Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTys vyvolená
10. 12. 2007
1
2
680
Autor
Sissi92
25. listopadu 1990, 04:12 hod
Slunce zapadlo a hvězdy už dávno vyšly. A nebo nevyšly? Nevíme. Je zataženo a velké dešťové kapky bubnují na okna. Většina obyvatel Londýna již tvrdě spí. Na obyčejně rušných londýnských ulicích je až na pár opilců pusto.
David Parker však nespí. Sedí v dlouhé potemnělé chodbě z hlavou v dlaních a po čele mu stéká krůpěj potu. David Parker je sedmadvacetiletý absolvent policejní akademie. Je to vysoký a štíhlý mladý muž. Na hlavě má obyčejně upravené, jako uhel černé vlasy. V jeho jindy zářivých modrých očích dnes byl strach? Nebo to bylo očekávání? Či pouze ospalost? Na nízkém čele se Davidovi klene husté černé obočí. Uprostřed obličeje se mu skví nos jako bambule a obličej doplňují plné rudé rty. Bohužel nelze v Davidově obličeji přehlédnout ospalost a výrazné kruhy pod očima. David má bílou užmoulanou, pomačkanou a od deště promočenou košili, která je volně přehozená přes modré džíny. Na nohách má zablácené hnědé boty s tkaničkami.
Vtom začala odkudsi hrát hudba a rozléhala se po duté chodbě. David sebou trhl, jako by se probudil ze snu. Co to? Najednou pocítil drobné vibrace a uvědomil si, že to co vydává zvuk je jen jeho mobilní telefon.
Otráveně vytáhl z kapsy u riflí mobil značky Nokia a otřel si do bílého rukávu košile pot. „Ano? Říkal jsem, abyste mě teď nerušili!“ „Ale šéfe…“ odporoval hlas z telefonu. „Dnes ne!“ už skoro vykřikl David a zavěsil. Dnes, právě teď v tak významný okamžik, ho nikdo nebude rušit.
Neuběhla ani čtvrt hodina a Davida vyrušily další zvuky, z druhého konce chodby byly slyšet kroky. David se postavil a hleděl na přicházející postavu. Byla to žena, měla rovné dlouhé blond vlasy, které jí sahaly téměř až k pasu. Do obličeje jí neviděl, ale byla oblečená v dlouhém bílém plášti. Žena se rychle přibližovala a David brzy rozeznal na cedulce jejího pláště nápis Dr. Jackie Rossová.
S nadějí v hlase se David zeptal: „Už“? Doktorka Rossová si zřejmě vychutnávala dramatičnost okamžiku, protože si dala s odpovědí načas. Došla až k Davidovi, usmála se a pronesla do ticha: „Ano.“
Když k Davidovi doktorka pohlédla, neušlo mu sice, že je paní Rossová krásná žena, ale jakmile slyšel její odpověď, nemeškal a rozběhl se jako vítr vpřed. Proběhl celou dlouhou chodbu, rozrazil dveře a pokračoval dál chodbou vpravo. Konečně už stál před dveřmi s číslem 505, zhluboka se nadechl a vešel dovnitř.
Rachel Smithová leží na bíle potaženém lůžku a cítí nedozírný pocit radosti. Své hnědé melírované vlasy měla rozhozené na polštáři. Její hnědé oči zářily štěstím a rty měla zkroucené ve spokojeném úsměvu. Ve svých pětadvaceti letech dělala dojem sotva plnoleté nerozumné dívky, ale byl to omyl. Rachel nebyla nerozumná ani ve svých osmnácti a není ani nyní. Pohlédla na droboučkou postýlku vedle sebe, nahnula se nad ní a odkryla pruhovanou dečku se slovy: „Ahoj, já jsem máma! Táta je…“ Její hlas přehlušil dupot na chodbě a vtom se otevřely dveře.
„Davide! Konečně!“ vykřikla Rachel, když ho uviděla vstoupit. Pohlédla opět na postýlku s miminkem a konstatovala: „Vidíš, to je táta.“ David na nic nečekal, prošel místností k postýlce, vzal dítě do náruče, políbil Rachel a řekl jen: „Vezmeš si mě?“
* * *
6. 12. 1990 14:46 hod
Je to jen pouhých jedenáct dní, co se Rachel v King´s college hospital narodila malá Sandra, a přesto už Rachel nebyla tak šťastná jako v den Sandřina narození. Ač to tak mělo být…
„Budeme se s Davidem brát,“ řekla Rachel stroze svým rodičům. „Myslíš toho trhana, co stejně nakonec skončí jako nějaký hlídač na parkovišti!? Tak na to rychle zapomeň!“ hýřila argumenty její matka. „Ale mami, je to otec mého dítěte, copak si to neuvědomuješ? Já ho miluju, tak se s tím konečně smiř, už nejsem malá holka!“ kontrovala Rachel. „Milá dcero uvědom si jednou pro vždy, že jsi naše dítě, máš určité společenské postavení a budeš se podle toho chovat!“ podporoval otec svou ženu. Ano, byla to pravda, Smithovi patřili v Londýně k jedné z nejbohatších rodin. Rachel to neměla ráda, nepotřebovala přepych, ani drahé oblečení. Chtěla se živit jen svým milovaným malováním. Jestli si na něco potrpěla, tak na svůj zjev. Chodila k těm nejlepším kadeřníkům a používala ta nejdražší líčidla značky Dior. Nesnášela všechny ty snobské akce, kterých se musela zúčastňovat se svými rodiči. To všechno by samo o sobě nebylo tak hrozné, kdyby jí rodiče nebránili vzít si muže, kterého milovala, jen proto že neměl požadované postavení. To už byla poslední kapka! „Nedovolíte mi tedy vdát se za Davida?“ zeptala se Rachel s poslední nadějí, co jí ještě zbyla. Bohužel přišla odpověď, kterou čekala: „Ne.“ Rachel ukápla slza, sebrala však posledni síly a řekla: „Je vžitým omylem, že láska přináší jen radost, že velká láska je sama o sobě zárukou lidského štěstí. Sbohem…“
* * *
25. listopadu 1995, 09:36 hod
„Mami, mami vstávej! Halooo! Už je ráno! Mno tak, už se probuď!!!“ křičela a radostně pobíhala v růžové noční košili s obrázkem medvěda na břiše po domě Sandra „Vždyť mám narozeniny! Tak už vstávej!“ Sandra se stala zázračným dítětem. Byla velice učenlivá a na svůj věk poměrně dost inteligentní. Když její vrstevnice čmáraly na papír, Sandra vytvářela nádherné obrázky, když ony hráli člověče nezlob se, porážela starší kamarády v šachu, když si její kamarádky hrály s panenkami, ona se už učila číst, psát a počítat. Sandra měla snad ve všem navrch.
„Dárky máš schované po domě, Sandro! A nebuď mě takhle brzy ráno.“ zavolala z postele Rachel, aniž by třeba otevřela oči. „Ale já se jen těším, tak se hned nezlob! Jupíííí!“ radovala se hned Sandra a začala hledat schované dárečky. Nedostala hračky, ani oblečení, ani jiné podobné věci, ale dostala knihy, spousty knih, na všechna možná témata. Pro Sandru to byl nejkrásnější dárek ze všech.
