Odpadkový koš

Dobře, jdeme si vyprazdňovat hlavu, řekl Havel a kopl do odpadkového koše.

Dobře, jdeme si vyprazdňovat hlavu, řekl Havel a kopl do odpadkového koše. Přitom ho napadlo, že tento počin byl úžasným podobenstvím. Kopl do odpadkového koše. Jeho hlava také byla takovým odpadkovým košem. Shromažďoval tam všechny myšlenky, kterých se z nějakého důvodu nechtěl zbavit. Nevěděl proč. Možná si věřil, že je svým způsobem geniální. Možná skutečně byl svým způsobem geniální, ale svět to tak nějak nechtěl objevit. Nicméně, Havel si ve své hlavě rád kupil myšlenky. Jako by to bylo takové jeho království, jeho zákoutí s nepatrnými poklady, které by všichni ostatní, neuvědomělí, možná považovali za zbytečné. Střípky myšlenek – nedomyšlených myšlenek – které mu připadaly geniální a které – až je jednou rozvede – jistojistě ovládnou svět.

Zatím však neovládaly vůbec nic – kromě Havla. Poslední dobou mu připadalo, že ho jeho myšlenky řídí, že vlastně ani nejsou jeho, že na něj útočí nějak „zvenku“ a dělají si s jeho hlavou, co se jim zlíbí.

Odpadkový koš se překlopil, ale nic z něj nevypadlo – obsah nejspíš zmrzl. Co jiného by se také mohlo stát s obsahem obyčejného odpadkového koše uprostřed únorové noci v liduprázdném městě.

Další podobenství, ušklíbl se v duchu Havel a pokračoval v cestě.

Havel nesnášel své jméno. Nechápal, jak může být někdo tak pitomý, že své dítě pojmenuje Havel. Sám si obvykle říkal jinak. Ale jen v duchu. V občanském průkazu měl napsáno Havel, a basta. Takový pitomý kousek papírku, ale vůbec nic s ním nezmohl, alespoň zatím. Jak by také mohl… celý svět přece ovládají spousty papírků.

Když byl Havel malý, říkal si, že svět jednou těch papírků zbaví. Připadalo mu naprosto nesmyslné, že si s nimi dospělí tak rádi hrají. Že je to neomrzí…. Havla každá hra omrzela docela rychle. A nikdy se do žádné z nich nedokázal vžít tak dobře, jako dospělí do hry s papírky. Když vyrostl, raději o tom přestal přemýšlet. Ne proto, že by mu to snad začalo připadat samozřejmé... Jen nechtěl, aby si o něm lidé povídali, že je cvok. Jeho kamarádi a všichni okolo se ke hře s papírky přidávali rádi, a tak se k ní tedy přidal taky. Ale nikdy ho moc nebavila. Jenže to přece nejde, nebrat vážně tuhle hru. To se nesmí – člověk by byl za blázna, nebo se s ním mohlo stát něco ještě horšího. (Co, to Havel raději nedomýšlel, i když by dobře mohl – fantazie mu pracovala poměrně slušně, občas příliš…). A tak to byla další věc, kterou si uložil do odpadkového koše, tvořícího obal jeho mozku.

Kráčel dál po liduprázdné ulici. Bylo s podivem, že toto město někdy dokázalo být liduprázdným. Přes den se tu motaly spousty turistů a jiné havěti. Hlava na hlavě. Ti všichni působili na tomto místě – v této čtvrti – velice nepatřičně. Jako kdyby sem přistáli z jiného světa.

Tato část města byla však pro Havla přes den jediným (nebo téměř jediným) důkazem, že sem z jiného světa nepřistál on.

V noci to bylo jiné. Město změnilo tvář, ožilo. Jako kdyby si odpočinulo od davů lidí patřících někam jinam, davů, které ho neustále rušily v jeho klidném, staletém spánku… Teď se cítil Havel mnohem víc doma, i když bylo asi dvanáct stupňů pod nulou, kočičí hlavy na silnici se skelně leskly v záři pouličních lamp (které zde také působily nepatřičně – Havel by více uvítal naprostou tmu) a zmrzlé potůčky psí moči se třpytily jako  něco mnohem romantičtějšího, než představovaly. Občas někde prošel náhodný opilec nebo jakýsi turista, který tu teď, v noci, působil jako vetřelec, omylem se propadnuvší do dávné minulosti.

