skřítek z tramvaje

Žádný noční chodec neprocházel nočním parkem. Nikdo se neradoval z tepla letní noci ani ze tmy, která byla i tehdy dokonale tmavá. Dokonce nikdo nepřemýšlel o výletu do vesmíru při pohledu na hvězdy roztroušené po tmavomodré obloze. Opravdu se nenašel ani jeden, který by se bavil odrazem světla lampy v malé černé louži. Mohl bych rovnou říct, že ta pohádková noc se spoustou tmy, s dlouhatánským zástupem ticha a jednou houkající sovou byla úplně opuštěná a možná trochu zbytečná.

Nebylo by však poctivé nezmínit se o jednom malém chlapci, který na rozdíl od všech ostatních chlapců jeho věku nespal, ale seděl v pruhovaném pyžamu na posteli a díval se do větví vysokého stromu. Ten strom totiž rostl na zahradě před domem a zakrýval úplně výhled z okna. Malý chlapec už si dvakrát prohlédl všechny knížky co měl v knihovně a pořád nemohl usnout, protože přemýšlel co se děje v tom parku za vysokým stromem. A tak seděl na své postýlce a upíral zrak do větví stromu a představa pohádkové noci mu nedala spát. Potom ale zhasly venku lampy a mraky zakryly měsíc a tak se chlapec položil na postel, protože když neviděl už ani strom, mohl stejně dobře fantazírovat v leže. A když už se stejně dobře fantazíruje v leže, tak se stejně dobře fantazíruje pod peřinou a tak se přikryl, a jak se přikryl, tak usnul.

A právě v tu chvíli, kdy chlapec přestával přemýšlet o tom co se děje v malém parku za stromem, se v něm něco opravdu dít začalo. Nejdřív se někde ve tmě něco několikrát malinko zašustlo a pak se ozvali tichounké a cupitavé krůčky. Tam vzadu u keřů na sebe chvíli něco pokřikovaly nějaké hlásky zvířecí řečí a najednou ze křoví vyskočily dvě zrzavé veverky a rozmotávaly koberec. Opravdu rozmotávaly koberec, ale ten koberec byl v něčem zvláštní, kromě toho, že měl dost ošklivou modrou barvu a byl hrozně ušpiněný samozřejmě. Leskly se na něm totiž dvě dlouhé užovky, jenom že to nebyly užovky, ale prachobyčejné koleje. Už to vypadlo, že zase všechno utichne, když v tom kolem prolétly dvě sýkorky s dráty v zobáčcích, ze tmy zadrnčel zvonek, ve větvích to mohutně zašustilo a do parku vjela tramvaj. Byla překrásně červená s bílou střechou, přívětivě hranatá a s nádherně malovaným obrázkem místo čísla. Několikrát odfrknula, pak ale zhasla světla a usnula.

Spal malý chlapec ve své posteli, spaly sýkorky, spala i tramvaj a veverky zase někam zalezly. Myslíš si, že se stalo ještě něco, viď? Že snad přijela druhá tramvaj, která byla zelená a nebyla na elektřinu, ale táhl jí strom s barevným vyšívaným čepcem, nebo že snad přijel oranžový trolejbus plný lesních žínek… Jenže ono se té tmavé teplé a pohádkové noci (kde jinde než v pohádkách mají tramvaje místo čísel obrázky?) nestalo vůbec nic. Snad sova ještě zahoukala, což však není v noci nic mimořádného, něco jiného by bylo kdyby vrkal holub, zazpíval pták fénix, nebo něco podobného, ale sova v noci v parku to snad není nic o čem by stálo za to Ti vyprávět.

Slunce už mělo sil na rozdávání a rozdávalo se do všech stran.

