Síla slova

SÍLA SLOVA

 

„Žádná ocel nemůže proniknout člověku tak hluboko do srdce jako tečka udělaná v pravou chvíli.“

                                                                                                          Babel Isaak

„…A mocí jediného slova

Začínám znovu žít.

Jsem zrozen, abych tě poznal

A oslovil

                     Svobodo.“

                     Paul Eluard

 

Tenhle příběh nemůže začínat jinde, než na svačině s Markem. Nikdy dřív jsem se totiž nad ničím podobným nezamyslel, a když o tom tak přemýšlím dnes, vše, co se stalo potom, bylo následkem té jedné svačiny. Marek je vzdělanější než já. Dá se to pochopit. Nechodí na fotbal, ale do divadla. Nečte noviny, ale klasické romány. Nemá přehled o ničem, co se děje ve světě, ale zná všechna důležitá historická data. On je takový můj opak; na mě pasuje asi všechno, co jsem uvedl jako první. Ale trvám na tom, že nejsem ignorant, jak Marek tvrdí. Jen vidím hodnoty v něčem jiném. Dnešní příběh mě však naučil, že špatně je obojí přístup. Řekl mi, že ignoranti bychom měli být oba dva. Protože svět není černo-bílý a moudrý člověk vidí pravou hodnotu na obou stranách.

„Kam dnes vyrazíš, Marku?“ zeptal jsem se, když jsem roztíral máslo po svém krajíci chleba. Ne, že by mě kdovíjak zajímalo, kam Marek vyrazí, ale nemám rád ticho. A už vůbec ne ticho u jídla.

„Nevím, ty?“

„Nemám nic v plánu,“ pokrčil jsem rameny. „Asi budu doma a půjdu brzo spát.“

„Jako obvykle,“ poznamenal s pozvednutým obočím.

„Ale, máš snad ty lepší večerní náplň?“

„Lepší než spánek?“ zasmál se. „To těžko, příteli. Spánek občerstvuje naši mysl i tělo. Je potřebný.“

„To s tou myslí a tělem znělo jak z pusy ňákýho toho tvýho klasika, kamaráde. Ale, kdybys to řekl normálně, asi bych i souhlasil,“ usmál jsem se. Bylo mi jasné, že takovou poznámkou Marka vytočím. Nikdo se nesměl dotknout jeho spisovatelů a milovaných knih. A já se měl zrovna docela chuť pohádat.

„To jsem náhodou vymyslel sám, chytráku,“ odsekl. „Ale mohl bys vědět, že ti klasici nejsou vůbec jen moji. Kromě tobě podobných barbarů dobré spisovatele uznává celá planeta. Nemáš se mi proč vysmívat.“

„Já se ti nevysmívám,“ zvedl jsem ruce v obranném gestu. „Jen mě tak napadlo…zamyslel ses někdy nad tím, proč lidi píšou knihy?“

„Kde bychom byli bez kultury!“ vykřikl. „Teda, kulturní barbaři jako ty se bez ní přirozeně obejdou,“ ušklíbl se.

„Hej, nenavážej se do mě, když ti došly argumenty, prosím.“

„Argumentů mám dost, nepotřebuju se do nikoho navážet,“ odsekl. „Literatura prostě přináší povznesení, osvětu...“

„Moment,“ zarazil jsem jeho monolog zvednutou dlaní. „Pokud si dobře pamatuji, otázka zněla, jestli ses ty někdy zamyslel nad tím, proč lidé píšou knihy.“

„Vždyť to říkám,“ bránil se.

„Tohle není z tvojí hlavy.“

„Jistě, že je,“ odsekl.

„Dobře, tak já ti řeknu můj názor. Podle mě spisovatelé píšou knihy, protože se sami neumí vyrovnat s životem. To je můj názor, proto nečtu, protože knížky nejsou život, jsou jen jeho náhražka. Radši žiju svůj život, než abych četl o životě jiných.“

„Taky umíš mluvit, jak z pera klasika,“ usmál se. „Ale nemáš pravdu.“

Povzdechl jsem si: „Kamaráde, ty máš svoji pravdu a já svoji. Ještě jsme nenarazil na knihu, která by mě přesvědčila o opaku…Která by mě přesvědčila o tom, že dokáže víc než odnést člověka z reality.“

„Aha, a cos četl jako poslední? Kocourka Modroočka?“

„To ne, já se zasekl u Dášenky…ale stejně si myslím, že kniha víc než pobavit nedokáže. Slova, slova, slova…“

„Slova,“ opakoval Marek zamyšleně. „Ale kdo ovládá slovo, má největší moc. Slovo je moc.“

„Blbost,“ odsekl jsem. „Slova jsou stále jen slova. Moc je to, co přijde potom.“

„Aha, a co tedy uvede tu moc do pohybu?“

„Vůle. Lidská vůle,“ prohlásil jsem rezolutně.

„Jistě. A ta je podle tebe slovy neovlivnitelná,“ konstatoval ironicky.

„No ano,“ usmál jsem se a přikývl. „Pobavit, rozplakat…víc slova nedokážou.“

„Můžou uvést věci do pohybu! Tys nikdy neviděl v televizi třeba lidi pod Hitlerovou tribunou v davovém šílenství?“

„Nemyslím, že by je ovládal svou řečí. Myslím, že to byly spíš úderný oddíly a tajná policie, co je nutilo provolávat mu slávu. Anebo taky souhlas s tím, co říká.“

„Nebo jak to říká…“ nadhodil Marek s nevinným úsměvem značícím, že jsem si v poslední větě protiřečil.

„Hele,“ usmál jsem se triumfálně, protože tenhle argument můj intelektuální přítel nerozdýchá. „Znám jedno jediné slovo, které má opravdovou moc, a to je gól.“

„Ty seš fakt tak neskutečnej ignorant,“ vydechl Marek a vzápětí zavrtěl hlavou, aby zdůraznil mou nevědomost.