* * *
25. listopadu 2000, 15:52 hod
„Sandro! Sandro!“ volal David Parker na svou dceru, kterou už viděl pár metrů před sebou. Sandra se dnes zúčastnila jedné z matematických olympiád a David pro ni měl dojet až ke škole, konečně ji našel. „Ahoj tati!“ odpověděla Sandra. „Tak co,“ ptal se táta, „Zase první?“ Sandra se usmála a přikývla. „Nemohl jsem Tě najít, kdepak jsi běhala?“ „Já nemůžu za to, žes mě neviděl, jsem pořád tady.“ Naše malá dívenka byla každým dnem chytřejší a chytřejší, teď už uměla samozřejmě číst výborně, a také toho patřičně využívala. Přečte každý měsíc alespoň patnáct knih. Navíc však byla po čertech dobrá v matematice a ve všem s ní spojeným. Bavilo ji šifrování, vymýšlení složitých příkladů a podobně. Měla vynikající znalosti ve všech možných oborech. Co se zeměpisu týče, procestovala prstem na mapě celý svět. Poznala skoro všechny státy podle vlajky a rozlohy. Z přírodopisu a dějepisu měla celkem ucházející znalosti, ač o sobě prohlašovala že jsou to její slabší stránky, stačily znalosti z dějepisu na druhé místo v mistrovství Velké Británie a z přírodopisu potom na místo třetí.
Když dojeli domů do Hampstead road 47, byla už Sandra trochu unavená, nic jí však nemohlo zabránit oslavit své narozeniny. Bydleli ve vlastním domě, Sandřina maminka slušně vydělávala malováním obrazů a tatínek byl ve své práci též velice úspěšný, již pár let po škole se stal vedoucím oddělení, inu měli se dobře. „Je fajn mít narozeniny,“ ušklíbla se Sandra, „Těším se na nové dárečky!“ Jako každý rok jsem ti dárky schovala po domě, doufám, žes z toho ještě nevyrostla.“ řekla Rachel a zamrkala perfektně nalíčenými řasami. „Proč bych z toho měla vyrůst? Děkuju, mami!“ jásala Sandra, dala mamince pusu na tvář a rozběhla se hledat schovaná překvapení.
* * *
Ve svých patnácti letech nebyla už Sandra pouze neuvěřitelně vzdělaná a nepřevyšovala své spolužáky téměř o 50 bodů IQ, ale stávala se z ní také krásná dívka. Byla štíhlé střední postavy. Její vlnité zrzavé vlasy jí splývaly několik centimetrů nad pas. V Sandřině obličeji dominantně svítila její vševědoucí smaragdově zelená očka, pod nimi měla nos jako knoflíček širší rudé rty. Stále se zajímala o matematiku a bavilo ji číst, ale teď navíc kromě své mateřštiny plynně mluvila francouzsky, německy, španělsky a čínsky. Zůstalo jí zapálení a píle. Šifry milovala každým dnem víc, měla ráda středověké příběhy, z nichž ji nejvíce fascinovala Johanka z Arku. Podrobně prostudovala celý životní příběh francouzské národní hrdinky. Johanka slyšela hlasy, hlasy, díky nimž ji znal a zná celý svět, hlasy, kvůli kterým se dožila jen svého devatenáctého roku, hlasy, kterým věřila až do poslední vteřiny, kdy byla dne 30. května 1431 na rouenském náměstíčku Vieux Marché upálena, hlasy, jež ji donutily zradit svého milého a opustit kamarádky, hlasy co jí řekli jak naučit žoldáky jak mají bojovat, hlasy, které jí řekly: „Tys vyvolená stát v čele vojáků, když padnou na kolena..“ Když král řádně využil toho že je mrtvá prohlásil Johanku za oběť justičního omylu. Katolická církev ji prohlásila roku 1909 za blahoslavenou a téměř pět set let po její smrti za svatou. „Naivita zabedněného rozumu si nezadá s naivitou zvířete.“ pomyslela si Sandra.
Seděla právě nad matematickou úlohou, když vtom se otevřely dveře do jejího pokoje a vstoupila Rachel. „Dárky máš schované po domě, Sandro, jako každý rok.“ Sdělila jí s úsměvem na rtech. „Jaké dárky? Za co?“ udivila se dívka. „Ach Sandro, ty jsi zase v té své říši čísel, tak zkus sečíst kolik dní jsi na tomto světě, odečti to od této chvíli a dojde ti, že máš dnes narozeniny!“ ušklíbla se Rachel. „Máš pravdu mami, zapomněla jsem,“ odpověděla pohoršeně , „Děkuju ti! Podívám se po nich.“ dívka si prohrábla zrzavé vlasy a vydala se po dřevěných schodech do přízemí. Neviděla už v hledání dárků takovou oblibu, ale jednak nechtěla měnit tradici a jednak nechtěla kazit mamince radost. Radost mela i ona, když pod gaučem našla notebook. „Bude se ti hodit, je to poměrně slušný model, se vším všudy.“ podotkl David. „To je bezva, moc vám děkuju.“ Potom už našla jen několik knih. V mžiku přečetla všechno o svém notebooku a odnesla si ho do pokoje, připojení na internet jí už dlouho chybělo. Hned začala stahovat spousty nepostradatelných programů týkajících se matematiky, fyziky, literatury a další a další. Sandra byla jinak normální teenager, takže se nevyhnula ani internetovému chatu. Nejraději chodila do místnosti Šifra, kde s dalšími nadšenci namáhala mozek nějakými úkoly. Nejsložitější a tudíž nejkrásnější šifry posílal uživatel jménem Nai8R. Když nový notebook řádně vyzkoušela rozhodla se jít na procházku na svá dvě nejoblíbenější místa v celém Londýně.
Oblékla si modré džíny, bílé přiléhavé tričko na ramínka a přehodila přes sebe černý kabát sahající těsně pod pas. Svoje vlnité vlasy stáhla do gumičky a v koupelně jen vykouzlila kolem očí dvě černé linky a rty natřela leskem. „Vrátím se brzy, mami!“ zavolala ještě ze dveří a už si to štrádovala přes Crowndale road a Pancras road rovnou do British Library. Pokaždé, když stála před moderní oranžovou budovou Britské knihovny, pocítila zvláštní pocit vzrušení, tak moc se těšila na četbu. Vstoupila do obrovského sálu a oddávala se knihám. Po pár hodinách se zvedla šla navštívit druhé oblíbené místo. Nejkratší možnou cestou, kterou znala, se vydala vpřed. Prošla dvěma na sebe navazujícími cestami Custon road a Ruston road, pokračovala kolem kruhového objezdu do Marylebone road a odtud už odbočila přímo do Regent´s parku. Šla pěšinou a zastavila se až u Rose Garden, tam ale nezašla, ač je růžová zahrada nádherná, ona milovala Island Rockery. Prošla několik vyhrazených cestiček, pak, ale odbočila a sedla si na břeh jezírka pod stoletou vrbu, kde ji nebylo vidět. Vychutnávala si paprsky sluníčka, které byly v londýnském podnebí vzácné, a jen tak seděla, přemýšlela.
* * *
25. listopadu 2010, 11:40 hod
Vítr ohýbal stromy jakoby to byla stébla slámy. Padaly kroupy a byla obrovská zima, prostě typické londýnské psí počasí. Zrovna v tomhle nečase uháněl z městečka Oxford spěšný vlak do Londýna. V jednom z jeho okének se choulila krásná dvacetiletá dívka. Na klíně jí spočíval notebook a ona neúnavně ťukala do kláves. Už to nebyla naše malá geniální Sandra, teď vyrostla, ale geniální byla pořád. Studovala na univerzitě v Oxfordu matematiku. Za normálních okolností by teď domů nejela, ale na své narozeniny přece musí být doma s rodinou.