Havel rád v noci bloumal ulicemi. Ne že by ho to bavilo – nebavilo ho nic. Ale přesto… Panovala tu zvláštní, tajemná atmosféra, která toku jeho myšlenek nenechávala spát. Přitom přemýšlel velice nerad. Úvahy ho tísnily, zlobily a bublaly pod povrchem. Ale tak nějak si nemohl pomoci. Myšlenky byly v jeho hlavě zavřené a zdálo se mi, že páchnou tak, jako smrdí popelnice. Občas se mu zdálo, že ta jeho popelnice přetéká. Ale v noci, ve městě, to nebylo tak zlé. Myšlenky vycházely z jeho hlavy ven a rozlétávaly se do nejtemnějších koutů. Havel však intuitivně věděl, že nesmí přestat přemýšlet, i kdyby ho už nic nenapadalo. (Přestože  přemítání nenáviděl, protože jej mučilo.) Zaútočily by na něj myšlenky „zvenku“. I tak už jich měl v hlavě plno. Nevěděl, kde se vzaly, odkud přichází, ani proč ho napadají. Nevěděl  vlastně vůbec nic.

To mu bylo blízké, nevědět vůbec nic. Divil se, jak si můžou lidé z jeho okolí něco myslet. Cokoliv. Občas se také pokoušel něco si myslet. Ale nikdy se nedovedl přesvědčit o tom, že je to pravda. A přitom v tom to asi spočívá. V přemlouvání sebe sama. Netušil, jak jinak by lidé z jeho okolí mohli dosáhnout toho, že si něco myslí, vehementně svůj názor tvrdí a dokáží se hádat o jeho správnosti. Něčeho takového by se Havel neodvážil. Vlastně pořád čekal, až ho napadne něco, za čím by si mohl stát. Ale nenapadlo. Ani nejmenší střípek čehokoli, co by se dalo považovat za opravdový názor. A tak, ve chvílích, kdy spánek nepřicházel a nepřicházel a myšlenky bobtnaly v hlavě, vyrážel Havel ven, do prastarého města, a rozmlouval se zákoutími. Tedy rád by rozmlouval. Ale tak nějak to nešlo… Rád těm zákoutím něco říkal – či spíš si něco pomyslel – a byl přesvědčený, že mu odpovídají, jenomže jejich odpovědi neslyšel. A tak to bylo se vším. I s lidmi. Lidé mu připadali velice záhadní, všichni ti ukřičení lidé, kteří si hráli s papírky a skutečně té hře věřili. Havel je proto obdivoval. Rád by také hrál tu hru – tedy asi je správné ji hrát, když to všichni dělají – ale zoufale jí nerozuměl. Přesto byl téměř přesvědčený (Havel nikdy nebyl o ničem přesvědčený úplně), že kdyby zákoutí, poblité rohy domů i kočičí hlavy mohly mluvit, možná by mu řekli mnohem zajímavější věci, než se mohl dozvědět od lidí. Protože lidé žijí chvíli. Žijí svůj vlastní život, zběsile, rychle, sebestředně a všechno podřizují jen a jen jemu. Jako by snad takový život byl něco důležitého. Zatímco prastaré kameny, kusy domů, tenhle život pozorují a jistě mají spoustu času pořádně si ho přebrat, ze všech stran, pořádně zavrtět hlavou nad tím, proč lidé dělají to, co dělají, a možná na to i přijít… Nicméně, Havel je neslyšel.

Tenhle způsob existence ho začínal dost štvát. Vlastně ho štval pořád, ale teď ho štval čím dál víc… Nebo spíš to pomalé, věčné štvaní právě začalo dospívat k hranici snesitelnosti. Proto si také chtěl vyprázdnit hlavu. Vyprázdnit ji, vyházet z ní všechny ty cizí myšlenky, stejně jako jeho vlastní, ty myšlenky, které ho cpaly do otroctví, a žít jako normální člověk. A hrát hru s papírky. Jenomže toho nebyl schopen.

Zjistil, že se jeho úvahy zase vrací v kruzích. Vždycky se vracely v kruzích. Připadalo mu to velice příznačné. Jako kdyby byl myš, která běhá dny a noci v drátěném kolečku ve svém akváriu.

Kopl do jednoho z počůraných rohů domů. Copak se tu nikdy nemůže stát něco neobvyklého??? Něco, co by ho zachránilo od tohohle…. tohohle…. nic? Ano, to asi bude to slovo… Nic. Prázdno. Černá díra. Bylo v ní vůbec někdy něco, nebo je tu to Nic odjakživa? Stejně jako to, že o ní dřív nevěděl? ...Nevěděl. Nikdy nic nevěděl.