„Nejsem,“ zavrtěl jsem s úsměvem hlavou. „Copaks to nikdy neviděl? Neviděls, co to s lidma udělá, když padne gól? Víš, asi nejde o to slovo, ale o ten okamžik, když míč proletí mezi třema tyčema a napne síť. Pokud seš dostatečně blízko, můžeš i slyšet, jak se síť napíná. A pak se tribuna zvedne v ten jeden okamžik. Všichni najednou vyskočí na nohy, zvednou ruce, zařvou radostí a objímaj se navzájem se všema kolem, známí i neznámí. V tu chvíli se totiž všichni znaj, spojuje je radost z toho okamžiku. Jo, v tom je síla, to je moc. Tomuhle slovu jsem to ochotnej uznat.“

„Co s tebou nadělám,“ povzdechl si Marek, ale v tu chvíli se usmíval. Asi nad mým nadšením pro okamžik fotbalové radosti.

„Zajdi někdy na fotbálek a uvidíš, co dokáže s lidma udělat gól. Ale trvám na tom, že to slovo jako takový by to nedokázalo, slova jsou jen slova.“

 

            Po cestě domů jsem potkal zvláštního člověka. Šel jsem po chodníku a jeho málem porazilo auto. Na poslední chvíli stačil skočit na chodník. Na první pohled na něm nebylo nic zvláštního. Muž tak kolem třicítky, slušně oblečený v černých riflích a saku. Vypadal dost otřeseně, jak tam tak seděl na zemi, tak jsem se zeptal, jestli je v pořádku. Zvedl ke mně zmatený pohled, ale neodpověděl, tak jsem svou otázku zopakoval. Chvíli si mě prohlížel znepokojivě černýma očima, ale nezdálo se, že by se vzpamatovával. Spíš jako by nad něčím přemýšlel a pozoroval mě.

„Pane,“ pronesl jsem poněkud podrážděně, protože jsem se pod tím jeho zvláštním pohledem necítil vůbec dobře. „Ptám se vás ještě jednou, zda se vám něco nestalo.“

V tu chvíli se usmál a já zamrkal údivem. Nesmál se totiž ústy, ale očima, a ten úsměv působil vědoucně až pobaveně.

„Jsem v pořádku. Díky, příteli. Děkuji, pane Korovský,“ pronesl pak pomalu a zřetelně. Jeho hlas zněl příjemně a melodicky, ale něco v něm nehrálo. Něco v jeho hlase bylo totiž stejně znepokojivě černé jako ty jeho oči. A úsměv, který se mu posléze objevil na rtech, nebyl plný vděčnosti, ale pobavení.

 „Jak…jak víte, jak se jmenuji?“ vypravil jsem ze sebe překvapeně. Ten člověk mě začínal děsit. Nahlas se zasmál, bez námahy vstal a rychlým krokem přešel ke mně. Instinktivně jsem couvnul, ale on jen přitiskl prst na cedulku se jménem, kterou jsem si po odchodu z práce zapomněl sundat.

„Aha,“ oddychl jsem si. „Promiňte, já…mělo mě to napadnout.“

„Neomlouvejte se, pane Korovský,“ zavrtěl odmítavě hlavou. „To já bych se měl omlouvat. Zachoval jsem se nevděčně a nevychovaně. A ještě jsem vás vyděsil…“

„Ale vůbec ne!“ nuceně jsem se zasmál.

„…ale já vím, že ano. Nemůžu za to, už takhle podivně na lidi působím.“

Tvářil se smrtelně vážně, a vypadal, že toho opravdu velice lituje.

Prudce ke mně napřáhl paži a já opět leknutím couvl, než mi došlo, že mi jen podává ruku k potřesení. Přijal jsem ji poněkud váhavě a velmi se mi ulevilo, když na dotek působila normálně. Napůl bych čekal chladnou ruku a železný stisk jako od nějakého hororového antihrdiny.

„Jsem William. Můžete mi říkat Vilém, když jsme v Čechách,“ představil se úslužně.

„Aha…těší mě,“ hledal jsem vhodná slova. „Já jsem Lukáš Korovský.“

„To já přeci dávno vím,“ zazubil se.

„Co?“

„Cedulka.“

„Aha, zapomněl jsem…Asi bych si ji měl sundat, co? Takhle úplně cizí lidi ví, jak se jmenuju…“

„Jacípak cizí lidé, Lukáši, jestli vám smím tak říkat,“ zavrtěl důrazně hlavou. „Jsem váš dobrý přítel. Pomohl jste mi, já se vám za to odvděčím…“

„Jak?“

„To momentálně nevím,“ pokrčil rameny. „Ale časem na to přijdu a pak se u vás stavím.“

„Nevíte, kde bydlím,“ přivřel jsem nedůvěřivě oči.

„Cedulka,“ poklepal si významně na prsa v místě, kde jsem měl já přišpendlenou vizitku a otočil se k odchodu.

Chvíli jsem ještě bez hnutí stál na chodníku, kde mě opustil, než jsem se vydal na cestu domů.

Doma jsem si sundal sako, ale, než jsem ho umístil na věšák, zarazil jsem se.

„Prokletá vizitka,“ zabručel jsem pro sebe, když jsem rozepínal spínací špendlík.

Než jsem ji odložil na stolek, na chvíli jsem strnul. Podíval jsem se totiž na to, co je na cedulce napsáno, a zjistil, že moje adresa tam rozhodně není.

„No, aspoň už toho zatracenýho idiota nikdy neuvidim.“

 

            Chyba lávky. Druhý den se objevil u mých dveří. Nebo spíš, za dveřmi. Nezvonil ani neklepal, prostě si otevřel a vešel.

„Tak jsem tady,“ pozdravil zvesela.

„Výborně,“ prohlásil jsem dostatečně sarkasticky, aby každý normální člověk pochopil, jak málo na tom celém je toho výborného.

„Přišel jsem splnil slib,“ prohlásil a nenuceně se posadil do mého křesla s nohou přehozenou přes opěradlo.

