názory

StvN

30. 11. 2007

Dát tip

Nečetl jsem celé. Mám z tebe rozpačitý dojem. Gramatické chyby, místy školácké vyprávění, zajímavé obraty, postřehy, na první pohled psané strojově jako podle šablonky, zároveň něco láká číst dál v naději, že půjde o zajímavý příběh. Abych to já chtěl číst dál, musel bys zlepšit úpravu textu, opravit chyby a přesvědčit mě hned v úvodu, že opravdu půjde o něco zajímavého.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.