Štěstí

Vánoce, narozeniny, svátek. Co spojuje tyto události? „Hodně štěstí a zdraví,“ je slyšet ze všech stran. Nejsou to prázdná slova? Mnohdy je uslyšíte i od těch, kteří vás nemají moc v lásce. Proč tuto frázi tak často slýcháváme a říkáváme ji? Víme vůbec, co tomu druhému přejeme? Co on nám?

Původní význam byl poměrně jednoznačný. Eudaimoniá – přízeň bohů. Příznivá náhoda, zdar, úspěch. Nic, co bychom si museli těžce vydřít. Ale tohle štěstí nám ještě nezajistí, abychom byli šťastní. Štěstí je něco jiného, je to vnitřní blaho, spokojenost, radost, smích?

I když asi nikdo nemůže říct, co to vlastně je, každý po něm touží. Po něčem tak abstraktním. Otázku, jak dosáhnout tohoto slastného pocitu, řeší filozofové po dlouhá staletí, tisíciletí. Kde děláme chybu my, nešťastní? Možná by stačilo k získání štěstí odpovědět první otázku, co to vlastně je? Jenže málokdo si uvědomuje, že to není nic objektivního. Pro každého je štěstí něco zcela jiného. Nesmíme se pídit po tom, co rozesmálo ostatní. Už jen proto, že to, že se někdo směje, ještě neznamená, že je šťastný. Někomu stačí vyhrát desítky miliónů ve sportce, jinému to samé přinese doživotní utrpení. Tonda děkuje za každé nové ráno, kdy vyhraje zase jednu bitvu s rakovinou. Je za to rád, přestože ví, že válku má prohranou. Alenka se modlí každý večer před spaním, aby nedožila rána, aby zůstala v zemi snů a fantazií. Už navždy. Vidí ve smrti vysvobození. Lucka dnes ve svém pokoji brečí, protože si dala čtvereček čokolády. Ve stejné ulici si Vašek už ani nevzpomíná, kdy naposledy dal sousto do úst.

Neumíme si vážit toho, co máme. Stále věříme, že když dosáhneme toho, co udělalo šťastnými jiné, že nás to také udělá šťastnými. A ani si neuvědomuje, že šťastný není ten, kdo se druhým šťastným zdá, šťastný je pouze ten, kdo se sám pokládá za šťastného. Možná se naopak snažíme získat to, co druhé udělalo nešťastnými, jen se oni bojí to dát najevo. Možná jsme jen nenasytní. Každý má štěstí příliš, ale nikdo ne dost. Opět, moc se koukáme na ostatní. Ten má tohle a ta zas tohle, dokud to nebudu mít také, nemůžu být šťastný. A přitom ani netuší, že podobně mu závidí oni dva. Možná by mu pomohlo, kdyby oni dva ztratili, co mají. Ale cizí neštěstí nemůže vést k našemu trvalému štěstí.

Když se ostatních zeptáme, co je to štěstí? Mnozí v mžiku odpoví: „Muška jenom zlatá.“ Jenže přiznejme si, kdo z nás se podívá na mušku, jestli je zlatá, než ji zamáčkne? Je možné, že kolem tebe dnes nějaká proletěla, a ty sis jí ani nevšiml. A možná ještě hůř, všiml, ale bál ses ji chytit. Na druhou stranu jsi možná správně udělal. Možná jsi byl v takovém stavu, že bys ji akorát při chytání rozmáčkl. Jenže když si tohle budeš myslet pořád, nikdy žádnou nechytíš. Určitě potkáš ještě spoustu takových mušek, ale třeba jsi propásl tu, která tě mohla udělat nadosmrti šťastným. Nemá smysl se tím trápit, jen se z toho pouč a příště ji nenech uletět.

Zkusme se na závěr vrátit na úplný začátek. Nastaly Vánoce. Pětiletá Anička všem s úsměvem přeje hodně štěstíčka, zdravíčka. Pokud se malé Aničky zeptáme, proč přeje ostatním štěstíčko, nemá problém odpovědět. „Přeji vám moc štěstíčka, protože vás mám všechny moc ráda.“ To dítko na to přišlo. Štěstí je mít koho milovat a být milován.