Stýskalo se jí po nich a stýskalo se jí po Ostrově kamenů. Protáhla se a při pohledu ven si povzdychla. Raději se opět vrátila k chatování s Nai8R. Dnes už to ale nebyl ten dešifrant z internetu. Z Nai8R se přehozením písmen vyklubal Ian Reight. Naštěstí i Ian na šifry nezanevřel a studuje na Oxfordu matematiku, jen je o ročník výš než Sandra. Byla to Sandřina velká láska. Trávili spolu každou volnou chvilku.
Dlouho ji tato činnost však nevydržela, protože ač její spolucestující spal, co chvíli zakašlal a navíc chrápal. „Tak tohle už je moc!“ myslela si. Probudila starce se slovy „Udělala jsem vám snad něco? Proč mi to děláte?“ Muž zamrkal na znamení, že nerozumí, co se děje a vyhrkl: „Co prosím?“ „No ptám se, proč mi to děláte? Urazila jsem vás snad nějak? Protože abych byla upřímná, znepříjemňujete mi cestu od té doby, co jste přistoupil.“ odvětila uraženě Sandra. „Slečinko, zlost je nebezpečná, člověka ponižuje.“ Řekl klidným hlasem a šouravým krokem o holi zase odešel.
Za pár okamžiků už vlak zastavil na nádraží King´s Gross. Tam na ni čekal David Parker ve svém Fordu Cougar. Za několik chvil byla Sandra zase doma. „Je fajn být zase doma!“ zahlaholila do haly. Vběhla dovnitř a objala maminku. „Já tě tak ráda vidím, ale nešlap mi tady a přezuj se, prosím tě!“ řekla Rachel, když procházela místností. Prohrábla si rukou vlasy a její zlatý náramek s vyrytým slovem DIOR se leskl ve svitu lampy. „Ahoj, to snad není pravda, jen přijedu, už mě sekýruješ!“ urazila se dívka a šla se přezout. „Sandro, poslala jsi přání tetě k svatbě?“ zeptal se David. „Ne, zapomněla jsem.“ „To nemyslíš vážně, jaks mohla zapomenout? Violet Ti každý rok posílá k narozeninám stohy knih a Ty si nevzpomeneš, že se vdává?“ „Pro Boha, co jsem vám udělala? To jste se proti mně všichni spikli? To už snad není možné.“ Zbytek odpoledne probíhal podle plánu. Sandra dostala nové knihy a navštívila svá oblíbená místa, na něž se těšila. Večer se vrátila do školy.
Došla ke známým dveřím, na kterých bylo napsáno S+S. Vešla dovnitř se slovy: „Ahoj Sáro.“ „Čau San,“ dostalo se jí odpovědi zpoza rohu, „Jak ses měla?“ Sára vyšla z vedlejšího pokoje. Byla to vyhublá, ne příliš vysoká dívka, s krátkými černými vlasy. Jejímu obličeji dominovaly velké tmavé oči. Se Sandrou byly od prvního dne na universitě nejlepší kamarádky a jedna bez druhé se ani nehnula. „No povídej, co rodiče?!“ „Ale jo celkem dobrý, jen jsou v poslední době na mě všichni nějak vysazení, nevím, čím to je!“ řekla smutně Sandra. „Neboj, to bude jen nějaké divné období, to časem přejde.“ uklidňovala ji kamarádka. „Doufám, že máš pravdu, půjdu si číst.“ Sára šla do kuchyňky pro něco k jídlu, když vcházela dveřmi, omylem zavadila o vypínač světla a najednou byla všude tma. „Proč zhasínáš Sáro? To mi děláš schválně, protože jsem si šla číst?! To nechceš abych to uměla?“ „San, ty jsi nějaká strašně podrážděná!“ „I ty Brute?“ zeptala se Sandra ironicky, „Já vůbec nejsem podrážděná, to vy mi děláte všechno naschvál. Chceš být ve škole lepší než já, a proto jsi to udělala, že mám pravdu?“ „Proboha San, vzpamatuj se, dobře omlouvám se ti, ale o ten vypínač jsem zavadila úplnou náhodou. A jak bych mohla být lepší než ty, když ty děláš matiku a já chodím na práva?“ Sandru omluva uspokojila a dál se nehádala. „Měli bychom udělat zápis do deníčků San.“ Sára a Sandra si totiž důsledně psaly deníčky. Kupovaly si je navzájem jako vánoční dárek a společně si do nich psaly. Užili si u toho spoustu legrace mnoho zklamání a jindy si společně poplakaly. Deníčky jejich přátelství ještě víc utužovaly. „Máš pravdu, tak půjdeme.“ odpověděla s chutí Sandra.
ŤUK ŤUK! „Někdo klepe, otevři, prosím, San.“ Když Sandra zjistila, kdo klepe, byla mile překvapená. Za dveřmi stál muž vysoké postavy. Byl hubený s z jeho obličeje zářila dvě hnědá očka podobající se očím šťastného štěněte. Jeho ústa byla zakřivená v upřímném úsměvu. „Ahoj Iane,“ pronesla šťastně, půjdeme někam?“ Mladík se podrbal ve svých černých, gelem upravených kadeřích a řekl.: „No jestli chceš tak…“ Jeho návrh přehlušila Sára, která ve chvíli, kdy slyšela Iana přicházet, div se nepřetrhla, aby ho stihla. „Ahoj Iane, jak se máš?“ Na její pozdrav Ian vůbec nereagoval. Neuplynulo ani pár minut a Ian s Sandrou šli ruku v ruce na večerní procházku.
Sára zůstala na koleji zase sama. Lehla si na postel a přemýšlela co dělat. Svou kamarádku by nevyměnila za nic na světě. Ale bála se toho, co přišlo. Chtěla se bránit tomu, co se stalo, ale nešlo to, netoužila po tom, ani si to nevysnila, prostě to přišlo. Po pár měsících jejich přátelství se zamilovala do Sandřina přítele Iana. Věděla to jen ona a její deník. Tajně ho milovala, snila o něm, ale on odmítal jakýkoli její pokus o konverzaci a dělal jako kdyby neexistovala. Sára to nechápala, ale na druhou stranu za to byla ráda, držela se hesla: opravdové přátelství je ještě vzácnější než opravdová láska. Strašně se trápila. Bylo hrozné zamilovat se do někoho, kdo byl úplně nedosažitelný a nebyla téměř žádná šance, že by se to změnilo. Spoustu nocí brečela do polštáře. „Co jen si počnu???“
Ian se Sárou se procházeli parkem. „Stýskalo se mi po tobě Sandro!“ „Mně po Tobě taky a moc, ale co máš proti Sáře?“ „Já nevím chová se ke mně divně, je taková zvláštní.“ Vysvětloval Ian. „To já si to tady bez ní neumím ani představit, kdyby se jí něco stalo, mno snad na to ani nemyslet… „Neboj, nic zlého se nestane, před vším tě ochráním a nikdy tě neopustím.“ řekl Ian a objal Sandru.
Sára mezitím ležela v slzách na své kolejní posteli. „Takhle už to dál nejde!“ vstala a odešla z místnosti. Za chvíli už stála oblečená před svým autem a chystala se na cestu k rodičům. Nebo ne?
