Slepá ulice

Prolog
„,Smůla se mi lepí na paty a ten den, co jsem se narodil, určitě stála na nebi nějaká nepříznivá hvězda, kometa nebo jiné zlověstné znamení.‘ Alberto Moravia. Musím uznat, že měl docela odhad, ten Bertík. V dnešní době to vypadá, že je smolařem každý druhý…“ Stařík se pohodlně usadil do měkkého křesla, které odmítavě zaskřípělo pod jeho vahou, a zapálil si oblíbenou dýmku. Byl krásný letní večer a skrz otevřené okno pronikal na půdu chladný vzduch.

►◄

Sára se řítila po chodbě a klopila zrak, jak mohla, aby unikla sprše posměšných pohledů. Po tom incidentu minulý pátek už nikdy nebude nikomu věřit. Nikdy. Jak by taky mohla? Její nejlepší kamarádka ji zradila a zostudila před celou školou. A ještě k tomu jí přebrala kluka. Když by se ještě připočítaly problémy v rodině, člověk by mohl rovnou spáchat sebevraždu, ne? „Tvůj život se dost kvalitně hroutí, nemyslíš?“ Přesně tuhle větu pronesla její bývalá nejlepší kamarádka, když slyšela o Sářiných rodičích. „Celkem ironie,“ procedila mezi zuby Sára, když překročila práh třídy. Tam ji uvítal pískot spolužáků a něco ve smyslu: „Tak, kde máš ocas, nádhero?“ Na tohle si už zvykla, protože od prvního kroku ve škole, na ulici i doma, ji provázely trapné, někdy až nechutné poznámky. Narážely na její zevnějšek, oblečení, chování… Sára nebyla bojovný typ, ale čelila tomu poměrně dobře. Až minulý pátek všechno změnil. Přestala být tím, kým vždy byla. Zesměšňovanou, ale hrdou patnáctiletou studentkou. Stala se z ní troska, která se snažila být neviditelná. Ale nešlo to…
„Chci pryč. Už na to nemám sílu. Musím. Jinak to skončí hodně špatně. A jde to vlastně? Mám takovej pocit, že horší to už být nemůže. Říká se dítě štěstěny, že? Tak já jsem co? Dítě smůly? Jo.“

►◄

„Jak to myslíte? On je apríl nebo co? To je jenom takový hrozně špatný žert, že?!“ Vojtěch Skelný upíral pohled na svého šéfa a snažil se z jeho očí vyčíst souhlas. Ale tvář nadřízeného byla nehybná a chladná. „Je mi líto, pane Skelný, ale nemohu vás dále nechat vést tuto firmu. Jako zástupce ředitele jste zklamal. A já druhé šance nedávám. Vaše neomluvitelné jednání zapříčinilo krach jedné z největších poboček v Evropě. Ani jste nepodal vysvětlení a teď po mně chcete ještě šanci? Znám vás dobře. Strávili jsme spolu spoustu času a oba dva dobře víme, že jste inteligentní člověk. Proto prosím nedělejte problémy a sbalte si své věci. Za dvě hodiny sem přijde váš nástupce.“ S těmito slovy se ředitel otočil a odešel. Jediného, čeho si ještě Vojtěch stačil všimnout, byl úsměv na jeho tváři. Vítězoslavný úsměv.
Nemohl tomu uvěřit. Byl vyhozen. Po deseti letech tvrdého podlézání všem výše postaveným, což byli prakticky všichni, skončil na ulici. Na svém vysněném místě, zástupce ředitele, strávil přesně 48 hodin. Na to, že byl odjakživa smolař, to byl úctyhodný výkon. Práci věnoval celý svůj život. Protože ho nevzali na vysokou, kvůli zaměstnání si dodělával postgraduální vzdělání. Kvůli zaměstnání se rozvedl se svou ženou, která nechtěla doma muže, který byl od rána do večera v práci, lezl všem do zadku, ale stejně z toho nikdy nic nebylo. Kvůli zaměstnání se přestěhoval ze svého celkem pohodlného bytu v Praze do Zapadákova kdesi v Čechách. Kvůli zaměstnání obětoval vše, co miloval. Svou rodinu, čas peníze i štěstí. Jediné, co mu zůstalo byla jedna žena. Paní Smůla. Ta se do něj zamilovala, už když byl dítě a od té doby se ho nehodlá vzdát. Ta jediná mu po všech útrapách zůstala věrná. „Musím se jí zbavit. Je jako mor. Člověk je volný až po smrti.“

