SETKÁNÍ

Dívala jsem se na tvoji ženu a bylo mi vše jasné.

Jak to mají muži jednoduché. Oženit se se snem, představou, s princeznou…to se ti to pak píšou nádherný básničky.

***

Ráno pršelo a já se snažila zviklat dceru. ,,Hele, prší, nikam nepojedeme.“ Radka se zasmála a říká :,,Mami v autobusu neprší a v obchodním centru také ne.“ ,,No , jo ale musíme sebou tahat deštník, někde ho zapomeneme.“

Nemusely jsme. Když jsem spěchala na autobus, přestalo pršet .

,,Nastupuje se ještě do autobusu z boku? " ptám se dcery. Jezdíme všude autem a tak je cesta do Prahy změnou, která nám je k smíchu.

,,Ano, maminko.“

 Zvoní mi mobil, samozřejmě ve chvíli, kdy přijíždí autobus a otevírá dveře.

Strčím peníze na lístky dceři a manželovi odpovídám. ,,Jo, právě přijel autobus, jedeme. Až budeme v Praze , ozvu se .“

,,No ty jsi ale šikovná, jak umíš koupit jízdenku.“ ,,Ano, maminko a taky umím nastoupit do autobusu, sednout si a naučila jsem se to úplně sama.“ Smějeme se. V lednu jí bude osmnáct.

Ještě v autobusu se domlouvám s přítelem, kterého znám z jiného literárního serveru, že to vidím s časem špatně. Nebudu ho mít tolik, abychom se setkali, ale jeho rada ohledně toho, jak se dostanu ke Galerii světla, mi hodně pomohla. Ano, takto já rozumím přátelství, chuť slyšet se navzájem, poradit v situaci, která by se mohla stát komplikovanou…zájem o druhého.

No to je hrůza! Adventní Praha! Černý most, nákupní centrum. ,,Nesnáším tolik lidí pohromadě. Do čeho to rostete?“

,,Mami, vždyť je to krásný, neboj oni ti nebudou překážet.“ Směje se dcera ale já ji nevěřím.,,Budou! Znám to, vidím tramvaj a je mi zle!“

Sháníme dárek pro vnučku..pro Rozárku, ale to co chceme samozřejmě nikde nemají.

Jsem unavená, oteplilo se, v kabátu mi je horko, bolí mě nohy a mám vztek.

Proč jsem sem jezdila, blbý nákupy, vždyť se tomu před vánocemi vždy vyhýbám.

,,Pojď jdeme na kafe, dáš si něco dobrého.“

Dívám se na ni. Mám krásnou dceru, mlsá tiramisu a uždibuje si z mého medovníku.,, Dojez to, je to sladký jak červenej pes.“ ,,Tak ty si vezmi moje. Škoda, že tu není táta, mohl si dát ještě něco jiného a měli bychom tu kolotoč.“ Je to naše hra..když někde venku mlsáme, dá si každý něco jiného , ale všichni  ochutnáme.

Táta volá, že už je v Praze, jede pro nás, ale motá se na jiném parkovišti.

Konečně jsme se sešli.

Já bych už měla vyrazit do Poetické čajovny. Naposledy se ptám muže, jestli nechtějí jet se mnou. Manžel dorazil z práce. Má hlad. Ne, zůstanou tady v Centru a ty si jeď metrem. Je to jednodušší, než hledat  Čajovnu autem.

Měl pravdu, jako většinou pokaždé.

Stojím na kraji galerie a nevím, zda se mi to jen zdá. Slyším měkkou slovenštinu. Vidím ženu a muže a s nimi Zdeňka Hajného!

Malíře, jehož reprodukce jsem si nechala zarámovat a visí nám v ložnici i v obýváku.

Prý ho mívají rádi ti, kteří už stáli na kraji a nahlédli tam, odkud se ještě nikdo nevrátil… i když… kdo ví.

Je mi jasné, že Slovák je Stano  Háber a ta křehká blondýnka bude jistě jeho žena.

Chvíli váhám, stojím , dívám se na ně. Stano  na mě pohlédne a aniž bych se musela představovat…,,Marcelka!“

Představí mi svoji ženu a já při pohledu na ni chápu, proč její muž musí psát básně.

Poslouchám výklad Zdeňka Hajného o obrazech , o tepajícím srdci galerie…a když nás nasměruje ,,do nebe“, stojím v úžasu nad tím, co dokáže lidská fantazie. Napsala jsem kdysi báseň Návrat a k ní připojila právě obraz od Zdeňka Hajného a ten obraz je centrem hvězdného nebe, ve kterém nyní stojím.

Stano tomuto malíři řekl : ,,Vaše obrazy jsou jako ikony – namalované modlitby.“ Přesně vystihl pocit, který jsem vždy z těchto obrazů měla.

Byl to nezapomenutelný večer…

A já za něj chci poděkovat Jarmile Moosové.