Mojžíš a jeho skvadra

Jen nevinná parafráze...

Všechno se to událo hodně dávno a hodně daleko odsud. Už se ani pořádně neví, jestli je to vůbec pravda, ale to je přece jedno. Nejdůležitější na tom je to, že je tenhle příběh zajímavej, ne?!
Řekněme, že tak před 2000 lety žil nějakej Jákob. Ne že by založil kult polygamie. Nebyl ani žádnej Cassanova, měl prostě jenom trochu víc ženskejch, než je zdrávo. No a každá ta ženská měla trochu více dětí, než je zdrávo a tak se stalo, že se Židé přelidnili. Jim by to ani tak nevadilo, ale egyptskej Faraón měl jinej názor: „Kolik že jich je??? Víc jak mejch Egypťanů? Cože??? Jak je sakra možný, že nějakej izraelskej perverzák Jákob může mít tolik děcek, vnoučat a já nevím co ještě??!!! To snad ani není pravda! Jestli se odteďka nebude zabíjet každej narozenej syn, tak se odstřelím já sám!“ Faraón si myslel, že je liška mazaná, ale Židé byli ještě víc namazaní než on. Házeli svoji děti v koších do vody a navzájem si je vyměňovali. Jednou se ale stalo, že se do vodních hrátek připletla i faraónova dcera a ulovila taky dítě. Na dupačkách bylo napsané jméno toho chlapečka, ale princezna bohužel ještě nedostudovala ani jesličky, takže neuměla číst. Dala mu jméno, na které si vzpomněla nejdřív-Mojžíš. Moc originální to není, ale co chcete od princezny?
Mojžíš tedy vyrůstal v paláci jako princ. S jeho výškou rostlo samozřejmě i jeho ego. A proto se stalo, co se prostě stát muselo. Když ho už aspoň po stopadesáté ztrapňoval jeho kámoš, Mojžíš po něm hodil kameň. Nebyl rozhodně žádnej basketbalista a trefil chudáka kamaráda do nejnepředpokládanějšího místa dopadu. Je jasný, že takovou šlupku mezi nohy nemohl dotyčný přežít, a proto byl náš mladý ambiciózní Mojžíšek veřejně nakopán mezi a jako rudá tvář utekl z města. Po pár letech se z grandiózní, gigantické a monstrózní fobie z nakopnutí vyléčil a sbalil někde v pustině nějakou slečinku, aby se netrmácel sám. Teď asi předpokládáte, že napíšu: A šťastně si udělali první děcko a začali zalidňovat svět… Ale pozor! Mojžíš byl sice potomkem Jákoba, ale bohužel byl poněkud impotentní. Holku sice měl, ale jenom tak „na oko“. On se totiž mnohem radši bavil s Bohem. Jejich první setkání bylo sice trochu tragické, ale na ty další se Bůh psychicky připravil a bylo to v pohodě…
„Hele, ňáký hořící šáší. To je zajímavý, že to začalo čadit. Dyť je jenom 50°C nad nulou…“ přemýšlel Mojžíš. Najednou se ale ten křák začal vlnit a dokonce i mluvit: „Zkouška, zkouška, slyšíme se? Jo? Supr… Takže, kde bych začal. Já sem Bůh, a že jsi to ty, Mojžíši, můžeš mi říkat…Bůh.“ „Panebože! Kdo že seš? Bůh? Aha! To seš ty, kámo! Hodně sem o tobě slyšel. Že prej máš fáro z mraků a že má bombastickej vodíkovej motor!“ „No, jo…ale to je teď úplně jedno. Chtěl jsem ti jenom říct, že mám na skladě ňákou tu prácičku za pár pětek. Je to úplně jednoduchý. Uděláš slavnostní comeback do Egypta a vyvedeš odtud moje děti. Jasný?“ „No docela jo, ale nebude výhodnější vzít s sebou i Izraelity? Vy nemůžete mít těch děcek tolik… Ani sem neslyšel, že ste měl nějakou ženskou…“ Bůh už začal ztrácet nervy: „Tak hele ty impotentní ňoumo. Jestli jsi to nepochopil, moje děti jsou Izraelité! A jestli nemáš zájem, tak to řekni rovnou a neštvi mě tady těma tvejma pitomejma úvahama! Ok?“ „Jo, jo, jo, jenom se nerozčiluj kámo. Pudu i do postele se svou holkou, když to rozkážeš.“ „Bezva, takže mazej do toho Egypta a já tě cestou něco naučím.“
