Mezigenerační cestovatelky

 

Mezigenerační cestovatelky

(aneb --„Sesterské putování časem“)

      

       „Haló, Marti, jsi tam? ozval se značně vzrušeně  mužský hlas ve sluchátku.

Tak vzrušeně, že cítila, jak  šelesty jeho dechu málem rozkmitávají její pravé ucho.

„Představ si,“ vyhrkl, když dostal očekávaný souhlas na protějším konci drátu,“ Hanku skolil   žlučníkový záchvat. Sanitka ji odvezla do nemocnice v Olomouci a už je také  po operaci. Byla to, tetičko ,“rychlovka“. Jen si vzpomeň, Marti, na to její věčné skuhrání a přecházení záchvatů. Pořádné vyšetření oddalovala a  to se jí vymstilo. Snad už bude mít konečně klid,“ zakončil příval slov, které se neodvážila přerušit.

„No neblázni,“ špitla vystrašeně, „ a jak se teď cítí?“

„Jó, dobrý, můžeš ji  navštívit, bude mít určitě radost. Já se za ní dostanu až v sobotu. Dělám denně do večera a také se musím postarat o děcka--- něco nakoupit, zkontrolovat úlohy, nachystat večeři..... Však to znáš.“

„Neměj obavy, pofrčím tam hned zítra. Hlavně, že to všechno dobře dopadlo. Ahoj a pozdravuj holky!“

      Odložila sluchátko a rozechvěla se celým tělem.

„Tak, moje vytoužená sestřička, ta malá divoška, která si na rozdíl od ní dovedla u mámy prosadit svou hlavu, byla v nebezpečí a já jsem to ani netušila. Je pravda, že už od dětství ráda mlsala a později si oblíbila ostrá a nezdravá jídla. Bramboráky a hranolky s kečupem přímo zbožňovala. Vždyť jsem ji také varovala, když začala přibývat na váze a začaly ji trápit bolesti břicha,“ mumlala si a skládala myšlenky  jednu za druhou.

Úzkostný pocit se zvyšoval. Najednou si uvědomila, jak moc má sestru vrytou pod kůží, jak moc by jí scházela, kdyby ji ztratila......

Náhle se uvolnila a dokonce lehce pousmála.

 Z rohu místnosti se  na ni totiž rozzářila Hančina modrá kukadla, rozesmátá pusa žvatlala zkomoleně její jméno a vratké nožky se rozhodly udělat první krůčky k jejím napřaženým pažím.

„ Mati, Mati, pá, pá,“slyšela zvonivý hlásek, který se dožadoval procházky.    

 Jakou radost měla z každého nového slovíčka , z každého prořezaného zoubku a z každé nové říkanky, ,kterou se  „Haňula“ naučila ve školce, kam pro ni tak ráda chodívala.

„ Jsi jako opravdová máma,“ chválila ji učitelka i sousedky. Potkávaly je na dlouhé cestě, když kráčely svorně k domovu.

Komu by taková slova nelichotila? Cítila se jako dospělá a ještě pevněji sevřela buclatou dlaničku.

Ale pak přišly známé „radosti“ dospívání------divný neklid, touhy a očekávání nepoznaného, vzdorování, první lásky.......Tenkrát ji starost o Hanku začala být i na obtíž. Například, když měla první rande a Hanka začala panovačně vydírat: „Nikam nechoď, Marto, maminka říkala, že mě máš hlídat než přijde z práce.“  A nebo škemrala: „ Vezmi mě sebou, já tu sama nebudu.“

Sesterské pouto se pozvolna přesouvalo do jiné srdeční krajiny. A když se Marta po svatbě odstěhovala do vzdálenějšího města, dostalo pořádně „ na frak“. Nová rodina, prostředí, noví přátelé----to všechno byly najednou priority, které kdysi tak pevné vztahy odsunuly neúprosně na „vedlejší kolej“. Ale její „chůvovské“ sklony se neztratily. Dostaly svou živnou půdu, když se definitivně rozhodla zasvětit své povolání práci s dětmi.