„Tak to přece jenom nebyl sen.“ promnul si oči malý keř se žlutými květy, když uviděl přívětivě hranatou tramvaj stát tam stejně, jako když ho v noci vzbudil všechen ten dopravní hlomoz. Jeden svazek paprsků mezitím pronikl oknem tramvaje přímo dovnitř k červené sedačce a pošimral někoho na nose. Ten někdo (nebo možná Někdo, ale tak dobře ho ještě neznáme) se trošku zavrtěl a pootočil, jako by mu to bylo skoro jedno, jenže paprsky se nedaly odbýt a šimraly pořád a znovu a to už si musel připustit, že je ráno a že se vstává. Je totiž škoda ležet, když venku svítí sluníčko. A je to ještě větší škoda když nejste jen tak někdo nebo Někdo, ale jste malý skřítek s velkýma očima, rozcuchanými vlasy, usměvavými tvářemi a červeným kloboukem. A přesně takový skřítek to byl. A tak vstal, udělal několik pomalých a nejistých pohybů a hned zase několik rychlých a prudkých pohybů a potom zabzučel bzučák, otevřely se dveře tramvaje a skřítek vystoupil, aby se seznámil s novým dnem. Skřítek se na nový den zkoumavě podíval, změřil si ho od hlavy až k patě a přemýšlel, co by od něj mohl čekat. Nový den se na skřítka jen usilovně usmíval a neříkal vůbec nic. Skřítek z toho všeho byl trošku zmatený. Ještě včera byl na velké písečné poušti a teď s ním tramvaj zastavila v malém opuštěném parku.

„Jenže co dělat s novým neznámým a usměvavým dnem uprostřed opuštěného parku?“

povzdechl si trošku smutně skřítek.

„Snad bych se měl schovat zpátky do tramvaje a ještě spát. Co kdyby byl ten nový den ošklivý a zlomyslný a co když se usmívá jenom tak na oko?“ napadlo ho a chvíli mu to připadalo jako dobrý nápad, dokud ho nenapadl ještě lepší.

„Možná bych se měl vrátit zpátky do tramvaje a pozorovat ten nový den přes okénko, jestli je opravdu takový jaký se zdá nebo zase úplně jiný a rozhodnout se později.“ Skřítek se musel pochválit, jak rozumně uvažuje a už se chtěl vrátit, když tu někde úplně uvnitř kolem žaludku pocítil zvláštní cukání. Každý malý skřítek má totiž vevnitř v sobě ukrytého cosi malého a hodně cukavého.

„Cuk, cuk.“ Cukalo to ve skřítkovi a nakonec to způsobilo, že vyrazil přímo od tramvaje.

Prošel kolem malého keře obsypaného žlutými květy a podivil se nad jejich krásou, nad jejich drobností a nad jejich množstvím. Díval se dlouze doleva a doprava, obezřetně a zvídavě. Viděl velikou kamennou sochu uprostřed trávníku a stromy se zakroucenými větvemi a ještě toho viděl hodně a všemu se moc podivoval. Když došel nakonec parku lehl si na trávník a nechal se chvíli šimrat sluníčkem na bradě.

„Nač máš ten červený klobouk?“ ozval se hluboký hlas těsně za ním, otočil se, aby se podíval kdo mluví. Uviděl vysoký a mohutný strom, snad nejstarší z celého parku. Byl veliký a vážný, kůru měl celou vrásčitou, větve silné a rozvětvené a obalené listím. Byl to dub a čekal na odpověď.

„Jsem skřítek,“ odpověděl skřítek polekaně „ a všichni skřítci nosí klobouky. Žluté, červené nebo modré a někteří i oranžové.“

Dub mlčel jako zařezaný dub a to do něj nikdo ani neřízl, to asi proto že to byl dub památný. Skřítek si ho prohlédl a všiml si jak je starý, mohutný a mlčenlivý, usoudil z toho, že bude i moudrý a napadlo ho, aby se zeptal na radu. Cítil rozpaky, ještě nikdy nemluvil s dubem a tenhle v něm budil úctu a trošku strachu, protože skřítci s červeným kloboukem jsou odjakživa trošku bojácní. Tak tam chvíli vedle sebe stáli, dub se tvářil honosně a upínal svoje silné větve k nebi a skřítek hledal správná slova a zakrýval při tom rozpaky pohledem do země.

„A jak se vám vede?“ zeptal se nakonec.

„Vede nevede, stojím tu už pěknou řádku let.“ odpověděl dub a skřítek se trochu zalekl, že se dub urazil, ale vlastně nevěděl proč by měl a nakonec usoudil, že takhle duby mluvívají.