„No, ale rychle,“ odvětil jsem podrážděně. „Musím do práce.“

„V sobotu?“ pozvedl obočí.

„Ona už je sobota?“ vážně mě to překvapilo. „No nic. To neznamená, že nemám co na práci. A vůbec, jak můžete vědět, že v sobotu nechodím do práce. Někdo chodí…“

„Vím to,“ zarazil mě zvednutou rukou a obličej měl najednou naprosto vážný. V očích se mu objevil výraz, který umlčel všechny moje další protesty. Výraz, který nahlodával každou jistotu dávající mi právo mluvit a nenechat se přerušit, včetně jistoty, že jsem ve svém bytě, kam on přišel bez dovolení…že bez klíče, jsem si radši moc nepřipouštěl. Už tak toho na něm bylo divného dost.

„Chápu, že mi naznačujete, že mám hned vypadnout,“ řekl ledovým hlasem. „A já vás ujišťuji, že vaše přítomnost mi ani v nejmenším nepůsobí žádnou rozkoš. Bohužel, musím plnit své sliby.“

Mírně se naklonil směrem ke mně a zase se usmál. Tentokrát z toho úsměvu ovšem běhal mráz po zádech: „Já vždycky plním sliby, příteli.“

Zase se pohodlně opřel v křesle a pokynul mi, abych si taky sedl. Bez otálení jsem poslechl a čekal, co bude dál.

„Takže, co chcete. Mluvte a já vám to splním.“

Rozesmál jsem se: „Ale vždyť tohle je absurdní! Je to jak z ňákýho pitomýho filmu! Co bych asi tak mohl chtít??? To co všichni, ne? Být boháč, mít nejhezčí ženskou a vládnout světu, ne? Už ti snad někdo řekl něco jinýho?“

Nepřestával jsem se smát až do chvíle, než jsem pohlédl do jeho tváře, a zjistil, že nehnul jediným svalem. Můj smích pomalu utichal a sebejistota vyprchávala. Až když jsem byl úplně zticha, promluvil: „Popravdě, málokdo se vyjádří tak jasně. Problém je, že vám nemůžu tohle všechno dát. Můžu vám ale ukázat, jak je toho možné dosáhnout.“

„Tak počkat, co to je za hru?“ vyskočil jsem z křesla. Nebyl jsem nejistý, to slovo zdaleka nevystihovalo moje rozpoložení.

„Posaď se, příteli,“ prohlásil klidně. „Ukážu ti největší zbraň v dějinách lidstva. Ukážu ti toho dost, abys i ty pochopil. Pak bude jen na tobě, jak s tím darem naložíš. Vím, co mi na to můžeš říct. Můžeš mi říct, že takový dar si můžu strčit do prdele, ale to si nemyslím, příteli. Myslím, že pochopení podstaty téhle síly je velkým darem, který tě před mnohým uchrání a mnohé ti umožní.“

„Tohle už přestává všechno! Ven!“ ukázal jsem rozhořčeně směrem ke dveřím. Měl jsem vztek. Vůbec se mi nelíbilo, co se mnou ten cizí člověk hraje.

„Nepůjdu nikam, dokud nesplatím svůj dluh. Kdybych se tenkrát na ulici nedal s tebou do řeči, tak bych nemusel nic slíbit a nemusel bych se tady teď s tebou zabývat. Teď mi bohužel nic jiného nezbývá. Takže se, příteli, zase hezky posaď.“

„Poslyšte, já…“

„Sednout,“ vyštěkl a já nemohl než poslechnout. V těch jeho nepřirozeně černých očích se mu zablýsklo a ten výraz působil hrůzostrašněji než tasená pistole.

„Děkuji,“ jeho hlas trochu změkl. „Takže se posuneme dál.“

„Ehm, kam dál? Třeba byste mi ale mohl říct, o jakou zbraň přesně jde, ne? To by vám přeci neublížilo…“

„Jistě, neublížilo. Slovo, příteli. Tou zbraní, kterou můžete ovládnout celý svět, pokud ji ovládáte dostatečně, je slovo.“

Rozesmál bych se, kdybych neměl strach, že znovu uvidím ten nebezpečný lesk v jeho očích, a tak jsem se kousl do jazyka. „Kam byste se tedy…chtěl posunout?“ zeptal jsem se místo toho.

„Přesně o… 2050 let zpátky v čase a taky pár kilometrů jižním směrem.“

„Aha, tak to je fajn, to beru,“ reagoval jsem zmateně a v tu chvíli se mi zatmělo před očima. Stihl jsem si ještě pomyslet, že mě ten neznámý praštil železným těžítkem přes hlavu a teď míří vykrást můj sejf. Už jsem ale nestihl zvážit fakt, že v bytě nemám ani železné těžítko ani sejf.

 

Jak to dělal, to vám nepovím. Buď to bylo tak mimo lidské chápání, že se té zkušenosti moje vědomí samo zřeklo, nebo jsem to jednoduše nevnímal. Každopádně jsme se najednou objevili na vydlážděném prostranství plném podivně oblečených lidí.

„Byl jsi někdy v Římě, příteli?“ zeptal se William, zatímco já se rozhlížel a snažil se oči i mysl uvyknout na ten zvláštní výjev.

„Ne,“ odpověděl jsem mdle.

„Chyba, není krásnějšího města, ale nevadí. Stejně teď vypadá poněkud jinak,“ odvětil.

„Takže jsme v Římě? V jaké době?“ chtěl jsem vědět.

William ignoroval moji otázku a pokračoval ve výkladu: „Stojíme na Fóru Romanu. Tady se dělo vše, co bylo pro město, stát i říši důležité. V tvé době bys tam našel jen pár ruin, ale teď, jak vidíš, není nad naleštěný mramor. Nás ale zajímá ta osoba stojící na řečnické tribuně kousek výš. Vidíš alespoň nad čím stojí?“

„Myslím, že to je nějaký druh pohřbu, ne? Na té tribuně leží…mrtvola,“ odpověděl jsem nejistě.

