smutné štěstí

Zase se popral,

usmála se víla nepřesvědčivě

a v koutcích se jí rozvětvily drobné vrásky –

včera tam snad ještě nebyly.

Je to čekání na ortel.

Je to úděl a oddanost a stále doutnající vášeň.

Asi se narodila pro smutné štěstí.

 

Ještě dýchá,

řekl drsný hráč rock´n´rollu

a pak se rozbrečel,

že nemá nic,

ani toho psa už nemá

a kytaru, s kterou by dobyl svět

a mě že nemůže mít,

kromě těch několika jasných nocí,

kdy si spolu vyprávíme

o našem smutném štěstí.

 

Konečně se zase usmála přes slzy

něžná bytost, která mě porodila

a v zoufalstvím obtěžkané tváři se zračila naděje,

že zase jednou budou

bezva Vánoce a voňavá pohoda,

že budeme jen vzpomínat

na tohle naše prosincové smutné štěstí.

 

Jednou mě pochopíš,

zamrkal na mě, když se loučil,

no ano, můj táta.

Že prý jednou pochopím

touhu se ještě jednou rozletět,

možná už naposled,

najít sám sebe

ve čtyřech bílých stěnách duše.

Prý jsem po něm,

taky v sobě nosím touhu po smutném štěstí.

 

Ještě dýcháme,

řekl jsi a já se rozbrečela.

„Ještě dýcháme“

jako nejistá diagnóza.

Ještě dýcháme, lásko,

tak zapal svíčku a nalij víno.

Lehce opilá usínám u tebe v náručí.

Ano, ještě dýcháme,

i když je to taky jen smutné štěstí.

 

---