„A jakpak se máte dnes?“ zkusil to znovu.

„Dnes nebo zítra, inu mám se.“ zabručel dub.

„Opravdu?“ zaradoval se skřítek „Chtěl bych se totiž zeptat, co nejlepšího bych měl dělat s dnešním dnem.“

Dub chvíli mlčel a potom pomalu a důstojně řekl:

„Nejdříve ze všeho musíš zapustit kořeny.“ řekl a chvíli zase mlčel.

„Kořeny zapustíš na nějakém pěkném místě, kde se musíš nejprve usadit. Když už se usadíš a zapustíš kořeny, vyrosteš zmohutníš a zestárneš. Z takového mohutného starého stromu je pak strom velmi vážený.“

A víc už toho neřekl, protože mlčení bylo důstojnější. Skřítek se podíval na celou tu jeho váženost, košatost a památnost a zatoužil také zapustit kořeny. Šel a hledal správné místo kde by se usadil, v parku bylo mnoho pěkných míst, trávník s výhledem na fontánu a také lavička ve stínu pod keřem, která byla i moc pohodlná pro skřítka, který se potřeboval usadit. A tak skřítek chodil od trávníku k lavičce a zpátky a přemýšlel jaké místo je pro skřítka, který chce zapustit kořeny lepší. Je snad důležitější pohodlně se usadit, nebo mít pěkný výhled? Obojí mělo své pro i proti. Když se pohodlně usadí na lavičku, jistě lépe zapustí kořeny, dobře usadit se je přece důležité. Pěkný výhled je ale také důležitý, když už bude na jednom místě tak dlouho, bylo by jistě dobré moct se dívat jak z fontány tryská voda a zase s šuměním dopadá zpátky.

Těžko se mohl takový malý bojácný skřítek (mohl bychom říct skoro trpaslík) jen tak rozhodnout, co je pro něj lepší. Jaké on mohl mít zkušenosti se zapouštěním kořenů?

„Snad bych se měl vrátit a zeptat se toho váženého dubu.“ pomyslel si.

Vstal a rozběhl se směrem k dubu – už aby u něj byl, za chvíli běžel pomaleji, pak už jenom šel a když už byl skoro u dubu už se jen tak šoural a popocházel. To z úcty před jeho vážeností a také proto, že skřítci obyčejně dlouho běžet nevydrží. Zastavil se kousek před ním, okázale si odkašlal a otázal se, zdali by se na něco mohl zeptat. Dub nic. Skřítek si odkašlal a zkusil to znovu, tentokrát hlasitěji. Dub nic. Skřítek přišel ke stromu blíž a opakoval otázku. Dub zase nic, bylo slyšet jen ptáčky, kteří štěbetali v jeho větvích. Skřítek ztratil trpělivost a přistoupil až úplně k němu, všiml si v kůře malého otvoru, naklonil se tedy k němu a zakřičel do něj:

„Mohl bych se vás prosím ještě na něco zeptat?“

„…eptat, eptat..“ odpovídala mu zevnitř stromu ozvěna. Dub byl úplně dutý.

„No nic,“ řekl si skřítek malinko zklamaně, „rozhodnu se tedy sám.“

Nakonec se tedy rozhodl pro pohodlí lavičky, asi proto, že byla blíž a nohy už měl procházením parkem celé uchozené. Sedl si a čekal. Pohodlně si sednul a klimbal nohama, nadechoval čerstvý vzduch a očima popobíhal z místa na místo.

Musel se pochválit, protože si byl skoro jistý, že usazování zvládl výborně, jen čekal, kdy začne zapouštět kořeny. Čekal několik minut a nic se nedělo.

„Měl bych se asi víc soustředit.“ napadlo ho. Přestal se tedy na lavičce vrtět a klimbat nohama, seděl klidněji a usilovně myslel na zapouštění kořenů. Seděl dál a dál a stále nepozoroval žádnou změnu, věděl ale, že musí být trpělivý.