William přikývl: „Ano. Je březen roku 44 před naším letopočtem. Ten mrtvý ležící pod pláštěm na tribuně je Gaius Julius Caesar.“

„To mi něco říká,“ svraštil jsem oči a snažil se rozpomenout, co jen mi to může říkat.

„Mělo by. Slova jako císař, car nebo der Kaiser totiž pocházejí z latinského Caesar. Vezmu to velmi stručně, protože to není pro tuto chvíli podstatné. Starověký Řím byl demokratickým státem, původně tedy. Caesar nebyl prvním císařem, ale jeho následník už ten titul nosil. Mnoho lidí se shoduje na tom, že to Caesar pohřbil římskou republiku. Co je pro tuto chvíli důležité je skutečnost, že Caesar byl zavražděn.“

„I ty, Brute,“ vzpomněl jsem si a vítězoslavně se zasmál. „Jo, to přece říkal, když ho vraždili, ne?“

William se hořce usmál a ukázal rukou na tribunu: „Přesně. Než se tedy zaměříš na tu scénu nahoře, měl bys vědět, že ten člověk nahoře je Markus Brutus.“

„Jeho vrah?“ pozvedl jsem obočí.

„Jeden z nich, ano,“ přikývl William. „Ten v pozadí je Caesarův generál. Markus Antonius se jmenoval. Ten požádal, aby mohl svého přítele řádně pohřbít. Ale tohle shromáždění lidí neví vůbec nic. Neví, zda se má postavit na stranu jeho vrahů, protože ani neví, proč ho zabili. Tak chce Brutus všechno lidem vysvětlit, než začne Antonius s pohřbem.“

Podíval jsem se znova tím směrem, když šumící dav ztichl, jak si muž nahoře vyžádal klid.

„Římané, rodáci, přátelé,“ začal a významně se odmlčel. „Slyšte mě pro mou věc a buďte tiši, abyste slyšeli. Věřte mi na mou čest a mějte úctu k mé cti, abyste věřili. Suďte mě po své moudrosti a probuďte své smysly, abyste lépe soudili. Jestli je tu někdo v tomto shromáždění, nějaký vřelý přítel Caesarův, jemu pravím, že Brutova láska k Caesarovi nebyla menší než jeho. Kdyby se tedy ten přítel tázal, proč Brutus povstal proti Caesarovi, toto je má odpověď: Ne proto, že jsem miloval méně Caesara, ale proto, že jsem více miloval Řím. Chtěli byste raději, aby Caesar žil a všichni umírali byste jako otroci, nebo aby byl Caesar mrtev a všichni žili byste, lide svobodný? Že Caesar miloval mně, pláču pro něj; že šťasten byl, raduji se z toho; že chrabrý byl, za to jej ctím; ale že byl ctižádostivý, za to já ho zabil. Zde slzy za jeho lásku, radost z jeho štěstí, čest za jeho chrabrost a smrt za jeho ctižádostivost.

Kdo je zde tak podlý, že chtěl by být otrokem? Jestli je, mluv, neboť toho jsem urazil.

Kdo je zde tak surový, že nechtěl by být Římanem? Jestliže je, mluv, neboť toho jsem urazil. Kdo je zde tak bídný, že nechce milovat svou vlast? Jestliže je, mluv, neboť toho jsem urazil. Čekám na odpověď.“

Dav nenechal řečníka dlouho čekat. „Nikdo,“ vykřikl kdosi a ostatní se k němu přidali.

Řečník zvedl ruku, aby dav utišil a začal znovu mluvit: „Nikoho jsem tedy neurazil. Já neučinil Caesarovi nic, co vy byste učinili Brutovi. Zápis o jeho smrti je na Kapitolu; jeho sláva neztenčena, v čemž hoden byl, aniž jeho viny přehnány, pro které byl usmrcen.“

Pokynul rukou k tělu přikrytému pláštěm, ke kterému se skláněl jiný muž.

„Zde leží jeho tělo, želené Markem Antoniem, který, ačkoli neměl ruku v jeho smrti, přec výhody nabude z jeho skonání- totiž místa v obci- a kdo z vás jich nenabude? S tím odcházím. Že zabil jsem svého nejlepšího přítele pro dobro Říma, mám tutéž dýku u sebe, kdyby zlíbilo se mé vlasti chtít mou smrt.“

Na Fóru zavládlo ticho, když se řečník odmlčel. „Ať žije Brutus,“ vykřikl někdo v první řadě a několik dalších se přidalo. Hodnou chvíli pak celé shromáždění nadšeně skandovalo řečníkovo jméno, než si pohybem ruky znovu sjednal klid.

„Dobří rodáci, jen samotného mě nechte odejít a už kvůli mně zde setrvejte s Antoniem. Čest vzdejte Caesarově mrtvole a čest i řeči k jeho oslavě, již tu Markus Antonius prosloví s naším svolením. Já prosím vás, ať nikdo neodchází, jen já sám, dřív, než domluví Antonius.“

Brutus tedy opustil tribunu a nesouhlasné mručení v davu se podobalo bzučení hejna vos. Muž, kterého první řečník i můj podivný průvodce nazvali Markem Antoniem, zůstal stát v pozadí, a jako by si dodával odvahy, sledoval dav. Nakonec předstoupil a celkem nejistě začal: „Jsem zde před vámi z vůle Brutovy…“

„Nic jiného ti ani nezbývá,“ vykřikl kdosi vepředu  a další hlas mu odpověděl: „Nejlíp uděláš, když o Brutovi budeš mluvit jen dobře, tady před námi.“

„Caesar byl tyran,“ ozval se rozlícený hlas ze zadních řad. Ozývalo se souhlasné mručení, do kterého se Antonius pokusil znovu začít: „Vy, dobří Římané…“

Zase umlkl, protože ho dav přehlučel.