►◄

Marie nesnášela pach nemocnic. Ten puch z perfektně vydesinfikovaných nástrojů, chlorované vody a levného pracího prášku na doktorské pláště ji přiváděl doslova k šílenství. Přesto opět seděla na nepohodlné bílé lavici a čekala, až se doktor objeví ve dveřích a konečně jí oznámí, co má zase její dcera za nemoc. Daniele se špitály staly nechtěným domovem, doktoři rodinou a pacienti přáteli. Od narození měla jeden zdravotní problém za druhým. Z obyčejné chřipky se vyklubala nějaká vážná choroba, kvůli které opakovala první třídu. Na gymnázium se nedostala kvůli těžkým absencím a na průmyslové škole se její komisionální zkoušky a reparáty staly tradicí. Teď jí bylo osmnáct a stěží se hrabala k maturitě. Konečně se rozlétly dveře a objevil se ten samý obraz jako vždy. Lékař s katastrofickým výrazem ve tváři držel hromadu papírů, složek a rentgenů a zval Marii do ordinace. Tam začal opět jako obvykle slovy útěchy. Tentokrát byla ale více utěšující než dříve. Pak se ozvalo to slovo. Rakovina. Marii hučelo v uších jako hurikán, opakovalo se tisíckrát a pokaždé o něco silněji. Rakovina. Daniela měla nádor na mozku. Bohužel se na to přišlo pozdě a operace by zřejmě nic nevyřešila. Podle slov doktora by jí prodloužila život o pár týdnů. Už to vypadalo, že se všechno zlepšuje. Nemocná nebyla už měsíc a doháněla učivo ve škole, jak jen to šlo. Konečně se zdála být šťastná. Marie jí tu radost zkazit nemohla. Proto, když jednou odpoledne dostala migrénu, lehla si do postele a už se neprobudila. A nikdy se to nedozvěděla.
Po smrti Daniely se Marii zhroutil celý svět. I přesto, že věděla, co přijde, porazilo ji to na kolena. Když dcera umřela, matka cítila, jako by něco v ní ztratilo život také. Připadala si bezcenná a neschopná, že tomu nezabránila. Že svou vlastní dceru nechala 18 let žít víc mezi nemocnými než zdravými. Že už jako malá viděla v nemocnicích smrt na každém rohu. Marie si ale nikdy nepřipustila, že by o ni přišla. Byla nemocná, ale živá. Teď už to bylo jinak. Všechno. „Já ji zkazila život. Nikdy si ho pořádně neužila, protože já jsem něco jako chodící smůla. Na co sáhnu, to se nedaří. A nejvíc to odnesla Dana. Už nechci nikomu zkazit život. Nechci, aby kvůli mně někdo trpěl. Jediné, co si přeji, je setkat se se svojí dcerou. Ať je to kdekoli.“

