Kdo se dřív zblázní

„Přišla jsem domů. Rozsvítila světlo, a dům nikde. Tak hrozně jsem se vyděsila při pohledu na dveře, které stály jenom tak, bez žádné podpěry ve vzduchu a vypínač, kterým jsem před chvílí rozsvítila světlo, tam už taky nebyl. Nedokázala jsme si prostě vysvětlit, jak se to mohlo stát,“ řekla na úvod Marika a při tom jí řinuly z očí velké slzy. Byla docela pěkná holka, měla bohaté rodiče a bezvadné kamarády. Vždy dostala, co chtěla, neměla o nic nouzi, prostě její život byl dokonalý. Dokonce byla i chytrá a její fantazie neměla hranic, a proto neměla problémy ani ve škole. Nic nenasvědčovalo tomu, že někdy skončí v „blázinci“. Ale když jednoho deštivého dne přišla domů, život se jí převrátil na ruby…
„Víte jistě slečno Galasová, že jste nebyla například podnapilá nebo jste si to jenom nevymyslela? Pak by nebyl žádný problém…“
„Vím jistě to, co jsem viděla na vlastní oči a to, co jsem sama zažila. Prostě ten barák zmizel! Nabyl tam! Já už nevím, jak vám to mám vysvětlit…Á, ještě jsem si vzpomněla, že chvíli před tím, než jsem zjistila, že náš barák je v tahu, mi podjela noha a já spadla. V té chvíli se ozval podivný zvuk, něco jako chroptění a zazvonily rolničky…“ V té chvíli Marice už nestačilo ani deset kapesníků na utírání slz. Nevěděla, co si má počít. A ani jí nikdo nepomohl, protože to, co prožila, bylo jen těžko k uvěření. Natožpak, aby to pochopil psychiatr v Léčebně pro duševně choré v Praze.
„Dobře, dobře, jen se nerozčilujte slečno. Takže abych to shrnul. Přišla jste domů zcela v pořádku a teď jste tady zcela v nepořádku,“ rozumoval doktor.
„Ale né,“ rozkřikla se Maričina matka. „Mezitím se stalo ještě tolik nepochopitelných událostí, že si je musíte vyslechnout, pane primáři.“
„Ale jistě, pokračujte,“ vyzval Mariku netrpělivý doktor. Ta si už mezitím utřela slzy a pokračovala: „Stála jsem tam hodně dlouho než jsem dospěla k názoru, že je to jen blbej sen a já se z něho už brzo probudím. Jenže pak uběhlo půl hodiny, hodina a já jsem tam tak stála v dešti a neprobouzela se. Když jsem už myslela, že tam zůstanu do konce života, ozval se za mnou známej hlas. Byla to Iveta, moje nejlepší kámoška. Když mě viděla, jak tam bezmocně stojím, hned za mnou běžela a volala, co se mi stalo. Jenže já jsem jí nebyla schopná nic odpovědět. Prostě jsem nevěděla, co mám dělat. Po několika marně položených otázkách Iveta zjistila, že ze mě nic nedostane a odvedla mě dovnitř.“
„Jakto dovnitř?! Vždyť jste nám před chvílí řekla, že Váš dům zmizel! Mohla byste si laskavě rozmyslet, co říkáte?“ obořila se na chudáka holku přísedící sestra.
„Aha, promiňte, já vám zapomněla říct, že ten dům se už zase objevil.“ Marika ustrašeně zírala kolem sebe a hleděla na ty udivené tváře doktorů a sestřiček, kteří seděli kolem ní a „vyslýchali“ ji. Po krátké odmlce ji opět vyzvali, aby pokračovala. „Další den jsem měla problémy vidět nějaký věci na tabuli a posléze i celá tabule zmizela. Když jsem se ptala ostatních, co si o tom myslí, v příšerných záchvatech smíchu mi řekli, že si ničeho nevšimli. Pak jsem dlouho přemýšlela a řekla si, že svoje problémy nebudu nikomu oznamovat a věřila jsem, že jsem jenom přetažená a za pár dní to přejde. Jenže takhle jsem žila dny, týdny, měsíce a já pořád neviděla věci, kterých si každej normální člověk všimne. Byla jsem z toho na nervy. Už jsem to nemohla vydržet. Dlouhé hodiny jsem sedávala v koupelně a brečela nad tím, co se mi stalo. Nikdo mi nemohl pomoct, protože jsem to nikomu neřekla. Na tu věc se zmizeným barákem už Iveta dávno zapomněla, takže jsem nevzbuzovala pozornost. Ale doma to bylo horší. Když jsem měla něco udělat, musela jsem donutit někoho, aby byl v té chvíli se mnou, protože jedině tak, se dalo moje prokletí odvolat a já opět viděla všechno, co jsem měla. Jenomže člověk nemůže být stále obklopován lidmi, a proto jsem na svoje bláznovství, tehdy se tomu jinak říct nedalo, nezapomněla.“
„Aha, podle výpovědi Vašeho otce jste se tak podivuhodně opravdu chovala, takže to asi žádný výmysl či pouhý sen nebude, že? Teď bych se velice rád zeptal na pár otázek Vaší matky, takže buďte tak laskavá, slečno Galasová, a opusťte tuto místnost. A teď vy, paní Galasová, mohla byste nám říci, jak se chovala Vaše dcera v době svého údajného bláznovství?“
„Jistě…víte, já nejsem moc doma, a tak jsem ji nesledovala pozorně. Připadala mi úplně normální. Ani mě nenapadlo se zeptat, jestli ji něco trápí, protože přede mnou nic nedávala najevo. Ale když jsem ji jednou našla ubrečenou v koupelně, všechno mi povyprávěla. Vím, jsem její matka, ale nemohu vám říci, jestli si to vymyslela nebo se to opravdu stalo, i když je to velmi nepravděpodobné. Ona má bujnou fantazii. Už od dětství si vymýšlela svoje kamarády a přátele, povídala si s nimi, i když neexistovali. To jsme brali s manželem jako nevinnou dětskou hru, ale tohle mi jako nějaký vtip opravdu nepřipadá. I její prospěch se zhoršil, dostává poznámky, že zapomíná učebnice…Já prostě neví, co mám dělat,“ dopověděla matka a utřela si slzy, které ji řinuly po tváři stejně jako před chvílí její dceři.