Když se Mojžíš konečně nasomroval před Faraóna, vyklopil ze sebe všechno, co měl a doufal, že to bylo na Faraóna dost rychlé, aby si vůbec nestihl uvědomit, na co říká ano. Jenže tomu to hned docvaklo: „Tak ty si myslíš, že ty tvoje Židy nechám odejít? Tak to se hodně mejlíš. Ani za nic! I kdyby ses tady postavil na nos a přehopsal po něm celej Egypt.“ Pak se Faraón šíleně rozřechtal svýmu vlastnímu vtipu, o kterým si myslel, že je k popukání. Za to Mojžíš znejistěl: „Je-jestli okamžitě nepropustíš moje lidi, tak ti z nilské vody udělám červenou břečku!“ „A co já s tym? Mně je to úplně u zadnice! Stejně vodu nepiju a kdybych chtěl, nechám si ju přivíst z Mezopotámie. Mám tam ňáký známí, víš?“ Krev zatím Faraóna nepřesvědčila, ale Mojžíš to stejně pro jistotu vyzkoušel. Když už měli Egypťané takovou žížu, že by chlastali i svou vlastní moč, začali prostě nekompromisně tu krev pít. Bylo jim zle, ale co už… Mojžíš tedy přišel podruhé a začal pěkně ostře: „Tak hele ty frajere. Když ti nevadí, že tvůj lid chcípá kvůli tomu, že pijou krev, nemuselo by ti ani vadit, když ti ubyde pár Židů…“ „Tak to by mě teda moc vadilo, hošánku. Už sem ti jednou řekl, že nikam nepudou a už to nezměním! N-I-K-D-Y!“ Mojžíš tedy poslal na Egypt další pohromu-žáby. Místo toho, aby Faraón vytáhl bílou vlajku, založil si žabí akvárko a pěstoval je tam. Dokonce si je i pojmenoval. Pak mu jich bylo ale líto, když se Bůh nad Egypťny slitoval a odstranil ty slizký potvory. Mojžíš naběhl do paláce potřetí: „Divej se, mě už nebaví hrát si tady na kouzelníka, když to nepomáhá. Odedneška přitvrdím. Ok?“ „Tscsss…mě je to úplně jedno ty, ty, ty vychloubáku. Když mně sem pošleš komáry, nastříkám se sprejem, když mě začnou otravovat mouchy, vezmu si lepačku a budu je zabíjet nebo chytat do lahviček a pozorovat. Když nakazíš zvířata morem, nechám sem transportovat další. Když sešleš na všechny lidi nějaký hnisavý nechutný vředy, mám spešl mastičku, která zaručeně pomáhá. Říkali to v reklamě, víš? Když mě budeš bombardovat kroupama velkejma jak tenisáky, vezmu si raketu a budu si cvičit údery. Backhand a forehand… Když pošleš kobylky, vypustím ty nachytaný mouchy a kobylky si na nich pošmáknou. Pak už budou přecpaný a nesežerou jídlo. Když zařídíš, aby byla tma a Slunko ani jednou nevylezlo, budu si svítit baterkama. A když necháš zemřít každého prvorozeného, to neva. Já těch děcek mám dost,“ vychloubal se Faraón. Když ale Mojžíš podle jeho přání seslal na Egypt tu poslední největší pohromu, Faraón změkl: „Dobře, dobře. Seber si ty svoje Izraelity a vypadněte z Egypta. Ale je tady jedna podmínka…zahrajete si s mými vojáky na ovečky a vlky. Vy budete ovečky a oni vlci. Jo?!“ Mojžíš neměl už žádné pohromy v rukávu a musel přijmout tuto velmi lukrativní nabídku.