„Ticho, poslechneme si ho,“ vykřikl z první řady ten výrazný hlas, který celou vřavu začal.

Řečník mu úklonou hlavy poděkoval a začal mluvit: „Přátelé, Římané a rodáci, přejte mi sluchu; já přicházím, abych pohřbil Caesara, ne chválil jej. Zlo, které lidé činí, žije po nich; čin dobrý bývá pochován s jejich kostmi. Tak budiž s Caesarem.

Zde Brutus vám řekl, že Caesar byl ctižádostivý, když tak, to věru krutá byla vina a krutě za ni Caesar zaplatil. Zde z vůle Brutovy i ostatních- neboť, toť se ví, Brutus ctihodný je muž…a všichni jsou to ctihodní lidé- chci k Caesarovu pohřbu promluvit,“ odmlčel se a přejel pohledem přihlížející. Pak promluvil a tentokrát začal mnohem jistěji, protože všichni ho teď napjatě poslouchali a každý pohled byl upřen jeho směrem.

„Byl to můj přítel,“ pravil a stočil pohled k mrtvému. „Byl mi věrný, byl spravedlivý…leč Brutus říká, že byl ctižádostivý… a Brutus, pravda, je ctihodný muž…“ znovu se odmlčel, jako by hledal slova, ale když znovu promluvil, nezaujatému posluchači bylo jasné, že proslov měl připraven dlouho dopředu. Nicméně, zúčastnění přihlížející čekali strnule s očima upřenýma na řečníkova ústa.

„On vodil zajatce do Říma, za které výkupné plnilo pokladny: či v tom se vám zdál Caesar ctižádostivý? Když chudí naříkali, Caesar plakal: ale ctižádostivý bývá z tvrdší látky; však Brutus říká, že byl ctižádostivý a Brutus jistě je ctihodný muž. Vy o slavnosti Luperkalií jste všichni viděli, jak třikrát jsem mu dával královskou korunu, již třikrát odmítnul. To je snad ctižádost? Ale Brutus řekl, že byl ctižádostivý a dozajista on je ctihodný muž.“

S tím, jak se řečník odmlčel, nastalo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Ani já už jsem nebyl nezaujatým posluchačem. Neznal jsem Caesara, neznal jsem Bruta. Ne jinak než z hodin dějepisu, ale začínal se mě zmocňovat pocit, že ten Caesar musel být úžasný člověk.

„Já nechci zlehčovat, co Brutus řekl,“ zavrtěl Antonius rezolutně hlavou. „Ale jsem tady, abych mluvil jen to, co vím. Vy všichni jste ho milovali…kdysi, a ne bez příčiny…Jaká příčina vám tedy brání truchlit pro něho?

Ó soudnosti! Tys prchla k lítým šelmám a lidé minuli se rozumu. Mějte chvilku se mnou strpení; mé srdce je tam v rakvi s Caesarem a musím přestat…než se vrátí ke mně.“

Sklonil se k tělu pod sebou, jako by skrýval pláč, ale nebylo mu vidět do tváře. V davu to soucitně zašumělo. Nemohl jsem se účastnit rozhovorů, které v davu vypukly, ale byl jsem si jist, že uhodnu jejich námět i závěr, který občané vyvodí.

Zmlkli až, když Antonius povstal a začal znovu mluvit: „Jen ještě včera mohl se slovem vzepřít světu. Nyní leží tam a nejchudší není dost ubohý, aby jemu mohl úctu vzdát. Občané, zde kdybych chtěl vám srdce a duše roznítit k bouření a zuřivosti, já učinil bych křivdu Brutovi a křivdu Kassiovi, kteří jsou, jak všichni víte, ctihodní muži. Já jim nechci křivdit, já raději chci ukřivdit mrtvým a sobě a vám, než bych křivdil mužům tak moc ctihodným.“

Vytáhl z lemu tógy svitek a zvedl ho nad hlavu. „Však tady s Caesarovou pečetí je pergamen, já našel ho v jeho domě, a je to jeho závěť. Tu závěť kdyby lid jen uslyšel- kterou, odpusťte, já nemíním zde číst- tu hrnuli by se, aby zlíbali ty rány zavražděného Caesara a smočili by šat v té posvátné krvi. Ba žebrali by o vlas na památku a umírajíce by jej zvlášť zmiňovali v závěti k odkazu svým potomkům za vzácné dědictví.“

„Chcem to slyšet!“ vykřikl někdo v přední řadě.

„Čti, Antonie,“ pobízel ho další posluchač.

„Jen trpělivost, milí přátelé,“ zvolal Antonius a lidé do jednoho umlkli. „Já to nesmím číst, to vám není radno vědět, jak Caesar vás měl rád. Vy nejste dřevo, nejste kameny, vy jste lidé a uslyšíte-li Caesarovu závěť, to vás roznítí v plameny a zešílíte hněvem. Je dobře, že ani nevíte, že učinil vás svými dědici. Vědět to…co z toho by vzešlo!“

„Chcem tu závěť,“ zavolal muž v první řadě do užaslého ticha. „Čti, musíš ji přečíst!“

„Počkáte? Chcete chvíli počkat? Já unáhlil se, že jsem vám to řekl. Mám strach, že křivdím ctihodným lidem, jejichž dýky skolily Caesara; mám strach.“

„To jsou zrádci,“ naléhal hlas z předních řad, který na sebe očividně vzal roli mluvčího davu. „My chcem tu závěť.“

„Takže vy mě chcete donutit, abych četl závět,“ konstatoval Antonius a mlčky čekal, než se utiší souhlasné mručení. „Tedy rozestupte se v kruhu kolem Caesarovy mrtvoly a dovolte mi ukázat vám nejdřív toho, jenž tu závěť psal. Mám sestoupit? Dovolíte mi to?“

Udělaly místo Antoniovi pod tribunou a utvořili kruh, aby všichni viděli na tělo ležící na tribuně.

