Balada o slepé holčičce

Balada o slepé holčičce

Za oknem v domě sedí holčička,
je celá křehká, je maličká,
poslouchá děti, jak si venku hrají.
I ona by si chtěla hrát.

Nemůže, má oči za tmavými skly,
je slepá a z nevidomých očí jí tečou slzy,
proč ji bůh potrestal, vždyť je to dítě!
Tak moc by se chtěla smát.

Začal vát vítr, v dáli zahřmělo,
ona však nevidí, že venku se setmělo,
najednou jako by nastala noc.
Slunce přestalo hřát.

Malá holčička od okna vstane,
pomalu jde k posteli rozestlané,
je celá zesláblá.
Chce se jí spát.

Náhle se zablesklo, okno se otevře,
do pokoje vstoupili andělé,
co se to děje?
Začne se holčička ptát.

Neboj se děvčátko, my ti neublížíme,
jsme dobří andělé, dětem pomáháme,
teď si zas lehni.
Přestaň se bát.

Holčička udělá, co po ní chtějí,
vždyť jsou to andělé, oni k ní smějí,
zavře své oči.
Začne si přát.

Kéž by mi pomohli andělé z nebe,
abych zas viděla vše kolem sebe,
otevře oči, vždyť ona vidí!
Stalo se, co mělo se stát.