* * *
„Dneska je to přesně rok, Sáro,“ řekla Sandra, „rok, co mě Ian opustil!“ po tváři jí začaly stékat slzy. „Jak jen mi to mohl udělat? Říkal, že mě nikdy neopustí, že mě před zlým ochrání! Proč? Co jsem udělala špatně? Řekni.“ „Já nevím, San, nezasloužil si tě. Je to už rok, měla by sis někoho najít a žít dál.“ řekla Sára uklidňujícím hlasem. „Ale já nemůžu, to nejde, jak můžu žít bez něj!?“ stěžovala si Sandra dál. Šára se nedala odbýt a přemlouvala Sandru dál: „Kdo tě nechce, ten si tě nezaslouží a pro jedno kvítí slunce nesvítí, určitě se všechno v dobré obrátí!“ „On mi lhal!“ „San, trpěla jsi už dost, je nejvyšší čas s tím něco dělat! Pojď, půjdeme někam ven.“
* * *
18. prosince 2011, 22:52 hod
Ian se vracel s diskotéky. Dnes to asi přehnal s pitím, ne že by byl hodně opilý, ale vůbec mu nebylo dobře. Doprovázela ho mladá dívka. Mohlo jí být tak sedmnáct let. Ač byl všude kolem sníh, dívka měla minisukni, krátké tričko a přes něj přehozenou bundu. Její dlouhé blond vlasy se zmítaly ve větru. Dívka naštěstí opilá nebyla, jinak by se pravděpodobně na svých vysokých podpatcích ani neudržela. „Iane, neměl bys řídit!“ řekla starostlivě. „Tak snad můžeš ty Jen, ne?“ vykoktal ze sebe Ian a podal dívce klíče. „Ani nápad, půjdeme pěšky a zítra si pro auto dojdeš.“ rozhodla za něj Jenifer. Podepřela ho a už kráčeli tmou ke koleji. Šli podél dost frekventované ulice, foukal vítr a navíc začal padat sníh. Jenifer už nemohla dál a byla jí hrozná zima.„Asi jsem si dala moc vysoké cíle.“ řekla smutně, když stáli na mostě. Auta hučela, kvílel vítr a pod nimi šuměla řeka, proud v ní byl dost silný, než aby zamrzla a navíc byla příliš mělká. Téměř neslyšeli vlastního slova. Iana však cesta skoro úplně probrala. Už nepotřeboval podpírat. „Jen, moc ti děkuju, za všechno! Mám tě rád, pamatuj na to!“ upřel na Jenifer Ian svoje štěněčí oči a políbil ji. „Ale…“ V té chvíli se odkudsi přihnala osoba zahalená do hnědého pršipláště, hrozivě křičela a hnala se přímo proti nim. Ti dva zamilovaní si ji v tom hluku však nevšimli. Osoba byla blíž a blíž, už už to vypadalo že do nich narazí, pak se ale rozběhla přímo proti Ianovi a vší silou do něj vrazila. Jeho tělo se přehouplo přes zábradlí a padalo do řeky. Mladík nestihl zareagovat, viděl jen útesy na dně řeky, útesy se stále přibližovaly, cítil jak vane vítr, slyšel šumět vodu, chlad a pak už nic.
Jenifer vykřikla, podívala se přes zábradlí dolů, nemohla mu pomoct, její láska padala dolů do řeky a ona byla bezmocná, křičela o pomoc, ale nikdo ji neslyšel a i kdyby někdo přišel, stejně už Ianovi nebylo pomoci. Osoba v hnědém pršiplášti se jakoby zázrakem vytratila.
* * *
19. prosince 2011, 10:17 hod
„Dobrý den, chtěla bych ohlásit vraždu.“ oznámila smutně Jenifer policistovi na přepážce. „Pojďte za mnou.“ odpověděl stroze. „Dobrý den, jsem inspektor David Parker.“ Podával jí ruku nějaký muž. „Těší mě,“ odpověděla Jenifer se slzami v očích „Jsem Jenifer Tylorová.“ „Nuže, posaďte se a řekněte mi, co se stalo.“
Za pár hodin už seděl David ve svém služebním autě a vydal se vypátrat záhadnou osobu v pršiplášti. Od Jenifer se dozvěděl, že to byl hodný hoch, ale že se dlouho trápil kvůli rozchodu se svou přítelkyní. Prý to zavinil sám, ale říkal, že nemohl jinak. „To nechápu, tu dívku musím najít.“ myslel si a mířil na Oxfordské koleje.
Zdravím vás, jsem inspektor David Parker a vyšetřuju tady vraždu,“ ukázal detektiv odznak učiteli matematiky na Oxfordské universitě, „Můžu se vás zeptat na pár otázek?“ „A-Ale j-jistě, k-kdo z-zemřel?“ odpověděl koktavý profesor. „Iana Reighta včera v noci zavraždili.“ „C-Cože? I-Iana? Ta-takový na-nadaný student…“
Inspektor Parker procházel chodby Oxfordu a narazil na hlouček děvčat. Vytáhl fotografii, jež obdržel od profesora matematiky a zeptal se: „Děvčata, neznáte náhodou tohohle mladíka? Jmenuje se Ian Rei…?“ „Pro Boha Ian, na co ho hledáte? Něco provedl?“ přerušila detektiva jedna dívka s kudrnatými černými vlasy. „Ian Reight byl včera v noci zavražděn, hledám dívku s kterou se v loňském roce rozešel, znáte ji?“ „Aha, to bude asi Sandra Parkerová.“ Odvětila s odstupem modrooká blondýna stojící úplně v rohu. „Kdo prosím!?“ vytřeštil David oči: „Parkerová říkáte?! Nespletla jste se slečno?“ „Ne, určitě to byla San Parkerová!“ potvrdila tvrzení další dívka v dlouhé oranžové sukni. David sotva popadal dech: „Tak vám moc děkuju.“ řekl a zmizel jim z očí. „Sakra Sandro, proč právě ty???“
Inspektor došel ke koleji Hertford College. „Přeji vám pěkný den, jdu navštívit svou dceru Sandru Parkerovou.“ řekl zapisovatelce na recepci. „658.“ „Děkuji.“ Za chvíli už David stál přede dveřmi na nichž bylo S+S. Zaklepal a vešel. „Tati!?“ udivila se Sandra, „Co tu děláš?“ „Vyšetřuju vraždu a přišel jsem vyzpovídat bývalou přítelkyni oběti.“ „Mno a chceš pomoci při hledání? Nebo proč jsi přišel?“ „Víš, Sandro, nevím, jak to říci. Včera v noci byl zavražděn Ian Reight.“ „Co-Cože?“ roztřásla se Sandra, „Ian? Ian? Jak? Víš to jistě?“ „Bohužel ano, dítě.“ „To-To není možné, to nemůže být..jak by…to…“ Sandra se chytala za hlavu, lomila rukama. „Jak to? To musí být nějaký omyl!“ dívčino zoufalství se začalo měnit v hysterii. Nakonec padla do křesla, plakala, křičela, nic nepomáhalo. Její láska byla mrtvá. Život ztratil smysl v jediné sekundě. Sice už ji Ian dlouho nemiloval, ale věděla, že je naděje a dnes naděje zemřela a s ní i všechny její sny a přání.