Zjistil, že se blíží ke hřbitovu. Občas tam chodil. Zrovna dneska se mu tam nechtělo, ale nohy ho tam zanesly samy, jako kdyby měly cestu už nacvičenou. Tak je poslechl.

Nebál se hřbitova. Řady spících mrtvých mu nikdy nepřipadaly děsivé. Byly mnohem méně děsivé než davy živých lidí, proudící ulicemi. Ale nechodil na hřbitov schválně. Vždycky tam spíš zabloudil. Tak jako dnes. Když se tam zatoulal poprvé, myslel si, že to musí být nějaké znamení, symbol. Že se tam musí stát něco neobvyklého, že tam musí najít něco….něco… Něco, co by bylo více neobvyklé než jeho běžný život. Jak byl zklamaný, když tam nenašel nic jiného, než řady potemnělých hrobů mezi stromy… Co jiného by se také dalo najít na hřbitově, že?

Přelezl tepanou železnou bránu. Na hřbitově byla tma. Občas, když se sem dostal – muselo to být brzy z večera – tu svítily spousty svíček, které svým blízkým nechali pozůstalí. Dnes tu však nesvítilo nic. Všechny svíčky, které večer možná někdo rozsvítil, už zhasly. Bylo velice pozdě po půlnoci, vlastně spíš brzké ráno, ale stále ještě panovala neprostupná tma. Tady, na hřbitově, nesvítily ani lampy. Havel se tu cítil o něco bezpečněji. Jako by ho duše nebožtíků konejšivě, mile objímaly… Neboj se, patříš k nám… Havel se jich nebál. Živí mu připadali mnohem hrůznější. Sám se cítil mrtvý. Jako by mezi hroby patřil.

Pustil se po cestičce, pokryté jemným bílým štěrkem, který ve tmě působil o něco světleji než okolí. Kamínky mu tiše chřoustaly pod nohama.

Hřbitov byl velmi rozlehlý. Havel šel stále rovně, pod klenbou omrzlých stromů, rostoucích kolem pěšiny.

Náhle jako by odněkud zleva něco zaslechl. Snad nějaké lidské hlasy. Srdce mu okamžitě začalo bušit rychleji a v zápětí úlek vystřídala rozmrzelost. Kdo to tu ruší klid? Kdo se odvažuje vstoupit v noci na místo, které patří jen jemu? A navíc ne jediná osoba – jistě jich je víc…

Havel se zaposlouchal a podíval se směrem, odkud hlasy vycházely. A skutečně – kdesi v dálce jako by se mihotala svíčka, možná několik… Ale moc dobře to neviděl, protože mu stínily pomníky.

Vydal se tím směrem, s žaludkem lehce staženým obavou – ani sám nevěděl proč. S lidmi se setkat nechtěl a nevěřil, že by snad potkal něco jiného než obyčejné lidi. Z takových snů a víry už vyrostl, i když by možná přivítal, kdyby tam potkal cokoliv nadpřirozeného, třeba i samotného Ďábla.

Uvědomil si, že hlasy se právě pustily do zpěvu jakési písně. Zněla ponuře, tajemně a… hřbitovně. Pochopitelně. Bylo by divné, kdyby nad ránem na hřbitově někdo zpíval Buráky.

Jak se blížil, jeho strach spíš opadával, než aby vzrůstal. Sám se tomu divil.

Už bezpečně viděl svíčku, která plála na jakémsi hrobě. Kolem ní nejspíš stálo několik lidí. Píseň sílila – bylo to cosi latinsky. Havel příliš nepřemýšlel – nevěděl o koho nebo o co by se mohlo jednat, ale ani to nějak nechtěl vědět. Prostě jen šel.

Brzy se dostal na dohled dění.

Postavy se odmlčely se a začaly odříkávat jakousi modlitbu – tedy pravděpodobně to byla modlitba. Hlasy byly synchronizované a velice ponuře se rozléhaly zamrzlým hřbitovem.

Havel se blížil dál – měl v plánu schovat se za nějaký náhrobek a tiše pozorovat, co se bude dít. V tu chvíli se mu ovšem stala vcelku nemilá věc – zakopl o jakýsi velice nízký pomník a praštil sebou o zem, sotva několik metrů od skupiny.