Hančin další život stál někde na okraji. Připomínal se občasnými telefonickými zprávami, společnými chvilkami návštěv při svátcích, narozeninách a dovolené. 

    Až teď. Když Martiny dospělé děti začaly opečovávat svá  rodinná hnízda, pocítila potřebu její blízkosti a zvýšeného zájmu o upevnění a obrození kdysi hlubokých vztahů. Společné návštěvy nabraly na větší intenzitě, prodloužily se společné debaty a vydařily se i společné výlety.

 

           Konečně se pohnula. Pomalou chůzí přetrhla proud myšlenek. Zasažena nenadálou zprávou sklesle usedla do křesla. Chvíli zírala jen tak do prázdna. Pak si dlaní mechanicky přejela po líci a setřela slzy. Byly to tiší poslové vzpomínek na dětství. Vzpomínek na jedináčka v malém domku na samém kraji vesničky v pohraničí. Na hry s plyšovým medvědem, jednou  panenkou, se psem Ťapkou, kozou, kocourem  Čertíkem a někdy jen s lístky kopretin na louce.

„Mami, proč nemám žádnou sestřičku, mně je doma smutno, když jste s tátou dlouho v práci,“ slyší svůj pětiletý hlásek, který neodbytně pokládá už po několikáté  stále stejnou otázku.

„I jdi ty Brebto, vždyť máš kamarádky ve školce,“  slýchávala vyhýbavou odpověď.   

Ale to Martu tenkrát vůbec neuklidnilo. Přání mít sestřičku naopak čím dál více sílilo. Představovala si, jak si spolu hrají na dvorku, jak se na louce prohání s Ťapkou a jak se spolu tisknou v  peřinách, když za oknem je černo a máma s tátou nejdou ještě spát.

Později, cestou ze školy, vyprovázela všechny spolužačky. S každou si chvíli u nich doma pohrála a zaskotačila. Nejdéle se vždycky zdržela u Vlasty. Její maminka nepracovala, protože se  starala o mladšího bratříčka. Dovolila děvčatům, aby Jarečka povozily v kočárku a podávaly mu dudlík, který s takovou chutí neustále vyhazoval do všech stran. Ale pak musela domů, sama bez Vlasty, protože tak daleko, až na konec vesnice, maminka Vlastu nepustila.

Tenkrát se její prosby o sestřičku  staly důraznější a naléhavější.

A nakonec se přece jen dočkala.....To už chodila do druhé třídy, když si ji jednou vzala maminka na klín a zašeptala jí sladké tajemství: „Budeme mít miminko, Marti, těš se!“

„A bude to sestřička, hurá,“ vykřikla hned nadšeně.

I když ji maminka hned poučila, že to může být i bratříček a ani otec nesdílel její nadšení pro ženské pohlaví (pevně doufal, že to bude vytoužený syn), ona si byla stoprocentně jista, že se narodí holčička.

Koncem prázdnin odvezla maminku sanitka. Táta pracoval daleko na montáži  a tak zůstala u tety,

která bydlela ve vedlejším domku za zahradou.

„Marti, volali mně do práce z  porodnice. Už se ti narodila sestřička a maminka jí dala jméno Hanka,“

přivezla druhý den teta Fanda radostnou zprávu na svém kole s dynamem.

„Teti, tetičko, já jsem to věděla, že to bude holka,“ vrhla se jí do náruče, až statná žena pod tím náporem emocí lehce zavrávorala.

 

„A dost!“ striktně stopla příval nostalgických vzpomínek na dětství, i když najednou pocítila v těle příjemné uvolnění, které odplavilo stres a sevření z nečekané zprávy.

Její hnědé, trochu tajemné oči se vpily do ručiček ciferníku náramkových hodinek.