David viděl, že mu jeho dcera dnes nic neřekne. Nevěděl, zda ji má utěšovat, co má dělat. Tak prostě odešel. Celý zbytek dne se toulal po Universitě a sbíral informace o zemřelém mladíkovi. „Tenhle případ se mi přestává líbit.“
„Sáro, víš, co se stalo?“ zoufale plakala Sandra. „Pro Boha, co?“ strachovala se hned Sára, když slyšela Sandru. „On zemřel.“ vzlykala. „Kdo? Kdo zemřel? Tak mluv?!“ „Ian.“ „Konec trápení.“ pronesla Sára vševědoucně. „Co-Co bude dál, Sáro?“ „San, život je partie šachu,“ řekla opět vyrovnaným hlasem, „Příroda nám určila šachovnici, z níž nechceme a ani nemůžeme uniknout. Vytvořila nám i figury, jejichž hodnota, pohyb a schopnosti jsou dobře známy. Teď je na nás abychom dělali takové tahy, od nichž si slibujeme úspěch.“
Druhý den ráno, když se Sandra probudila, řekla: „Sáro, už mám jasno, musím najít vraha.“ „Jen to ne.“ myslela si Sára. Sandra nečekala na nic a vydala se hledat svého otce.
„Tak ty nevíš, proč tě Ian opustil?“ „Ne, nikdy mi neřekl důvod a já se tolik trápila.“ Sandra byla nervózní, neustále těkala očima a ošívala se. „Co ta tvá spolubydlící? Nevěděla by o tom něco?“ „Sára? Proč by měla? Sára je hodná a milá, proč by s tím měla mít něco společného? Proč se ptáš na Sáru? Nemysli si o ní nic špatného!“ „Já se jen ptám, nic i nemyslím, ale chtěl bych se s ní setkat.“ „Setkat? Setkat se se Sárou? A proč? Nemáš pro to přece žádný důvod!?“ David nechápal, proč Sandru zmínka o její nejlepší kamarádce tolik rozzlobila. Nechtěl se přít a rozhodl se, že to udělá tak, aby vyhověl své dceři. Nebude Sáru vyhledávat.
David se rozhodl podívat se na místo činu, sednul tedy do auta a jel na adresu, jež obdržel od slečny Tylorové. Prošel se po mostě a prohledal přilehlé okolí. Nikde nic, ani sebemenší stopa po tajemné osobě. Rozhodl se prohledat přesné místo, kam Ian dopadl. Sešplhal se dolů. Pár metrů seskočil a dopadl do hlubokého sněhu, ale konečně stál před místem činu. Místo, kam pan Reight dopadl, bylo stále označené červenobílými fáborky a vesele plápolalo. Chtěl se podívat jestli něco neuvízlo přímo tam. Koryto řeky tu bylo sice široké, ale mělké, myslel si, že přeskáče po kamenech. Brodil se tedy sněhem až k řece, šlápl na první kámen. Všechno šlo podle plánu. Našlápl na druhý, na třetí, najednou se mu však smekla noha a inspektor Parker skončil v řece. Ač bylo málo vody, byl promočený na kost a rtuť teploměru ukazovala méně než 10°C pod nulou. Davidovi se po pár minutách podařilo vstát, teď ho však čekalo šplhání hlubokým sněhem. Detektiv měl dobrou fyzičku, takže se mu to časem podařilo. Byl ale promrzlý a mokrý, takže jel rovnou do nemocnice.
„Inspektore, co se vám stalo?!“ „Pracovní úraz,“ odvětil David lékaři,“ Můžete mi dát, prosím, něco na kašel?“ „Ale jistě, nejdřív vás však musím vyšetřit, jestli to nebude nic vážnějšího.“ Doktorova předtucha se bohužel vyplnila. David dostal zápal plic a musel v nemocnici pár dní zůstat. Což znamenalo, že případ musí někdo převzít!
„Rozumím,“ řekl kapitán, „Buďte bez starostí, nasadím tam někoho schopného. Ano, ano, určitě mu předáme vaše poznámky.“ Inspektor Thomas Perkins nebyl jen vynikajícím detektivem, ale také prvotřídním psychologem a tento případ převzal s velkou chutí. Pečlivě prostudoval všechny Parkerovy záznamy a řekl kapitánovi: „Udělám vše, co bude v mých silách.“ Perkins nebyl tak fyzicky zdatný jako Parker. Byl obtloustlý a mnohem starší, avšak byl houževnatější a vytrvalejší. Thomas neměl ani příbuzné, ani známé i počet jeho přátel byl v poslední době dosti omezený.
Thomas se rozhodl podívat se na místo činu sám. Dojel na most z poznámek a rozhlédl se z něj na všechny strany. Pod sebou viděl téct Temži, růst stromy, létat ptáky. „Nikde není nic nepřirozeného.“ myslel si. A vtom uviděl na špičce jednoho ze smrků něco bílého, nebyl to sníh ani nic podobného. Po chvíli zkoumání došel k podivnému závěru. Na jehličnatém stromě nalezl bílou lilii. „První vlaštovička.“ křikl radostně.
Vydal se do Oxfordu. „Jako první musím najít Parkerovu dceru a tu její kamarádku.“ Procházel se v Oxfordské universitě a stejně jako Parker se vyptával na potkání na Iana a na Sandru. „Dobrý den slečno, kde bych našel Sandru Parkerovou?“ zeptal se Perkins dívky, na kterou narazil. „Už zase Sandra? Bydlí na koleji Hertford College pokoj číslo 658.“ Byla to tatáž dívka s černými kudrnatými vlasy, na kterou narazil Parker. Perkins nemeškal a vydal se hledat San. Do 6. patra vedlo dlouhé schodiště a když po něm Perkins stoupal, ze všeho nejvíc si přál, aby už skončilo. Námaha však přinesla vytoužené ovoce a Perkins dorazil ke dveřím s nápisem S+S. Zpoza dveří slyšel: „San, no tak, ty to dokážeš.“ Aha, výborně mám štěstí, jsou tu obě. Zaklepal a když se ozval pokyn, že může vstoupit, vešel dovnitř. „Zdravím vás. Jsem inspektor Perkins.“ Rozhlédl se po pokoji, ale viděl jen rusovlásku. „Nemáte spolubydlící slečno…“ „Sandra Parkerová.“ Doplnila ho dívka podala mu ruku. „Těší mě.“ „Má spolubydlící Sára, tu teď není. Přejete si něco?“ „Ano, ano, chci vám položit několik otázek. Zastupuji tu dnes vašeho otce, který jak víte dostal zápal plic a tudíž nemůže ve vyšetřování pokračovat.“ „Ano to vím, ale všechno jsem mu už řekla a určitě máte jeho poznámky, ale ráda vám pomohu, moc mi záleží na dopadení vraha!“ „To ano, ale chci si popovídat jak s vámi, tak se Sárou.“ „Mluvit se Sárou? Už zase? To přece není třeba! Sára nic neví! Nic neudělala! Nemáte důvod ji vyslýchat! Znám policejní postupy a udělám všechno proto, aby se vrah Iana našel, ale mluvit se Sárou přece není nutné!“ „Nechápu, proč jste tak nervózní!“ „Nervózní? Já? Asi se vám něco zdá!“ „A to, že jsem slyšel, jak vás oslovuje nějaká dívka, to se mi také zdálo?“ „Pro Boha, co to s váma pořád je? Ani já ani Sára nevíme nic dalšího, tak nás nechte být!“ „Jak si přejete, seženu potřebné informace jinde,“ řekl Thomas, „Nashledanou, Sandro.“ „Další vlaštovička.“ pomyslel si detektiv.