Nejdříve Židé bezkonkurenčně vyhrávali, ale u Rudého moře se všechno zkomplikovalo a vlci je začali dohánět. Mojžíš začal krizovat a prosil Boha o pomoc: „Pane! Jsme v průšvihu! Před náma je moře a za náma Egypťani. Co máme dělat?“ Bůh zrovna nebyl ve své formě, protože zrovna skončil nebeský večírek a začal mluvit v hádankách. No spíš zpívat…: „Nikdo nedokáže, i kdyby se rozkrájel, aby celé moře vypil Izrael. Je tam moc vody a hořká voda je to, Faraón a jeho vlci v ní budou rozmašírovaní jak telata.“ Mojžíš pochopil, že mu Bůh neporadí a začal tu hroznou situaci řešit sám. Po několika neúspěšných pokusech se mu to podařilo a přímo uprostřed Rudého moře vyasfaltoval silnici a kolem postavil lavečky na odpočívání. Izraelité v pohodě moře přeběhli, ale Egypťané takový štígro neměli. Někdo totiž omylem zavadil o páčku, která držela moře v dostatečným odstupu. Když uprchlíci zjistili, že už jim žádné nebezpečí nehrozí, začali se loudat. Každou chvilku si někdo někam odskočil a z Mojžíšova pouťového průvodu se stala taková větší „hrča“. Pak se začali rozdělovat do part a najednou se zjistilo, že jeden z gangů uctívá někoho jiného než Hospodina. Ten se samozřejmě hned naštval a začal trucovat, že prý ho nikdo nemá rád a nikdo v něho už nevěří. Mojžíšovi už to bylo trapný a vyškrábal za svým Pánem na nějakej kopec Sinaj. Pár dní spolu kecali a Bůh mu mezitím nadiktoval pár vět, který má přečíst té sebrance dole…
„Takže, jak jste si všimli, je mezi náma pár týpků, kteří kašlou na Boha a místo toho křepčí kolem nějaký krávy. Abyste všichni věděli, před chvilkou jsem ju rozmlátil. Takže kdyby někdo chtěl trochu zlata, tak je na druhý straně. Ale teď už k věci. Mám tady takový povídáníčko, který vám mám přečíst. No…podle mě je to k ničemu, ale ať má ten nahoře radost, ju? Ono je to dlouhý, ale pochybuju, že vaše mozky by dokázaly bejt ve střehu víc jak 2 minuty, a proto to řeknu v kostce.
Za prvé, buď budete uctívat jenom Boha nebo si rovnou můžete sbalit saky paky a pláchnout. Velkej šéf si taky přeje, abyste ho měli rádi, jinak bude smutnej a to není moc dobrý ani pro něho ani pro nás. Za třetí, nebudete mu říkat vole, debile ani nijak jinak. Jenom Hospodin. Jasný? Za čtvrté…tak tady tenhle bod vynecháme. Prej má bejt sedmej den v tejdnu odpočinek. A jak asi, když musíme bejt co nejdřív doma? Hm? Popojedem…Za páté, Všichni budou poslouchat maminku i tatínka! Za šesté…tak to je celkem jasný…nezabiješ. A jestli jo, budete viset za chlupy v nose na palmě! Za sedmé…no…nesesmilníš. Tak tohle slovo ani nevím co znamená…je to ňáký divný…Nebudem to prostě řešit. Další je…nepokradeš. Jo, teď jsem si vzpomněl, neviděl někdo mou ponožku? Za deváté…tak to je pálka! Prej, nebudeš křivě svědčit proti bližnímu. Tak to bych chtěl vidět. Každej je tady ulhanej jak opice a prej že nebude křivě svědčit! Tak to je fakt vtipný! A konečně poslední, nikdo nebude spát s jinou ženskou než je ta vaše. Ale pozor pánové, šlapky se nepočítaj! A dámy mají smůlu… šlapáci neexistujou. Je to nazvaný desatero přikázání, ale já bych to spíš nazval…o-ou kruci, ono to nějak hapalo!“ „To snad nemyslíš vážně! Tys rozflákal desatero???? Tak to né, chlapečku. Zato to opíšeš ještě stopadesátkrát a nikdy ani malíčkem nevkročíš do Země zaslíbené! Ok?“ rozčiloval se Bůh. Mojžíš měl na krajíčku, ale udržel se. Chudák, nikdy tam svou skvadru nedovede… Aspoň si to vynahradil tím, že Izraelity vodil 40let po poušti sem a tam. Když už šli kolem jedné duny po třicáté, bylo to už trapný a Mojžíš se rozhodl, že konečně zamíří k Jordánu. Řece, která oddělovala okolní svět od izraelského koutku lásky a štěstí.
Mojžíš před Jordánem předal šéfování Jozuovi a očumoval svoje lidi, jak se pomalu hrnou přes řeku. Když už byli všichni za vodou, zemřel. A jeho duše se odstěhovala do nebe, za Bohem…nebo že by do pekla???

---