Poker v Singapuru IV

...

Prosinec 1889, Singapur, Britské impérium

 

 Moře bylo krásně teplé. Od východu na vodě líně rostlo slunce a idylu malinových slunečníků spolu s dunami jemného písku si nejspíš někdo objednal. Bůh. Možná Amor.

 I tak se skupinka krabů klidila pryč, kdoví čeho se báli. Obloha nepředvídala žádnou bouři, všechno bylo přichystáno na snídani titánů.

 Jitřní paprsky sušily Mary mokrou kůži. Choulila se na břehu jako dítě. Bála se. Paty jí omývaly chladné vlny.

 Bála se, že nevyzraje na další osamocený monzun, aby se nezbláznila. Bála se všech přízraků budoucnosti, které vídávala ve snech. Bála se, že zítra už nepochopí, proč vychází nad Singapurem slunce.

 Často se za svítání vrhala do náručí moře odevzdat všechno, co ji tížilo, aby pak povstala jako znovuzrozená Afrodita. Škoda, že ten nádherný osvobozující pocit vydržel tak krátce. Oceán Mary přinášel svobodu a naději. Naději.

 Mary se nikdy nelitovala, brala život tak jak šel. Jen ji neskutečně znepokojovalo, když zhasla žárovka. Nevěděla, jak ji vyměnit. Rozžhavené vlákno v ní zabíjelo všechno zdraví světa.

 Neuměla kočírovat vztahy s blízkými, a tak radši žádné blízké neměla. Znervózňovali ji uchichtaní přátelé, kteří si hráli na naslouchače. Jen se hloupě bavili.

 Důvěrně znala prodavače langust a komornou! To ano. Byli tak milí! Její každodenní konverzace s chlapcem, co koulel očima, ji nesmírně těšila.

 „ Dobré ráno.“

 „ Dobré, madam. Přejete si?“

 „ Mohu si vybrat?“ ukázala Mary na langusty s koulejícíma očima.

 „ Jistě.“

 Když vybrala, optala se, zda jsou čerstvé.

 „ Jistě. Sám na to dohlížím, madam.“

 „ A…“ na vteřinu jí bliklo hlavou, že by mladíka pozvala večer na poker, ale hned vzápětí se vlákno přetavilo, a tak se to opakovalo každý den.

 „ Nashledanou.“ Šeptla a odploužila se domů.

 Kolem plující duše sfoukávaly svíčky, aby je neviděla. Ach, jak byly pošetilé, vždyť Mary byla slepá. Už tak dlouho.  

 Kapky se lačně odpařily, tak půjde domů. Pár pohyby si z kůže a plavecké spodničky, která už se nenosila, ale moc jí slušela, ometla zrníčka písku a vyšla směrem k malinovému slunečníku. Měla po matce moc pěkné hýždě.

 Slunce začínalo pálit.

 

 „ Wilsi, chceš mě zabít? Za běh na pláži tě George nepovýší!“ zasmál se hurónsky mladý podsaditý důstojník, ale hned toho nechal. Nemohl popadnout dech, utekl mu na tři námořní míle dopředu. Nechápal, jak mohl mít Wils takovou výdrž.

 „ Ne, ale už mám těch pijatik na lodi dost. Neuškodí ti trochu se proběhnout. Přidej!“ pobídl kamaráda a trochu zvolnil s ohledem na Fredovu figuru. Pupek mu komicky lezl z trička s tmavomodrými proužky. Každou chvíli si nadzvednul námořnickou čapku, aby omezil pot na čele. Wilse prostě bavilo jen Freda pozorovat. Teď běželi vedle sebe.

 „ Asi požádám o ukončení služby u námořnictva. Společnice jsou i v Londýně. Chci se vrátit do Anglie. Z tónu Margaretiných dopisů jsem pochopil, že ji otec konečně zkrotil. Kobylku jednu! Možná si ji vezmu, usadíme se.“ Dodal smířlivě Wils.

 „ Myslíš‚usadíme se na jejím panství ve Východním Sussexu a vychováme kupu dětí a zestárneme za Marginy peníze.“ Zasmál se znova Fred. „ Jsi pokrytec, Wilsi. Nesnáším tu tvou vypočítavost. Jde ti o prachy a ona to ví.“

 „ Vždycky jde o prachy Frede. To jenom ty si užíváš v přesvědčení, že tady je to jiné. Není to jiné, chápeš? Nedělej si iluze. Láska neexistuje. Margaret to ví, já to vím a ty to taky jednou zjistíš. Jen aby tě to příliš nezranilo, hochu.“

 Fred procedil skrz zuby nějakou námitku. Wils zase zrychlil.

 Utíká před city, pomyslel si Fred. Wils byl dobrý přítel, jen mu chybělo nadšení. Fred vlastně nevěděl, co nebo koho má Wils rád. Snažil se vražedným tempem zadupat do písku všechnu něhu, která se mu v dětství dost nedostala, a tak nevěděl jak ji z hloubi duše vydolovat.

 „ Ahoj!“ Fred se v běhu otočil za krásnou dívkou, která se skláněla u purpurového deštníku. Neodpověděla mu na pozdrav, ale na to byl zvyklý. Škoda, že si nevšimla důstojnické šarže, to by bývala jiná! Na co Bůh asi myslel, když tesal tak dokonalou postavu? Mlsně se za ní otočil, ale asi že nebyl Paris, Afrodita zmizela.