►◄

Už svítalo a začínala se snášet rosa, ale Sára se stále procházela po městě, ponořena do svých myšlenek. Nevěděla, kam jde ani kolik je hodin. Nevěděla vlastně vůbec nic. Až když zakopla a skutálela se do příkopu, se probrala a uvědomila si, kde je. Válela se v trávě v nějaké zapadlé slepé ulici. Kolem bylo jen pár domů, ale ty vypadaly, že do nich nevkročila ani noha víc jak sto let. Na jednom z nich bylo ale něco divného. Sára se zvedla a zaostřila na slabé světlo ozařující kousek silnice. Byl to nějaký nápis. Smolaři. Nějaký čas tam jen nehnutě stála a zírala na to slovo. Pak se rozběhla k brance.
Když se Sáře podařilo otevřít vstupní dveře, uvítal ji pach hniloby a zatuchlin. Rozsvítila lustr uprostřed haly a rozhlédla se. Z venku dům vypadal příšerně, ale uvnitř byl nepopsatelný. Stěny byly pokryty slavnými replikami obrazů starých mistrů, podlahy pokrývaly ručně vyšívané koberce. Další rozlehlá místnost zřejmě sloužila jako obývací pokoj. Sára přecházela z jednoho pokoje do druhého a nevěřila vlastním očím. Nakonec skončila na půdě. Jako jediná místnost v domě nebyla luxusně vybavená a nebylo tam ani světlo. Pomalu si začala zvykat na tmu a na hnilobu, která stále visela ve vzduchu, udeřilo ji přes nos něco jiného. Puch zpoceného lidského těla.
„Vítám tě.“ Sára leknutím vrazila do skříně a shodila ji. Ohlušující zvuk prořízl to nekonečné ticho a nesl se celým domem ještě několik sekund. Pak opět uslyšela ten hlas. Vycházel odněkud, kde rozeznávala obrys křesla. Neodvážila se ani pohnout, ale součastně ji ovládala touha podívat se, kdo to je. Než se rozhodla, neznámý vstal z křesla a vystoupil ze stínu. Před Sárou najednou stál téměř devadesátiletý stařík s překvapivě silným tělem a ostrým pohledem. „Vítám tě. Žijeme, abychom mohli umřít. Anonym.“ Děda natáhl zdvořile ruku a mírně s ní ve vzduchu zatřepal, aby nehybná Sára pochopila, že se jí chce představit. Když na něj jen pořád zírala a nepohnula se z místa, otočil se a pokynul, aby ho následovala.
Po hodině byli oba zpátky na půdě. Sára nic podobného ještě nikdy neviděla. Během šedesáti minut prolezli celý dům skrz naskrz a ona jistila, že ta chatrč, kterou viděla z venku je skoro palác. Stařík ji jednak provedl pokoji, které už viděla cestou nahoru, ale také jí ukázal skryté chodby, tajné dveře a poklopy. Neměla sice ani ponětí, co tady dělá a proč ji cizí člověk ukazuje celý dům, ale měla z toho dobrý pocit. Ta budova na ni působila uklidňujícím dojmem. Jako by se odpoutala od všech problémů, zapomněla na trapasy a vlastně i na to, že je smolař. Cítila se jako doma.
„Tak právě jsi prošla první uklidňující kůrou. Tak co?“ zeptal se tiše děda, když si opět sedal do svého křesla.
„Jak to myslíte?“