„Jé, mám nejvyšší čas vyrazit do práce. Malí caparti už budou oblečení stepovat na chodbě  a netrpělivě čekat až  s nimi vyrazí na procházku do lesa,“ skoro vykřikla a začala se spěšně oblékat.

Odpoledne musí nakoupit a také něco uvařit. A hlavně si musí na zítra vyměnit směnu, zjistit odjezdy vlaků do Olomouce a připravit rodinu na pozdější příchod domů. Další plánování už probíhalo za lehkého poklusu......

 

 

       „Ahoj ségra. Tak ty se válíš v kanafasu, když my ostatní těžce pracujeme?“ zahlaholila od vysokých bílých dveří nemocničního pokoje.

 Chtěla trochu odlehčit svému vnitřnímu napětí ze setkání a přitom nabrnknout pozitivní strunu u pacientky.

„Jak se cítíš?“ hlesla mnohem citlivěji v rozpaženém náručí. Potom se zkoumavě zahleděla do pobledlé tváře, zabořené v polštáři.

„Teď už dobře, sestřičko, bylo to kruté, ale za pár dní budu zase jako rybička. A přísahám---- už žádné přejídání, jen samá dieta.“

„No vidíš, můžeš začít hned,“ chytila se pohotově slova, „ vitamíny na objednávku i s donáškou jsou tu. Jen si posluž.“

Odložila sáček banánů a pomerančů na stolek a teprve  teď si všimla dívenky, schoulené na židli, přistavené na opačné straně postele. V přítmí rozlehlého pokoje ji mezi pacienty a návštěvníky    úplně přehlédla.

„No ahoj, Moniko, ty jsi vyrostla, skoro jsem tě nepoznala,“ vyhrkla překvapením a se zájmem si prohlížela útlou postavu neteře, která se před ní rázem vyšponovala a vítala ji rozesmátým úsměvem.

Mateřsky objala její ramena a zvědavě se jí zeptala: „Jak jsi se sem dostala?  Vždyť mně tatínek volal domů, že bude mít volno až v sobotu.“

  „Představ si, teto, přijela jsem sama vlakem a zvládla jsem i tramvaj. Bylo mně po mamince smutno a moc jsem se na ni těšila. Přemlouvala jsem tátu tak dlouho, až mně to dovolil.“

„Taky jsem zažila strachu, než ses objevila, Mončo. Ještě teď mám zvýšený tep,“ zahuhlalo to z bílého polštáře. „Chvála vynálezu jménem mobil, aspoň tě mohl táta při cestě kontrolovat a navigovat,“ dodala už mnohem zvučněji.

„To jsi mě, neteřinko, pořádně překvapila. Celá já, jako zamlada,“ řekla s úsměvem Marta, „malá odvážná cestovatelka.“ Přisedla si na židli k dívce a zálibně jí hladila dlouhé hnědé vlasy.

„Ty jsi, teto, také jela někam sama, když jsi byla malá?“ zeptal se drobný zvídavý obličej a šibalské oči ji vybízely k odpovědi. Tolik se podobaly její „milé“ Hančince.

„Vypravuj nám, teto, jak to tenkrát bylo,“ žadonil hlásek, aniž by čekal na odpověď. „Prosím, prosím......,“ loudily i její štíhlé prstíky, které ji začaly hladit po dlaních, uložených  ledabyle v klíně.

„Marto, nestraš Mikulášem v létě, přece jí teď nebudeš vyprávět  tvé dětské cestovatelské zážitky. Je tu plno lidí, ještě z vás budou mít pořádnou „jundu“.

„Maminečko, prosím, nech tetu vyprávět, aspoň se všichni pořádně zasmějí. A nebo víš co, teta bude šeptat, já to uslyším,“snažila se všemožně přemlouvat Monika.

„Ale, já jsem si přišla povídat hlavně s maminkou.....jestli měla žlučníkový kámen,  jak jí probíhala operace a kdy ji pustí domů?“  řekla trochu váhavým a překvapeným hlasem Marta.