Thomas Perkins se vydal na policejní stanici. Nastartoval svůj počítač a hledal informace o tajemné Sáře. To, co se dočetl, ho naprosto ohromilo. Podepřel si hlavu a snažil se vstřebat informaci, ale ať dělal co dělal, nebylo to možné. „To přece nemůže být pravda, to je nemožné!!! To je tedy vlaštovka jako hrom.“
„Sáro, sháněl tě ten nový detektiv, řekla jsem mu, že mu nemáš co říct, nakonec se nechal odbýt a řekl, že si informace sežene jinde. Já ale…“ Sára ji přerušila: „Udělala jsi to dobře, děkuju ti. Neměj strach. Všechno se v dobré obrátí, to zvládneš. Právě ty.“ „Musím jít teď pracovat, mám novou vizi.“ Sandra už dlouho pracovala na svém projektu. To, co se zdálo nemožné, připadalo Sandře zcela jasné. „O čem to vlastně stále píšeš, San?“ Její projekt se týkal stacionární Schrödingerovy rovnice.
„Pokusím se ti to vysvětlit jen ve zkratce. Stacionární Schrödingerova rovnice je parciální diferenciální rovnicí. Má-li být její řešení určeno jednoznačně, musí být proto splněny jisté okrajové podmínky omezující chování vlnové funkce v prostorovém nekonečnu. Jedna z podmínek spočívá vtom, že reprezentuje-li vlnová funkce fyzikálně realizovatelný stav částice, omezuje její chování v asymptotické oblasti první Bornův postulát. Taková vlnová funkce musí být totiž v libovolném čase kvadraticky integrovatelná, což pro stacionární vlnovou funkci znamená, že,“ Sandra vzala do ruky tužku a začala cosi čmárat na papír,
„Má-li být ovšem tato podmínka splněna, musí prostorová část stacionární vlnové funkce konvergovat v nekonečnu k nule.“ Sandra namalovala další rovnici. „A to dostatečně rychle, rychleji než Další podmínka je,“ dívka s nadšením vykládala dál a dál, oči ji žhnuly jako dva uhlíky, měla neustále tu svou nádhernou neutuchající snahu vysvětlit Sáře svou vizi, „To, že podle principu superpozice je možné libovolnou vlnovou funkci reprezentující fyzikálně realizovatelný stav částice, tedy vlnovou funkci kvadraticky integrovatelnou, získat jako lineární kombinaci stacionárních vlnových funkcí - řešení stacionární Schrödingerovy rovnice.“ najednou se zastavila a usmála: „Takhle to zní strašně jednoduše, ale ve skutečnosti je to daleko složitější. Ale nedávno jsem stála na mostě na Ostrově kamenů a prohlížela jsem si tehdy jarní krajinu a vtom, jakoby snad ten nápad spadl z nebe, z ničeho nic, jako bych se probudila z dlouhého spánku, jako by byl celý můj život jen příprava na tuhle chvíli! V tu chvíli jsem před očima viděla jak je to snadné, čísla se začala přeskupovat, prostě mě napadlo, jak tuhletu složitou rovnici vyřešit i bez již zmíněných podmínek, vrátila jsem se tedy okamžitě domů a začala na tom pracovat. A dnes už to dodělávám, chce to jen poslední úpravy a zítra to předložím dál, nemůžu se dočkat! Co na to říkáš?“ „Víš, San, zní to fakt jednoduše.“ řekla Sára a rozesmála se.
Vánoce už byly tu. Výlohy všech krámků byly nádherně vyzdobeny, lidé nakupovali vánoční dárky jako o život, v kuchyních zavonělo cukroví, hospodyňky sháněly krocany, po řádných úklidech se všechny domy jen leskly, Londýn byl jako jedno velké radostné světélko, nebylo v něm domu, který by nebyl ozdobený cesmínou a barevnými žárovkami a tuto pohádkovou atmosféru doplňoval sníh, který byl všude, kam až oko dohlédlo a bílé vločky se bez přestávky snášely dál ze zimní oblohy. Inspektor Perkins se stále neměl o co opřít. „Tohle nemá konce, nic nedává smysl. Sára tu není. Co bude dál?“
Ani geniální studenti Oxfordské university netráví Vánoce ve škole. Mládež se s kolejí rozprchla na všechny strany dřív, než byste stačili říct Oxford. Ani Sandru odjezd neminul a ona se vrátila na prázdniny ke svým milujícím rodičům. Této situace využil vychytralý inspektor Perikns. Thomas Vánoce trávil vždycky sám, a proto se mohl věnovat vyšetřování. Zajel si do Oxfordu a na universitě, dostal všechna potřebná povolení, takže si od správce zapůjčil universální klíč. „Není lehká cesta k hvězdám ze země - k vznešeným cílům.“
Inspektor šel do pokoje zesnulého Iana. Chlapcova rodina byla příliš otřesená z jeho vraždy, než aby odvezli jeho věci a znovu si tím připomínali tragickou událost. Vtom měl Thomas obrovské štěstí. Probíral se chlapcovými zásuvkami, četl jeho zápisky, prohlížel si Ianovo oblečení a hledal sebemenší…Cože to hledal? Nevěděl. Hledal prostě NĚCO! Strávil v nebožtíkově pokoji bezmála pár hodin. „Na konci tohohle tunelu přece musí být světýlko!“ a bylo. Perkins už měl svou jehlu v kupce sena. „A máme další vlaštovičku.“ pochválil se. Chystal se tedy k odchodu, zaklapl spodní zásuvku, což způsobilo, že se otřásl celý psací stůl, u něhož právě seděl. Tužky na stole se zachvěly, popadala pravítka, ale inspektora zaujalo něco jiného. Úplně v rohu stolu s rachotem sklapl rámeček s fotkou. Perkins ji zvedl, ale co na fotografii uviděl, ho zcela ohromilo. „Proč?“
„Tenhle případ začíná nabírat obrátky!“ vydal se do pokoje S+S. „Úspěch není cíl, je to cesta, je to směr, kterým jdete. Já vraha najdu a pak se to ukáže.“ pln očekávání vešel. Stejně jako v pokoji pana Reighta i tady pečlivě prošel každou skulinku. I nyní se dočkal úspěchu. Držel v ruce dvě růžové knížky s nápisy Sandra a Sára. „Tedy deníky, to jsou pořádné vlaštovky.“ řekl nahlas s úsměvem na rtech. Jako první vzal do ruku Sandřinu růžovou knihu. Na deskách bylo perem napsáno: Věda má svůj smysl, pokud se chápe jako cesta k pravdě a pravda jako dobro člověka. Dlouhé hodiny jen četl a četl. Sára tu měla zápisy, z minulého roku i z minulého týdne. „To přece…“ zasekl se půlce věty s pusou do kořán. Po přečtení obou deníků mu už bylo všechno jasné.
