Jednou..

Taková kraťoulinká, ale přeci si myslím, že si zaslouží být zde zařazena.

Při světle svíčky, tmy za oknem skládám básně
a žiju s tím, snažím se, beru vše tak vážně.
Sny, tužby , srdce mé už zaplňují,
je mou hrůzou, že se nikdy nesplňují.
Co od života člověk vlastně čeká,
lehce dá se říct a nebo nedá?
Kus duše, těla, srdce pohromadě,
je to jak falešný tón, co kytaru rozlaďuje.
Vše dohromady tluče se, když jeden celek dělá víc,
ale běda jen, když jeden neudělá nic.
Jeden člověk pravil moudře,
v lásce se řiď srdcem pouze.
Ale vše o lásce přeci není,
to jen v mé hlavě se odehrává snění,
že s láskou přemoci je možné vše,
ale čím starší jsem, uznávám, že to prostě nelze.
Snad jednou překonaje bolest vykročím
a zase v děšti divoký tanec, vesele si zatančím.

---