Albatros

Albatros

Tak spadlo pár mých květů z nebe

a mě u srdce tu zebe,

že nemám chvíli ticha duše

a uši slyší stále hluše

mé nářky z hvězd, co letí.

Mé tělo prolezlé je snětí.

Tak tu byla tma i světlo.

Sem tam něco spadlo, něco vzlétlo.

A já se necpu do žádných už dveří

a jím vzduch a roste na mně peří.

A přece mi to nikdo neuvěří,

a přece mi to stále někdo věří.

Stála jsem v okně oka

a chyběla mi druhá sloka,

co chytla by má křídla do dlaní,

jak albatros si létám potají

a oni mě v síti nemají,

a oni mě stále chytají.

Třeba mě nikdy nepolapí.

To jsou mé bezútěšné strachy.

Mít bílá křídla a volnou cestu,

tak řekla bych si: "Leť a nestůj."

Jenže mě tíží kroužek z lidské kůže,

co těžko s ní kdo cosi zmůže.

Jen pokřik bělavého ptáka,

co nikdy blbě nezakdáká.

Mě svírá bolem žalu touhy,

že život je tak krátce dlouhý,

aby mě všech sil neubylo

trhat ty sítě - ach má vílo -

                vždyť já nejsem albatros.