Okem otců letců

Kolik bolestí tě stojí nový den,

Matko země?

Jsme vůbec hodni zmrtvýchvstání?

Dávají bolesti lidských matek

kapičku představy o tvé nechuti

nabídnout denní šanci zlým i dobrým?

Naši ohleduplnost dávno nečekáš...

Tvůj zkřivený obzor krvácí, aby vždy

zrodil další slunce

modročerná opona vlídně shlíží

němá svědkyně pronikajících paprsků

stříbřitý vodopád střemhlav stéká

prohřát démonicky chladnou tmu

rozezpívat srdce všech bytostí.

Co čteš, básníku, v krvácejícím nebi?

Proč hledíš okny dolů na vřídkatou zem

a hledáš souvislosti v pramíncích cest?

K čemu je tvé úsilí opájet se fantazií

pro shluky světel a rozmanitost tvarů

nač chaosu věnovat jména a vnímat

jeho znamení?

Protože v noci jsi, Země, doutnající lávou

jež prosvítá z tvého nitra

touha, kterou hoříš

abys dala život lidem.

A nad ránem zapálíš svým ohněm obzor,

abychom nezašli mrazem

ač v našich vztazích dlouho praští.

Básníku bláhový, komu patří žena

jež rozehrává tvoje struny

napnuté duší

k prasknutí?

Jež rozehřívá tvoje srdce,

tlukoucí

do žhava hořící?

Neodoláš nikdy pokušení zkusit říci vše

jedinou básní? Ubohý...

Polibky stále neumíš

aby byly jako poslední

medové, nejkrásnější.

Jak chceš být schopen

navždy se darovat té

jež se ti zaslíbila?

Jak marná tvá snaha

když zemi nemůžeš pomoci

otočit jediným

kilogramem její tíhy..

Jak marná snaha

když ženě nemůžeš pomoci

odnosit jediný

gram tvého dítěte..