Jak se tak rozhlížel při dlouhém čekání na kýžené zakořenění kolem sebe, všiml si cestičky na které sem a tam pochodovali mravenci. Chodili ve dvou směrech, tam a zpět, ti v jednom směru šli malinko pomaleji, ale všichni pěkně pravidelně a měli na zádech jehličku z nedalekého smrku a ti v druhém směru si už už spěchali pro další. Sledoval je pěknou chvíli a čekal, kdy přestanou a na chvíli si vydechnou, oni ale neúnavně pochodovali pro další a další jehličky, které si nakládali na záda. Obdivoval se jejich píli a chuti do práce a pak si vzpomněl na to, že on má zapouštět kořeny. Rychle se podíval pod sebe, jestli mezitím co nedával pozor nějaký kořen nepromeškal, se zklamáním si ale musel přiznat, že nezapustil ani kořínek. Pomalu se ho začala zmocňovat pochybnost, jestli opravdu dělá všechno správně.Když o tom dost dlouho přemýšlel, odvážil se vyrušit mravence který zrovna procházel kolem a nesl obzvláště těžký náklad.

„Haló, pane mravenče, mohu se vás na něco zeptat?“

„Nemůžete. Pracuji.“ odpověděl trošku zadýchaně mravenec a táhl svojí jehličku dál. Skřítek vstal a šel za ním, aby ho snad nezdržoval od užitečné práce.

„Prosím je to důležité.“ Zažadonil zoufale skřítek a pokračoval dál.

„Nevíte něco o zapouštění kořenů?“ mravenec se trošku ušklíbl a nic neřekl.

„Chtěl bych být totiž památný a vážený, jako starý dub a k tomu je prý potřeba zapustit kořeny.“

„Abys byl vážený nemůžeš jen tak vysedávat.“ Odpověděl mravenec a pořád pochodoval dopředu. „A vůbec váženost není všechno, abys něco dokázal musíš pracovat.“

Skřítek se trochu zamyslel a když se podíval znovu pod sebe, zjistil že se mu jeho mravenec ztratil v řadě těch ostatních mašírujících dělníků. Přemýšlel tedy ještě chvíli, nad tím co mravenec povídal.

„Takový pilný a pracovitý mravenec asi ví co říká, měl bych se možná také poohlédnout po nějaké práci.“ Napadlo ho. „Strom byl sice důstojný a jistě vážený, ale rozhodně ne tak šikovný a pracovitý jako mravenci.“ A hned jak pozapomněl na zapouštění kořenů,viděl se jak tahá těžké klády a pomáhá stavět velkolepá díla. Teď jen kam se vrtnout, kde a s jakou prací začít. Rozhlížel se kolem sebe a všiml si mravence který stál vedle cestičky nepochodoval s ostatními. Neměl přilbu jako ostatní mravenci ale stál na kamínku mával jednou rukou ve vzduchu a něco křičel.

„Dobrý den pane mravenče, mohl bych se zeptat co děláte?“

„Organizuji.“ Odpověděl mravenec strojovým tónem a pořád mával jednou rukou ve vzduchu, jakoby se chtěl zbavit otravné mouchy, a při tom se rozhlížel po mravencích.

„Dobrá organizace je klíčem k pracovnímu úspěchu a já jsem mravenec stavbyvedoucí.“

Na skřítka mohutné máchání rukama a odhodlaný tón mravence dělal dojem.

„A jakou stavbu vedete?“

„Stavbu mraveniště.“

Skřítek by mravencům tak rád pomohl, jenže to byl skřítek bojácný a trošku se ostýchal se zeptat. Nakonec ale sebral odvahu a ještě jednou oslovil mravence, který už zase vydával hlasité pokyny.

„Mo-mo-mohl bych pomoci?“

Mravenec se otočil zničehonic nechal zběsilého máchání rukama, podrbal se za uchem krátce se zamyslel a nakonec řekl:“Stoupněte si sem do řady, z téhle hromady seberete jehličku a donesete ji k mraveništi.“

Skřítek se tedy zařadil a pochodoval s ostatními mravenci. Připadal si trošku hloupě, skřítci jsou totiž sice malí, ale mravenci jsou ještě o mnoho menší a dělají ještě o mnoho menší krůčky než skřítci. Když chtěl ale jít rychleji, začal mravenec na kameni foukat do píšťalky na celé kolo a křičel:“Stát!Stát! Takhle to nejde! Mraveniště není holubník!“

Skřítek se trošku lekl a rychle se zařadil zpátky na cestičku mezi mravence. Někteří mravenci se na něj trošku pohoršeně otočili a pak už si každý zase hleděl své práce. Za chvíli skřítek dopochodoval až ke spadlé větvi obalené jehličím, každý mravenec popadl jednu jehličku a vydal se po druhé cestičce zpátky. Skřítek se těšil, že teď mravencům pomůže, unese přece víc než jednu jehličku. Z veliké větve, která ležela na zemi utrhl celou jednu větévku a vydal se po cestičce zpátky s ostatními mravenci.

