pocit a povídání

Počkala do čtvrt na deset, už se setmělo, ale na obloze bylo možno zahlédnout jen pár hvězd, nebyla černočerná tma. Vzala si černé kalhoty, tmavě modré triko s dlouhými rukávy přes které si navlékla černé triko s kapucí. okolo krku ovázala šedobílý šátek, za pásek zastrčila walkmana, do kapsy vhodila pár drobných. Uběhla pár set metrů a stála před  žlutou telefonní budkou. Opatrně vzala do dlaně studené sluchátko a přiložila si ho k uchu, chvilku ještě počkala, aby její hlas nezněl tak udýchaně a vytočila známé číslo.."Ahoj, to jsem já, chtěla jsem se domluvit na ten víkend, jaks říkal..." nedopověděla větu, přerušil ji přerývavý hlas, který jí sdělil, že .."..teď není zrovna vhodná doba na volání.."  "..aha..tak promiň za vyrušení, zavolám jindy." Rychle zavěsila a věděla, že už nezavolá. 

Poprvé se cítila stoprocetně uražená. To se ještě nikomu nepovedlo. Nebyla rozčilená, nebyla smutná, bylo jí to všechno jen líto. Líto spíš kvůli ní než kvůli jemu.  Ale ona měla volat, přece se tak domluvili, že se uvidí o víkendu. Hm, už neuvidí. Je jí to celkem jedno, věděla, že ho nemiluje, netušila tedy vlastně,proč vůbec svolila k opětnému vidění se. Jak jen mohla být tak naivní? zdá se to nemožné, musí se tomu smát.

Ten večer už dál neběhala. Rozprostřela se úplná tma, když šla okolo sadu a po prašné silnici k rozestavěným domům, vnímala jen zvuk svých bot a ševel stromů, nechala vítr poletovat jejími vlasy a přestala přemýšlet. Domů se jí ještě nechtělo, nechělo se jí vůbec nikam a přesto by nejraději byla všude, kde si jen vzpomněla být. Být tak venku s přáteli, spát ve stanech u řeky, v noci slyšet bubnování deště a probudit se do vlahého rána za smíchu ostatních...být tak na pláži pod palmou a pozorovat azurově modrozelené moře...být tak muzikálová hvězda, zažít spoustu legrace a obdiv publika..a což být tak někde, odkud lze sledovat počínání jiných lidí i sebe sama a vědět, jaké důsledky bude mít naše jednání... .

Moc fantazíruje, je čas jít domů. Trochu se zachvěla při procházení kolem starého kostela. Že by se tak náhle ochladilo? Ne, to nebude změnou teploty. najednou věděla, že musí vystoupat po kamenných schodech nahoru k těžkých železným dveřím. Je asi opravdu zima..první schod, druhý..zbývá jich už jen pár. Ohlíží se za sebe, není si jistá, jestli je sama. Nikde nic nevidí..jen vzdálený hluk města. Je u dveří. Přejede po nich rukou, uvědomuje si jejich sílu, něco z nich vyzařuje, něcí jí říká, že má jít dovnitř..zatáhne za obrovskou kliku, musí se na ni skoro pověsit, aby dokázala otevřít. Dveře se skřípěním vpouští  jejich stín na dlažbu, na které nerozhodně stojí. Má strach. Nikdy do kostela nechodila. Co tu vlastně dělá? Co tu hodlá dělat? Připadá jí to, jako když byla malá holka , všichni už usnuli, vytrácela se z pokoje, aby mohla projít serým bytem a pozorovat z okna měsíc a hvězdy, sedávala na vysoké židli, pletla si potmě copánky, hladila vrnící kočku a v duchu promlouvala s nocí. Vyprávěla jí svá dětská trápení a chtěla po noci odpovědi na své nezodpověditelné otázky.

Zkoušela si na ně odpovídat sama..uvažovala, zda jsou daná řešená reálně proveditelná, byla ale jen malé děcko, které se učilo přemýšlet a vnímat. Nyní je jí dvacet. Cíti se o mnoho mladší, vlastně nic nezažila, žije převážně v jejích snech..

Konečně vstoupila dovnitř. V celém kostele bylo zvláštní tlumené světlo. Snažila se uvyknout na šero a ticho zde. Slyšela jen své kroky, připadaly jí příliš hlasité, sundala si boty a šla naboso. Chodidla pleskala o studenou dlažbu, zdály se přirozenější. Prošla okolo velikých obrazů, pozorně si je prohlížela, nikdy předtím je tak zblízka neviděla. Te´d ji zaujaly, každý z nich měl svůj osobitý výraz. Sedla si do lavice, opřela se loktem o její horní hranu a podepřela si bradu. Zavřela oči a přestala vnímat okolí. Blaženě se přenesla do ticha a těch zvuků varhan. Varhan?? Ale ano...na kůru se skoro neslyšně rozezvučely varhany. Celý kostel nabyl jiné atmosféry. Nebránila se jí. Neotvírala oči. Šeptajíc promluvila: "Kdo tu hraje? Kdo tu je..?"

"Pokud ti vadím, stačí říct.."

"Nene, je to pěkné, nepřestávej hrát, prosím.."

"Jak si přeješ. Řekneš mi, proč jsi sem přišla? Vím, že bys  mi chtěla něco povědět..."

...a ona vyprávěla, vyprávěla o dnešních telefonickém hovoru, vyprávěla o sobě, o svém životě, o svých problémech i veselých chvílích, vyprávěla o lidech, které by moc ráda poznala, ale z nějakého důvodu se jich bála, řekla všechno, co jí leželo na srdci a co ještě nikomu neřekla. Neměla ponětí, proč to dělá, věděla jen, že toto nikomu neublíží. Ba naopak..cítila se volnější, jako by z ní opadlo nějaké těžké závaží. Cítila se lehčeji...

Šepot se nenápadně opět přeměnil v myšlenky, znovu se zachvěla, v tuhle chvíli opravdovou zimou, do očí jí spadl pramen vlasů, automaticky si je chtěla upravit .. otevřela oči a v tu chvíli sebou leknutím trhla -  z kostelní věže právě odbil zvon. "Musím odtud rychle pryč..!" Chtěla vyběhnout ven, ale měla nohy jako zdřevěnělé. Dveře shledala zavřené..za nimy zpívali ptáci a drobně pršelo, mohla vidět padající kapky mezi listy stromů..bylo ráno, nový den..

Nevím, zda spala, nebo celou noc mluvila s oním na kůru..nebo se to celé vůbec neodehrálo? Jedno vím ale jistě - jsou chvíle, kdy člověk cítí potřebu se někomu svěřit a vědět, že ho někdo poslouchá. Je možné, že ne vždy lze pomoci..ale pokud se o to alespoň nesnaží pokusit..navždy se bude člověk cítit něčím zatížený..svými myšlenky, které ho trápí a které potřebují utéct ven...