Byl to jen sen

     Nemám sebemenší zdání, jak jsem se dostal na místo, kde právě jsem. Je to jako ve špatném hororu. Nevím, co to může být. Možná svatyně nějakého primitivního a krutého náboženství ve světě zla. Všude kolem je podivné šero, asi jako v mé hlavě. Staré vratké stoly se židlemi jsou uspořádány v jakémsi zvláštním pořádku do tvaru T. Na zdi visí jakási vlajka a fotografie muže s krutě arogantním výrazem. Možná je to zdejší Bůh nebo někdo podobný. Napadá mě, že jsem se ocitl v obětní komoře nějakých satanistů, kteří neznají pentagram. Nic jiného nejsem schopný vymyslet. Jediné, co cítím je strach a zima. Mráz, který tu panuje, mi zabodává do těla tisíce a tisíce malých ledových jehliček. Šedomodrá barva mé kůže dává tušit, že se blíží tragédie.

     Kousek přede mnou se odehrává nerovný souboj. Přes bariéru tmy vidím jen dívčí záda s postupně šednoucími vlasy, které dopadávají až kousek pod ramena té slečny, a několik stínů. Jsou rozsazeny všude kolem ní, ale mluví jenom dva. Velmi potichu a naléhavě se dožadují, aby jim prozradila nějaké tajemství, o kterém ani ona, ani já nic nevíme. Postupem čase jsou hlasy čím dál naléhavější a dívka pořád víc propadá zoufalství a beznaději. Všechno zde se soustředí jenom na ni. Někteří z toho zvláštního osazenstva, které sedí u obrazce ze stolů se škodolibě pousímvá, většina však s očividným uspokojením čeká na konec tohoto trápení prohlížeje si svou oběť. Po další chvilce se očekávání naplní. Dívka neschopná dalšího boje si zklamaně bere hlavu do dlaní a v zápětí se vyčerpaně sesouvá k zemi. O jejím životě svědčí jen potůčky slz na kdysi tak usměvavých tvářích. V obličejích jejích katů se mísí uspokojení s nedočkavostí…

   Ležící dívka záhadným způsobem mizí a vše je připraveno na další part této hry. Místnost se najednou zalévá ostrým světlem. Nejsem schopný určit jeho původ, ale po chvíli s hrůzou zjišťuji, že není osvětlen celý prostor, ale světla jsou, jako divadelní reflektory, namířená na příští oběť tohoto představení – na MĚ!

     Konečně vidím, jak vypadají moji protivníci. Z pohledu na tu krvežíznivou přesilu se mě zmocňuje panika. Nejradší bych utekl, ale úniku odsud není. Rozhodně ne bez újmy. Postavím se a ženě, která předtím nejvíc mluvila se snažím dát najevo, že nemám strach, ale klepu se tak, že všichni musí prohlédnout tento chabý pokus. Ona vidí mou hrůzu a dává si moc záležet na tom, abych viděl, že ona vidí…

     Hrobové ticho prolomí postava, která dosud seděla v povzálí. Zvedá se ze židle a udělá směrem ke mně dva kroky, při kterých je slyšet jen klapot vysokých podpatků, které ji „nastavují“. Ukazuje mým směrem se slovy „Vojto, pojďte si vytáhnout otázku“. Pomalu dojdu až k ní. Reflektory se pohybují se mnou. I ten malý bavlněný pytlík působí v tomto prostředí strašidelně. Vytahuji z něj mé osudové číslo a následujících 15 minut strávím bojem který nemůže být úspěšný. Oba protivníci na druhé straně stolu moc dobře vědí, na co se zeptat, abych nemohl odpovědět ničím jiným než mlčením, což je cesta k jejich cíli – stoprocentní „úmrtnosti“.

     Najednou se však stane něco zvláštního. Kolem sebe slyším to, co bych měl říkat. Jen to říká někdo jiný. Nevím jak, ale vím, že to je špatně. V zápětí se ozývá hlasitý smích, který mě probouzí v mé školní lavici v normálním školním dni. Ta hrůza před chvílí byl jenom sen…

Zatím