Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRodinný příběh
10. 12. 2007
0
0
483
Autor
Sissi92
Píše se rok 1879. Mé jméno je Marie Chocholoušová. Svoje dny trávím v malém domku Erbenovy ulice v malebném městečku jménem Nový Bydžov. Není to „nic moc“, ale jsme tu doma. Ano, jsme. Už několik měsíců mám to privilegium používat slovo „my“. Můj manžel – Rudolf Chocholouš se živí jako kamenosochař. Dnes bohužel nebude doma, protože odjel za prací. Také mám někdy chuť sebrat se a někam odjet. Ale jako žena v domácnosti se starám o dobytek a zahradu, což sebou takové možnosti pochopitelně nepřináší.
Vracím se právě po několika hodinách práce na dvoře a odnesu nářadí do našeho malého špejchárku, stejně jako jsem se vracela včera a jak se budu – dá-li Bůh vracet zase zítra. Otevřu s rachotem dveře a rožnu petrolejku, která stojí na polici hned vedle krabiček s kořením a vrhá odtamtud světlo na celou místnost. Slyšela jsem, že daleko za oceánem vymyslel nějaký Američan jakousi věc, která svítí i bez zapálení a dolévání oleje. Prostě jen BLIK! a hotovo, je to vůbec možné? Už si nevzpomínám na jméno, ale starou dobrou petrolejku jen těžko překoná. Rozhlédnu se po skrovně zařízené místnosti. Ano, vše při starém. Stará postel s pruhovanými peřinami v rohu je ustlaná přesně tak jak ji ráno zanechala, z páru rezavých kastrolů na vařiči se line libá vůně a skleničky s malovanými hrnečky se lesknou v kredenci. Uprostřed místnosti majestátně stojí stůl s bělostným ubrusem a několika dřevěnými židlemi kolem. A nebo ne? Na stole leží malá věc, ne nepodobná dopisu, která tu ráno jistě nebyla.
Dopis je od mého otce – Františka Pavláska. Myslím, že ho sem zanesl, když jsem tu nebyla. Svolává celou naši rodinu v neděli k sobě do domu. Pro pána krále, snad se nic nestalo…
V Cidlině ani neuteklo moc vody a neděle 26. dubna je tu. Přes noc ze soboty byla velká bouřka a na zemi teď byla jedna kalaba vedle druhé. Toho si ale kočí vozů tažených koňmi nevšímali a za dusotu kopyt brázdili cesty. Občas projel kolem chlapec nebo dívka na kole či na koni. Snad všichni obyvatelé Nového Bydžova oblékli sváteční šat a vydali se na cestu, aby byli úderem deváté přítomni na mši ve svatovavřineckém kostele. Na nedělní mši nemohla chybět ani naše rodina. Po ní následovalo, jak praví tradice, korzo na rynku. Chodili jsme s Rudolfem dokola ruku v ruce a zdravili naše přátele a známé. Nedlouho po návratu domů byl čas oběda.
Plni očekávání s Rudolfem odcházíme k otci, nemáme to daleko, jeho statek sousedí s naším domkem. „Co tak může táta chtít? Vždyť jsme se všichni viděli onehdy, právě o velikonoční neděli.“ zeptal se muž. „Opravdu nevím. Nic tehda neříkal, mám pravdu?! Je to záhada.“ zněla odpověď.
Na tátově dvoře to žije jako pokaždé. Dva černí psi spolu skotačí u boudy, sem tam se prohání kuřata, ze stájí je slyšet koně, z chléva chrochtat čuníky a na stromě Micka číhá na nic netušící sýkorku. „Vítám vás, děti.“ ozval se hlas ode dveří. Stál tam zarostlý bělovlasí muž s tajlí chramosty, nevelkého vzrůstu a rozhazoval rukama. Na sobě měl hnědé kalhoty se šlemi a bílou košili. „Dobrý den, tatínku.“ usměji se. „Pojďte dál, už jsme skoro všichni.“ pobídl nás otec tiše.
Světnice se od naší příliš nelišila, jen v téhle teď sedělo mnoho lidí. Mám pět sourozenců. Nejstarší z nás – Karel sedí se svou krásnou i když ne příliš rozumem oplývající ženou v úplném rohu místnosti. Můj bratr Josef se krčí u okna a listuje v nějaké silné knize – pro samé studium je stále svobodný, ale je to svobodný doktor práv. Nejmladší syn mé matky Bohumil jakožto architekt rozprávěl s naší sestrou Růženou plánovaje nový dům. A tu se konečně ve dveřích objevila má nejmilejší sestřička Viktorie, která se předloňskou zimu provdala za cukráře.