„,Abys měl aspoň kapičku štěstí, alespoň trochu toho nebe na zemi, musíš se smířit s životem, se svým vlastním životem - takovým, jaký je.‘ Phil Bosmans.“ Stařík se zavrtěl v křesle a lhostejně pokračoval. „Zlato, tohle je dům pro smolaře s velkým S. Ten nápis sis snad přečetla, ne? V tomto domě žije více lidí, kteří si myslí, že mají smůlu. Chci pomoct. Jestli máš zájem naučím tě, jak najít štěstí. Jestli ne, víš, kde jsou dveře. A teď mě nech, musím odpočívat.“
Sára se nevěřícně otočila a zamířila k východu. „To je asi dost blbej sen. Něco tak šílenýho sem v životě neviděla. Ten dědek je divnej. Nejlepší bude, když okamžitě odfrčím. Ale zase z druhé stránky, cítím se tady tak nějak jinak. Líp. Ježiš, já zas nechci udělat chy-“ Vtom se s někým srazila a skutálela se ze schodů až na odpočívadlo.
„Promiň. Omlouvám se,“ šeptal nějaký chlapík za jejími zády. Sára se zvedla a otočila se. Před ní se hrbil asi čtyřicetiletý muž v šedivém kvádru a nesl podnos s jídlem. „Takže ty jsi ta nová? On říkal, že ještě někdo přijde. To by mě zajímalo, jak to dělá. Tvůj pokoj je v dru-“
Sára mu ale skočila do řeči: „Sorry, ale já tady nezůstávám. Je to tady nějaký divný. Měj se.“
„Měla bys tady zůstat. Zjevně seš taky velkej smolař a tohle místo ti jenom prospěje. Za pár dní se vrátíš do života v úplně jiným stavu. Já sem tady už tejden. Vyhodili mě z práce. Byl sem na dně. Ztratil sem všechno. Manželku, děti, peníze… A kvůli čemu? Prostě sem si za ta léta práce chtěl trošičku polepšit. Po dvaceti letech olizování bot nadřízeným sem na to měl právo! Když mě konečně jmenovali do funkce zástupce ředitele, převedl sem si na účet pár miliónů. Bylo to dokonale vymyšlený, ale někdo mě prásknul. Nepřišlo by se na to, fakt… V té době se taky měly převádět i peníze za nějakou velkou zakázku. Nikdo pořádně nevěděl, kolik to celkem je, a proto milion sem, milion tam…co to je?“
„Je pěkný, že se mi tady svěřujete, ale já na tohle fakt nejsem. Nevím, co to tady děláte, ale vypadáte na nějakou šílenou sektu a já nestojím o další problémy. Jak už sem řekla. Mějte se. A sbohem.“ S těmi slovy Sára seběhla poslední schody jak nejrychleji mohla, přeběhla halu a otevřela dveře. Vzduch byl venku chladivý a po pachu hniloby i celkem voňavý. Jenže pak si opět vzpomněla na tu hrůzu, která ji čeká zítra ve škole. Tím, že opět vyšla z toho divného baráku, jako by se na ni navalily opět všechny problémy. Teď už věděla, co toho muže sem táhlo. Zbavil se problémů. Sára sice nevěděla jak, ale pomalu začala sama sebe přesvědčovat. „Co můžeš ztratit? Tvůj život je jedna velká katastrofa. Nikdo si ani nevšimne, že ses vypařila. Jo…asi bych to měla vyzkoušet.“
To bylo naposledy, co Sára cítila svěží vzduch a viděla měsíc.

