Surreyské fialky

Vzduch voněl po fialkách tak jemných a nedotčených jako samo nebe. V mlze těsně nad nimi se líně válelo slunce jako by se mu nechtělo povstat nad lukami a celým Surrey, jakoby se mu najednou nechtělo dospět. Dnes naposled mělo okusit samotu na nebi.

Vzduch voněl po fialkách tak jemných a nedotčených jako samo nebe. V mlze těsně nad nimi se líně válelo slunce jako by se mu nechtělo povstat nad lukami a celým Surrey, jakoby se mu najednou nechtělo dospět. Dnes naposled mělo okusit samotu na nebi.

Přála si popohnat i zastavit čas. Na zlatorudých loknách se Emily usazovali karameloví a bledě žlutí motýli. Studená rosa ji alespoň zčásti připomínala, co je pouhý přelud, a co realita. Chladila její srdce, jež v posledních měsících vášnivě tlouklo pro jiné. Zdálo se být stejně vášnivé, jen možná více dychtivé, méně poetické. Emily toužila vlastnit parfém s vůní těch nádherných rán, kdy jen tak bloumala panstvím a zároveň si byla jistá, že vůně, které pozná, budou daleko, daleko lepší.

Nevěřila v boha, jen si nedokázala vysvětlit neskonalý půvab každého pohybu trávy, trylku drozda a života, který tu už celá staletí byl stejně bezohledný k lidem, kteří si jej chtěli porobit. Tady se příroda nepodřizovala člověku jako v Londýně, tady se lidé podřizovali jí. Jak vděčná byla dědečkovi zato, že umí ocenit krásu.

James jí kdysi řekl: „ Krásu a rozum jsi zdědila po matce. Jen tvé srdce má podivně stejný rytmus jako otcovo.“ Velmi často a rád se zastavil a jen se díval, jak Emily pomalu roste, stává se z ní vznešená labuť, která čeká na svůj první let nad jezerem. Ach, kolikrát už nemohl spát, a to potom dychtivě seděl u okna svého oblíbeného salónku pod záminkou pozorování východu slunce. Většinou se těsně před vyhoupnutím kotouče na oblohu vynořila z mlází daleko vzadu drobná postava s hřívou zářivě rudých vlasů.

Kdysi silueta patřila méně než desetileté holčičce, která mu při čtení tak ráda sedávala na koleni, poté vzpurné slečně s nosíkem malinko nahoru. Jen tolik, aby jí někdo nevyčetl pyšnost, přesně v takové rovině, jako to před více než třiceti lety viděl James u svého syna. Dnes však přes chlad viktoriánského okna spatřil něco opojného, co ladilo oku i duši. Zamilovanou ženu. Byla to zamilovaná žena, zamilovaná do muže stejně tak, jako do svého domova. Studené ráno vehnalo Emily ruměnec do tváří, nebo snad, že by to nebylo jitro?

„ Čert aby se v těch mladých vyznal.“ Zaklel tiše a odvrátil se od tabulek ojíněného okna. Nepamatoval si, že by takto kdy viděl svou ženu. Ne! Po tvářích se Jamesovi skutálela slza dojetí, radosti z toho, jaká jeho vnučka je, a také strachu ze samoty, kterou už tak dávno zahnala ta malá panenka s obrovskýma očima, které na něho celý život mrkaly zpoza dlouhých řas a dávaly mu tak smysl života.

James v čele stolu zacinkal stříbrnou lžičkou o sklenici s vínem. Sám jej pečlivě vybral ve svém dobře zásobeném sklepě. Naposled připíjel tímto výjimečným rulandským Emily k narození, jak příhodné!

„ Proč je v životě tak málo krásných chvil?“ Stěžoval si při pohledu na prázdné místa mezi lahvemi. Věděl, jakou událost přiřadit ke každé zaprášené mezeře, vybavil si všechny atypické chutě vín, jež mu byly po celá desetiletí svědky. V mládí pil s Catherine spíše sladká vína z oblasti okolo Loiry. Když odešla ona i mladý James, zahořkl, tak jako jeho vína. Vyžíval se v trpkosti pozdních sklizní.

