Svoboda nákupního vozíku

Žijeme v jednom obrovském stroji, máme ruce pro práci a nákupní vozík.

Dnes nejdu do školy, prostě jenom přijedu autobusem, vystoupím, obejdu se svými přátely jejich školy a až
budu sám v té zimě, vykolejený ze stereotypu zapálím si v parku cigaretu. Nemyslím na nic důležitého, chvilku věnuji
škole. Zapřemýšlím o tom jestli mi to vyjde, jestli jsem opravdu kvalitní žáškolák, nutí mě to tam na té studené lavečce
na které ještě před chvílí seděly studenti chystající se do školy položit si otázku, proč jsem šel za školu a proč tam chodí i jiní?
Lidé říkají že jsem líný, můj týden je sedmkrát zítra a všichni to vědí, mý přátelé to vědí i prarodiče. Je to opravdu strašná vlastnost,
rodiče dokáží přežít u svého potomka mnoho neřestí, chtějí ho poslat správným směrem a dokáží přejít jeho drzost, zlé
přátele, divné názory pokud pilně studuje, dokud ví že si v životě poradí. Od toho tu rodiče jsou. Já tam jen seděl a něměl důvod,
mohl jsem úplně stejně sedět ve škole, dokonce se i míň nudit, nemrznout, nepřemýšlet. Chvíli jsem se procházel náměstím,
tuny lidí pospíchajících do práce a školy, ten motor naší vlasti byl pryč a zbyly tu jen matky s dětmi, důchodci a já. Já, malý a prázdný,
procházející se člověk, s nejistými vyhlídkami. Zašel jsem si koupit nějaká trsátka, potom něco k jídlu a najednou jsem měl před
sebou pouhých 6 hodin nestesitelného bytí, tichéhu přemýšlení, pozorování toho všeho, litování sama sebe. Opět sedím v parku a kouřím,
o lavičku dál sedí nějaká žena středních let s velmi malým dítětem, ona kouří on břečí. Já nedokážu brečet, všude cítím prázdno.
Jsem si zcela jist že přesně v téhle situaci spousta lidí sahá po drogách, nemusel bych jen tak sedět, mohl bych létat a potom zase
spadnout a snažit se vyletět, s mokrými křídly nebo dosud suchými. Neustále kontroluji mobil, čekám až mě prozvoní žena kterou miluji,
které se nikdy nevyznám, která mne má možná taky ráda, ale přednost dá starším, zkušenějším, pohlednějším. Nemám jí to za zlé,
jen chci aby mě nechala doufat, abych měl pro co žít. Až mě prozvoní a moje velice skromná milostná potřeba bude naplněna, vydám
se do supermarketu, supermarket považuji za takovou výstavku dnešní společnosti. Jak všichni tlačí ty vozíky... někteří se smějí,
nekteří pláčou a někteří skutečně jen tlačí... si pokládám spousty otázek: Budu tady taky tak hloupě jezdit a nepřemýšlet nad tím?
Budu chodit do práce a o víkendech si užívat? Mám šanci přežít aniž bych se k nim přidal jako další ozubené kolečko do stroje?
Všichni jsme dohromady jeden správce toho stroje, můžou mě kdykoliv nahradit, v tomhle stroji je každý nahraditelný, každý koho
stroj vyrobil dovede nahradit.

---