Holubí vzdor

jedna starší, staromilská rebélie... psáno v Benátkách na náměstí svatýho Marca, když tam ty holubi děsili turisty lačný po zlatých megabajtech do svých prvních digifoťáků. referentka zájezdu mi tehdy řekla, že zdržuju odchod grupy na sváču do mekáče. řek sem jí, že sem tak přesycenej, že bych blil, no a ona že sem prej divnej...

Vztyčené prsy vyzývavých chrámů,
dóžecí břicha ze střev zlatých rámů
snad čímsi lidským páchnou po staletí.
Hnilobou, plísní, lýkem na oprátky
lopotou lůzy, potem pro desátky
či zvůlí moci - nakažlivou snětí?

Veřeje křídel vytržených z pantů
holubích rváčů - exulantů,
vyhnanců zbitých vlastní tíhou vzdoru,
co nesou bohům nežádoucích zpráv
nad nimby moudrých, pokálených hlav
chvalozpěv dnes a zítra předzvěst moru.

Davte se peřím rozvířeným v davu,
kašlete lži, co chválí pyšnou slávu,
klaňte se sluhům po pás nebo níž.
Vždyť každý pán je témuž slibem jat,
pomazán tam, kde konce určí kat,
svobodným udá nový rozměr mříž.

Když smilní s orlem děvka holubice,
otrokům mír a padlým levné svíce
a hlavně víru, víru v lepší časy.
Já člověk, míň než v půstu žrané zvíře,
jen slovem pouhým, vadou na papíře
- špinavý rub za lícem čisté krásy.

Přec bylo však i jedno slovo první,
samotným Bohem znělo tohle slovo,
udalo směr a smysl našich cest.
Po křiku, slepče, kámen ber a vrhni,
já cestou dojdu s prachem pro olovo,
u zdi až spálím mosty na protest.

---