Mezitím na WC prožívala Marika svoje typické problémy. Například jako teď: zmizel jí záchod. I když věděla, že tam je, neviděla ho. Po několika týdnech si na to už zvykla, a proto se jen naštvala a odešla si alespoň umýt ruce. Když chtěla otočit kohoutkem, kdosi ji zatahal zezadu za triko. Při pohledu na to, za čím se otočila, málem omdlela. Před sebou měla metr vysokého trpaslíka, který na ni „vejral“ svými kukadly. Zamával jí a ona si všimla, že na rukách má rolničky a při každém pohybu vydá nějaké zachroptění. Po chvilce ticha si trpaslík odkašlal a řekl: „Čau. Moje jméno je Bambula a chtěl jsem ti oznámit, žes vyhrála tu soutěž!“ Marika na něj zírala jako na obrovskou tarantuli, která je připravena ji ukousnout jí hlavu, a nebyla s to se pohnout. Ale pak se odhodlala: „J-jakou soutěž? Seš si jistej tím, co říkáš? Já sem se už dlouho žádné hry neúčastnila…“ „Promiň, já jsem ti zapomněl říct, žes byla vybrána ještě s jedním individuem z druhého konce světa jako účastník trpasličí soutěže Kdo se dřív zblázní? Vsadil jsem se s jedním kámošem, že první se do blázince dostaneš ty. Jak jsem si všiml, seš tady, takže jsem vyhrál. To já můžu za to, žes neviděla věci, ketrý vidět mělas, víš? Nezlobíš se? Fakt promiň, ale potřeboval jsem se nějak zabavit. Pořád hniju doma a nudím se. A proto jsme si s kámošem řekli, že si tuhle zakázanou hru otestujeme,“ vyprávěl zkroušeně Bambula. I přes to, že se cítil velmi provinile, Marika se na něho obořila: „Tak tos byl ty? Ty nejseš v pořádku! No podívej, kde teď jsem! Mezi samejma blbcema a bláznama! Přitom tady nemám co dělat! Za všechno můžeš ty! Teď okamžitě půjdeš se mnou a vysvětlíš těm doktorům, že za to můžeš ty! No tak pojď!“ ječela z plných plic Marika a táhla trpaslíka za kabátek z toalet. Jenže Bambula nechtěl: „Nemůžu tam jít! Nikdo jiný mě nevidí! Jenom ty! Já vím, žes kvůli mně prožila tolik utrpení, ale už jsem se ti omluvil a lituju toho! Neslyšíš? Fakt sorry!“ „Tohle ti nikdy neodpustím, ty idiote!“ a Marika takovou silou Bambulu nakopla, že přeletěl celou místnost, narazil do protější stěny a v tu ráno zmizel. Když se vrátila do ordinace, doktor už měl vše promyšleno. „Jelikož je slečna Marika Galasová považována za těžký případ, necháme si ji tady na pozorování.“ Takhle zakončil svůj monolog a odešel.
Marika věděla, že příšerná hra už skončila, ale neustále měla pocit, že něco nevidí a že se opět zblázní. Celé čtyři měsíce strávila v Psychiatrické léčebně a docela se ze svého strachu vyléčila. Mezitím měla ale dost času na přemýšlení. Když vzpomínala na trpaslíka Bambulu a na to, jak ho nakopla, vzpomněla si, co vždy četla v pohádkách: trpaslíci nikdy nezapomínají…Proto si byla jistá, že se někdy vrátí a vyúčtuje si to s ní. Jenomže on nešel a nešel, a proto na tenhle incident skoro zapomněla.
Když ji konečně pustili domů, opět pršelo a ona opět uklouzla a spadla. A pak uslyšela ten skoro zapomenutý chrapot a cinkot rolniček…