 

5. květen 1910, Londýn, Britské impérium

 

 Rory Finegana pátrání po neznámé trapičce zcela pohltilo. V průběhu měsíce dostal Wils několik dalších vzkazů s výhružným podtextem. Roryho přítelův očividný strach a nejistota lákaly, nedaly mu spát. Dokonce přestal odrážet narážky bratranců na svou údajnou zaostalost ve věci chytrosti.

 Když se mu zdálo, že se jejím krokům konečně přibližuje, zase závan té pomstychtivé bludičky ztratil. Je pomstychtivá. Stále mu to slovo vyvstávalo na mysl, ale nevěděl kam jej zařadit.

 Wils říkal, že ji v podstatě moc nevnímal. V té době se prý soustředil především na to, aby se co nejdřív vrátil do Anglie. Jeho postřehům a vyprávěním, kterými se Rorymu snažil Mary přiblížit, jakoby chyběl klíč. Hlavní melodie se schovávala kdesi na okrajích partitury. Wils ji neuměl zapsat, ale nepochybně ji kdysi slyšel. Znal ji víc než přiznával.

 Mary zjevně fantazie nechyběla. Její vzkazy byly chytré.

 Chudinka Margaret. No tak Williame buďte ohleduplnější, než jste býval. Chci, abyste byl ohleduplnější. Další vzkaz přišel z telegrafické stanice poblíž domu Marginých rodičů, poblíž domu, kde ji po návratu z jihovýchodní Asie požádal o ruku.

 Důstojníku, pamatujete si ještě na mořskou nemoc, kterou jste trpěl, když jste se plavil zpátky do Anglie?

 Wilse napadla stará nepoužívaná loděnice, kde tehdy přistál. Tedy druhého dne se Rory potuloval v husté mlze doků na levém břehu Temže. Pršelo. Sychravé počasí kuřákových plic se Londýnu nevyhýbalo v ani tak prozaickém období, jako byl květen. Oč nádhernější bylo zahlédnout v bílém oparu růžová poupata.

 Růžové poupě Ruth Davidsonová uvadalo. Rory se už u její stenografické přepážky neobjevil. Jak bolestné utvrdit se v tom, že není dost dobrá. Ne pro vyšší střední třídu. Žena pracující od rána do večera, dáma, která přemýšlí. Navíc měla kruhy pod očima a na lících šmouhy od tiskařské barvy. Ruth Davidsonová - ztracena v neuchopitelnosti lidských předsudků, odsouzena k přežívání.

 Rory měl promáčené kalhoty. Každou chvíli odhodil na zem oharek. Dostal žízeň. Nechápal, jak může být řeka v docích tak špinavá. Mírné vlny přinášely stále nové a nové zmačkané plechovky, tlející listí a bezmoc. Ani drožky tu nejezdily.

 Nejbližší stanice byla téměř míly od vody. Naproti stál oprýskaný hostinec s provinčním názvem. Na stanici si opět žádnou dámu s tmavě šikmýma očima nepamatovali. K čertu se vším, navíc se asi na předměstí hezké slečny nepěstovaly. Z té baby se Rory otřásl.

 Neplánovitě vkročil do zařízení naproti a do nosu ho prudce udeřil odér levných hotelů. Nebyl na něj zvyklý, jak by taky, Epsom byl první třída mezi prvními třídami.

 Liduprázdno. Posadil se na vratkou stoličku u baru. Muže za ním hned zaujal. Jemu podobní sem často nezavítali.

 „ Pěkný zapalovač.“ Houknul na něj.

 „ Co? Aha, tohle. Díky.“ Ušklíbl se na něj. Taky stál pěkný peníze, nevydělal bys na něj, ani za měsíc. Potáhnul z cigarety a ukázal na láhev whisky.

 „ Celou?“

 „ Blázníte?“ zasmál se posměšně Rory.

 „ Dejte mi dvojitou. To je ta baba naproti odjakživa tak nepříjemná?“ navázal konverzaci. Radši se do ničeho nepouštět. Stejně hned půjde.

 Muž sebou nečekaně trhl. Nalil míň než obvykle a změřil si Roryho pohledem.

 „ Je to moje žena, ty nádhero!“ poznamenal klidně.

  „Zaplať a vypadni! Nejsme tu zvědaví na mazánky ze City. Víš, co je to poctivá práce? Tak víš?“

 Rory překvapením ztuhnul. Dokonce zapochyboval, jestli se má omluvit. Ale ne, nemá důvod. Protivnější a odpudivější ženskou dlouho neviděl. Nemá se tomu ztroskotanci za co omlouvat.

 „ Cc.“ Procedil skrz zuby, vypil whisku a hodil na pult libru.

 Otřesná pachuť. Nejhorší, co v životě pil.

 „ Už se tu neukazuj! Jako ta husa, co se u nás ubytovala! Nevidíte si ani na kraj nosu, vy fracci!“

 Rory si venku odplivnul. Bože, tohle ne! Nebyl ani o krok dál, než předevčírem.

---