TPCA

Panovalo nádherné letní počasí jako z německého romantického filmu. Nebe bylo vymetené, po rozkvetlém trávníku poletovaly včely a z protějšího chodníku byl slyšet radostný dětský křik. Na ocelové, sluncem rozpálené lavičce autobusového nádraží seděla shrbená mužská postava a pomalu kouřila. Kdyby její majitel neseděl a narovnal se, dosahoval by výšky 180 centimetrů. Byl štíhlý s širokými rameny. Zpod ušmudlané hnědé kšiltovky vyrůstaly černé vlasy prokvetlé stříbrem, u 23letého muže pozůstatek nadměrného stresu nebo šňupání peří. Jeho vzhled se dal nejlépe popsat jako nedbalý. Trup mu zakrývalo tmavě zelené triko Volkom, svou délkou překrývající část černých kraťasů, které končily jen pár centimetrů nad rozdrbanými etnieskami. Vskutku šupácký vzhled v ceně poloviny jeho měsíčního platu. Kolem něj postávalo a čekalo v hloučcích několik dalších lidí, nikdo z nich si ho však nevšímal. Jak se číslice na digitální tabuli změnila na 17:10, popojel autobus z blízkého odpočívadla až k zastávce číslo 8 a otevřel své dveře. Postávající se začali tlačit do autobusu. Náš hrdina dál v klidu kouřil. Počkal, až se nalodil poslední mravenec, zašlápl dohořívající cigaretu a vykročil vstříc další dvanáctihodinové směně. U pasu se mu houpala identifikační kartička se jménem Michal Zavadil. Zaplatil Charónovi 32 korun za převoz do šedivého pekla a zapadl do sedačky u okna. Autobus ho po desetiminutové drkotavé jízdě vyplivl přímo před branou mamutího mlýnku na maso jménem TPCA. Michal, hoden zde spíše čísla než jména, se opřel zády o zeď toho obřího komplexu a zapálil si krátkou startku, pro dnešek poslední. To poslední retko před směnou se mu stalo rozloučením se světem lidí a malá dávku nikotinu mu pomohla dojít těch zbývajících pár metrů. Během šichty už nekouřil. Nechtěl, aby mu ta fabrika vzala požitek z kouření. Nasál do sebe tu tak dobře známou chuť tabáku, nadechl se a po chvíli labužnicky vyfoukl.

                Dohasínání cigarety bylo pro něj jako umírání a její rozdrcení v plechovém popelníku jako smrt. Nastal čas projít vrátnicí, převléci se do šedé uniformy a nastoupit k výkonu trestu. K výkonu trestu za svou lenost ve škole, za nedostatek průraznosti, za naprostou absenci ctižádosti. Při vchodu do haly ho objal ten příšerný puch skládající se z maziva na stroje, lidského potu, svařovaného plechu, pálící se umělé hmoty a mnoha dalších ingrediencí. Jeho pracovní boty s kovovou špičkou šlapaly betonovou podlahu a jejich zvuk odumřel, dříve než mohl dosáhnout vzdálených, deset metrů vysokých zdí. Místo z cihel byly z plechu, místo rostlin a stromů zde stály stroje. Michal procházel v šedých montérkách, kladívkovém, čili tmavě šedém triku a bílé kšiltovce kolem mrtvých robotů, čekajících na rozkaz ke svému spuštění. Jeho prací bylo vzít kabel z bedny, načíst ho do počítače, přiložit ho na správné místo a upevnit. To vše během jedné minuty. Během každé jedné minuty po dobu směny.