„Stát, stát! Takhle to nejde! Tady bude pořádek!“ pískal mravenec, který stál na kameni když skřítka uviděl. „Kam by to vedlo, kdyby si tu každý nosil co chtěl?!“

Skřítkovi bylo smutno, že nebyl pochválený a musel vrátit větévku zpátky na své místo. Potom vzal jednu jehličku a nesl ji až k mraveništi,tam jí položil na hromadu, ze které ostatní mravenci stavěli.

A tak chodil tam a zpět, s jehličkou a bez jehličky, pochodoval a pořád stejnými malinkatými krůčky. Sluníčko už popošlo po obloze hezký kousek cesty a skřítek chodil pořád sem a tam, podle toho jak mravenec stavbyvedoucí máchal rukama. Zničehonic, ani nevěděl jak, zahodil jehličku za sebe, sedl si do trávy a zoufal si.

„Co se stalo, že si tak zoufáš?“ zeptala se ho veverka, která seběhla dolů po kmeni stromu, když jí z tlapiček vypadla napůl ohlodaná šiška.

„Přenesl jsem dvacet tři malinkých jehliček, ale z té spousty malinkatých krůčků, které jsem při tom udělal jsem už dočista unavený.“ postěžoval si.

„A proč nosíš jen jednu jehličku?“ uchichtla se trošku škodolibě veverka a bleskurychle vyběhla po kmeni k nejnižší větvi.

„Mravenec, to přikázal, při práci musí být pořádek.“ Vysvětloval skřítek a tvářil se moudře.

„Chichichichi. Pořádek při práci chichichi.“ Zasmála se veverka a zmizela za další větví, potom přeskočila ze stromu na strom a než skřítek stačil mrknout seděla vedle něho.

„Práce je pro hlupáky, chi chi.Na mě nikdo nemává, jak mám pochodovat. Skáču si po stromech a k obědu si utrhnu šišku. Podívej.“ řekla a už zase byla pryč. Zrzavý ocas se občas mihnul mezi větvemi, jednou dole a jednou až nahoře a několikrát někde veprostřed. Skřítek se za ní díval a žasnul nad její rychlostí.

Na chvíli mu zmizela z očí, hledal pohledem ve větvích stromu a pak mu najednou na hlavě přistála šiška až mu shodila klobouk.

„Zábava. Hlavní je zábava.“ Zasmála se pisklavě veverka někde nad ním a zase zmizela. Skřítek se chvíli cítil trošku uraženě, to kvůli té šišce, která mu shodila klobouk.

„Zábava, zábava…“ říkal si v duchu skřítek a myslel na veverku, jak si skáče ve větvích. Podíval se nahoru, jak se zelené jehličí parádně vyjímalo proti modrému nebi a napadlo ho, že veverka měla pravdu.

„Haló, veverko! Veverko!“

Veverka nic. Rozběhl se ke stromu, chytil se spodní větve, chtěl se přitáhnout, vyhodit na ní nohy, jenže…

Skřítci s červeným kloboukem jsou bojácní, ale také málo obratní, chvíli házel nohama ve vzduchu a potom spadnul dolů. Seděl, tak jak dopadl, ani vstávat se mu nechtělo. Kousnul do šišky, která ležela vedle něho.

„Fuj.“vyplivnul sousto a chvíli musel prskat, aby dostal z pusy všechno, co se mu přilepilo na jazyk.

