Noc Delfína Čapka

Noc s Delfínem Čapkem

Neděle 25.11.2007, 47. týden. Právě bylo 22:40.
Svátek má Kateřina, zítra Artur. Na dnešek připadá Mezinárodní den boje proti násilí na ženách.

Jsem na suchu. Hrnek s čajem je prázdný a je mu to jedno. Nemám sílu si udělat další čaj a tak ještě chvíli chodím po bytě, abych se mohl několikrát podívat z okna, jaká je tam tma a zima. Potom se podívám na hodiny. Bylo už dost pozdě na to, abych mohl jít spát. Nebyl jsem ještě unavený, ale měl jsem nanicovatou náladu, takže se spánek nabízel jako nejlepší řešení.

Abych se před spaním zbavil přebytečných sil, čistil jsem si zuby velmi energicky. Pohyboval jsem rytmicky kartáčkem podle tikání hodin. Poslouchal jsem tření kartáčku o zuby a střídal jsem osminy a trioly.

V posteli jsem si přečetl jeden text Boba Dylana z dvojjazyčného vydání jeho tvorby, ale na anglický originál už jsem neměl sílu a tak jsem z té jeho osobité poezie měl nakonec vlastně hodně málo.

Potom jsem usnul a zdál se mi sen. Procházel jsem zrovna v noci po malých schůdkách mezi dvěma zdmi, v nějaké vilové části Vinohrad. Všechno najednou vypadalo o něco lepší. Vlastně příjemná procházka. Kolem byla zima, ale mě bylo teplo. Byla tma, ale světla svítila na domy a zahrady a skládala bludiště z tvarů a stínů. Představoval jsem si, kdo bydlí v rozsvícencýh oknech a jak má asi zařízený pokoj. Byli to samí sympatičtí lidé a měli sympaticky zařízené pokoje, v jednom z nich byly dokonce na poličkách suvenýry z Afriky a na zdi dvě hezké antikvariátní skicy. Usměvaví lidé mi kynuli rukama a tvářili se, že mi rozumí.

Snažil jsem se zrovna jen tak pro sebe zazpívat čistě refrén Lucy in the Sky With a Diamond, ale najednou mě oslnilo bílé světlo a ozvalo se několik ohlušujících dutých plesknutí. Někdo mi začal svítit do očí a otvírat pusu rukou v chirurgických rukavicích. Spadly kulisy a byl jsem na obrovském vydlaždičkovaném prostranství. Obklopili mě muži v bílých doktorských pláštích. Postupně jsem se rozkoukával a snažil se na ně zaostřit. Měli černé cylindry a švihácky pěstěné knírky a tvářili se seriózně. Byli ale agresivní. Svítili mi do pusy a strkali mi tam různé předměty. Chtěl jsem se jich na něco zeptat, ale vrátila se mi nanicovatá nálada a stejně bych nemohl.

Jeden z nich mi drží pusu otevřenou a další dva mi do ní strkají baterku a kovové předměty. Zbytek chodí kolem a něco si zapisuje.

„Máme všechno, co potřebujeme, pane.“

Postupně mě pouštějí, vkládají nástroje do kufříků a seskupí se kolem jednoho z nich a napjatě přecházejí. Ten uprostřed sedí a probírá se v poznámkách, něco si zapisuje a snad i počítá. Pak zavře všechny sešity i kufr a sdělí ostatním cosi polohlasem. Ti se upokojili a snad mají dokonce i radost, odcházejí a o něčem potěšeně vyprávějí.

Stojím uprostřed obrovské vydlaždičkované planiny a do očí mi míří reflektor. Zmateně se rozhlížím. Hučí mi v hlavě a pořád se mi svírá žaludek. Popošel jsem o kousek dál a za reflektorem jsem našel schodiště, které před tím skrýval proud ostrého světla. Pochopil jsem, že je to jediná cesta pryč odsud. Úzké a vysoké schůdky, které vedou někam vzhrůru.

Sebral jsem se a šlapal vzhůru. Byl jsem pořád výš, už mě zmáhala únava, ale pořád jsem neviděl nakonec. Začínalo mi být opravdu špatně, chvílemi jsem měl pocit, že budu zvracet. Trvalo to asi hodinu, pak jsem se podíval kolem a objevil jsem se zase mezi dvěma zdmi, které ohraničovaly zahrady první a druhé vily. Byl jsem zase zpátky.

Pak jsem se dozvěděl o tom zjištění. Duše je žaludkem. Abyste mi rozuměli, duší našeho těla je žaludek. Naší duší je prostě žaludek. Bylo to nevyvratitelně potvrzené. Zní to pateticky a nesrozumitelně, ale byl to vědecký fakt, bylo to pečlivě změřené zjištění můžů v pláštích, kteří se nemýlí.