Po 120 kabelech ohlásil gong půl deváté, čas na první desetiminutovou přestávku. Michal si doma zapomněl pití, a tak se vydal k nedalekému automatu pro pepsi s výběrem ze sedmi různých plechovek. Na své pouti za originalitou procházel kolem oddělení kontroly. Zmateně tam pobíhal nějaký obzvláště snaživý mravenec, až doběhl k jednomu ze stolů, kde začal třást s pytlíky nějakých dílů, vysypávat je z nich a křičet na kolem stolu stojící kontrolory něco o správném balení. Vypadalo to, že ho jeden z těch kontrolorů uzemnil, protože Rychlík přestal křičet a odsupěl do své plastové budky. Co ho k tomu vedlo? Touha po kariérním postupu? Jestli začal jako kontrolor, pak měl nejvýš střední školu, takže to stejně mohl dotáhnout maximálně na team leadera. Hnala ho touha po dvou tisících měsíčně navíc, po uznání nebo snad po žlutém proužku na kšiltovce? Ten žlutý hodnostní proužek odlišující ho od zbytku stáda by v této šedivé hrobce byl koneckonců nejlepším důvodem. Ztracen v těchto úvahách došel Michal k automatu a zvolil 2F. Vypadla mu krásná modrá pepsi s obrázky vinylů, gramců a nějakého DJ. Obrátil do sebe perlivý obsah té originální plechovky a už mu v uších zněl drásavý zvuk ohlašující konec přestávky. Další dvě hodiny robotické práce, dalších 120 kabelů co musí stihnout vyndat, načíst, přiložit a upevnit.

Největší nevýhodou této práce bylo, že jakmile si ji robot po pár měsících zautomatizoval, tak už se na ní nemusel soustředit a měl spoustu času přemýšlet. Michal právě přemýšlel o naší civilizaci. Chápal její výhody, nebyl žádným anarchistou toužícím po bezvládí, ale uprostřed této kobky nemohl najít nic, co by vyvážilo tu hrůznou průměrnost, kterou s sebou přinášela. Všichni kolem něj, včetně jeho samotného, nosili tu stejnou, šedou uniformu. Až přijdou domů, zapadnou do gauče od Ikey, zapnou si televizi a budou dále mrhat svým časem při sledování pořadů snažících se zalíbit se co největší mase, k tomu budou chroupat úžasné lupínky Lays a plánovat koupi naprosto geniálního WS kráječe, vodního vysavače nebo nového peugeotu 207.  Nevyrábí se produkty, co by si člověk chtěl koupit, vyrábí se více či méně snesitelné produkty, o kterých se člověku vsugeruje, že si je chce koupit, že si je musí koupit. Uniforma zosobňující tento diktát začala Michala svědit, cítil potřebu ji ze sebe servat, revoltovat, zakřičet: „Podívejte se na sebe!“ Když se však rozhlédl a spatřil ty prázdné obličeje, zmohl se jen na poškrábání zad. Svých myšlenek se ovšem pouhým škrábáním vzdát nemohl, jak se blížil konec směny, svědil ho jeho mundůr čím dál více, tížil ho, táhl ho k zemi, do prachu průměru. Michal bojoval, škrábal se, až mu kůže na zádech zrudla a začala ho pálit. Čekal na závěrečný gong jako na smilování. V 5:15 ráno konečně zazněl. Vyběhl z haly do šatny, doslova ze sebe strhal tu hrůzu a radostně se začal soukat do svého milovaného trika Volkom.