Na chvilku bylo skřítkovi trošku smutno, taky si narazil kostrč a klobouk mu na hlavě seděl nakřivo a jedním okem přes něj neviděl. Byl unavený, hodně unavený, natáhl se na trávník a klobouk si přetáhl i přes to druhé oko. Leželo se mu však jaksi nepohodlně. Jakoby si na něco lehnul. Ale žádné jakoby, on si opravdu na něco lehnul.

„Proklatě…“ zabručel někdo pod ním.

„Snad mě někdo chce připravit i o ten poslední kousíček štěstí. Kdo mě to budí?“

Skřítek rychle vyskočil, nechtěl totiž nikomu upírat vůbec žádné štěstí, natož poslední kousíček. Podíval se na místo na kterém se před chvilkou uvelebil a uviděl deštník. Byl šedivý, trošku polámaný, hodně děravý a dost ošklivý. Někdo ho tu asi pohodil, pomyslel si skřítek.

„Jestli přemýšlíš o tom, jak jsem ošklivý, tak to můžeš říct klidně nahlas.“ vyštěkl na něj deštník, který se pomalu rozevřel, i když to nešlo tak úplně lehce, protože trošku rezivěl.

„Omluvu, za to že jsi mě probudil ani nečekám.“

„Promiňte..“ řekl rychle trošku zahanbený skřítek.

„Vy tu bydlíte?“ zeptal se potom, když přemýšlel, co může asi takový deštník dělat v takovém parku.

„Bydlím? Co pak tohle je nějaké bydlení? Vidíš tu snad nějakou střechu, kamna, stůl, nebo dokonce koupelnu? Spím tu. A nic jiného mi už ani nezbývá. Tak dlouho už nepršelo, že jsem úplně k ničemu. A i kdyby pršelo, nikdo by si mně ani nevšiml. Když nejsem vystřelovací, nikdo o mně ani pohledem nezavadí. Jsem stejně ošklivý jako tenhle park.“ odříkával deštník nerudně, jako by za všechna jeho trápení mohl právě ten malý bojácný skřítek s červeným kloboukem naraženým na hlavě. Než stačil skřítek říct nějaké povzbudivé slovo, deštník se zavřel a spal dál.

„Není to zrovna milý společník,“řekl si skřítek, „ale trošku se prospat, to je vlastně docela dobrý nápad.“ Lehl si pro jistotu od deštníku kousek dál a klobouk si znovu přetáhl přes obě skřítkovské oči.

Pravidelně oddechoval, a mezi každým výdechem stačil ještě udělat jeden dlouhý nádech a to o tom ještě ke všemu ani nevěděl, protože už pěknou chvilku spal. Takový to byl skřítek. Veverka mezitím seskočila z vysoké větve ne ještě vyšší a chvíli se na ní labužnicky houpala, strom se jen tak potichu a sám pro sebe honosil a mravenci postavili další patro mraveniště, ale ještě pořád pochodovali tam a zpátky. Deštník spal. Skřítek chvilinku před tím spal také, potom se ale začal ze spaní tak nějak ošívat a vrtět a najednou už nespal. Stáhl si klobouk z očí a podíval se, co ho to šimrá na nose.

„Fííííí.“ vydechl úžasem. Díval se na svůj nos a nevycházel z údivu. Viděl na něm tolik barev, sytě žlutou jako prostředek sedmikrásky, růžovou jako obloha, když zapadá slunce, modrou jako obloha když slunce nezapadá, kolem toho všeho ještě zelenou jako travička a černé tečky a kolečka. Byl to motýl, co se mu posadil na nos, když si chtěl upravit tykadlo. Když si všiml, že si ho skřítek prohlíží schválně neodlétal a pomalu zavíral a rozevíral křídla. Skřítek byl ještě v úžasu ze vší té barevné krásy, ale už začal znovu přemýšlet, byl to totiž skřítek přemýšlivý. Přemýšlel, jestli není hloupé oslovit někoho, kdo vám sedí na nose. No řekni sama, povídala sis někdy s někým, kdo byl při tom uvelebený u tebe na nose?

Zrovna přemýšlel, jak by se cítil on, kdyby se posadil někomu na nos a ten někdo by ho oslovil, když tu se motýl sám od sebe představil.

„Jsem motýl a jmenuji se Alois.“ pronesl sladkým motýlím hláskem a seděl dál.