„Máte-li slzy, teď je chystejte,“ začal Antonius chmurně. „Vy znáte tento plášť; já vzpomínám, kdy poprvé jej Caesar oblékl…to bylo v letní večer v jeho stanu, v ten den, kdy zvítězil nad Nervskými,“ hlas se mu zlomil, když nadzvedl Caesarův plášť a ukazoval postupně na trhliny v něm.

„Zde Kassiova dýka projela. Dívejte, jak tady jej natrhl Kaska závistivý. Zde vřele milovaný Brutus bodl a jak vytrhl svou prokletou ocel, hle, jak za ní šla Caesarova krev, jak ze dveří se hrnula, aby zvěděla, jestli to Brutus tak zhurta zaklepal,“ řečník se hořce pousmál svému morbidnímu přirovnání, povzdychl si a pokračoval dál s vážnou tváří: „Neboť je vám známo, že Brutus Caesarovi byl jako anděl; suďte, bohové, jak převroucně jej Caesar miloval! To nejkrutější ze všech byla rána, protože, když vznešený Caesar uviděl, jak bodá on, nevděk silnější než zbraně těch zrádců ho zcela přemohl.

Tak puklo mohutné srdce a do své tógy si zahalil tvář, zrovna tam u Pompeiovy sochy, z níž po celou tu dobu tekla krev dolů…a velký Caesar padl…

Jaký pád to byl, rodáci! Teď já a vy a všichni padli jsme a jásala jen krvavá zrada!

Nyní pláčete a pozoruji znak soucitu, to jsou vzácné slzy. Vy, dobré duše, cože pláčete, když vidíte našeho Caesara jen roucho zraněné? Sem pohleďte, zde je on sám, takto zrádci zohaven!“

Prudkým pohybem stáhl Antonius potrhaný plášť z Caesarova těla. Bylo to spíš jeho gesto než vzhled mrtvého, co donutilo dav vydechnout úlekem. Mrtvý sám nevypadal nijak děsivě, spíš pokojně a klidně. Jako by spal, nebýt spousty krvavých ran pokrývajících jeho tělo od krku až po boky. Shromáždění mručelo zděšením a…ano, za chvíli se objevila ještě jiná emoce- hněv. Cítil jsem, jak se zmocňoval celého davu, jak začínal ovládat jednotlivé mysli. Ozývaly se výkřiky jako: „Pomstu!“ nebo „Smrt zrádcům!“

„Stůjte krajané,“ zavolal do vřavy Antonius a všechny oči se rázem otočily k němu. „Stůjte, moji dobří, drazí přátelé, jen nedejte se ode mě strhnout k tak přenáhlené bouři odboje. Ti, kdo to spáchali, jsou ctihodní! Co za osobní mají důvody, jež přiměly je vykonat ten čin, já nevím. Jsou moudří, ctihodní a jistě důvody vám poví.

Já nejdu, přátelé, abych kradl vám vaše srdce, nejsem řečník jako Brutus. Jak mě všichni znáte, jsem jen prostý a neobratný muž, který přítele měl rád, což dobře vědí ti, kdo svolení mi dali, abych veřejně zde o něm promluvil. Já nemám vtipu, slov ani vážnosti…ani výrazu a moci nad řečí, abych bouřil lidskou krev. Já mluvím jen tak přímo, jenom vám povídám, co víte sami! Ukazuji vám rány drahého Caesara, ta němá ústa, bědná, ubohá a žádám je, aby mluvily za mě!“

Odmlčel se, aby nabral dech, protože poslední věty pronesl s vervou. Pak pokračoval již mírněji, ale stále zřetelně. Stále zřetelnější byl také jeho trochu škodolibý úsměv, který nedokázal skrýt, když viděl, co jeho řeč s davem udělala. „Ale já být Brutem a on Antoniem, rozryl bych vám duše a po jazyku vložil do každé z Caesarových ran, jenž pohnuly by kameny v Římě v boj a vzbouření.“

„My vzbouříme se,“ vykřikl zaníceně kdosi v zadní řadě a další hlas na něj navázal: „Zapalme Brutův dům!“

„Slyšte, krajané,“ zjednal si Antonius znovu ticho. On jediný teď ovládal rozlícený dav. Jen on jediný měl teď moc nad nimi vládnout. Jen on a snad Caesar, kdyby vstal z mrtvých.

„Přátelé, vy ani nevíte, co jdete dělat. V čemže si tak Caesar vaší lásky zasloužil? Ach, nevíte…já vám to tedy povím. Vy jste zapomněli na tu závěť, o které jsem vám povídal.“

Shromážděním proběhla vlna souhlasu, jako by přikývli jako jeden muž.

„Zde je a s Caesarovou pečetí,“ Antonius zvedl nad hlavu svitek. „On odkazuje římským občanům, všem, každému, po sedmdesáti a pěti drachmách.“

S potěšeným úsměvem který už déle nemusel skrývat, čekal řečník na projev překvapení, než navázal, kde přestal: „Pak dal vám všechny svoje obory, své besídky a nové pozemky na této straně Tibery. Dal je vám a vašim dědicům na věčné časy, všem k obveselení a k procházkám a všichni abyste se tam bavili. Takový byl Caesar…kdy přijde další takový?“

Posluchači mlčeli. Ale to ticho nevěstilo nic dobrého. Překvapení přešlo v úžas a pak přišla vlna hněvu. Hněv postupně zachvacoval každou jednotlivou mysl. I já ho cítil. Neznal jsem ani Caesara ani Bruta, ale i mě se zmocnil spravedlivý hněv proti spiklencům.