San Parkerová si spokojeně seděla v houpacím křesle u plápolajícího krbu. V ruce držela své zápisky o projektu. Nemohla od nich odtrhnout oči. „K čertu s Vánoci když mám tohle.“ Řekla, když vstoupil David. Byl už úplně zdravý, ale na případ nemyslel, dobře věděl že inspektor Perkins by mu kauzu už teď nevrátil. „Co to máš Sandro?“ „Nic.“ Zněla stručná odpověď. „Seš si jistá? Zajímá mě, jestli na něčem pracuješ!“ „Nech mě být tati, to není nic důležitého.“ Řekla již poněkud rázněji. „Sandro ukaž mi to.“ prosil David a začal jí spisy tahat z rukou. To neměl dělat. „On mi chce ukrást můj nápad, jak se to mohl dozvědět? Vím to přece jen já a Sára. Nedám mu moje zápisky. Nedám.“ Myslela si Sandra. „Nech ty papíry být tati. Já ti je nedám.“ Vykřikla a utekla z místnosti. „Co to s tebou je, dítě moje?“
* * *
24. prosince 2011, 06:05 hod
San Parkerová nemohla spát. Stále myslela na Schrödingerovu rovnici. „Chci ji dnes předložit, už to nevydržím, musím se o to s někým podělit. Ale dnes není ta správná chvíle někam jezdit. Mamince by se to nelíbilo.“ Nakonec se rozhodla poslat projekt alespoň svému učiteli matematiky na Oxfordské universitě. K nejlepší práci, o jaké se jí ani nezdálo, odesílala ji s obrovskou chutí, připojila přání k Vánocům a byla spokojená. Spokojenost nikdy není stoprocentní a Sandře se najednou zastesklo po Ostrově kamenů, po místě, kde ji napadla její nejgeniálnější myšlenka, po místě, které jí vždy bývalo útěchou, po místě, kam se jako malá schovávala a kde jí bylo překrásně. Teple se oblékla a vydala se po známé cestě.
Detektiv Thomas Perkins byl ve svém živlu. Měl stopu, věděl to, byl si zcela jistý. Stačilo jen ověřit některé poslední údaje. Ale jeho radost nebyla stejná jako jindy. Byl sice rád, že případ vyřešil, byl by však radši, kdyby se tak nestalo: „K čertu s nějakou prémií, tohle je hotová tragédie.“ Nemohl jen tak přijít a všem to říct. Při pomyšlení na to všechno co vypátral se mu sevřelo hrdlo. Bylo mu špatně z toho všeho, ale žasnul před tím. Bylo těžké uvěřit, ale všechno tomu nasvědčovalo, některé z důkazů byly nezvratitelné. „Pane Bože, proč?“
Rusovláska se rozhlédla po Island Rockery. Nezelenala se tráva, neprozpěvovali ptáci, ani nekvetly cizokrajné rostliny, nebylo třeba. Slunce už dávno vyšlo, pod jeho paprsky se bělostný sníh jen třpytil a vytvářel čarokrásné odlesky. Třásně Sandřiny červené šály se zmítaly ve stříbrném vánku. Vzpomínala na dětská léta a schovala se pod svou kamarádku vrbu, která na ni trpělivě čekala. Dívčino oblíbené jezírko sice zamrzlo, ale to mu nezabránilo, aby k ní promlouvalo tajnou řečí, které rozuměla jen a jen Sandra. Pouze tady v království klidu a pohody opouštěla nekonečnou říši čísel. Jak tam tak seděla a snila, bylo jí zase šest. Neměla žádné problémy, starosti jsou jen pro dospělé. Z blankytného nebe se začaly snášet vločky. Každá z nich byla jedinečná. Každá z nich jí něco sdělovala, každá z nich pro ni měla svou tajnou zprávu. Blýskaly se ve slunečním svitu a dopadaly jí na tvář. Trochu chladily a trochu pálily. Některé se roztály, ale jiné dopadly až na závěje a staly se součástí vší té nádhery kolem. Sandra to místo milovala. Připadala si tu jako v pohádce. Ve všech ročních obdobích. Na jaře, když všechno začínalo. Poupata všech možných druhů květin rozkvétala. Ptáci se po dlouhé zimě probouzeli a zpívali svým nejjemnějším hláskem. Zvířata ukazovala krásy země svým novým potomkům, kteří poprvé spatřili světlo světa. V létě slunce příjemně hřálo. Pestrobarevní motýli přelétali z květu na květ, včelky bzučely a voda ve známém jezírku příjemně chladila. Na můstku přes řeku stávaly o prázdninách zamilované páry, držely se za ruce a oddávaly se letním dnům. Na podzim odletěli ptáci, aby se za několik měsíců opět vrátili. Listí stromů se zbarvilo do všech odstínů žluté, červené, hnědé a další a další barvy. S lehkostí baletky tančící na pódiu před rozzářeným publikem se snášely listy se stromů, dokud nezmizely do jednoho. Zazněl tu smích, jak děti radostně běhaly po parku a pouštěly papírové draky. Tomu všemu vládl velký vládce větru Wotan. Někdy, při dobré náladě pouštěl své větrné spřežení jen málo, tehdy vál příjemný vánek. Běda však dnům, kdy se hněval. To potom byla vichřice, jež nebrala ohledy na nic a na nikoho. Smetla vše, co jí stálo v cestě. Pak už jen stačilo, aby se přidal ještě bůh Thor a už se ženili všichni čerti. Pršelo, blýskalo se, hřmělo a vítr lomcoval se stromy. Ač to byl nečas, měl v sobě jako ostatní svou jedinečnost a tím byl tak úžasný, a proto i podzim měla dívka ráda. Po podzimu přišla zima, jako je nyní. Sandra tam dlouhé hodiny seděla a jen tak snila. Prostě si užívala kouzlo okamžiku…
„Bude to strašná rána, zvláště teď o svátcích, ale já to musím udělat, nemůžu riskovat.“ Přemlouval sám sebe inspektor Perkins, když jel k Parkerovým. „Jiné východisko prostě není, je to má práce.“ konečně byl před domem Davida Parkera. Rázem ho zaplavila vlna adrenalinu: „Mám? Nemám?“ CRRRRR zazvonil na zvonek dveří. Nezněl dnes radostně jako jindy, když ohlašoval gratulanty, příbuzné nebo prostě jen milou návštěvu. Dnes bylo jeho řinčení přinejmenším nepříjemné. Zlostně řinčel, až to tahalo za uši. „Mám? Nemám?“ dveře se otevřely, před Thomasem stála paní Parkerová, ihned ho pohltil nával příjemné vůně. Bylo to vánoční cukroví? Nebo Rachelin parfém? Žena byla zjevně ve vánoční náladě, celá jen zářila a hned inspektora zvala dál. „Mám? Nemám?“ „Dáte si něco k pití, pane inspektore?“ zeptala se zdvořile paní domu. „Ne, ne děkuji. Potřeboval bych mluvit s Davidem. Čistě pracovně.“ „Hmm, jak vidím detektivové nemají prázdiny.“ pronesla lišácky Rachel. „Mám? Nemám?“ David přišel téměř okamžitě. Hosty se nesluší nechávat čekat. „Co potřebuješ Tome?“ „Já“ odmlčel se, jeho myšlenky sváděly tvrdou bitvu „Mám? Nemám?“ „Já ti musím něco říct. Týká se to vyšetřování, prozatím bude asi lepší když to uslyšíš jen ty, nechtěl jsem ti kazit svátky, ale prostě…nemůžu jinak.“ „Tome, ty mě děsíš.“ „Bedlivě mě poslouchej, to co se ti chystám sdělit, tě bude bolet. Ani mně to není lhostejné, dlouho jsem nemohl uvěřit, ale prostě je to tak.“ „Tak už mě přestaň napínat.“ „Ta vražda se týká tvé dcery.“
