Žijeme abychom zemřeli - potřetí

„Měla jsem vizi,“ začala Ketka své vyprávění. „Stála jsem na vysoké bílé skále, všude okolo bylo moře jehož vysoké vlny narážely do skal a na tom moři spousta polámaného dřeva a stěny … a … lidi. Teto, plavali tam lidi, které znám. Měli ruce široce roztažené. Vůbec se nehýbali a jen se mě usmívali. Pokoušeli se mi něco říct. Co to znamená? Mám strach.“ Ketka se nejistým pohybem napila kouřícího meta, oči upřené na Vědmu.

„Milé děvče,“ usmála se Vědma, „jsi to nejmilejší, co na tomto světě mám. A přestože to Tvůj věk nedovoluje, budeš se muset zúčastnit dnešního Sezení. Než přijdou ostatní dopijeme meta a pohovoříme si.“

„A teto, kdo přijde? A jak poznají, že mají přijít?“ Nechápala Ketka.

„Neboj se, když je potřeba přijdou. Ty mi raději pověz něco více o té vizi. Byl na skále s Tebou ještě někdo?“

„Nejsem si úplně jistá,“ mnula si dívka spánky. „Pořád vidím ty mrtvé. Vím, že byli mrtví, i když mluvili. Mám dojem, že na okraji skály byl kus břehu. Na něm pobíhaly nějaké postavy. Ale vážně nevím. To moře bylo strašlivé.“

„Možná strašlivé, nicméně je to náš úděl,“ řekla na to Vědma, „s tím nic nenaděláš. Přesto mi přinášíš dobré zprávy. Dámy budou mít radost. A já dvojnásob, protože patříš mezi vyvolené.“

Do místnosti vešla krátkými krůčky starší dáma. Ketka ji znala ze stánku s květinami. Kromě okrasných květů prodávala běžné i vzácné byliny. Byla tak velká, že zaplnila celý vstup. Spolu s ní se objevila noblesní róba paní správcové. Její muž měl na starosti celé tržiště. Ketka si pomyslela, že tetin dům musí mít ještě jeden vchod, protože jinak by tyto dámy tady potkala i dříve. Jako třetí se nenápadně zjevila stará rybářka. Další dvě stařenky Ketka neznala. Překvapeně vydechla, když jako poslední vešla Nalin, královna. Sedly si v kruhu kolem konve s nápojem. Služka před každou postavila šálek, do něhož si dámy nalily meta.

Vědma pokynula rukou. „Právě jsem se dozvěděla radostnou novinu, kterou vám musím říct. Tady tato dívenka měla vidění. Stála na skále, z ní viděla moře a kus břehu, na kterém byli lidé.“

Dosud vážné tváře se rozjasnily. S radostí, kterou Ketka nechápala se na ni podívaly a po vzoru Vědmy zvedly své šálky, jakoby na její počest. Vypily naráz tekutinu. Pak se beze slova zvedly a odešly.

„Teto, vysvětlíš mi to, prosím?“ zaprosila zmatená dívka. „Z čeho měly takovou radost? To zjevení bylo tak strašné, ani jsi jim neřekla o těch mrtvých...“

Stará Vědma se na ni podívala, v tváři smíření. „Moje Světlo, tak Tě budu nazývat až do konce svých dní, mohu Ti k tomu říct jen tolik: Všechny jsme měly vidění. Všechny Atlantské ženy. Byly jsme ponořeny ve vlnách spolu s muži a dětmi, ruce roztažené, bez možnosti se pohnout. Nad hlavami na bílé skále planula v spleti blesků postava. Všichni si mysleli, že ta postava je Paen, bohyně vzduchu. Víš, že bylo předpovězeno: A zbude z království našeho jen hora bělavá, na níž postava spanilá postává...  Je strašné vědět, že všichni zahynou. Tys nám však dala naději.“ Vědma vyprovodila Ketku ke dveřím. „Teď běž do chrámu, Světlo Moje, aby bohové vedli Tvé kroky.“

„Škoda, že je toto poslední den, kdy Ti tak budu říkat,“ pronesla ještě tiše za odcházející dívkou. Podívala se na své staré ruce a na zatažené nebe – předzvěst bouře. Jak bylo předpovězeno:

"Ten den,

kdy dcera Bílé skály

uzří sen,

jehož jste se báli,

objeví se mraky hrozné,

vlny zkázy přiletí

tma se snese za dne

moře zemi pohltí.“