„Tak jí to teda vypravuj,“ zaznělo smířlivě z peřin. „Stejně jsem už unavená, na nějakou velkou zpověď nemám dnes, sestřičko, náladu. Než se vypovídáte, já si zatím odpočinu. Až přijedeš příště, bude líp, pak mě budeš mít, jak pod mikroskopem,“ zavrtala se hlouběji do pokrývky a mírně přivřela oči.

Marta přenesla zrak na Moniku. Když viděla, že jí holčina visí na ústech a je připravena hltat každé její slovo, pozvolna začala.

„Před mnoha lety jsem bydlela s maminkou a tatínkem, tvou babičkou Maruškou a dědou, v malé vesničce pod Slunečnou.“

„Já vím, teto, to je tam, kam jezdíme s kyticí na hřbitov,“ vpadla jí do řeči nedočkavá posluchačka.

„Náš domek stál o samotě, kamarádky byly daleko a já jsem neměla žádné sourozence,“ pokračovala  ztichlým hlasem a nenápadně se rozhlédla po osazenstvu pokoje. (Lidé kolem se však zabývali svými problémy a zaujatým cestovatelkám vůbec nevěnovali pozornost).

„Když jsem byla o dva roky mladší jako ty, všechno se najednou změnilo. Zrovna končily prázdniny, když se v Rýmařově , narodila tvoje maminka Hanka, moje vytoužená sestřička. Porodnice byla od naší vesničky daleko a mě hlídala teta, protože tatínek byl daleko na stavbě. Já jsem měla, Moniko, velkou radost a sestřičku jsem chtěla hned vidět. Jenže teta pracovala na nádraží a nemohla se mnou maminku navštívit.“

„Jak to uděláme, Marti, řekla tenkrát teta Františka, když mě večer ukládala ke spánku. „Maminka potřebuje peřinku a oblečky pro miminko. Budeme muset počkat, až se vrátí tatínek,“ uvažovala zadumaně dál.

„Teto, tetičko,“ prosila jsem tenkrát, jako dnes ty, „ já to mamince zavezu sama. Už se nemůžu Haničky dočkat.“

„Ale vždyť jsi v tom městě ještě nikdy nebyla. To bys musela ve Valšově přestoupit na druhý vlak a v Rýmařově se někoho zeptat na cestu do nemocnice.

„Já to dokážu, teto,“  volala jsem štěstím a velkou radostí,“ jsem už velká a i dost silná.“

Hned další den jsem stála s připravenou taškou na nádraží. Když konečně dorazila funící lokomotiva s několika osobními vagóny, teta si chvíli důvěrně něco povídala s mladou průvodčí. Vlak se pomalu rozjel. Stoupla jsem si k  otevřenému, staženému okénku a odněkud zdola jsem slyšela ještě volání:“Nezapomeň na tašku a pozdravuj maminku. A až přijedeš zpátky, přijď ke mně na hradlo.........“

„To je „mazec“,teto,“ přerušila ji puberťáckou  hantýrkou, kterou určitě zaslechla u kamarádek nebo v televizi. Jak to nakonec dopadlo? “zadívala se na ni tázavě.

„To víš, Mončo, tak jako ty jsem dorazila do cíle,“ řekla zjihle a nenápadně se rozhlédla po místnosti. Chtěla se přesvědčit, jestli její vyprávění nemá i jiné posluchače. Bylo to zbytečné.  Nikdo nevěnoval zvláštní pozornost třem „cestovatelkám“ v rohu místnosti.

„Ale horší to bylo ve městě,“ rozhodla se dál rozvíjet děj  dávného nezvyklého výletu.

