"Lízinko, teď bude šlapat po mně"

„Lízinko! Teď bude šlapat po mně…“

Zase jsem doma sama.

Bratr věděl, že jeho odjezd bude to nejlepší, co pro sebe může udělat.

"Stejně si mě na kolej nemůže vzít!" povzdechla jsem si.

Ráno se u nás zastavila babička.

Měla pocit, jako obvykle, že by nám měla zdělit neodkladné povinnosti k Bohu.

„V neděli jdeme do kostela, je vám to jasné“ vyhrožovala ještě ve dveřích při svém odchodu.

„Půjdeme ke zpovědi“ připravovala nás.

Moc dobře věděla, že právě tuto větu z jejích úst nesnáším.

Mám ji ráda, ale jinak...

Ne že bych zrovna dbala na názory druhých, ale bylo mi deset a ta mámina rozčílená slova ve mně přece jen zanechala stopy:

„Očerňuje mě mezi lidmi. Klevetnice! Nevěř jí!“ varovala mě se slzami v očích po jedné z obvyklých zbytečných hádek doma, kdy se neměla kam uchýlit a s kým si promluvit.

Bojím se noci.

Jsou vůbec nejhorší.

Bezmoc, smutek, nemohoucnost se kamkoli schovat.

Schoulení vůbec nepomáhá.

Je to jako chůze kolem sámošky.

Prohlížejí si mě chlapi jako kus svíčkové.

Sedí, popíjejí své třetí pivko a pozorují lidi.

Sledují pohyby mého těla a bez kouska studu ze mně nespouštějí oči.

Nesnáším to!

Staroši s břichem mě svlíkají pohledem!

Tak moc bych chtěla odejít. Být prostě pryč!

Kamsi, úplně mimo tuto šílenou vesnici, kde vůbec nezapadám.

Patřím na smetiště, kde se dá najít spousta neužitečných věcí v obětí podbělu.

Smráká se a mé obavy se stupňují.

Zhasla jsem všechna světla.

Světlo budí pozornost, mám raději šero.

Třeba bude dnešní noc klidná, stejně jako ta včerejší, kdy nepil.

Kamarádi jej nechali na holičkách.

Přes zavřená okna slyším šourání bot o štěrk na silnici.

Sousedovi psi se rozštěkali. Dělají to vždy, když se vrací.

„Rychle zkontroluj, zda jsi nezamkla“ proběhlo mě myslí ve vzpomínce na poslední trapné extempore, kdy jsme nakonec byli týden bez dveří.

Od včerejška je máme nové, takže se musím hlídat, abych náhodou nezamkla.

„U nás jsou přece všichni vítáni!“

Skřípavé vrzání dveří prostupuje chodbou až do pokoje.

„Díky Bohu, je odemčeno!“ malý kousíček nenaplněných obav vysvobodil moji mysl.

Sedím schoulená ve skříni mezi máminy kabáty.

„Kdyby mě tady tak někdo viděl? Asi by volal do blázince!“ přemýšlela jsem sama o sobě.

-------- 

Předení Lízy vhánělo uklidňující vrnění do těla.

Malý modrý kancionál na stránce s desaterem  jsem svírala ve dlaních.

„Stejně Bůh není!“ Ponuré myšlenky mi vháněly slzy do očí.

Na chodbě burácí převržený kbelík s podzimními jablíčky a lžíce do bot padla přímo na kachlíky.

Svojí nesrozumitelnou řečí si něco mumlá a chvílemi zvyšuje hlas.

Slyším padat špendlík, tak moc se soustředím.

„Bože prosím, ať je dnes klid!" Tak moc bych chtěla spát!

"Smiluj se nad mým hloupým životem a vyber si pro dnešek i pro jeho zbytek jinou oběť“ tiše jsem prosila.

„Znám tě. Jsi falešná, jako tvá matka“ burácivě se ozývalo z chodby.

„Hřeji si hada na prsou!“ dunivý rykot zněl chodbou až do ložnice.

Vrávoravými posuvy šourá boty o koberec v hale.

Pivo s kořalkou mu páchne z úst. 

Je celý špinavý, když cestou padal na čerstvě namořené stožáry elektrického vedení.

Jeho prsty, dříve prsty umělce, jež dokázaly tvořit tak nádherná díla, se najednou měnily v tlusté nemotorné válce, jež se neohrabaně dotkly kliky mého pokoje.

„Kde jsi, ty malá čubko!“

Líza přestala příst. Malý kousek uklidnění se polekal a utekl.

Není se čemu divit. Naposledy, po jejím nečekaném setkání s ním, má zkřivený ocásek.

Šlápl jí na něj.

„Lízinko! Teď bude šlapat po mně…“ vzlykala jsem zavřená ve skříni, schoulená mezi klubka vlny, ze které už nikdo nebude plést.

„Maminko, proč jsi mě vůbec nechala dožít mých osmnácti let?“ přemýšlela jsem o nesmyslech, o nesmyslnosti svého bytí o nekonečné noci, která možná nastává.

Prudce rozevřel chatrná dvířka maminčiny skříně.

Nadávka se odrazila od stěn.

Sesunula jsem se do opačného rohu skříně s ještě malou nadějí, že mě nenajde.

Jeho silné paže se tlačily skrz pověšené šaty.

„Nech mě na pokoji, nechci s Tebou nic řešit! Nech můj posraný život být!“ křičela jsem v zoufalství, že mě vytáhne ven.

„Facku! Ztřískám tě, že nebudeš vědět!“ chraptěl na vrávorajících nohách.

„S kým se to k.......? Jsem tě viděl s ním na motorce!“

„S nikým“ pískala jsem napolo uškrceným hlasem zalitým slzami, které se valily a byly k nezastavení.

„Nechodím za školu! Nemám kluka! Nikam nechodím! Tak co pořád proti mně máš!?“ snažila jsem se nemotorně bránit.

Stejně neposlouchal.

„Líbilo se ti to co?“ tak nechutně zněla jeho otázka, na kterou jsem neuměla odpovědět.

„Tak co, líbí se ti to? Když se tě dotýká?“ znovu zanadával a opakoval svoji větu plnou nenávisti, obav i závisti.

„Nebudu ti odpovídat na takové věci. To je jenom moje věc a tobě do toho nic není!“ Slzami prosolenými a bledými rty jsem vysoukala větu, která snad mohla spasit můj svět.

„Ukaž mě ji!“ udeřil mě nemotornou pěstí do stehen.

„Nech mě už být!“ prosila jsem, ale najít prostor k úniku tělem zataraseným otvorem ve skříni bylo takřka nemožné.

Odhodlala jsem se k zápasu.

„Tak ty se chceš se mnou prát?!“ řval svým opilým hlasem.

„Chci jen odejít pryč a už se nevrátit! Nech mě jít!“ křičela jsem a odstrčila jeho těžké tělo ke stolu.

Upadl.

Stačil ještě židlí hodit ke dveřím.

Vyběhla jsem ven z domu.

„Už se tam nikdy nevrátím!“ Rozhodla jsem se během jediné noci.

Stále jsem přemýšlela o chybách, jež byly vždy jen na mé straně: "Jsem neschopná. Jiní by si uměli poradit!" . 

„Přátelé jsou od toho, aby si pomáhali“ ohraná, ale spásná věta rodičů kamarádky, když všichni ostatní léta jen zavírali oči.

"Jsi přecitlivělá" často jsem slýchávala od mámy.  

Snad měla pravdu.

Hroutí se nadějné příležitosti, které svým rozhodnutím promarníme, když jiné pak, z nutnosti, plavou na povrch....