►◄

„,Máš-li smůlu, pokouše tě i slimák.‘ Benjamin Franklin. Velmi moudrý pán. Já zase a opět zastávám jeho názor. Smůla neexistuje. Vy si to jen namlouváte.Tohle vážně nepochopím. Vyhodí vás z práce a už jste na dně. Panebože, a co se stalo? No…nemám práci, ale najdu si novou. Ježíši, zemřela mi dcera…no a co? Udělám si jinou! Seš snad ještě v reprodukčním období, ne? ,,Žít a umřít před zrcadlem,‘ řekl Baudelaire. Nevěnuje se však dostatečná pozornost onomu ,a umřít‘. Žít, na to jsou všichni připraveni. Ale stát se pánem své smrti, to není jen tak.‘ Albert Camus.“ Děda si opět hověl ve svém oblíbeném křesle a citoval velikány. Už tomu bylo měsíc, kdy do jeho domu přišla Marie s tím úředníčkem Skelným a tři týdny, kdy se nastěhovala Sára. I když to byli „jen“ tři největší smolaři ve městě, měl pocit, že si je paní Smůla oblíbila nejvíc na celém světě. Marie a Vojtěch dělali pokroky, ale Sára se pořád nějak distancovala a začínala být čím dál víc podezřívavá. Několikrát se už pokusila uprchnout, ale strach ze smůly ji na prahu vždy přemohl a ona se vrátila. Strach vždy všechny přemohl. Bohužel byla jen otázka času, kdy se konečně odhodlá a uteče.
„,Nemůžete objevit nové oceány, pokud nemáte odvahu odpoutat zrak od břehu.‘ Ferdinand Magellan. Že, Sáro?“ Stařík se otočil na Sáru a ironicky na ní mrkl. Ta mu neupřímnou grimasu opětovala a zahloubala se opět do své knížky. Byla to jediné, co ji drželo, aby tam neumřela nudou. Přečetla ji sice už dvakrát, ale bylo to lepší než výroky velikánů, které s oblibou děda citoval, nebo tzv. léčebné kůry, kterých už taky měla plné zuby. Chtěla pryč. Ale nemohla. Bála se.
„Co kdybychom udělali změnu?“ navrhla Sára, když dočetla poslední stránku. „Místo toho, abyste tady říkal moudra vy, mohli bychom my. Nějaké myšlenky. Víte, jak to myslím?“ otočila se na Marii a Vojtěcha, aby ji podpořili. Ti ale zavrtěli hlavami a sklopili zrak. Jako obvykle. Nikdy nebyli proti tomu oplzlému dědkovi. Sára už s ním několikrát konflikt měla, ale nikdy na ni neřval. Až teď. Poprvé.
„Jak to myslíš?! Máš dojem, že já na to nestačím? Já jsem tady od toho, abyste přestali být smolaři! A JÁ TADY ROZHODUJI, KDO BUDE ŘÍKAT MOUDRA A MYŠLENKY! A už jsem ti několikrát řekl, že ty tady nemáš právo vykládat ty svoje úvahy!“ Stařec řval, jak ho nikdy nikdo z přítomných neslyšel. Téměř neviditelná žilka na čele mu naběhla do obrovských rozměrů a vypadalo to, že brzy praskne. Děda odkopl křeslo a už se chystal něco říct, ale Sára ho předběhla.
„A k čemu sou ty vaše trapný citáty?! A co tady vlastně vůbec děláme?! Když sme přišli, tak jste říkal, že z nás uděláte šťastlivce. Proboha, jak sme vám mohli naletět? Místo toho, abyste nám náš problém vysvětlil, abyste byl naším psychologem, sedíme tady na zadku a už měsíc nic neděláme. Co tím sakra sledujete? Ste úchyl? Nebo něco horšího?!“
Děda opět promluvil. Tentokrát ale tiše a klidně: „,Je velmi nesnadné nalézt štěstí v sobě. A najít je jinde je nemožné.‘ Sebastian Roch Chamfort. Tady máte najít štěstí. Tohle je Dům štěstí. Až ho najdete, budete připraveni opět vstoupit do života. Já jsem váš učitel. Váš vůdce. Držím vaši ruku, abyste spolu se mnou dospěli cíle.“
Sára na to něco chtěla říct, ale pak si to rozmyslela. Nemá cenu se s ním hádat. Vždycky byl tvrdohlavý, ale dokázal to zahrát tak, aby aspoň Marii s Vojtěchem udolal. Doběhnout Sáru se mu ale ještě nepodařilo. Stařec věděl, že tahle dívka je něčím výjimečná, ale nechtěl si to připustit.