Upřímně řečeno, bylo mi z toho na nic. Dotklo se to i jiných lidí. Hned o několik schodů výš sedělo vedle sebe několik učitelek filosofie a četly Marka Auerelia, aby se uklidnily.

Potkal jsem i několik přátel.

M. se tvářil, že už to dávno věděl a nic ho na tom nepřekvapuje, ve skutečnosti to ale nesl těžce a pil spoustu piva. Když si šel pro další visela mu ruka s půllitrem podél těla, nejistě a vrávoravě našlapoval a mhouřil obě oči jako vždycky, snažil se o slastný úsměv, kterým to mhouření doprovázel když pil, šlo to ale ztěžka. Nakonec dlouho zvracel nahnutý přes zábradlí dolů na lidi a půllitr hodil na silnici. Bylo mi čím dál hůř.

Jorg seděl v oblíbené kavárně, tvářil se smutně a už si vůbec nic nenamlouval, ještě ale rozehrál sovjí labutí píseň. Namazal si své avantgardní spisy marmeládou, jedl je a zapíjel mlékem. Taky mu z toho nebylo dobře, ale snažil se to nedat najevo.

Už byla tma a světla, co se odrážela od Vltavy před Střelckým ostrovem se mi rozmazávala před očima. Bylo mi opravdu špatně od žaludku. Vzpomněl jsem si na Jovana. Nastoupil jsem do první dvaadvacítky u Národního divadla a jel jsem hned za ním. Tupě jsem z okýnka pozoroval ubíhající Prahu, Karlovo náměstí, kde jsem pil na lavičce v parku pivo a jedl horalku, fotil německé turisty před Eliškou Krásnohorskou, vyslechl starší bláznivou paní, které nikdo neposekal zahradu, která si chtěla nechat spravit brýle, co měla v kabelce vedle dvou ponožek nacpaných novinami. Bylo to v sobotu, když jsem čekal na Davida Pfanna s dlouhými vlasy velkým nosem, celkově esteticky dokonalým vzezřením a zálibou v kuriózních situacích. I.P. Pavlova kam jsem vyprovázel Aničku na metro, když jela domů na Spořilov, vždycky dřív než jsem chtěl, dýl jí nenechali venku rodiče. Jana Masaryka, kde bydlím. Vršovické náměstí, odkud se svažuje ulice Sportovní podél ďolíčku až k našemu gymplu a Botiči. Chodil jsem tu do školy každé ráno kolem bohemáckého ďolíčku, kde se setkávajá vršovická skinheadská elita s paknáčema a zelenobílými patrioty, kteří tvoří mezi vršovickými činžáky atmosféru dělnické Anglie z padesátých let snoubící se s fatbalovým nadšenectvím z Poláčkových románů. Kubáňské náměstí, kde se čeká na zelenou už na ostrůvku, hned jak vystoupíte z tramvaje, staré babičky si tak krátí kroky, když jdou na bohoslužby do evangelického kostela, Kubáňské náměstí, kde jsme seděli v parku v neděli po kostele s Aničkou na červené lavičce na zeleném trávníku a Anička ještě neměla červenou ofinu, za to ale parádní oranžový svetr. Svítilo sluníčko a měli jsme se tak krásně, že jsem přijel pozdě na oběd. Taky jsme tu s bráchou v zimě unavení po škole tahali kytary abychom proslavili s Jovanem bezertou kapelu na undergroundových pódiích a nakonec jsme se odsud dostali s bubeníkem Václavem až na Valašsko a se saxofonistou Šimonem do Dejvic na zaplněný Slamník.

Teď se v Praze děly zvláštní věci, myslel jsem na Jovana, co asi dělá.

Několik nihilistů vyhlásilo hladovku.

Určitá skupina lidí byla pobouřena přítomností duše v jejich procesu konzumace.

Jinak se nic nestalo. Snad to opravdu nebude tak zlé, říkal jsem si, ale čím dál víc se mi chtělo zvracet.

Probudil jsem se a byla ještě noc. Bylo mi pořád hrozně. Kvůli hrozné pachuti v puse jsem si šel vyčistit zuby a pak jsem si zase rychle lehnul. Chtěl jsem napsat Aničce, že jí miluju a pořád budu, ale nenašel jsem vedle sebe telefon a neměl jsem už sílu vstát.

Znova jsem se probudil až ráno, vstal jsem, posnídal jsem tři koblihy, zapil to kakaem a cítil se zase dobře.