„Oheň,“ vykřikl někdo. „Spálíme jeho tělo. Uctíme ho…a pak stejně uctíme i domy těch zrádců!“

Souhlasné výkřiky…nedivil bych se sám sobě, kdybych hlasitě žádal smrt pro spiklence. Možná jsem se v tu chvíli i přidat k běsnění. Nevím, vnímal jsem jen posvátný oheň na Caesarově hranici. Dav se rozutekl do ulic, mávali pochodněmi a řvali. Asi bych běžel s nimi, kdyby se kolem mě nerozlehla tma, v níž jsem slyšel jen zlověstný Antoniův hlas: „Tak. Hrůzo jsi vypuštěna, tak běž a dej se kudy chceš.“

 

„Musel jsem tě vzít odtamtud pryč, i když se ti moc nechtělo,“ ušklíbl se William, když jsem přišel k sobě. „Ale je mi líto, Řím přestal být v tu chvíli…bezpečný.“

„To bylo…skutečné?“ zeptal jsem se, když jsem se namáhavě sbíral na nohy.

„Jo, tak nějak to bylo.“

„On…Antonius vážně takhle mluvil?“ ptal jsem se dál stále myšlenkami na římském fóru.

„Tak nějak. Toto byla slova mistra Shakespeara…mimochodem, údajně nejlepší divadelní promluva v historii divadla. Ale skutečná Antoniova řeč nemohla být o nic horší, protože její výsledek byl stejný a hranice, na které dav spontánně se slzami v očích spálil vládcovo tělo, je na Fóru dodnes.“

„Jak to dopadlo?“ ten dotaz byl naléhavý. Už jsem necítil nutkání hnát se s pochodní k domu vrahů římského imperátora, ale tuto informaci jsem nutně potřeboval. Přeci jen jsem byl účastníkem té scény.

„Brutus a ostatní…spiklenci, museli spěšně opustit Řím. Sebrali pár vojáků, ale Antonius a jeho spojenci, mezi nimi budoucí Caesarův následník, ale nechci tě zatěžovat jmény, je porazili. Pomstili Caesarovu smrt. Pokud zdroje nelžou, vůdcové spiknutí, v čele s Brutem, spáchali sebevraždu.“

„Díky Antoniovi,“ konstatoval jsem s povzdechem.

„Díky Antoniovým slovům,“ usmál se William. „Půjdeme dál. Není to daleko.“

„Kam?“

„Poznáš, nepoznal jsi Řím, ale toto město a tohoto muže poznáš, to ti zaručuji.“

 

„No, Williame,“ začal jsem nesměle při pohledu na muže v obleku a s kloboukem, k němuž se upíraly všechny pohledy. „Zklamu tě, je mi líto. Nepoznám ani město ani řečníka.“

„Výborně,“ povzdechl si. „Jsme v Londýně. Je 13. května 1940. Stále nic?“

Zavrtěl jsem hlavou a snažil se rozpomenout alespoň na něco, abych nevypadal tak hloupě.

„Ty jsi snad ani ve škole neměl dějepis??? Tak dobře, druhá světová válka je v běhu už tak tři čtvrtě roku. Anglie se do této chvíle ničeho neúčastnila. Ne, že by k tomu neměli důvod, německá agrese jim zavdala důvodů dost sama o sobě. Ten muž tam nahoře je nový ministerský předseda, o kterém jsi, doufám, už něco někdy slyšel- Winston Churchill.“

„Jo,“ přikývl jsem neochotně. „Williame, už asi vím…už jsem asi v obraze.“

Můj průvodce mě ignoroval a pokračoval: „Byl zvolen, protože Anglie se nemůže dál válce vyhýbat. To, co si vyslechneš, je jeho proslov k převzetí funkce. Víš, pro tebe je těžké pochopit, jak moc celý jeho národ potřeboval povzbuzení. Ty už totiž víš, jak ta válka dopadla, víš, že Německo bylo poraženo. Ale v tuto chvíli ovládá Hitler skoro celou Evropu, s Ruskem má smlouvu o neútočení. Británie je ve válce se silným Německem sama a tady Winston musí přesvědčit své…slovy předchozích římských řečníků: krajany, rodáky a přátele, že důvěra v něj vložená se vyplatí a že mají šanci vyhrát. Také, že musí vyhrát.“

„Půjdeme blíž,“ zakončil řeč a vydal se tím směrem. Zastavil se na místě s dobrým výhledem a pokynul mi rukou, abych si stoupl vedle něj. „Poslouchej, víc nepotřebuješ.“

Zahleděl jsem se k řečnické tribuně přes hlavy posluchačů s napětím očekávajících proslov muže, do jehož rukou vložili svůj osud. Hned jsem si uvědomil rozdíl mezi tímto davem a davem v Římě při předchozí návštěvě. Lidé tam byli jen zvědaví, ale toto byl zástup lidí, kteří s hmatatelnými obavami čekají, až k nim promluví osoba, na níž spoléhají. Čekají na to, až jim nový vůdce ukáže směr k záchraně, protože oni sami ho nenajdou.

 Winston Churchill nevypadal na první pohled nijak výjimečně. Přinejmenším, dokud nepromluvil. Jeho charisma se nezakládalo na přátelském úsměvu, který by občanům nalhával, že on je jeden z nich. Ani v nejmenším. Byla to síla a rozhodnost, co z něj vyzařovalo, a když se po shromáždění rozlehl jeho zřetelný hlas, posluchači téměř nedýchali.

„V pátek večer jsem obdržel pověření Jeho Veličenstva vytvořit novou vládu,“ začal bez oslovení posluchačů. To oznámení bylo věcné. „Dokončil jsem nejdůležitější část tohoto úkolu. Byl vytvořen válečný kabinet o pěti členech, reprezentujících, s opozičními Liberály, jednotu národa. Bylo nezbytné, aby to bylo učiněno v jeden jediný den, kvůli krajně naléhavé situaci a překotnosti dění.“

Zde se odmlčel, aby oddělil prostá fakta od další řeči.