Náhle si však s trikem přes hlavu uvědomil, co dělal. Měnil jednu uniformu za druhou. Jeden stereotyp za jiný. Chystal se dojet stejným autobusem jako zbytek těch mravenců domů a tam si kydnout k televizi nebo se se stovkami jiných dělníků, úředníčků či podnikatelů vydat jezdit na kole, hrát squash, skákat padákem, shlédnout nový Hřebejkův film… Stále s neoblečeným trikem, přetaženým přes hlavu, se mlčky posadil na lavičku a začal zhluboka vydechovat. Náhle si uvědomil, že sice na jednu stranu v duchu kritizoval konzumní společnost, smál se jejím obětem, ale sám nejednal jinak. Už nechtěl jen nadávat, kritizovat a povýšeně se smát. Chtěl se z toho kruhu vymanit, utéci, a to hned! Frekvence jeho dechu se stupňovala. Dýchal přerývaně a neustále rychleji, rychleji, rychleji, až se najednou zastavil, poté mocně vydechl, vyskočil a jen s tím trikem vyběhl pryč z šatny. Vrážel do všech těch sportovců, milovníků rychlé jízdy, dobrého vína a krásných žen, introvertů, frajerů, otců, dcer a ostatní havěti, běžel vstříc své svobodě. Turniket přeskočil, běžel podél silnice, kde na něj troubila projíždějící auta. Běžel, až měl plíce v jednom ohni, svaly na nohou ho pálily a triko se mu celé pokrylo potem. Už chyběl jen kousek. Doběhl za zatáčku a uviděl dům po rodičích, ve kterém bydlel. Klíče měl však v kraťasech, visících stále v šatně. Rozbil proto okno v přízemí a vlezl do kuchyně. Vyběhl schody do patra, rozrazil dveře do ložnice a konečně se zastavil. Bezmocně lapaje po dechu se rozhlédl po pokoji. Byl modře vymalovaný s tmavou plovoucí podlahou. Vévodila mu jednoduchá postel ze smrkového dřeva umístěná po Michalově pravé ruce čelem ke zdi. U protější stěny stála veliká skříň a vedle ní menší komoda se šuplíky. Naproti Michalovi bylo veliké okno s tmavě modrými závěsy po stranách. S rudými skvrnami v obličeji a ještě stále přerývaným dechem postoupil Michal k onomu oknu a otevřel jeho obě křídla dokořán. Pak došel ke komodě, objal první šuplík svýma silnýma rukama a škubl. Ozvalo se zapraskání, jak vyrval kolejničky z dřevotřísky. Pustil šuplík na zem a plnými hrstmi z něho bral oblečení a vyhazoval je na dvorek. Zastavil se, až vyrval všechny šuplíky a vyházel jejich obsah z okna. Pak se pustil do vedle stojící skříně. Po chvíli se na zahradě kupila hezká hromada značkového oblečení. Seběhl dolů po schodech, prošel garáží, kde vzal kanystr benzínu a svůj starý benzínový zapalovač a vyšel do toho letního rána. Polil celou hromadu 20 litry benzínu z kanystru, serval ze sebe triko, trenky a ponožky a přihodil je na hromadu. Poodstoupil pár kroků, otevřel zapalovač, zažehl ho a hodil. Těch pár okamžiků, po které plamen života letěl vzduchem, bylo nejkrásnějších v Michalově životě. Ihned po dopadu blafla hromada velikým namodralým plamenem a začala stravovat všechnu tu marnost nashromážděnou v průběhu minulých let. Michal začal pobíhat nahý kolem té hranice a vydávat nepopsatelné skřeky. Už na nic nemyslel, nic ho netrápilo. Cítil jen absolutní svobodu, smrad z hořícího oblečení ho naplňoval bláznivou radostí, která z něj tryskala v podobě tance. Řval štěstím na nebesa a poprvé v životě si užíval života plnými doušky. Po zhruba 10 minutách, kdy začal oheň dohasínat, si s potem slepenými vlasy sedl na trávník, objal svá kolena a zíral do skomírajících plamenů. V jeho tváři se už nezračila ta neustálá špatná nálada, pohrdání lidmi a sebou samým, nezračila se tam už ani radost, ani svoboda, jeho výraz by se dal nejlépe vystihnout jako prázdný.

Ve stejné poloze ho za pár hodin našli ochránci klidu a průměru v bílém, přivoláni zděšenými sousedy. Vzali ho každý z jedné strany pod paží a zvedli ho z trávníku. Michal nekladl žádný odpor. Neodpovídal na jejich dotazy ani nereagoval na jejich příkazy. Nechal se dovléct do auta a dovézt do útulné cely s dalšími třemi spolubydlícími. Z blázince se do normálního života již nikdy nevrátil.