„Hned na nádraží jsem se zeptala, kterým směrem se mám vydat. Mladá žena mně  ochotně ukázala směr na náměstí. Byla jsem jako v „Jiříkově vidění“. Všude plno obchodů, lidí a aut. To v naší vesnici byla jen jedna prodejna se smíšeným zbožím,  přímo naproti školy a jedna hospoda, kam rád chodíval strejda Jenda. Všechno jsem si prohlížela, ale nejdéle jsem stála u výlohy s hračkami. 

 „S těmi kdybych si tak mohla hrát doma, to by bylo něco,“ problesklo mně tenkrát hlavou. „Ale zase bych si musela hrát sama, sestřička je lepší,“ uvědomila jsem si v zápětí a začala se raději pídit po správné cestě k porodnici. Jenže jsem při tom vstřebávání nových zážitků zapomněla „ tu důležitou“ tašku u výkladní skříně s panenkami.

Minula jsem několik ulic, když jsem si uvědomila, že mám jednu ruku prázdnou. Lekla jsem se, otočila se a začala utíkat zpět.

„To víš, Moňulo, ten moment jsem neměla daleko k pláči.

„A našla jsi tu tašku, teto?“

„Představ si , byla tam. Kolem chodila spousta lidí, ale ona tam stála netknutá, jakoby čekala jen na mě. Rychle jsem ji popadla, sedla si na lavičku u kostela a utírala slzy do kapesníku.“

„No ségra, to musel být ale horor. Holka z dědiny ve víru „velkoměsta“,“ houkl oživlý, trochu jízlivý hlas Hanky a tělo v bílé košile se namáhavě povytáhlo v sedu. Ale hned se začalo provinile choulit zpět. K několika nezúčastněným uším dolehlo totiž její hlasitější halekání, několik cizích očí ji protklo zvědavostí.

„Štěstí mně přálo,“ pokračovala Marta, bez jakékoli reakce na sestru a přitom se naklonila těsněji k uchu malé posluchačky. Najednou se před mým obličejem ozval hlas v modré uniformě: „Proč pláčeš, holčičko, co se ti stalo?“

Vzlykavě jsem mu vyprávěla svůj příběh.

„To zvládneme spolu. Utři si obličej, já tě zavedu až do nemocnice, protože vidím, že jsi správná holka. A ponesu ti tašku, aby  nám cesta  rychleji ubíhala,“ promlouval ke mně už za chůze a já se snažila co nejvíce srovnat krok s jeho.

Obchody, lidi ani auta už jsem vůbec nevnímala. Moji pozornost plně zaměstnávala vysoká štíhlá postava  se širokým usměvavým obličejem, pod modrou čepicí. Každým chodníkem, každou ulicí jsem ztrácela svou bezradnost a nejistotu. Byl tu někdo, na koho jsem se mohla spolehnout a když mě za bránou s kýženým nápisem předával sestřičce, cítila jsem se jako „dospělák“.

„Tato mladá dáma přijela zdaleka za svou maminkou a sestřičkou, která se u vás  narodila. Tak se o ni dobře postarejte,“sděloval rázně. Pak se sklonil z výšky k mému uchu a zašeptal: „Doufám, že dojedeš domů v pořádku, cestu na nádraží už znáš a když si nebudeš vědět rady, spoléhej se na svou pusu-----raději se zase zeptej.“

Pak už jsem rychle cupitala k budově s velkými skleněnými okny.

„Teto, to byl určitě policajt,“ přerušila ji Monika a netrpělivě se zavrtěla na židli. 

„Nebála ses ho?“  vyzvídala očima i celým tělem.