„ Jak pyšný byl její otec v ten den před dvaceti lety. Měl tu stát on a jemným cinknutím prosit o ticho pro svou dceru.“ Pomyslel si teď James, ale hned myšlenky na syna zahnal, nechtěl, aby jeho nálada v tak významný den dostála hořkosti pozdního Tokaje.

U dlouhého slavnostně vyzdobeného stolu ustal šum a všechny zraky se náhle upřely k vysokému bělovlasému muži, oblečeném ve své nejlepší vestě s diamantovou jehlicí ve vázance.

Emily střídavě těkala mezi Philem a dědečkem. Byla vzrušená, tolik lidí tu dnes usedlo vlastně jen kvůli ní. Kvůli jejím zásnubám. Málokdy večeřela s někým jiným, než dědečkem, ale vkus a výřečnost, vyskytující se v povaze každého Herona, jí byla tichým vůdcem mezi tak vybranou společností.

Přestože nebyl Emilyin dekolt objemný jako dekolty jiných žen u stolu a byla bledší než obvykle, všem přítomným se, když přicházela, zatajil dech. Barva módně střižených šatů, ač připomínala tratoliště krve, překvapivě ladila k rusým vlasům upravených do půvabném drdolu. Panenská krása, zaznělo z úst postaršího nahrbeného muže s bradkou, ale velmi bystrými smysly, pokud šlo o ženy.

„ Jsi nádherná.“ pošeptal ji tajně Phil, když ji vedl ke stolu. Také si to myslil.

„ Dnešní den je významný jak pro mne, tak především pro mou vnučku Emily. Před pár týdny jsem byl požádán o její ruku.“ James vrhl krátký pohled na Philipa po své pravici.

„ Celý její život jsem měl obavu, že nebudu schopen říci „ano“, někomu, kdo si pro ni přijde, ale když ji dnes večer vidím po boku muže, kterého si vybrala, jsem spokojen. Ano, myslím, že spolu budou šťastni. Proč? Protože Emilyina povaha je klidným přístavem pro Phila, ve kterém naopak Emily najde partnera pro nespoutanost. Připijme jim.“ Pozvedl číši.

„ Na Philipa a Emily.“

Většina dočasných obyvatel domu, uprostřed luk Surrey, usla rychle. Přispěly k tomu nadívané koroptvičky z místních hájů, silné víno a také únava z bystrosti, kterou po celý večer museli chtě nechtě disponovat vůči hostitelově vnučce a jejímu snoubenci. Nikomu neunikla nezvyklá mladost zasnubující se dívky, která se stala podmětem pomluv starých panen a závistivých slečen bez věna u stolu. Jak jí záviděli. Seděla tam, naprosto nevědoma si své oduševnělé krásy, dráždící ženy i muže. Sotva ji kterýkoliv spařil a svitla v něm nepatrná naděje, že by mohla být kdy jeho, hned ji zase ztratil, jelikož jistota vlastnictví tomu zatracenci po jejím boku přímo svítila z očí.

Starý James rozněžněle políbil kolem půlnoci Emily na čelo a opustil jako jeden z posledních jídelnu. Měl velmi smíšené pocity. Na jednu stranu ho prostota jejího štěstí těšila a na druhou jí byl zděšen. Copak by duše, kterou se vždy snažil uchránit před strastmi života, dokázala překonat zklamání? Dokázal by to on? Život jej naučil být pokorný k náhlým přílivům radostí. Byly tak pomíjivé a nestálé.

Zatížen obrazy z budoucnosti se James ze zvyku ve svém toaletním pokoji převlékl do noční košile, ujistil se, že dobře zamknul svou nejlepší jehlici a ulehl do postele.

Nebe nad Anglií se zatáhlo. Pokryly jej těžké černé mraky. Picadilly smáčel jen pozdně letní deštík, aniž by komukoliv ublížil. Těžké kapky směřovaly na jih. Chystaly se udeřit na to nejcitlivější místo.