„Těší mě.“ řekl skřítek co možná nejopatrněji (byl si vědom toho, že jeho společník je hned nad jeho ústy) a také se představil.

Ani jeden chvíli nic neříkali a motýl zase pomalu pohyboval křídly, aby se sluneční paprsky dostaly k jejich každému kousku.

„Mohu zazpívat?“ ozval se po chvíli.

Skřítek přisvědčil zdvořilým ano a motýl zapěl. Zpíval svým medovým hláskem asi takto :“Lalala lala lalalá lalala lala lá. Lalala lala lalalá lalala lalala la.“

Dozpíval, nečekal, co skřítek řekne a pronesl krátkou řeč:“Jsem motýl a oblažuji ostatní krásou svého vzezření a lahodím jim svým libým zpěvem.Když není koho bych těšil, prohlížím si svůj odraz ve vodě.“

Skřítek už cítil to šimrání v nose dlouho, a ze všech sil se tomu snažil zabránit, teď už si však nemohl pomoci.

„Hepčíííí!!“ kýchl takovou silou, jak to jen skřítci umějí. Motýl se lekl, a není se co divit, zvedl se a uletěl. Skřítek se cítil trošku provinile, musel si ale přiznat, že mít zase volný nos bylo docela příjemné. O tom, že by využil den k tomu, aby ostatní těšil svým vzhledem zauvažoval jen na okamžik a hned se zastyděl a od myšlenky upustil.

„Ťap, ťap, ťap.“ Po cestičce zasypané štěrkem šel malý skřítek, který už zase hledal někoho, kdo by mu poradil, jak naložit se zbytkem pěkného slunečného dne.

„Krá, krá, krá.“ Na zábradlí můstku, který vedl přes malinký okrasný potůček seděli dva havrani. Vedli moudré řeči a oba měli brýle. Skřítek se zaradoval, že našel někoho kdo mu dá dobrou radu.

„Dobrý den.“ pozdravil.

„Dobrrrrý den.“ pozdravil havran s čepicí. Druhý havran se chvíli tvářil zahloubaně a pak pozdravil také. Oba havrani se teď dívali na skřítka a tvářili se velmi vážně. Skřítek cítil, že by měl ještě něco říct.

„Měl jsem na nose motýla, ale uletěl.“ řekl.

„Ach létání. Kolik nosů se již pokoušelo vzlétnout a jak málo jich ve svém snažení uspělo.“ Pronesl havran s čepicí a skřítkovi to připadalo moudré.

„Také jsem viděl mravence, jak pracovali.“

„Práci jako následek nejvyššího úsilí můžeme považovat za dobro, oproti tomu dobré mohou být i špatně se tvářící žížaly a nejlepší jsou jistě žížaly dvě.“

Pronesl havran bez čepice a skřítkovi to připadalo velmi moudré.

„A dožadujeme-li se dobrých výsledků naší práce musíme do ní něco vložit, například do pánve olej nebo při jarním úsvitu vkládat do úst vonící dýmku.“ Připojil havran s čepicí a skřítkovi to připadalo velmi moudré a trošku zvláštní.

„Úsvit přináší mnoho nového a proto má zajisté silné paže. Pročež jelen, který je ve svém stádě nejsilnější slouží za temných nocí jako svítilna pro ostatní.“ Promluvil znovu čepicatý havran a skřítkovi to připadalo velmi moudré a zvláštní. Potom mluvil ještě dlouho havran bez brýlí. Byly to velmi zvláštní řeči, skřítek mu nerozuměl, ale cítil že je to všechno jistě moudré. Když se havran na chvíli odmlčel, zeptal se skřítek na to, co chtěl vědět už od rána:

„A nevíte co bych měl dělat, abych zažil krásný den?“

„Ano, ano. Ach zajisté. Takřka určitě.“ řekl první havran, křídlem si poposouval brýle a druhý havran souhlasil. Už to vypadalo, že ani jeden z nich nic neřekne, když tu si havran bez čepice odkašlal, popošel po zábradlí tam a zase zpět a naklonil se nejdřív trošku dozadu a potom hodně dopředu.