„Vytvořit vládu této důležitosti a komplexnosti je samo o sobě vážným závazkem,“ malinko pozměnil tón hlasu. Už nešlo o suché konstatování, ale o zanícené prohlášení. „…ale musíme si uvědomit, že stojíme na prahu jedné z největších bitev historie, angažujeme se na mnoha místech v Norsku a Holandsku; že musíme být připraveni ve Středomoří; že pokračuje letecká bitva; a že musí být vykonáno ještě mnoho příprav zde, doma.“

Vložil zvláštní důraz na poslední slovo. Doma znamenalo Británii, doma znamenalo vlast. Jak řečník tak jeho posluchači to moc dobře věděli a ta vědomost je sbližovala. Na náladě davu byla ta soudržnost mezi tribunou a obecenstvem znát.

„Za této krize mi, doufám, bude prominuto, když během dne neoslovím Sněmovnu. Doufám, že všichni mí přátelé a kolegové, či bývalí kolegové, které postihne tato politická rekonstrukce, že všichni ji přijmou, všechno přijmou, i přes nedostatek obvyklých procedur, bez kterých je nutno jednat.“

Znovu se odmlčel a podíval na lidi, kteří hltali každé jeho slovo.

„Řekl bych Sněmovně, jako jsem řekl těm, kdo se stali členy nové vlády: Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot.“

Zavládlo ticho, jak řečník nechával chvilku času na působení účinku svých posledních slov. Bylo to ticho, které často lidé narušují spontánním potleskem, pokud není chvíle důležitá jako tato. Nebo spíš, pokud jsou spontánnější než Britové. Ti na výraz souhlasu s premiérovým slibem mlčeli.

„Máme před sebou těžkou zkoušku, nejbolestnější ze všech,“ jeho hlas bylo slyšet, přestože mluvil poměrně tiše. „Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců boje a utrpení. Ptáte se, co je naší politikou?

Odpovím: vést válku na moři, na zemi a ve vzduchu s veškerou naší mocí a veškerou silou, kterou nám Bůh může dát; vést válku proti obludné tyranii, nejtemnějšímu a nejžalostnějšímu seznamu lidských zločinů v dějinách.

To je naše politika.

Ptáte se, co je náš cíl?

Mohu odpovědět jediným slovem: Je to vítězství, vítězství za každou cenu, vítězství navzdory veškeré hrůze, vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést; protože bez vítězství nepřežijeme.“

V očích několika posluchačů se objevily slzy. Cítil jsem, jak mi běhá mráz po zádech. Nevysvětlitelný jev, protože s tím, co se tu dělo jsem neměl nic společného. To nebyla moje vlast, za kterou přítomní byli pod Churchillovým vedení ochotni bojovat a pravděpodobně i umírat a trpět, jak nepokrytě naznačoval. V mé době bylo dávno po válce, ale přeci jen mě jeho projev oslovoval. Jakýmsi nadčasovým posláním, které stavělo lidskou odvahu a sílu lidského ducha nad hrůzy, které se ani v mé době nepřestaly dít. A já náhle věděl, že Winston Churchill mluví i ke mně.

„To si musíme uvědomit,“ připomněl důrazně a jeho další slova se nesla, přestože nekřičel ani nezvyšoval hlas. Jak jsem sám poznal, jeho slova totiž byla z těch, které člověk nevnímá hlavou, ale srdcem. „Nepřežije Britské impérium; nepřežije to vše, co Britská říše symbolizovala, nepřežijí potřeby a podněty naší doby, které nutí lidstvo, aby se hnulo kupředu, k svému cíli.

Ale já se ujmu svého úkolu s optimismem a nadějí. Jsem si jist, že lidstvo nestrpí, aby naše věc neuspěla. V tento čas se cítím oprávněn požadovat pomoc všech, a říkám: Pak tedy přijďte, a postupujme společnými silami.“

 

Seděl jsem ve svém pokoji. Můj průvodce William…nebo snad Vilém seděl naproti mně. Byl to můj pokoj, byl to můj byt, ale všechno se zdálo jiné. Všechno se zdálo nejisté jako rozčeřená hladina. Jako ve snu, který končí, a člověk napůl přemýšlí, jak ho dosnít, aby se mohl probudit s pocitem, že příběh byl řádně dokončen.

„Viděl jsi toho hodně,“ začal William tiše. „Mám tě zavést na fotbalový stadion? Myslím, že nemusím, ty víš, čeho bys byl svědkem. Moc dobře sám chápeš, jakou sílu má i to jedno slovo. Kolik slz, ať už radosti nebo smutku dokáže přinést. Vím, že to chápeš, neptej se mě jak. Ten pocit tam na stadiónu by ti měl říct jednu krásnou pravdu: není třeba zlých časů, smrti ani neštěstí, aby slovo dokázalo, jakou má moc. Aby dokázalo víc než pobavit nebo rozptýlit. Říkáš, že spisovatelé si hrají se slovy a tvoří příběhy, které se ve skutečnosti neodehrají? Jak to můžeš vědět? Jak můžeš vědět, že tě o síle slov nepřesvědčila slova samotná?“

 

Snový pocit se rozplynul a já seděl v křesle ve svém pokoji, ve svém bytě, ve svém čase.  Hlavou se mi honilo vše, co jsem zažil za posledních pár…dnů, hodin, minut? Nevím. Asi byste rádi věděli, kdo byl můj tajemný průvodce, jak to všechno dokázal, ale zklamu vás. Ani já to nevím, ale pro mě to není podstatné. To, co mě potkalo, bylo něco víc než sen, ale o kolik víc, to nedovedu určit.

Podstatné je, že teď už nepochybuji o tom, jakou moc má slovo. O tom, že, kdo jím vládne, vládne mocí větší než mocí zbraní a mocí peněz.

Říkáte, že to, o čem píšu se nemohlo stát. Že jsem nemohl vidět Marka Antonia nebo Churchilla. Ale já je viděl.

Viděl jsem je tak, jak vy teď vidíte mě.

 

Povídka nemohla být napsána bez použití parafrázovaných textů

Převzato z:

William Shakespeare v překladu J.V.Sládka: Julius Caesar, nakladatelství Fr.Růžička, Praha 1947:

 

Projev W.Churchilla z 13.května 1940: http://www.dejepis.com/index.php?page=200&pod=17

---