Emily se choulila zmrzlá na kost u okna, blesky a hrom si vždycky představovala jako posli z jiného světa, kteří nás mají před něčím varovat. Děsilo ji ale, že se dnes přihnali tak nečekaně a byly kruté. Na obzoru hořel starý dub.

„ Všechno je v pořádku.“ opakovala si stále dokola, ale nemohla se zbavit podvědomého pocitu nebezpečí a strachu. Zvedl se vítr a do hlaviček něžných fialek dole v trávě začaly bušit ostré mokré kapky. Emily na pár vteřin omráčila prudká bolest v zátylku, ale když párkrát zamrkala, náhlá bolest ustoupila.

Duchové z jejího dětství znovu zaťukali na bránu fantazie a když se o její ruku otřel těžký závěs a v dálce znovu mohutně uhodil blesk, Emily už neváhala ani minutu. V duchu si spílala za svou zbabělost, ale když běžela mrtvolně tichými chodbami domu a slyšela ozvěnu každého svého kroku, děsila se, co ji čeká v cíli. Co podnítilo tak prudce vyvolanou úzkost, jež ohromila její tělo i duši? Bože, co? Chtělo se jí vykřiknout, ale z útrob nevycházel žádný zvuk. Běžela dál, minula Jamesův pokoj a instinktivně mířila k Philově dočasné ložnici. Cítila, jak se dlouhý noční pláštík v běhu dotýká jejích lýtek, jak za ní vlaje. Připadalo jí to, jako by běžela věčnost, až se najednou zastavila. Slyšela přitlumené hlasy, vzdechy. Z Philipova pokoje vycházelo jemné světlo, patrně pocházející z malé elektrické lampičky na nočním stolku.

Nemohla dýchat, nemohla odvozovat následky, toho co právě spatřila. Necítila nenávist, ani zlobu. Cítila jen zklamání a lásku. Lásku, tak silnou, až ji to bolelo.

„ Ne!“ vykřikla žena s vzezřením plaché dívky a prudce se posadila na posteli.

„ Byl to sen. Byl to pouhý sen.“ zašeptala a po chvíli s úlevou znovu ulehla. Svítalo.

Hřejivé zářijové slunce vycházelo za mladým dubem a škvírou mezi závěsem z lehkého tylu zasvítilo Emily přímo do tváře. Znovu zavřela oči a užívala si pocitu, kterého se doposud nemohla nabažit. Pocitu naplněnosti láskou. Jen jí. Ničím jiným.

Podruhé ji zbudil polibek.

„ Dobré ráno, Emily.“ pošeptal jí do ucha Phil. Vychutnávala si okamžik, než dá na sobě znát, že už nespí. Bavilo ji předvídat, jak se na ni asi dívá, ale většinou to příliš dlouho nevydržela.

Natáhla k němu ruce a on ji vzal do náručí.

„ Že bys mne nikdy nepodvedl!“ řekla zcela spontánně.

Zarazil se, ale pak jí jemně pohladil po zlatorudých loknách, které tolik miloval a přesvědčeně odvětil: „ Ne, Emily. Nikdy.“ a přivoněl si k malé kytičce fialek v levé ruce, symbolu citu, který k sobě navzájem cítili.

„ Óó, jak dobře jsi udělal Jamesi, když si svolil.“ usmíval se v duchu starý James, když pozoroval ty dva, nasedající ruku v ruce do drožky. Vzal do náručí malou holčičku se stejnými lokýnkami, jako měla Emily a vydal se s ní zpět alejí k domu uprostřed luk Surrey.

„Proč se v životě upínat na nesnáze, které mohou přijít, když se už teď ta moje malá dušinka rozhlíží s takovou láskou a vírou jako její maminka, kterou jsem takto nosil také a naučil ji vybrat si správně, milovat jen to, co je jí hodno?“ pomyslel si a usmál se s pohledem upřeným na karamelového motýlka v jejích vlasech.

---