Modlící se postavy jedna po druhé ustaly v odříkávání a počaly se mezi sebou trochu překvapeně, trochu rozčileně dohadovat. Pak jedna z nich zvedla lampu, která doposud spočívala na náhrobku, a vykročila směrem k místu, kde Havel upadl, následována ostatními.

Havel nevěděl, co  má dělat, a tak se zvedl ze země, aby se nenápadně ztratil. Ovšem ve chvíli, kdy se postavil na nohy, na něj dopadla zář svíčky.

Pohlédl do tváře postavě s kapucou, která lampu nesla. Byl to vysoký, poněkud vyjevený, uhrovatý mladík.

Havel nevěděl, co má říct. Když sem šel, netušil, co potká, ale rozhodně si nemyslel, že bude mít tu čest s partou pubertálních uctívačů zla. Ovšem atmosféra nedávno přerušeného rituálu ho přece jen trochu ovládla, a tak, spíš jen tak z legrace, prohlásil:

„Pax vobiscum.“

 Nikdy by si nebyl představil, jaký bude tahle věta mít účinek.

Svítilna najednou spadla na zem a všichni zakuklenci couvli. Prohodili mezi sebou několik vzrušených slov a pak se obrátili na útěk. Skutečně - na útěk.

Havel pozoroval, jak se několik sotva znatelných siluet pokouší dostat na cestu. Nejspíš klopýtali přes náhrobky a Havel by vsadil boty na to, že spousta z nich zakopla stejně, jako předtím on.

Za chvíli na hřbitově zavládlo ticho.

Havel se usmál pod vousy a zvedl svíčku, která jako zázrakem při pádu nezhasla. Položil ji na kámen, kde spočívala předtím, a přečetl si nápis:

„Marie Hofferová, 1876 – 1928. Nezapomeneme.“

Nic zvláštního, kromě toho, že to byl hrob vcelku starý (nicméně, na tomto hřbitově beztak nic neobvyklého).

Když Havel pokládal svíčku, všiml si, že na mramorové desce leží jakýsi podlouhlý předmět. Zvedl ho a zjistil, že se jedná o dýku ve zdobeném pouzdře. Vypadala nově. Nejspíš suvenýr. Havel se ušklíbl a vytrhl nůž z pochvy. Po čepeli ve světle lampy přejel oranžový záblesk. Havel zkusil prstem ostří, aby zjistil, jak je zbraň nabroušená – docela dobrá práce, to se musí nechat…

Díval se na tenkou, špičatou čepel, a přitom ho napadlo, jaké by to asi bylo stát se obětí nějakého krvavého obřadu… I když nepochyboval, že výrostci tu měli tuto dýku jen tak pro působivost…

Nevěděl, co mu vnuklo ten nápad, ani proč ho to zrovna v ten okamžik napadlo… Udělal několik velice rychlých pohybů a ve chvíli, kdy byl znovu schopen čistě uvažovat, uvědomil si, že leží na břiše na mrazivém náhrobku a v prsou cítí nesnesitelnou bolest.

Pomalu se převrátil na záda a snažil se co nejméně zhoršovat svou situaci, už tak dost špatnou. Jako ve snách se doplazil až k pomníku a opřel se o něj.

Udiveně šilhal na zbraň, vězící až po rukojeť v jeho hrudi. Nikdy přece nepomyslel na sebevraždu… Tedy pomyslel, ale vždy si s tím  nápadem jen tak pohrával, nikdy jej nechtěl doopravdy uskutečnit…

Pulsující bolest, která pronikala jeho tělem, byla takřka nesnesitelná.

Havel se zkroutil na bok. Vůbec mu to nepomohlo.

Umřu na hrobě nějaké Marie Hofferové, kterou jsem neznal, pomyslel si. A najednou zatoužil vědět, kdo ona žena byla a jak byla stará v den své smrti (což je, dá se říct, trochu nelogické, když člověku zbývá možná pár posledních minut života). Data narození a úmrtí, která četl na pomníku, už si samozřejmě nepamatoval.

Znovu se trochu pootočil a ucítil pod sebou horkou, lepkavou tekutinu, a  řezavá, pálivá bolest byla nesnesitelná nesnesitelná nesnesitelná nesnesitelná…

Medvídek Pú sežral půl litru Kokakoly, pomyslel si Havel.

A pak umřel.  

  

 

 

 

---