Den Delfína Čapka

Den Delfína Čapka

Pátek, 14.9. 2007

Všechno to začalo s listem v puse, sevřeným mezi rty. Šel jsem od své dívky a pocity štěstí dováděl k dokonalosti seržant pepř, co mi zněl v uších. Bylo jasno a slunce svítilo a mezi ošklivými keři a ošklivými budovami jsem si užíval svoji osobní euforii se sluchátkama na uších a listem v puse.

Jovan, můj přítel, se mezitím toulal dlouho po Praze a zpíval si svojí vlastní píseň o tom, že město je pisoár a jeho v něm stejně všechno baví. Opravdu ho všechno bavilo a tak si pořád broukal to pěkné téma, ze kterého měl sám radost a přitom sledoval co se děje na ulici. Čím pozorněji ale sledoval všechno to, co ho tak bavilo, nemohl se ubránit několika nepříjemným pocitům. Začínal cítit vtíravý a ostrý zápach a nějaký hlas kdesi uvnitř něho mu stále našeptával, že mu někdo zcela určitě chčije přímo na hlavu.

Slunce už se pomalu schovávalo za nejbližší budovu, když uslyšel harfu. Rozkládané akordy se hnaly jako vlnky na jemně zčeřené hladině přímo k němu. Nemohl se ubránit tomu vábení a vešel do těch podivných vrátek schovaných v temném zákoutí slepé uličky. Elfí královna už ho čekala.

Na Prahu už padla tma a tak se celá rozsvítila, když jsem se vydal na svojí další procházku. Do uší jsem si pustil znovu klub osamělých srdcí seržanta pepře, protože mě ta hudba pořád ještě neomrzela. Koupil jsem dva lahváče a nasedl do první tramvaje, kterou jsem potkal. Užíval jsem si hudbu a díval se z okna. Venku svítily nápisy a rychle se střídaly: INTERNET PRO KAŽDÉHO/H&M/VÁCLAVSKÁ PASÁŽ. Vystoupil jsem u Vltavy, stál jsem tam s těma dvěma pivama a přemýšlel jsem ,co tam vlastně dělám.

David byl například sice zrovna také mezi Pražany, ale zabýval se fermeží, pumovými bombami a filozofickými spisy. Tabáku do dýmky, který jsem po něm chtěl, měl tolik, že ho ani nemohl sníst, ale fermež byla přece jenom na prvním místě.

Až mnohem později jsem se dozvěděl, že ve skutečnosti kitoval okna u svojí babičky.

Tušil jsem, že z těch dvou piv, které jsem koupil jsem pro mě jenom jedno a tak jsem ho bez váhání dal té cizí dívce, která chtěla ve Vltavě chytat ryby. Mluvili jsme o životě, měla svoje problémy a důvody, proč chodi v deset večer chytat ryby na Výtoň a já jsem měl svoje sny a zážitky, o které jsem se chtěl taky podělit. Pili jsme pivo a seděli na schodech. Ten schod, který byl o několik schodů pod náma, už olizovala hladina Vltavy. Po mostě čas od času projel vlak, z ostrova z mostem se ozývala hlasitá hudba a z lodi na duhé straně zvuky nějakého strojeného večírku. Pražský hrad byl nasvícený a nad stromy z protějšího kopce vyskakovaly jiskry ohňostroje.

Elfí královna nabídla Jovanovi zapálenou dýmku. Byla to dýmka jeho pradědečka, který si psal pečlivé zápisky z první světové války a dýmku ztratil v lese při přesunu tábora. Elfí královna ji dostala od lesních skřítků a tak jí teď nacpala vzácnou bylinkovou směsí. Jovan kouřil a ta krásná elfka hrála a zpívala dětským a krásným hlasem tak upřímně, že Jovan měl pocit, že slyší zhudebněnou pravdu. Podle toho, jak elfka nořila prsty do strun harfy chutnala Jovanovi dýmka. Chutnala pořád stejně výborně, protože ona hrála pořád krásně, ale jak Jovan kouřil, postupně ucítil všechny chutě a vůně lesa.

Musel jsem se upřeně dívat do Vltavy a sledovat labutě, jak se houpou na vlnách od parníků, protože ona zrovna čůrala za mnou na dláždění nábřeží. Pak jsem vstali, prošli se kousek po Praze a vloupali jsme se na schody starého zavřeného kostela. Museli jsme přelézt železnou branku. Ze zdí kostela opadávala omítka a my jsme měli z výšky schodů, takový výhled, že jsme mohli ideálně ostřelovat projíždějící tramvaje pohledem. Takové cisterny elektrického světla cinkavě svištící skrz noční město.

Delfína Čapka nic z toho příliš nepřekvapovalo. Stál nahý u dřezu a snažil se pečlivě omýt nádobí. Trvalo mu to už dlouho a vypadalo to beznadějně, protože ho byla obrovská hromada a pro čisté nádobí, které Dlefín umyl si chodilo spousty lidí, kteří ho většinou vraceli špinavé zpátky na hromadu. Takže než dokázal důkladně umýt jeden talíř, dva špinavé mu přibyly se lžícemi to nebylo o moc lepší. Delfín přesto neúnavně namáčel houbičku do jaru a omýval s ní jeden talíř za druhým.