Na Ostrově kamenů jakoby Sandra procitla z nevědomosti: „Já už nejsem dítě.“
Detektiv Perkins započal svou smutnou přednášku: „Davide, Sandra byla již od malička geniální, bohužel pro ni to bylo spíš na škodu než k užitku. Krom toho, že byla geniální, měla totiž vlastnost, všechno si vztahovat na sebe, měla paranoidní sklony, což mělo počátek hluboko v jejím nitru. Už jako malá si připadala jiná než ostatní, což se každým rokem stupňovalo až do dnešní podoby. Sandra sama nezvládala, ale byla zvyklá, že má jakousi psychickou podporu, kterou jí dávaly její nejlepší kamarádka a její přítel. Z ničeho nic o jednoho z těchto dvou přišla. Její přítel se s ní rozešel, nevěděla proč a nikdy se to ani dozvědět neměla. Ian totiž byl Sandře jednou nevěrný.“ „Ale to by mu Sandra přece odpustila.“ Protestoval David Parker. „Ano, ano, nepřerušujte mě. Ti dva se milovali až za hrob, Ian však udělal životní chybu. Když svou milou v opilosti podvedl, dočkal se nemilého překvapení. Při vyšetření v nemocnici mu vyšlo HIV pozitivní.“ Zděšení a nepochopení v Davidově očích nemohl Thomas přehlédnout, ale pokračoval: „Nechtěl svou přítelkyni dál trápit, bylo mu špatně ze sebe samého a rozhodl se s ní rozejít. Neřekl jí však pravdu, za kterou se patřičně styděl. Našel si novou přítelkyni. Nikdy ji nemiloval, ale měl ji rád. Nesnažil se udržet si vztah. Nechtěl jí dávat marné naděje, tajně doufal, že ani Jenifer to nebere vážně. Vtom se ale spletl i jeho nová přítelkyně ho milovala víc než cokoliv jiného. Chystal se jí o tom říct, ale nestihl to. Sandře tedy zůstala jen její kamarádka. Před rokem byla Sára dlouho pryč, Sandra marně doufala, že se z návštěvy rodičů brzy vrátí. Když se dozvěděla, že se při zpáteční cestě zabila v autě.“ „Cože?“ vyhrkl David. To není možné! To přece…“ „Všechno vysvětlím. Smrt přítelkyně byla to pro ní moc velká rána, než aby to plně pochopila. San, byla génius, nikdo ji nerozuměl, byla úplně sama. Neměla se komu svěřit. Celý svět jí splýval v jedno. Její názory a nápady všichni ignorovali. Do jejího světa šifer a čísel nikdo nemohl a ani nechtěl. Měla pocit, že se proti ní spiknul celý svět a všichni ji pronásledují. Neustále byla podezřívavá, nevrlá a podrážděná. V beznaději a bezmoci by se byla úplně zbláznila, Sandra však byla geniální, takže nemohla udělat to, co by udělala většina populace. Odhodlala se k úhybnému manévru. Nevymyslela to, ani to neplánovala, to její nitro se rozhodlo k tomu činu. Nemohla dopustit aby přišla o svou kamarádku, tak jí takříkajíc věnovala půlku své mysli.“ „Cože? Chápu to dobře, že má dcera je…“ „Ano, Sandra Parkerová, byla schizofrenička. Trpěla rozštěpením osobnosti.“ Davidovy oči se zalily slzami. „Moje holčička…“ „Potřebovala svou kamarádku mít, mít ji u sebe. Začala za Sáru myslet a mluvit, oblékala se do jejích šatů, četla její knihy, spávala v její posteli, psala do jejího deníku. Někdy obě půlky vědomí spolu vedly rozhovory. Sandra si vytvářela psychickou podporu, kterou tolik potřebovala, jako Sára se uklidňovala a dodávala si sílu, která mizela každým dnem. Někdy ji však druhá půlka ovládla a Sandra byla pouze Sárou. A ve chvíli, kdy Sára viděla, jak moc se Sandra trápí, rozhodla se tomu učinit za dost. Skoncovat s tím. Chtěla, aby tohle všechno trápení bylo pryč. A to nejen kvůli Sandře. Je tu totiž ještě jedna věc. V Sářině deníku, jsem se dočetl, že Sára milovala Iana a to si v jejím deníku přečetla i Sandra. Vydala se za Ianem a jeho přítelkyní na diskotéku. Iana však milovala Sára i Sandra, proto bylo pro ní těžké zavraždit ho. Stopovala ho dál, téměř si svůj plán rozmyslela. Jak ale na mostě viděla, jak její milovaný líbá a vyznává lásku jiné dívce, Sářino já se vzbouřilo a Iana svrhlo do útrob řeky. Za ním dolů hodila bílou lilii. „Lilii?“ „Ano, Sandra obdivovala od malička Janu s lilií. „Koho prosím?“ sípal David v neskrývaném údivu. „Jana s lilií je jiné označení pro Johanku z Arku. Sandra nevěděla, co ji na jejím příběhu tak fascinuje, to její nitro! Johanka slyšela hlasy. I Sandra od útlého věku slyšela hlasy. Ne tak intenzivně a ne tak silně, ale byly tam, ukazovaly jí cestu. Tys vyvolená Sandro, slýchávala. Sára tedy vraždou jakoby zabila dvě mouchy jednou ranou. Zbavila se svého trápení a ještě tím pomohla své přítelkyni.“ David se neudržel na nahou, svalil se do křesla a naslouchal nejhorší zprávě, kterou kdy v životě slyšel. „Myslela si, že Sandra tak na Iana brzy zapomene. Asi by se to i stalo, kdybychom Sáru neusvědčili. Navzdory tomuhle všemu, v tomto stavu, ve kterém byla, dokázala něco naprosto neuvěřitelného. Zjistil jsem to z kopií zápisků založených v Sandřině deníku. Sandra dokázala, oč se ostatní jen marně snažili. Nechával jsem to ověřit jen u těch nejlepších z nejlepších. Opravdu je to tak. Sandra Parkerová vymyslela řešení takzvané Schrödingerovy rovnice. Podrobnosti vám vysvětlím později.“ „To je neuvěřitelné,“ vzlykal David „ Věděl jsem, že je výjimečná, tušil jsem, že něco skrývá. Co teď bude s mojí holčičkou? Tohle přece musí být jen nějaké nedorozumění, moje dceruška, moje...“ „Sandru teď bohužel budeme muset zavřít na psychiatrii. Někdy se může stát, že se subjekt z nemoci dostane a začne opět normálně uvažovat, ale bohužel se to stává velmi řídce.“ „Subjekt? Ty nazýváš moje jediné dítě subjekt? Co si to dovoluješ?“ „Davide, omlouvám se.“ „Nemáš zač.“ chytil se Parker za hlavu, „To já bych se měl omluvit, nedokázal jsem se ovládat, tohle je…prostě…“ „Můžeme jen doufat…Albert Einstein jednou řekl: „Otázka dnem i nocí trápí mě, zda lidstvo či mé já, blázen je.“ Tak nějak se asi cítila i Sandra Parkerová.“
„San, vydrž, ty to dokážeš, musíš to dokázat! řekla Sára, „To ty je spasíš, tys vyvolená…“
pozn. autora: v díle občas se objevují citáty - zdroj - http://citaty.kukulich.net/
stejně tak pár řádek odborného textu o Schrödingerově rovnici - zdroj - internet
2 názory
Jéééééé! Můj historicky první tip=)mnohokrát děkuji! No, pravda je, že se tu ještě moc nevyznám, takže jsem to sem skopírovala tak jak to bylo. Prostředek není nejlepší to uznávám, já jsem to tenkrátpsala v časovém presu a už nikdy se mi do toho nechtělo znovu zasahovat. Propříště se polepším. Za překlepy se veřejně omlouvám, nepochybně tam nějaké jsou ;)