Pláň Mizérie

Je to divný, jak sny ovlivňují život člověka. Třeba jenom náladu během dne – pokud nevěříte v osud… Sen vás může postavit na nohy. Nebo dokonale rozhodit… Je chudý ten, kdo světem kráčeti bez snů musí – jenže já bych se svejch snů docela rád zbavil. A nebo ne. Zbavil bych se jenom jednoho. Byl (a je) to jedinej sen v mym životě co se opakoval. Nikdy se mi nic podobnýho nestalo… V tomhle snu stojim najednou uprostřed pustý a prázdný pláně. Vypadá to tam přesně tak, jak si člověk představuje pustinu – písek a kameny, sem tam keřík, chomáček trávy nebo holej pahýl stromu. Skály na obzoru přecházej v šedivý nebe plný bludnejch mraků hnanejch větrem… Ale tak prázdná ta pláň zase není. Je plná mrtvejch těl lidí, nedbale poházenejch kolem mne. Ale i tohle má svou zvrácenou logiku a řád – nejblíž u mně leží moje rodina a přátelé. Dál jsou už “jenom“ známý… A ještě dál jsou lidé, který jsem nikdy v životě neviděl. Je to šok – zjistit, že všechno na čem vám záleželo, je pryč… Najednou jste sami. Víte, že na celym tomhle světě není nikdo. Jenom vy a spousta mrtvol. O tohohle snu už se nebojím smrti. Protože jsem jí poznal – a člověk se bojí toho, co nezná. Co nechápe. Ani mi nevadí, když někdo umře. Protože mi v tom snu už všichni umřeli… Fajn, kecam. Vadí mi to pořád. Ale už ne tak jako dřív. Jak poznáte, že sen je jen sen, když spíte? Chápete? Všechno kolem je strašně – reálný… A já tomu všemu v tý chvíli uvěřil. Neumím dost dobře popsat ten pocit. To nebyl pocit samoty. Ani lítosti. Ani smutku. Ne. Bylo to něco víc… Ale jedna věc mi nahání hrůzu: Když jsem tam byl naposled, měl jsem něco víc než radost…

Jedný – dejme tomu holce – jem řek, že když jsem tam našel člověka, kterýho jsem nenáviděl, plakal jsem. Neví, že jsem se smál, když jsem našel jí… Co jsem k ni asi mohl cítit?

A tak procházím tou plání s úšklebkem na rtech a pátram, co bych měl asi tak dělat… Nevím, kam mám jít a co dělat. Proč jsem sakra tady? A co se vlastně stalo? Proč jsou vlastně všichni mrtvý? A proč jsem sakra já zůstal naživu? Proč…

Celej ten sen určitě netrval víc než pár vteřin – jako všechny sny… Jenže já po tý pláni chodil celý dny. V noci to bylo o trošku víc snesitelný – nebylo vidět kolem. Našel jsem si volný místo na skále a usnul a doufal, že se stejně jako ostatní nikdy nevzbudim. Jenže já se vzbudil (v tom snu), zvedl se, šel dál. Minutu za minutou, hodinu za hodinou, den za dnem. Přesunout pravou nohu před levou, levou před pravou a znova…. Bylo to nekonečný. Jenom děkuju bohům, že jsem v tom snu nedostal hlad… A že ta těla kolem nepodléhají rozkladu – zas tak reálnej ten sen naštěstí nebyl.

Zatím jsem si v tom snu vždycky udržel zdravej rozum (teda – pokud jsem někdy ňákej měl…) a vždycky jsem se probudil. Seděl jsem na posteli, snažil se to rozdejchat. Znáte to – vždycky sen tak trochu doznívá. Každej večer si leham a bojim se, že to přijde zase. A každý ráno jsem zklamanej, že to nepřišlo…

Výňatek z lékařské zprávy: Lůžkové oddělení nemocnice v Tullahomě, stát Tennessee, USA  18.května roku 1965 upadl subjekt do hlubokého komatu ze kterého se dosud neprobral.                          Bionické reakce organismu opět v normálu. Jediným viditelným projevem jsou křečovitě stáhnuté mimické svaly v obličeji a REM fáze spánku…