►◄

Sára se pomalu hrabala v jídle a přemýšlela. Něco ji k tomuhle domu poutá a ona nemůže ven. Tak moc si přála zase vidět rodinu a přátele. Měsícem stráveným tady na všechny už přestala mít zlost. Jenže věděla, že tím, že byla tady, se nic nevyřešilo. Dům ve slepé ulici sloužil jenom jako úkryt před problémy. Pořád tu byly a ona by je musela vyřešit i za sto let. Samy přece nezmizí. Pomalu jí začala docházet myšlenka, kterou tento dům skrývá. Ale musela se ujistit. Položila vidličku na stůl, oprášila ze sebe drobky a rozběhla se za Marií.
„Asi sem právě přišla na to, co nás odtud dostane ven!“ rozkřikla se už ve dveřích. „Ten měsíc, co sem tady byla, sem hodně přemýšlela a dospěla k názoru, že když seš tady, tak svoje problémy neřešíš. Samy přece nezmizí. Musíš jim čelit a překonat je. Ne tady sedět a čekat na zázrak. Ten dědek nám pomoct nemůže. Je to na nás. Smůla se nám na paty lepí všem, ale můžeme si otřít boty o trávu a začít znovu. Sme ve slepé ulici. A to nemyslím jenom umístěním domu. Paní Smůla pořád čeká za dveřma, až konečně vyjdem a poperem se s ní! Poďte!“
„Promiň, ale to asi nepůjde,“ odpověděla jednoduše Marie a opustila pokoj. Sára s tím sice počítala, ale stejně ji to překvapilo. Marie nechtěla odejít.
S Vojtěchem to dopadlo stejně. Ten Sáře v půlce první věty zabouchl dveře před nosem a pro jistotu se zamkl. Sára se ale už rozhodla. Půjde. S nimi nebo bez nich.
S nikým se nerozloučila, neřekla ani sbohem… Komu asi? Marie a Vojtěcha jí bylo líto, ale nemohla se na ně vázat. Čekal na ni nový život. Aspoň si to myslela.
Sešla pomalu po masivních točitých schodech a naposledy se ohlédla. Přede dveřmi ležela její kniha. Zvedla ji a zašeptala: „Tak…ty jsi mi zachránila život. Díky, knížko.“ Už ji zase chtěla položit, ale na první stránce si všimla nějakého vzkazu. Zaostřila na něj a poznala staříkovo písmo: Věděl jsem, že to zvládneš. „Štěstí leží okolo nás. Je třeba ho jen zvednout.“ Erich Maria Remarque. Sbohem.
Usmála se a mlčky odešla s knihou v ruce.

►◄

Sára se vznášela. Byla štěstím bez sebe. Právě se vítězoslavně vracela v jídelny, provázena křikem a pískotem spolužáků. Její bývalá kamarádka dostala, co si zasloužila. Když jí před dvěma měsíci přilepila na zadek králičí ocas zrovna ve chvíli, kdy měla předstoupit před celou školu a mít proslov k výročí školy, se Sára chtěla propadnout do země. Možná ještě hlouběji. Jenže teď se nesla chodbou se vztyčenou hlavou a za sebou slyšela křik své „milé“ přítelkyně. Ta si bohužel úplně nešťastnou náhodou zlomila nos, když spadla ze židle. Proč? Před chvílí totiž hlásili v rozhlase něco nechutného o ní, jejím klukovi a dvaceti králících.
Sára se cítila jako nový člověk. Nebyla už nejsmolořovatější smolař. Stala se z ní silná osobnost, kterou provázelo neuvěřitelné štěstí od té doby, co se na měsíc ztratila a pak záhadně opět vynořila.
Jen ona ale věděla, co se vlastně stalo. Všechno jí došlo, když odcházela z Domu ve slepé ulici. Ten děda je tam vůbec nedržel násilím. A nebyl blázen. Byl to naopak velmi inteligentní muž, který čekal, až sami smolaři odhalí srdce paní Smůly. Sára na to přišla. Přestala se jí bát a vykročila do života čelem. Uvědomila si to ale až po dlouhém přemýšlení v domě, kde byla prakticky sama. Kde jinde by měla tolik klidu a času, aby na to přišla?


Epilog
Sára vedla spokojený a šťastný život a smůlu si už nikdy nepřipustila. Marii, zdrcenou matku po smrti dcery, Vojtěcha Skelného, úředníčka, který přišel o všechno, ani dědu, který ji naučil odolat strachu ze smůly a problémů, nikdy neviděla. Několikrát kolem domu ve slepé ulici šla, ale nápis Smolaři tam nespatřila. Nikdy.
Smolaři skončili ve slepé ulici. Uprchli před problémy, které jim přerostly přes hlavu. Oni si mysleli, že tím se smůla ztratí. Mýlili se. A to se jim stalo osudným.

„To, co nazýváme začátkem, bývá často konec. A vytvořit konec znamená vytvořit začátek. Konec je tam, odkud začínáme.“ Thomas Stearns Eliot.