 „Zpočátku jsem se trochu ostýchala, ale nakonec jsem byla ráda, že se ta moje zapeklitá situace nějak vyřešila. A pak jsem uviděla i svou maminku. Jenže jen za oknem, protože mě sestřička dovnitř nepustila. Tenkrát bylo zakázané pouštět návštěvy k miminkům. Maminka stála za sklem jen v županu. Viděla jsem, že pohybuje rty a něco na mě volá. Ale nic jsem neslyšela. Jen v jejích očích jsem četla: „Mám z tebe radost, moc si mě překvapila.“

Pak mně ukázala to, co držela na rukou-------zabalenou peřinku s vykukující  hlavičkou s dlouhým kohoutkem. Vzpomínám si ještě, že jsem pod oknem vyskakovala radostí a šermovala rukama, jako bych od sestřičky  čekala aspoň malý pozdrav. Ale ona nic, jen na mě kulila ta svoje tmavomodrá očka,“ dořekla a podívala se ke ztichlé nemocniční posteli.

Hanka ležela otočená hlavou ke stěně a na bledé tváři se jí zablesklo dojetí. Vzduchem proudila zvláštní citová náklonnost. Do napjatého ticha zaznělo: „Jsme v nemocnici, Marto, také jsi to mohla zkrátit. Vyprávíš to příliš na „dlouhé lokte“. Jako pohádku Tři zlaté vlasy děda Vševěda,“ hlas se jí mírně chvěl a i přes svou tvrdší povahu jej nedokázala zkrotit.

 

 „Promiň, ale nikdy dřív mě to nenapadlo a také k tomu nebyla příležitost,“hlesla trochu zahanbeně sestra. „ Já vím, že ti ty moje banální sentimentální řeči příliš nevoní , také jsem přijela za tebou k vůli docela něčemu  jinému, abych tě povzbudila v léčení......“

„Mami, mně to nevadí, že si s tetou tak dlouho povídáme. Ale chtěla bych vědět, jestli se jí ještě něco zajímavého stalo cestou domů,“ vmísila se rázně do hovoru Monika.

Vtom se otevřely prudce dveře do pokoje, zaharašilo nádobí a drobná postava v sesterském stejnokroji přivážela svačinu.

Všechny tři debatérky rázem zapátraly po místnosti----většina nemocných se už krčila v peřinách, poslední návštěvy se ve dveřích loučily s personálem.

Marta se zamyslela a broukla šeptem k neteři:“ Snad ještě zbyla chvilka na konec příběhu.“

„Zaplať pánbůh, Monči, už jsem měla všechno zlé za sebou. Jen teta Fanda vystrašeně čekala u každého vlakového spoje. Domů jsem totiž dorazila mnohem později, než teta plánovala. Ale za pár dní jsem měla maminku i vytouženou sestřičku doma. Pak teprve začaly ty pravé „sesterské radovánky“,“ ukončila svůj příběh malé cestovatelky, ale i zpověď přirozené lidské touhy, mít někoho blízkého, nebýt sám.

„Mončo, my tady plkáme a tvoje maminka je z nás úplně vyčerpaná a unavená.

„Tak co, Hani, aspoň mně ukaž, kde tě operovali,“  skláněla se Marta nad sestrou a jemně jí odkrývala pokrývku z klína.

„Víš, byl to zánět, tak mě museli řezat, ale jizva už se pomalu hojí,“ ukázala  Hanka úhledný šev.

„Doufám, že nebudeš mít žádné komplikace. Já se ukážu zase v neděli a budu mít tentokrát „bobříka mlčení“. Ty si připrav řeč, ať se pořádně všechno dovím.“

Ztichla, sklonila se k obličeji Hanky a jemně se dotkla jejich bezbarvých rtů.

„Marto,“ zadívala se do tmavých očí, „slib mně, že vezmeš Moniku na nádraží a posadíš ji do správného vlaku. Karel ji bude čekat u nás před nádražím. Než jsi přišla, dohodli jsme se spolu mobilem.“

A pak naléhavě dodala: „Já mám totiž obavu, aby ta naše cestovatelka, po tom vašem vyprávění, neskončila někde na opačném konci republiky...........Olomouc není žádná malá vesnička v pohraničí.......

                                  

            „Nemaluj čerta na zeď, sestřičko, my ženské to jako vždy zvládneme,“ řekla Marta a  významně zamrkala na neteř.        

---