„Pozval jsem vás dnes sem kvůli velice důležité věci, která nesnese odkladu.“ promluvil v místnosti ten, jež prožil nejvíce zim. „Jsem na tomhle světě již od minulého století. Pamatuji na trůně rakouského císaře Františka I. i posledního českého krále z habsburského rodu Ferdinanda I. Nebyla to doba vždy příznivá, ale stojím tu teď před vámi a vyprávím, jako by se to všechno stalo včera. Jistě jste už všichni pochopili co se vám chystám říci. Zemru. Brzy.“ „Ale…“ „Tati!“ „Takhle nesmíš mluvit“! ozývalo se z našich řad. „Ale ano a nepřerušujte mě. Přiznejme si to, moje dny budou zanedlouho nadobro sečteny a já chci aby vám po mé smrti něco zůstalo, proto jsem se rozhodl sepsat poslední vůli. Josef, Bohumil, Marie, Viktorie a Růžena si rozdělí moje celoživotní úspory stejným dílem. A ty, Karle, protožes prvorozený, ty po mne zdědíš můj statek a veškerá políčka i s voly. Malý kousek pole ve Vysočanech ti připadne až po mé smrti. Vybral jsem si náš vejměněk ve Vysočanech pro své poslední dny. Tam v klidu skonám. Ale než se tak stane budu moci možná ještě několikrát zorat. A proto mi musíš slíbit, že kdykoliv budu potřebovat půjčíš mi voly, které ti dneškem počínaje patří.“ „Slibuji.“ řekl Karel stroze.
Slunce muselo mockrát vyplout nad obzor a zase zapadnout a měsíc tolikrát musel dojít od úplňku k novu. Nesčetně dešťových kapek muselo spadnout a ještě mnohem více slz muselo skanout po tvářích lidí, jež si neváží života a promrhají ho nářky a lamentováním, abychom v pomyslném kalendáři mohli nalistovat 2. listopad 1883.
František Pavlásek stál před svým roubeným výměnkem a pohlédl do dáli. První paprsky prosvítaly mraky a vanul příjemný vánek. Sáhl po své dřevěné holi, oblékl si tmavý plášť a na hlavu si posadil svůj starý klobouk. Zašel do lesa, který spočíval hned za jeho chatou. Procházel jím pomalu a kochal se. I přes své stáří stále slyšel zpívat ptáky i přes své stáří viděl kvést květiny a zelenat se stromy i přes své stáří měl z toho všeho radost jako blecha. Za chvíli sešel ze známé cestičky a zahnul na sever. Po pár krocích už stál nad svým políčkem a při pohledu na něj si připadal jako Diogenés, který se jednoho dne slunil před svým sudem, když k němu přistoupil Alexandr Makedonský a otázal se ho zda-li po něčem toužím, protože v tom případě by bylo jeho přání okamžitě splněno a moudrý Diogenés prostě odpověděl, že si přeje aby kousek poodstoupil, protože mu stíní. František se napřímil a odhodlaně zvolal: „Je čas zorat!“
Po procházce byl unavený, ale jakmile se najedl a odpočal si, vydal se do Bydžova za svým synem. Cesta nebyla krátká a protože ve Vysočanech neměl koně musel dojít do Erbenovy ulice pěšky o své holi. Otevřel známá vrátka a zavolal na Karla, jež stál se svou ženou u stájí: „Synu můj, potřebuji půjčit tvé voly. Má půda chce zorat.“ „Ale… ale… táto, já vám je dnes nemůžu půjčit.“ odporoval Karel „Tak já přijdu zítra.“ zněla odpověď staršího muže. „Ne, vy to nechápete, nemůžu vám je půjčit ani zítra.“ pokračoval nejistě. „Přesně tak!“ zaječela žena, „Už nikdy!“ „Prosím?“ nechápal František. „Nikdy jsme na tu vaši hloupou dohodu neměli přistoupit, je to celé nesmysl. Nač vy sám potřebujete obdělávat pole?!“ rozhodila teatrálně rukama a už zase se nadechovala: „Máte přece šest dětí, tak se snad o vás mohou postarat. Ale k nám už nechoďte, nejste tu vítán!“ a s pohledem zadostiučinění ještě sama pro sebe utrousila: „My vás rádi nemáme.“ Stařec tázavě pohlédl na svého prvorozeného syna. „Tati…“ řekl, ale otec ho domluvit nenechal: „S bohem synu.“
Cesta zpět byla delší než cesta tam. A nebylo to jen proto, že byl čím dál víc unavený. Nezaleskla se v jeho bílých vousech slza? Necítil vztek ani zášť. Byl to jen smutek a zklamání. Tolik ho mrzelo co jeho syn provedl, neměl by teď bědovat sám nad sebou, když ho nedokázal lépe vychovat?! Jen tiše děkoval Bohu, že se toho nebožka žena nedožila. Byl už příliš unaven a musel si na okamžik odpočinout. Pořád dokola se mu vracela ta slova… Vlastní syn, je to vůbec možné? Kde udělal chybu? Je čas ji napravit? Má ještě sílu ji napravit? Když došel domů bylo již šero. Padl na postel vyčerpáním…
4. listopadu měl k nám tatínek přijít k nedělnímu obědu. Odbila jedna hodina. „Myslíš, že ještě přijde, Rudolfe?“ strachovala se Marie „Raději se tam zajedu podívat.“ odpověděl muž rozhodně. Vyšel na dvůr a osedlal koně. V půlce cesty začalo silně krápat. Tak když dorazil k Františkově výměnku, byl na kost promočený. Otevřel dveře a ustrnul…
Netrvalo dlouho aby se rozkřiklo co udělal Karel se svou ženou. A netrvalo dlouho ani aby všichni pochopili, že František Pavlásek zemřel smutkem a vyčerpáním. Rodina velice truchlila. A co Karel? Od té doby s ním nikdo z rodiny v dobrém nepromluvil. Oddělil se od všech, kteří ho měli rádi. Sám. Nezbývá než říci, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá…