Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOna
30. 11. 2007
0
6
891
Autor
Cerolaine
ONA
Muži, sedící u dlouhého stolu, se bezradně dívali do země. Vítr čechral jejich vlasy, plachty, vyhraňující prostor stanu, se vlnily.
V očích mužů se mísil strach s beznadějí, na jejich tvářích byla nepřítomná grimasa.
Do stanu vešel vysoký muž, ve světle pochodní byla jeho jizva, táhnoucí se napříč celým obličejem, nápadnější než obvykle.
Byl zjevně poměrně mladý, soudě ale podle jeho vrásek, měl toho již hodně za sebou. Přiléhavé kožené oblečení zdůrazňovalo jeho štíhlou, šlachovitou postavu.
Ze stolu vzal plnou číši vína a pozoroval ostatní chlapi u stolu.
„Trocha života do toho umírání…“, pokusil se je povzbudit, jeho hlas byl však spíše chladný než přívětivý.
Odpovědi se mu nedostalo. Chvíli ještě sledoval ty smutné tváře, poté upil ze sklenice.
Válel doušek v ústech, poté ho znechuceně vyplivl na zem.
„Už i ten chlast má pachuť strachu.“ dodal hořce a opustil stan.
S kmány u stolu to ani nehnulo.
Nadechl se svěžího, nočního vzduchu. Zelenýma očima sledoval oblohu plnou hvězd, měsíc v úplňku, stíny vysokých stromů. Pramínky jeho černých vlasů si volně poletovaly ve větru.
Úzkými prsty přejížděl po zdobeném jílci šavle, která se mu houpala u pasu.
„Iormene? Jsi to ty?“
Hlasu si skoro nevšiml, tolik se zasnil do této noci, která mu připadala tak…zvláštní? Kouzelná? Možná. Byl si jist že dnes, nebo v následujících chvílích se stane něco mimořádného, co ho poznamená.
Otočil se na patě a zadíval se do místa, kde tušil osobu.
„Jsem.“ odpověděl.
„Pojď sem, prosím.“
„Jak si přeješ, Caileane.“
Pomalu vyšel do jiného stanu, s karmínově červenými plachtami.
V místnosti bylo větší světlo, pochodní tu bylo více.
Naproti Iormenovi stál světlovlasý muž, jednou rukou se opíral o židli.
„Co potřebuješ?“ zeptal se černovlasý.
Ještě chvíli bylo ticho, pak ale Cailean odpověděl.
„Jak jsou připraveni na bitvu?“
Iormen zkřivil ústa. „Obávám se že nedostatečně.“
Cailean na něj upřel svoje modrozelené oči. „Jakto?“
„Bojí se.“ odvětil krátce.
Na čele světlovlasého se prohloubila vráska, vypadal teď mnohem starší.
„To je špatně.“ zamumlal.
Ten s jizvou ve tváři mírně přikývl.
„Máš pravdu, Caileane. Muž bez výcviku, za to s odvahou, toho v bitvě učiní víc než jakýkoliv zbabělec.“
Teď zase přikývl Cailean.
„Myslíš že utečou?“
„Těžko. Vědí, že by narazili na nepřátelské vojsko.“
Dlouho bylo ticho.
„Bojím se, že nás obklíčí z jihu.“ řekl Cailean a zadíval se na strategickou mapu.
Iormen chvíli přemýšlel, pak ale promluvil. „V tom případě nás zatlačí k Raveniným skalám, nebudeme mít prostor k útoku, naši obranu zničí rychle.“
„Přesně tak. Je hodně velká pravděpodobnost, že se jim to podaří. Přecejen, podle zvědů je jich pětinásobek.“
Iormen se kousl do rtu. „Musíme se přemístit více k západu, na východě nám dělá překážku řeka. Pak budeme mít větší šanci.“
„Snad.“ dodal Cailean a zvedl ze stolu volně odhozený plášť.
Iormen porozuměl. Vyšel ze stanu a zastavil se.
Cailean ho brzy následoval.
„Jdeš za Aileou?“
Světlovlasý mlčky přikývl.
„Mluví už?“
„Ne. Pořád ne.“ zamumlal Cailean.
Znovu to tíživé ticho.
„No, nebudu tě dál zdržovat. Pokusím se jim zvednout morálku a nějak nenásilně informovat o možném obklíčení.“ řekl Iormen, rozloučil se a svižným krokem odešel.
Světlovlasý se zhluboka nadechl. Chvíli ještě pozoroval jasnou oblohu, pak vyšel k Raveniným skalám.
Když dorazil, obloha se mírně zatáhla a vítr více rozfoukal. Více se proto zachumlal do svého pláště a začal lézt nahoru.
Opět si ho všimla dřív než on jí. Její velké, šedivé oči ho zvědavě pozorovaly.
„Ahoj Aili.“ pozdravil ji a vylezl za ní na rovný plácek.
Neodpověděla, jen si ho dál prohlížela.
Její světlé, skoro až bílé vlasy vlály volně ve větru, stejně jako rozevláté bílé šaty.
Už se nadechl k mluvě, Ailea ho ale gestem zastavila. Dívala se přímo před sebe, na jasný úplněk, který zaplňoval temnou oblohu.
Byl chvíli zmatený, nic však nenamítal a pozoroval nebe s ní.
Koutkem oka se na ní sem tam podíval, ona se však nehýbala, nemluvila…jen se jí v očích třpytil lesk úplňku a na ústech tančil podivný úsměv.
Seděl tam s ní, celou noc. Bez rozmluvy, bez emocí, sám. A přesto s ní.
Upadl do zvláštního zamyšlení, snění. Probudilo ho až teplo vycházejícího slunce, které příjemně šimralo na těle.
Dlaní si protřel oči, protáhl se a řekl: „Musím jít, Aili.“. Obrátil se směrem k ní…nebyla tam.
Svraštil obočí, rozhlédl se, ale ona nikde nebyla.
Rychle slezl ze skály a rozběhl se do tábora.
Běžel podél řeky, cestou pozoroval její proud. Až najednou si všiml podivně zarudlé barvy vody.
Zastavil se a nastražil uši.
Bojovný křik neslyšel.
Pomalu šel dál, a uviděl, co se stalo.
Přímo naproti němu ležel na zemi Iormen.
Jeho zelené oči ztratily jiskru života, už tak světlá pleť byla ještě více pobledlá. V hrudi měl až po rukojeť zaraženou krátkou dýku, kolem jeho těla byla ohromná kaluž krve.
„Iormene…“ vyhrkl ze sebe Cailean s vytřeštěnýma očima.
Najednou uslyšel zaržání koně. Rychle se otočil.
Spatřil nádhernou bílou klisnu, na jejímž hřbetě seděla Ailea. V jejích bílých šatech skoro splývala s klisnou.
Upřeně se dívala Caileanovi do očí.
„Aili…proč?“ zašeptal. Do očí se mu vehnaly slzy. Tiše sledoval Aileu, která po chvíli popohnala klisnu patami a zmizela někde v Raveniných skalách.
Zaslechl křik. Křik vojska. Křik, přinášející smrt.
Z pochvy vytáhl meč a rychle zamířil do tábora. V uslzených očích viděl rozmazaně, nestíhal sledovat situaci.
Přesto se snažil vykrýt všechny rány, mířené na něj.
A v tu chvíli se to stalo. Otočil se piruetou, aby unikl nepřátelově scimitaru, další rána ho však srazila k zemi.
Těžce dopadl na kolena, meč mu vypadl z ruky. Zoufale se chytl za rozpárané břicho, krev z něj ale unikala proudem.
„Aili…“ zaskuhral a sesul se k zemi.
Kroky ostatních bojovníků ho míjely o kousek. A přesto byly daleko…čím dál víc…
A pak přišla temnota.
Ale i v té viděl lesk Aileiných šedivých očí, které ho doprovázely až sem, do krajiny smrti.
6 názorů
jasně,jen nesmí působit prvoplánově,zapadat do kontextu děje i postavy,třeba u řidiče náklaďáku je to patřičné,u víly lepých tvarů víceméně nepatřičné...záleží i na vývoji postavy,samozřejmě.Naštěstí je spisovatel svobodná bytost a co vloží do úst postavě,to tam bude,tak to je.
jo a co se oněch výrazů týče: tolkien psal takovou "jinou" fantasy, každopádně když sáhneš po nějakých těch běžnějších titulech, tyhle výrazy jsou obvyklé...třeba v takovém legendárním zaklínači toho je spooousta :)
Ok, beru si tvé rady k srdci. Tuhle povídku beru sama o sobě jako takovou...hm...jinou. Třeba do těch ostatních, tady zveřejněných (Nový začátek alchymisty) jsem se vžila kapku víc, tohle byla jen taková zkouška jednoho nápadu.
Jinak tvé kritiky si cením. Jo a co se týče Bradburyho, tak mám k sci-fi nějaký vžitý odpor, takže tohle asi nechám tak jak to je : )
Každopádně díky.
Ještě drobnost,nevím jak moc je zvykem ve fantasy,kde to oplývá poloelfy,alchymisty a kouzly používat slova jako zkurvysyn,či hovorové,neGandalfovské"je mi kosa".
A pozor na gramatiku:
...a pozoroval ostatní chlapi u stolu.
chlapy!!! (pány)
Ale vše omlouvá Tvůj věk...
;)
Milá Karol(Carol),zkusím trochu "hlubší kritiky".
Popravdě celou Tvou povídku jsem přečetl akorát tuhle-Ona-.Horko těžko se to louská,jak slohově,tak obsahově je to nevyzrálé,prázdné.Měl jsem pocit,jako bych narazil na výcuc z Tolkiena,nebo z Harryho Pottera,ale bez začátku,i konce.Bez smyslu,nic jsem se nedozvěděl,ani nic nepocítil.Jen slova a jména dosazená do "takyděje".Povídka vypadá jako lehké lit.dílo,ale opak je pravdou.Je potíž vměstnat do ní nápad,invenci,děj,obsah,příběh a skloubit to.Jako čtenář Raye Bradburyho,Ti ho doporučuji pro ponaučení.Není to sice Fantasy,jen takové civilní sci-fi,ale mistr svého oboru.