Svědomí bez svědomí

Někdy tou poslední osobou na Zemi, se kterou chcete být, je člověk, bez něhož žít nemůžete.“

Prochází mlhavou ulicí. Všude je prach a smog. Nemůže dýchat. Potácí se. V nepřekonatelném tichu je slyšet pouze tlukot jeho vlastního srdce. Po tváři mu stékají kapičky potu, ale stáje jde. Dál a dál. Utápí se v myšlenkách.
Proč jsme takhle dopadli? Proč se to stalo? Jak se může dychtivý a prosperující svět změnit v noční můru všech jeho obyvatel? Může za to příroda? Osud? Nebo sami lidé? Ženeme sami sebe do záhuby a nevíme proč. Chřtán smrti se už otevírá a cvaká zubama. Čeká na nás. Na všechny.
Najednou ucítí ostrou bolest v boku. Někdo do něj narazil. Otočí se a uvidí postavu v dlouhém bílém plášti. Ta se ani neohlédne a kráčí dál. Ne, spíš pluje. Něco si pro sebe mumlá: „Nikdo mě nezná. Nikdo m nevidí. Nejsem nic. Nežiji? Jsem mrtvý? Ne, nemohu! Jak by beze mne dokázali žít? Po celá staletí jsem byl součástí jejich životů. Žil jsem s nimi, po jejich boku. A teď? Odvrhli mě! Nevděčníci, bojte se! Byl jsem to já, kdo vám tvořil hranice, když jste sami nevěděli. Já vám určoval pocity ze lží a falešných her! Já, Svědomí! Se mnou jste byli lidé. Ale teď? Vy bestie!“
Takový byl rok 2025. Svět lidí bez Svědomí. Neexistují hranice mezi dobrem a zlem. Dobro už vlastně žádné není. Jsou to jen vraždy, intriky a brutalita. V srdcích všech dřímá pouze čistá podlost. Nemají výčitky svědomí. To bloumá neslyšně po jejich ulicích. Během několika let se i těm největším optimistům zhroutily představy o spravedlivém světě. V čele všech národů stojí skupinka mladých brutálních anarchistů a své vražedné myšlenky vysílá do celého světa. A Svědomí to sleduje. Pořád. A nemůže nic dělat. Nebo ano? Svědomí nemůže ovlivňovat lidi, jelikož své vlastní svědomí nemá. Určuje hranice pro ostatní, ale ne pro sebe. Přesto by se o to ale mohl pokusit. Velký pan Svědomí zachrání svět!
Vzpomněl si na toho člověka, do kterého vrazil. Nevinný mladý kluk, který byl ještě nezkažen systémem i životem bez Svědomí. Měl sám sebe a svoje myšlenky. Od té doby mu Svědomí dával odpovědi na jeho otázky. Chodil životem s ním a vyčkával. Chlapec rostl a během několika let si vybudoval něco, co by se dalo považovat za vlastní Svědomí. Pan Svědomí byl velice překvapen. Vychoval někoho, kdo bude moci s jeho pomocí změnit osud celého světa. Posílal ho na různá shromáždění, aby hlásal o člověku, kterého nikdo neznal. Pan Svědomí mu říkal. Lidé nechápali, ani nechtěli pochopit krásu života s tímto člověkem v srdci. Zvykli si na každodenní násilí. Čím víc o něm ten chlapec mluvil, tím víc si uvědomoval skutečný svět. Otevíraly se mu oči a on viděl ty násilnosti a krveprolití. Měl výčitky svědomí.
Ne! Nemohu takhle žít! K čemu mi je znát odpovědi na všechny otázky, když na svých bedrech nesu tíhu celého světa? Jenom já vidím to zlo a jenom mně je to líto! Já trpím za každou další vraždu! Nemohu je změnit. Oni to vidět nechtějí s nenávidí tě, Svědomí! jejich životy jsou prázdné a ploché, ale můj je horší. Mám Svědomí!
Chlapec zemřel o několik dní později. Našli ho v kontejneru na odpadky. Nebyl schopen přežít v systému, který fungoval proti jeho myšlení. V dětské naivitě přijal Svědomí, člověka, který se před několika lety ze všech vypařil. Zemřel sám a ve výčitkách.
Nic se nezměnilo. Brutální svět zůstal bez Svědomí. Vraždy se stávaly horšími a intriky promyšlenějšími. Chabý pokus Svědomí změnit svět stál jednoho chudáka život. A co na to Svědomí? Nic, on přece svědomí nemá. Sžil se s okolním světem a zapojil se do toho nešťastného kruhu. Stal se jedním z nich.
Ale přece jenom se něco změnilo. Svědomí už nebyl člověkem, kterého nikdo neznal. Stal se bestií v davu, kterou znal jeden chlapec.