„Ehm. Ehm. Pojem krása je kreativní. Pojmout ho můžeme jen velmi stěží. Některým na to schází jistá schopnost horizontálního rázu, což je meteorologicky dokázáno.Vše není ovšem tak jasné, jak by někomu mohlo připadat. Jisté momenty jsou svým bytím až průhledně odevzdané k zániku, čemuž ovšem nezabrání ani ten nejrychlejší běžec. Běh je tudíž v takových situacích kategoricky zbytečný. Jen některý výskok je dost vysoký, aby dosáhl výše než nízko, a i ten je stále o mnoho níže než vysoko. Vzato z tohoto úhlu pohledu je vaše situace vesměs beznadějná.“ řekl ten havran a při poslední větě se podíval na skřítka.

Skřítkovi začala být zima, protože sluníčko se začalo pomalu schovávat za obzor. Nohy ho bolely, hlavu mu ztěžkla a cítil se úplně opuštěně. Šel zpátky ke své tramvaji a bylo mu smutno. Štěrk na cestě mu skřípal pod nohama a skřípal moc smutně, také sluníčko, které zapadalo za obzor se tvářilo moc smutně a to ještě nebyl žádný smutek proti tomu, co měl ve tváři měsíc, který se začal pomalu objevovat na obloze. Vítr zpíval ve větvích stromů moc smutnou písničku a potůček naříkal, jak narážel na kameny. Skřítek to všechno viděl a slyšel a už věděl, že to se tenhle den usmíval jen tak na oko a byl to podvodnický úsměv, protože ve skutečnosti to byl ten nejsmutnější den v kalendáři. Takhle skřítek přemýšlel, když šel zpátky k tramvaji a moc se mu chtělo plakat.

Došel k tramvaji, dveře se otevřely, skřítek nastoupil a když se rozhlédl, kam si dnes lehne nevěřil svým očím. Na jedné sedačce seděl malý chlapec, měl pruhované pyžamo a plakal.

„No tohle,“ pomyslel si skřítek „tak budu mít smutek i v tramvaji.“ a cítil se ještě o dost hůře. Chvíli kolem chlapce popocházel, prohlížel si ho a přemýšlel co s ním. Chlapec ještě pořád plakal, potom si ale všiml skřítka, za chvíli se utišil a zvědavě se na něj podíval.

„Já jsem skřítek.“ představil se skřítek.

„Já jsem malý chlapec.“ představil se malý chlapec hlasem, kterým se představují malí chlapci, kteří ještě před chvíli plakali a teď už nepláčou, když mluví s někým cizím.

„A pročpak jsi plakal?“ zeptal se skřítek a už se necítil tolik ublíženě a dokonce nebyl tak smutný.

„Bylo mi smutno.“ odpověděl chlapec.

„A z čeho?“

„Šel jsem se podívat, jak vypadá park v noci a dostal jsem se do téhle tramvaje. Potom jsem chtěl aby mi někdo vyprávěl, jenže jsem nikoho nenašel.“

Chvíli bylo ticho, chlapec se díval na skřítka a skřítek se zase rozpačitě díval na malého chlapce.

„Dovedl bys vyprávět?“ zeptal se potom chlapec.

Skřítek dlouze přemítal, nebyl si totiž jistý, zda by dovedl či nedovedl a také přesně nevěděl co by měl vyprávět. Pak se posadil vedle chlapce na sedačku a začal.

Vyprávěl o dubu, jak byl starý a vážený. Také vyprávěl o té spoustě mravenců a jak byli silní a neúnavní. A také o veverce, jak byla šikovná a usměvavá a o ospalém a legračním deštníku. Nezapomněl ani na překrásného motýla s jeho nádherným hlasem ani na moudré havrany s brýlemi. Chlapec pozorně poslouchal a často se podivoval, často zase smál a vyptával se skřítka, kolik bylo mravenců a jaký měl deštník rukojeť. Skřítek zase rád vzpomínal na ten překrásný den a usmíval se na malého chlapce a ten se zase usmíval na něj.

Vyprávěli si ještě moc dlouho a potom se dívali z okénka tramvaje, když kolem běžel strom s obrovským vyšívaným čepcem a táhl za sebou oranžový trolejbus plný lesních žínek.

---